Rc 402/1920
Závazku, převzatému smírem, vedle něhož se nájemce uvolil, byt do určité doby vykliditi, nelze čeliti námitkou, že prý splnění závazku jest nemožným, an nájemce není s to, by jiný byt si opatřil.
(Rozhodnutí ze dne 4.02.1920, Rv I 53/20)

Z odůvodnění.
Nájemce uzavřel dne 20. února 1919 s pronajímatelem smír, že se do určité doby (do srpna 1919) z bytu vystěhuje. Ježto však nebyl s to ani v místě, ani v okolí nalézti bytu, žalovat pronajímatele o určení, že smír jest neplatným. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl v podstatě proto, že plnění, k němuž se nájemce smírem zavázal, jest dle § 878 obč. zák. nemožným, hledíc k naprostému nedostatku bytů.

Odvolací soud nevyhověl odvolání, uváživ, že smír pro naprostou nemožnost splnění závazku žalobcem převzatého, po rozumu § 878 obč. zák. v doslovu § 89 nařízení ze dne 19. března 1916, č. 69 ř. zák., jest neplatným a následkem toho bezúčinným, neboť vystěhování se žalobce z najatého bytu, které samo o sobě by sice absolutně nemožným nebylo, jest naprosto nemožným proto, že žalobce jako člověk má zajisté nepopíratelný, přirozený nárok na to, by někde bydlil a nemaje možnosti, do jiného bytu se nastěhovati, musel by se vystěhovati na ulici pod širé nebe.

Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
S hlediska dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nelze dovolání upříti oprávnění. Soud odvolací, zjistiv, že ani v bydlišti žalobce, ani v Plzni, ani v okolních obcích a v obcích okresu plzeňského naprosto nelze nalézti bytu a že tomu již tak bylo v době uzavřeného smíru, vyslovil ve shodě se soudem první stolice názor, že žalobce vzav v soudním smíru ze dne 20. února 1919 na sebe povinnost nejdéle ve lhůtě srpnové se z bytu vystěhovat, tedy jej vykliditi a odevzdati, se zavázal k něčemu za stávajících okolností naprosto nemožnému, kdežto přece jako člověk má přirozený nárok na to, by někde bydlel a nemusil se vystěhovati na ulici pod širé nebe. Soud dovolací se nikterak neuzavírá humánnosti takového nazírání, nemůže však přes to přisvědčiti mínění nižších soudů, poněvadž je toho náhledu, že soudy jsou v občanských věcech právních povolány k tomu, by rozhodovaly o soukromých právech občanů (čl. I uvoz. zák. k j.n.), nikoli však k tomu, by mimo půdu zákona uspokojovaly určité sociální potřeby, byť i jich oprávněnost plně uznávaly. Nemožnosti vykliditi byt, jak ostatně odvolací soud sám uznává, zde není, že pak vyklizení bytu má v zápětí nutnost hledati jiný byt, a že možnost nalézti jej jest stížena, po případě vůbec odňata, jest sice velmi trudnou skutečností nynější poválečné krise, soud odvolací není však toho mínění, že by žalovaný proto, poněvadž žalobcům bude po případě odňata možnost ukojiti potřebu nutného přístřeší, byl povinen vzdáti se svého práva, platným právním řádem mu zaručeného. Otázku, jak srovnati nabytá práva s nově se vyskytnuvšími nebo vzhledem k mimořádným poměrům s nebývalou krutostí doléhajícími sociálními potřebami a jak přizpůsobiti stav platného práva změněným poměrům sociálním a hospodářským, přísluší řešiti činitelům zákonodárným. Pokud však činitelé, v prvé řadě k tomu povolaní, nezasáhnou sami ve sféru soukromých práv jednotlivců v zájmu celku, není možno soudům, by proti platným předpisům zákona braly ohled na sociální zájmy, byť i sebedůležitější. Správnost tohoto názoru vysvitne v tomto případě také z úvahy, že by se stala možnost, dáti výpověď se svolením soudu, zaručená pronajímateli předpisy o ochraně nájemců, illusorní, kdyby bylo umožněno nájemce, by se proti exekučnímu vyklizení bytu bránil námitkou nemožnosti plnění, opírající se o skutečnost, že nemůže jiného bytu nalézti. Tím by se platně dané výpovědi stávaly ve stadiu exekuce znovu předmětem soudního přezkoumávání a pravomoc jejich byla bezúčinnou. S tohoto stanoviska jeví se smír mezi stranami o vyklizení bytu uzavřený platným a účinným, posouzení věci nižšími stolicemi však právně mylným.