Pl. ÚS 65/04
Pl.ÚS 65/04 ze dne 24. 2. 2005

Návrh na obnovu řízení v souvislosti s rozsudkem ESLP Hradecký v. Česká republika ze dne 4. 10. 2004

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele V. P., zastoupeného Mgr. M. V., o návrhu na obnovu řízení proti usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 252/02, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Navrhovatel se svým návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 23. 11. 2004, domáhá obnovy řízení proti rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 252/02. Navrhuje, aby Ústavní soud tento svůj nález (správně usnesení) zrušil a návrh na zahájení řízení ze dne 24. 4. 2002 vrátil k novému projednání. Současně žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 5 To 118/01, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2001, sp. zn. 1 T 12/97, do doby rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o stížnosti IM/RH/P. v. Česká republika, druhá sekce k čj. 33152/03, ECHR-LCzel.1R, resp. do doby rozhodnutí Ústavního soudu o tomto návrhu.

Navrhovatel uvádí, že důvodem podání návrhu na obnovu řízení je rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci H. v. Česká republika ze dne 4. 10. 2004, č. 76802/01, v němž ESLP konstatoval, že v trestním řízení vedeném proti J. H. bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Napadené usnesení Ústavního soudu je dle názoru navrhovatele v rozporu s předmětným rozhodnutím ESLP, a to v té části, v níž byla odmítnuta námitka na průtahy v řízení. Navrhovatel se cítí být legitimován k podání návrhu na obnovu řízení, neboť proti němu bylo vedeno společné řízení s J. H. a důvody rozhodnutí ESLP ve věci H. v. Česká republika svědčí v plné míře také ve prospěch navrhovatele. V další části návrhu uvádí argumenty, pro něž považuje soudní rozhodnutí, jež byla vydána na základě řízení, v němž docházelo k neodůvodněným průtahům, za nespravedlivá, a pro něž by měla být zrušena. Nespravedlivost shledává minimálně v té části rozsudku, která se týká trestu. Při rozhodování o trestu je podle jeho názoru nutné respektovat zásadu zákonného a spravedlivého trestu podle čl. 6 Úmluvy ve spojení s čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 2 Úmluvy a per analogiam § 23 trestního zákona. Má za to, že s ohledem na čl. 46 Úmluvy je dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání per analogiam podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. Navrhovatel spatřuje důvod pro obnovu řízení i dle ustanovení § 119a) odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když shledává veřejný zájem ve skutečnosti, že Ústavní soud dosud žádný takový návrh nerozhodoval, a dále v tom, že by měl dovodit účinné mechanismy nápravy obdobných případů pro futuro, a to včetně stanovení kritérií pro odstranění příčin nadále se vyskytujících průtahů v řízení. Na závěr stěžovatel konstatuje, že v předmětné věci zároveň podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (IM/RH/P. v. Česká republika, druhá sekce k čj. 33152/03, ECHR-LCzel.1R), v níž namítá stejné okolnosti konstatované ESLP v rozhodnutí ve věci H. v. Česká republika.

Ze spisu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 252/02, bylo zjištěno, že Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 252/02, ústavní stížnost navrhovatele směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 5 To 118/01, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2001, sp. zn. 1 T 12/97, když ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Z rozsudku ESLP ve věci J. H. proti České republice zveřejněného dne 5. 10. 2004 vyplývá, že předmětem řízení před ESLP byla stížnost jmenovaného stěžovatele J. H. na délku trestního řízení, vedeného proti němu, a na neexistenci účinných právních prostředků, způsobilých to napravit. ESLP mimo jiné konstatoval, že řízení proti stěžovateli bylo zahájeno dne 26. 9. 1995, kdy byl stěžovatel zadržen a obviněn z trestného činu podvodu. Skončeno bylo dne 16. 12. 2003, kdy Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. I. ÚS 542/02) jako zjevně neopodstatněnou. Evropský soud, jenž posuzoval otázku přiměřenosti délky řízení na základě obvyklých kritérií, dospěl k závěru, že délka tohoto řízení překročila "přiměřenou lhůtu", čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S odkazem na svoji dřívější judikaturu zjistil též porušení práva stěžovatele na účinný vnitrostátní právní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Přiznal stěžovateli částku 3 000 EUR z titulu morální újmy a částku 500 EUR z titulu náhrady nákladů řízení. V ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění zamítl.

Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda návrh splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., účinného od 1. 4. 2004 (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda návrh na obnovu řízení podala osoba k tomu oprávněná.
Podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak. Uvedená opatření upravuje zákon o Ústavním soudu v oddílu osmém (§ 117 až § 119b). V ustanovení § 119 a násl. se stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na obnovu řízení, i další pravidla o tomto řízení před Ústavním soudem (srov. čl. 88 odst. 1 Ústavy).

Podle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud v trestní věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem je oprávněn podat ten, kdo byl ve věci uvedené v odstavci 1 účastníkem řízení před Ústavním soudem, a v jehož prospěch mezinárodní soud rozhodl.

Z výše citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu lze jednoznačně dovodit, že návrh na obnovu řízení proti rozhodnutí Ústavního soudu může podat toliko účastník původního řízení před Ústavním soudem, v jehož prospěch mezinárodní soud následně rozhodl. Tato podmínka nebyla ovšem u navrhovatele splněna, neboť účastníkem řízení před Ústavním soudem (vedeným pod sp. zn. I. ÚS 542/02), v jehož prospěch ESLP předmětným rozsudkem rozhodl, nebyl navrhovatel, ale J. H. Uvedené ustanovení nelze vykládat způsobem, jak uvádí navrhovatel, tj. že by návrh na obnovu řízení mohl podat kdokoli, kdo tvrdí, že důvody rozhodnutí mezinárodního soudu svědčí i v jeho prospěch, i když nebyl účastníkem řízení před ESLP ani účastníkem jemu předcházejícího řízení před Ústavním soudem. ESLP ostatně konstatoval nepřiměřené průtahy a nedostupnost účinných prostředků k jejich odstranění výhradně ve vztahu ke stěžovateli J. H., když vyšel ze skutkových okolností týkajících se jeho osoby ( přihlédl k relevantnímu období, které započalo dne 26. 9. 1995, kdy bylo stěžovateli sděleno obvinění, a skončilo dne 16. 12. 2003, kdy Ústavní soud rozhodl o jeho ústavní stížnosti, ve vztahu ke stěžovateli posuzoval i jednotlivé úkony, prováděné v tomto období). Z uvedeného nelze dovodit, že by rozhodnutí ESLP bylo vydáno i ve prospěch navrhovatele. Opačný závěr by byl výsledkem rozšiřujícího výkladu rozhodnutí ESLP, k čemuž není Ústavní soud oprávněn.

I přes skutečnost, že navrhovatel není v tomto řízení aktivně legitimován k podání návrhu na obnovu řízení, cestu k nápravě tvrzeného zásahu do svých ústavních práv má stále otevřenou. Z odůvodnění jeho návrhu totiž vyplývá, že v předmětné věci podal i on stížnost k ESLP, v níž namítá stejné okolnosti, jež jsou konstatované v rozhodnutí ve věci Hradecký v. Česká republika. Pokud tedy ESLP rozhodne v jeho prospěch, může jako osoba oprávněná za podmínek ustanovení § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu podat nový návrh na obnovu řízení.

Za situace, kdy nyní projednávaný návrh byl podán osobou zjevně neoprávněnou, Ústavnímu soudu nezbylo, než jej podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudků Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, který má ve vztahu k návrhu na obnovu řízení akcesorickou povahu a sdílí jeho osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.