Rc 18861/1944
Kdo dá na sebe převésti směnku, ač ví, že směnečný dlužník namítá její zaplacení, jedná v případě, že dlužník ve sporu prokáže důvodnost své námitky, na škodu dlužníkovu ve smyslu čl. 17 vládního nařízení ze dne 19. prosince 1941, čís. 111 Sb., kterým se vydává a zavádí jednotný směnečný řád.
Z odůvodnění.
A. K-ová zapůjčila v roce 1932 A. T-ovi 40.000 K, na něž A. T. akceptoval společně se svojí manželkou M. T-ovou dvě směnky. A. T. dluh splácel a podle výše splátek obnovovaly strany směnky postupně na nižší částky. A. K-ová směnky nepodpisovala, staré buď vracela T-ovi nebo si je ponechávala. V roce 1943 A. K-ová zemřela a její pozůstalost byla odevzdána dědicům. Do pozůstalosti byly pojaty i směnky ze dne 27. března 1941 a 27. září 1941 v celkové částce 40.000 K. Po jich nabytí v pozůstalostním řízení podepsali dědici obě tyto směnky jako výstavci a obě směnky byly indosamentem převedeny na L. H-a.

K žalobě L. H-a byly proti A. a M. T-ovým vydány směnečné platební příkazy Cs III a 38/43 a Cs III a 39/43. Ve směnečných námitkách namítali žalovaní mimo jiné i to, že žalobce v době nabytí směnek věděl o zániku dluhu zaplacením.

Nižší soudy ponechaly směnečné platební příkazy v platnosti.

Odvolací soud uvedl v důvodech: Zánik směnečných pohledávek (§ 1412 obč. zák.) nemohl nastati pouhým prohlášení T-ovým, učiněným den po smrti K-ové, že směnky vyrovnal a že není K-ové nic dlužen. Zánik pohledávek by nastal teprve skutečným zaplacením. Nevěřil-li odpůrce, když směnky nabýval, že je odvolatelé skutečně proplatili - zejména, když svoje tvrzení nijakým způsobem neprokázali - nejednal vědomě na škodu dlužníků, jestliže směnky na sebe převedl. Odpůrce byl přesvědčen právě jako všichni dědicové, že odvolatelé zaplacení směnek toliko předstírají a že se tím vyhýbají zaplacení. Nelze tudíž tvrditi, že by odpůrce, nabývaje směnek, jednal vědomě na škodu dlužníkovu ve smyslu čl. 17 j. sm. ř. Nelze sdíleti názor odvolatelů, že podle tohoto ustanovení stačí pouhá vědomost, nikoliv přesvědčení o zaplacení dluhu. Tvrdí-li dlužník, že zaplatil, není tím ještě dána vědomost věřitelova, že bylo placeno. Nevěřil-li věřitel, že bylo zaplaceno, nenabývá tím vědomosti o zaplacení dluhu a dlužník musí prokázati, že při nabývání směnek prokázal směnečnému věřiteli placení takovým způsobem, že věřitel nemohl býti o zaplacení v pochybnosti. Teprve pak by bylo možno mluviti o vědomosti o zaplacení.

Nejvyšší soud zrušil k dovolání žalovaných napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu k novému jednání a rozhodnutí.
Z důvodů:
Žalovaným je přisvědčiti, pokud odvolacímu soudu vytýkají, že nevyložil správně čl. 17 j. sm. ř. (vl. nař. čís. 11/1941 Sb.), má-li za to, že žalovaní nemohou žalobci namítati, že směnky zaplatili původní věřitelce, třebaže žalobce při nabývání směnek tuto jejich námitku znal.

Podle čl. 17 j. sm. ř. nemůže ten, kdo je žalován ze směnky, činiti námitky, které se zakládají na jeho bezprostředních vztazích k výstavci nebo některému dřívějšímu majiteli, leda že majitel nabývaje směnky jednal vědomě na škodu dlužníkovu. Tímto ustanovením je chráněn směnečněprávní nabyvatel směnky (indosatář) proti námitkám zakládajícím se na bezprostředních vztazích žalovaného směnečného dlužníka k výstavci a předchůdci indosatářovu, pokud nejednal nabývaje směnky vědomě na škodu dlužníkovu. Poctivost indosatářovu vylučuje vědomí při nabývání směnky, že jedná na škodu dlužníkovu. K vyloučení poctivosti, odnímající indosatáři ochranu podle čl. 17 j. sm. ř., je tedy třeba vědomosti o námitkách dlužníkových zakládajících se na jeho bezprostředních vztazích k výstavci nebo předchůdci indosatářovu a jednání na škodu dlužníkovu, při čemž obě tyto náležitosti musí býti splněny v době nabytí směnky.

Že žalobce věděl, že žalovaní namítají zaplacení směnek, vyplývá z jeho vlastního přednesu a jeho výpovědi jako strany, v nichž připustil, že mu to krátce po smrti A. K-ové na jeho dotaz sami žalovaní sdělili. Z přednesů obou stran pak vyplývá, že se tak stalo před tím, než dědicové A. K-ové indosované směnky žalobci odevzdali. Žalobce tedy v době nabytí směnek věděl, že žalovaní namítají, že je zaplatili, že tedy uplatní námitky, zakládající se na jejich bezprostředních vztazích k A. K-ové, pokud se týče k jejím universálním zástupcům, kteří směnky podepsali jako výstavci. Znal-li však žalobce, nabývaje směnky, námitky směnečných dlužníků, zvěděv je od nich samých, a musil-li proto počítati s tím, že proti jeho směnečným žalobám bude vznesena námitka zaplacení, nebyl o existenci směnečných pohledávek bona fide. Okolnost, že snad tvrzení směnečných dlužníků o zaplacení směnečného dluhu nevěřil, je nerozhodná, neboť tím nebyla jeho vědomost o námitkách dlužníků vyloučena. V důsledku znalosti námitek dlužníků o zániku jejich směnečných závazků z důvodu proplacení směnek A. K-ové musil si však žalobce býti vědom i toho, že nabývaje směnky jedná na škodu dlužníků, pakli tito ve sporu prokáží, že jejich námitky jsou pravdivé, ježto je tím zbavuje nebo alespoň jim ztěžuje uplatnění námitek příslušejících jim proti původní věřitelce a jejím dědicům a že jim hrozí nebezpečí, že budou případně musiti zaplacené už směnečné závazky platiti podruhé.

Z uvedeného vyplývá, že žalovaní mohou žalobci namítati, že směnečné závazky zanikly zaplacením. Jeho směnečné žaloby nemohly by proto míti úspěch, ukázalo-li by se, že námitky žalovaných o zaplacení směnek odpovídají skutečnosti. Soud prvé stolice sice zjistil, že žalovaní směnečný dluh zaplatili už A. K-ové, odvolací soud však považoval toto zjištění prvého soudu vzhledem k odchylnému výkladu čl. 17 j. sm. ř. za nadbytečné, aniž ve svém rozsudku uvedl, zda pokládá jinak zjištění to za správné či nikoliv. Chybí tedy v tomto směru pro rozhodnutí sporu v rozsudku odvolacího soudu potřebný skutkový podklad a nezbylo proto než z toho důvodu napadený rozsudek zrušiti a věc vrátiti odvolacímu soudu, aby v tomto směru skutkové zjištění doplnil a o odvolání žalovaných pak znovu rozhodl.