Rc 16197/1937
Nejde o jednání proti dobrým mravům soutěže, nezasáhl-li soutěžitel svým jednáním do nabyté soutěžní posice jiného soutěžitele a bylo-li účelem, aby odvrátil škodu, která by mu mohla vzejíti z počinu druhého soutěžitele, nikoliv aby jej přímo poškodil.
Z odůvodnění.

Soud prvé stolice uznal podle žaloby proti prvému žalovanému a uvedl v důvodech: Podle § 46, odst. 1, zák. č. 111/1927 Sb. z. a n. se rozumí soutěžitelem každý podnikatel, jenž vyrábí nebo prodává zboží téhož nebo podobného druhu, nebo provádí výkony téhož nebo podobného druhu, nebo vůbec je podnikově činný ve stejném nebo podobném hospodářském oboru. Žalobce a první žalovaný jsou proto soutěžiteli, poněvadž oba vydávají časopis a v časopise uveřejňují inzeráty. Při každém politickém resp. časopise politické strany nutno rozeznávati dvojí : Každý takový časopis šíří jednak politické ideje, bojuje pro ně a snaží se získati nové přívržence těmto ideám. Každý vydavatel takovéhoto časopisu však potřebuje k tomu účelu peněz. Je všeobecně známo, že předplatné odběratelů takovýchto časopisů nestačí na úhradu nákladu vydávání a že vydavatel hledá k jejich úhradě inzerenty. Část nákladů vydávání takového časopisu se proto hradí inserčními poplatky. Jestliže se tedy časopis ve svých článcích snaží získati nové čtenáře a přívržence strany, nelze mluviti o nekalé soutěži. Jestliže však politický časopis napadne jiný takovýto časopis v jeho hospodářské podstatě a bojuje proti časopisu jako podniku, může dojíti k porušení předpisů zákona o nekalé soutěži. To se stane tehdy, když zneužitím politického boje má býti zasažen časopisecký podnik v základě své existence, když tedy vystupuje do popředí hospodářský moment a invektivy stranicko-politické jsou jen prostředkem k dosažení vlastního cíle, totiž poškození nebo zničení podniku. S tohoto hlediska nutno proto rozhodnouti, zda první žalovaný porušil zákon proti nekalé soutěži, a v kterém směru. Jak již bylo řečeno, slouží inserční poplatky k úhradě nákladů na vydávání časopisu. Je nesporno, že v obou časopisech, o něž jde, jsou otiskovány inzeráty. Jsou proto jejich vydavatelé při hledání inzerentů soutěžiteli. Nesmějí proto překročiti hranice dotčeného zákona. Inzerentům jest obyčejně lhostejno, které politické straně patří časopis, v němž inzerují. Inzerent se jen ptá, zda časopis má dosti čtenářů, a to v kruzích, v nichž hledá své zákazníky. Časopisy "V." a "A." jsou jen místními resp. provinčními časopisy. Odvolává-li se tedy první žalovaný časopisu "A." na výsledek parlamentních voleb v celé republice, dostává se do rozporu s dobrými mravy soutěže. I když je správné, co časopis "A." tvrdí o počtu hlasů obou politických stran, je takovéto srovnávání v soutěžitelském poměru nepřípustné. Volební výsledky byly, jak známo, v různých volebních krajích různé a poměr hlasů v celé republice nemusí právě býti týž, jako ve volebním kraji, kde jsou časopisy vydávány a čteny. Takovéto srovnávání počtu hlasů je způsobilé vyvolati v obchodnících nebo živnostnících rozhodnutí, že nebudou ve "V." inzerovati, poněvadž se mohou domnívati, že i poměr počtu čtenářů uvedených dvou časopisů souhlasí s poměrem počtu hlasů stran. Volební výsledek nemusí se právě shodovati s počtem čtenářů a odběratelů časopisu příslušné politické strany. Vylíčený způsob soutěže odporuje tedy ustanovení § 1 zák. č. 111/1927 Sb. z. a n. Žaloba je tudíž podle § 1 zák. č. 111/1927 Sb. z. a n. odůvodněna. Poukaz prvního žalovaného, že žalobce v článku ve "V." jednal po případě proti ustanovení § 1 zákona proti nekalé soutěži, není pro výsledek sporu rozhodující, poněvadž se proti nekalé soutěži nedopouští obrana nekalou soutěží (rozh. č. 14614 Sb. n. s.). Nesprávný jest i jeho názor, že užití § 1 řeč. zák. není v souzeném sporu možné, poněvadž zákon má zvláštní ustanovení v § 2, neboť také jednání, která jsou zakázána zvláštním předpisem zákona, mohou odporovati všeobecnému předpisu § 1 zák. p. n. s. Odvolací soud zamítl žalobu i proti prvému žalovanému. