Rc 399/1920
Nemožnost plnění jest posuzovati dle poměrů v době vydání rozsudku. Při objektivní dočasné nemožnosti plnění nezjistitelného trvání, nelze použíti ustanovení §u 409, odstavec druhý c.ř.s., nýbrž nutno žalobu pro tentokráte zamítnouti.

Spojena-li se žalobou o plnění žaloba na určení, nelze neprokázaný zájem na zjištění považovati za nahrazený tím, že žaloba o plnění byla pro tentokráte zamítnuta.
(Rozhodnutí ze dne 4.02.1920, Rv I 17/20)

Z odůvodnění.
Žalobce uzavřel v dubnu 1916 se žalovaným smlouvu o dodání lisů za určitou cenu. S dodávkou mělo býti počato osm měsíců po uzavření smlouvy a měla býti do roka skončena. Žalovaný nedodržel lhůty, nýbrž odpovídal na opětovné upomínky žalobcovy, že není s to, by smlouvu ve lhůtě splnil, nemoha si opatřiti potřebného materiálu, posléze pak smlouvu zrušil a navrhl žalobci, by, chce-li dodávku obdržeti, zvýšil ceny. Žalobce domáhal se žalobou jednak, by bylo určeno, že dovolávací smlouva se žalovaným jest po právu, jednak by žalovaný byl uznán povinným lisy dodati ve lhůtě, již po případě určí soud dle § 409, odstavec druhý c.ř.s.

Procesní soud prvé stolice zamítl žalobu a to pokud jde o žalobu o plnění pouze pro tentokráte.
Důvody:
Pokud jde o návrh určovací, není odůvodněn, neboť žalobce neprokázal, že by měl zájmu na tom, by právní poměr byl určen zvláštním výrokem soudním. Skutkový děj nedává žalobci podkladu, že žaloval o určení právního poměru, jest však dostatečným podkladem ku žalobě o plnění, již žalobce vskutku též podal. Pokud jde o žalobu o plnění zjištěno, že plnění jest toho času objektivně nemožným a že nelze ani přibližně stanoviti, kdy odpadnou překážky, jež zabránily splnění smlouvy a jež leží zcela mimo osobu žalovaného, nejsouce jím ani zdaleka zaviněny. Jest proto soudu nemožno, by určil novou přiměřenou lhůtu k plnění ve smyslu § 409, odstavec druhý c.ř.s.

Odvolací soud vyhověl žalobcovu odvolání potud, že uznal, že smlouva jest po právu.
Důvody:
Žalobce uvádí již v době, že má právní zájem, by zjištění se stalo, jde tedy o žalobu určovací podle § 228 c.ř.s., a nikoliv pouze o návrh dle § 236 c.ř.s. Právní zájem jest tu, an žalovaný prohlašuje, že není povinen dodávati a že smlouvu zrušil, kdežto žalobce, uváděje, že lhůta dovolací uplynula, se chce domáhati plnění. Právní zájem na brzkém určení musí býti alespoň v době, kdy rozsudek vynesen (§ 228 c.ř.s., Klein Vorlesungen str. 194). V případě, o nějž tu jde, právní zájem, by byl vydán rozsudek určovací přes to, že se žaluje zároveň na plnění, jasně vystupuje v popředí tím okamžikem, kdy se žaloba na plnění pro tentokráte zamítá. Na soudu procesním bylo konati nutná šetření, by mohl žalobu na plnění pro tentokráte zamítnouti. On musil především na jisto postaviti, že je tu právní poměr, který sice pro ten čas nemá za následek povinnost žalovaného k plnění, avšak z existence tohoto právního poměru prvý soud vyvodil, proč žalobu vůbec zamítnouti nemohl, nýbrž jen pro tentokráte. Důvody rozsudku prvého soudu obsahují zjištění toho, čeho se domáhá žaloba, pokud jest určovací. Bylo by pak v případě, kdyby žalobce po opadnutí příčiny, proč žaloba jen pro tentokráte zamítnuta byla, znovu na plnění žaloval, nutno opakovati celý již projednaný spor. A opakování takové by se jistě, již se stanoviska procesní ekonomie posuzováno, nesrovnávalo s intencí zákona. Pokud jde o žalobu o plnění, přidal se odvolací soud k důvodům soudu prvé stolice.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobcovu, vyhověl však dovolání žalovaného a obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Pokud jde o žalobcovo dovolání nižší soudy, dospěvše na základě zjištěných okolností k závěru, že plnění jest na ten čas nemožné, nemohly vynésti rozsudku odsuzujícího žalovanou k plnění v určité lhůtě, když této lhůty nelze ani přibližně určiti. Ustanovení § 409 odstavec druhý c.ř.s. tu použíti nelze, poněvadž tu jde o objektivní nemožnost plnění, kdežto § 409 odstavec druhý c.ř.s. má na mysli plnění objektivně možné, avšak vzhledem k osobním poměrům povinného na uplynutí určité lhůty závislé. Naproti tomu nelze upříti dovolání strany žalované oprávněnosti pokud směřuje proti výroku rozsudku v odpor vzatého, že povinnost žalované strany dodati žalující straně 6 kusů 140 komorových dvojlisů s přísl. jest po právu. Soud odvolací má za to, že jest právní zájem žalobcův na tomto určení dán tím, že žalovaná prohlašuje, že není povinna dodávati, a že smlouvu stornovala, kdežto žalobce se chce domáhati plnění a že tento právní zájem vystupuje v popředí tím okamžikem, kdy se žaloba na plnění pro tentokráte zamítá. Tohoto názoru však sdíleti nelze. Žaloba zní na určení povinnost žalovaného k dodání lisů a zároveň na plnění. Žalobu určovací ve smyslu § 228 c.ř.s. podati možno tehdy, má-li žalobce právní zájem na tom, by právní poměr byl co nejdříve určen. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu určovací a zároveň žalobu na plnění, musil by uvésti a prokázati takové okolnosti, z nichž by bylo patrno, že má zájem na to, by vedle nároku na plnění byl ještě zvláště určen právní poměr, o nějž jde. Takovýchto okolností žalobce neuvedl. Právní poměr, žalobě za základ sloužící, jest týž, ať již jde o žalobu určovací či o žalobu na plnění a musil by býti ve sporu zjištěn i v tom případě, kdyby byla zněla žaloba jen na plnění. Nelze proto seznati, proč by měl rozsudek, rozhodující o tom, je-li žalovaný povinen stroje dodati čili nic, obsahovati ještě zvláštní výrok, určující právní poměr stran, z něhož právě povinnost strany žalované se odvozuje. Prohlásila-li strana žalovaná, že není povinna dodávati a že smlouvu stornuje a odvodil-li žalobce z toho ten důsledek, že žaloval na plnění,nemá zájmem na zvláštním určení právního poměru. Ani ta okolnost, že žaloba na plnění byla pro tentokráte zamítnuta, nemůže ospravedlniti nárok žalobcův na určení povinnosti žalovaného k dodání strojů, poněvadž jest tím vysloveno, že nárok žalobcův sice nezanikl, že však žalovaný stroje dodati na ten čas povinen není. Stačila tedy v tomto případě úplně žaloba na plnění a nebylo potřebí spojovati ji se žalobou určovací.