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody : K rozhodnutí sporu musí býti posouzeny oba články ve své souvislosti. Není sporu o tom, že se článek uveřejněný nejprve v žalobcově časopisu "V." obrací na obchodníky (Geschäfte), a to na takové, kteří neinzerují v jeho časopisu, nýbrž v jiných listech, a že se snaží ty obchodníky, kteří nebyli dosud jeho inzerenty, získati pro inzeráty a vyložiti jim výhody takového inzerování. Není pochyby o tom, že tu jde o akci podniknutou v hospodářském styku. Na ni jest odpovědí pozastavený článek žalovaného. Také ten se obrací na obchodní a živnostenské kruhy a také on se týká inzerce, tedy hospodářské stránky časopiseckého podniku, protože právě otiskuje celý článek z "V.", na který svým způsobem reaguje. Také ten projev nutno tedy posuzovati jako projev soutěžitele, učiněný v hospodářském styku, kterým se žalovaný snaží čeliti počinu žalobcovu potud, aby si jednak udržel vlastní inzerenty, na které by snad mohl míti nějaký účinek projev žalobcův, jednak aby získal pro sebe ony obchodníky a živnostníky, kteří dosud ani v žalobcově časopisu, ani jinde neinzerovali, anebo snad také ony, kteří inzerovali v časopisu žalobcově. Jde tudíž o boj o inzerenty, o soutěž, což samo není závadné. Půjde jenom o to, zda žalovaný vybočil z mezí dobrých mravů soutěže a zda jeho jednání je způsobilé poškoditi žalobce. U žalobce nejde tu zatím o nějakou již nabytou soutěžní posici, nýbrž o to, že sám chtěl teprve získati nové inzerenty. Pokud tedy žalovaný chtěl jenom to překaziti a chtěl ony indiferentní obchodníky a živnostníky získati pro sebe, nezasáhl ještě do nabyté již posice žalobcovy, a nelze tedy říci, že by jeho projev mohl žalobce přímo poškoditi. Jde tu o obranu žalovaného, o níž nelze beze všeho říci, že měla a mohla poškoditi žalobce, jako spíše že měla a mohla od žalovaného odvrátiti škodu, která by jemu mohla vzejíti z počinu žalobcova. Pouhý soutěžní boj sám se nepříčí zákonu proti nekalé soutěži, jde jen o to, aby v konkrétním případě neporušoval svým způsobem a svými účinky dobré mravy soutěže. V souzeném případě však tomu tak není. Žalovaný otiskl článek žalobcův a reaguje na jeho obsah věcným způsobem, snaže se uvésti jej na pravou míru, aby si udržel liknavé inzerenty, jimž byl onen článek žalobcův určen a na něž by mohl působiti v neprospěch žalovaného, anebo aby svým vylíčením věci sám nové inzerenty získal. Ani forma, ani obsah článku nejsou závadné. K vyvrácení článku žalobcova poukazuje žalovaný jednak na vzrůst své politické strany a tedy - posouzeno s jeho hospodářského hlediska - na výhodnost a význam inzerce v jeho časopisu, takže by tu šlo o projev podle § 2 zákona proti nekalé soutěži; jednak poukazuje zase na nedůslednost v provádění politického programu u odpůrce, což zase - posouzeno s hospodářského hlediska - bylo by lze považovati za projev o poměrech podniku žalobcova podle § 10 řečeného zákona. O těch projevech však podle výsledku projednání sporu nelze říci, že by se příčily pravdě. Třebas tedy šlo na obou stranách o projevy učiněné v hospodářském styku a za účelem soutěže, nebylo žalobě vyhověti, protože tu nejsou předpoklady nároku ani podle § 1, ani podle obou ostatních shora uvedených paragrafů řečeného zákona, aniž záleží na tom, zda tu působily také ještě jiné pohnutky než čistě hospodářské.