Pl. ÚS 46/04
Pl.ÚS 46/04 ze dne 14. 9. 2004

K přiměřené délce trestního řízení

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu Krajského soudu v Hradci Králové na zrušení § 30 odst. 2 věty druhé, § 74 odst. 2, § 119 odst. 2 a 3, § 120, § 121 a § 126 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

I.

Dne 2. 9. 2004 obdržel Ústavní soud návrh podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se Krajský soud v Hradci Králové, za který jedná předseda senátu 7 T JUDr. Petr Mráka, domáhá zrušení § 30 odst. 2 věty druhé, § 74 odst. 2, § 119 odst. 2 a 3, § 120, § 121 a § 126 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Návrh byl podán v souvislosti s řízením, které před Krajským soudem v Hradci Králové probíhá pod sp. zn. 7 T 102/2001 v trestní věci skupiny devíti obviněných osob pro trestný čin zkrácení daně poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1 a 3 tr. z., účinného do 31. 12. 1997, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z, dále u části takto spoluobviněných pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. z.

Z předloženého soudního spisu sp. zn. 7 T 102/2001 vyplývají tyto okolnosti případu. Krajský soud usnesením ze dne 26. 9. 2002, čj. 7 T 102/2001-2729, rozhodl podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že trestní stíhání obviněných zastavuje, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že trestní řízení proti obviněným probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu (od roku 1993). Řada obviněných byla vyslechnuta již v roce 1993 jako svědci, teprve v průběhu trestního řízení jim bylo sděleno obvinění. V období od roku 1993 do března 2000 probíhaly pouze ojedinělé výslechy a převýslechy svědků. Toto usnesení bylo napadeno stížností krajského státního zástupce. O této stížnosti rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením č j. 3 To 184/02-2777 tak, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové bylo zrušeno podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž mu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Na toto usnesení reagoval navrhovatel zpracováním podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, který dne 9. 4. 2003 předložil předsedovi Krajského soudu v Hradci Králové cestou místopředsedy pro trestní věci (č. l. 2792 předmětného soudního spisu). V tomto podnětu navrhovatel vyložil důvody, které jej vedly k zastavení řízení. K usnesení Vrchního soudu v Praze uvedl, že v jiné věci Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rovněž o zastavení řízení z důvodu nepřiměřeně dlouhé doby trestního stíhání obviněných. Také proti tomuto usnesení (sp. zn. 3 T 110/2000 ze dne 11. 12. 2002) podal státní zástupce stížnost, která však byla v tomto případě Vrchním soudem v Praze zamítnuta. Existují tak dvě zcela rozdílná rozhodnutí v obdobných případech. Oba případy přitom charakterizuje nepřiměřená délka trestního řízení ve věci závažné a rozsáhlé trestné činnosti dosud netrestaných obviněných, kteří nebyli vazebně stíháni. Z hlediska soudní praxe se jedná o závažnou problematiku, která však není řešena jednotně, což je podle jeho názoru důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněných. Dne 21. 4. 2004 navrhovateli cestou místopředsedy pro trestní věci předseda Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Spr 2100/2003 sdělil, že po seznámení se se spisovým materiálem podnět ke stížnosti pro porušení zákona nebude podán. Následně dne 30. 8. 2004 přijal senát 7 T Krajského soudu v Hradci Králové usnesení čj. 7 T 102/2001-2800, kterým řízení podle § 224 odst. 5 tr. řádu přerušil a obrátil se na Ústavní soud s předmětným návrhem.

II.

Navrhovatel zastává stanovisko, že postup předsedy Krajského soudu v Hradci Králové je sice v souladu se zákonem o soudech a soudcích, je však v rozporu s ustanoveními Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Konkrétně napadá ustanovení § 30 odst. 2 věty druhé, § 74 odst. 2, § 119 odst. 2 a 3, § 120, § 121 a § 126 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Tvrdí, že jsou v rozporu s čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR a ústavně zaručeným právem na řádný zákonný proces ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poukázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 349/2002 Sb., kterým byla část ustanovení zákona o soudech a soudcích zrušena. Zákonodárce sice přijal novou úpravu, nedošlo však k předpokládané změně čl. 82 odst. 3 Ústavy ČR, takže v těchto částech je zákon o soudech a soudcích nadále neústavní. To navrhovatel dokládá srovnáním uvedených ustanovení zákona o soudech a soudcích před novelizací a po ní. Zastává názor, že předseda krajského soudu za takového stavu nemůže vykonávat správu krajského soudu včetně oprávnění podávat podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Pokud předseda krajského soudu při výkonu státní správy rozhodl, že nepředloží podnět ke stížnosti pro porušení zákona na Ministerstvo spravedlnosti, vykládal v izolovaném kontextu zákon o soudech a soudcích, který koliduje s uvedenými ustanoveními Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy. K úvaze o podání stížnosti pro porušení zákona je však za daného právního stavu oprávněno pouze Ministerstvo spravedlnosti. Z čl. 90 Ústavy ČR navrhovatel dovozuje povinnost soudu reagovat na zjištěnou nezákonnost a obrátit se na Ministerstvo spravedlnosti s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona. Samotnou stížnost pro porušení zákona považuje za odporující koncepci demokratického právního státu, neboť je pouze v rukou představitele exekutivy. Obviněný i soud jsou odkázáni při jejím použití na rozhodnutí ministra spravedlnosti, který nemá až na výjimky povinnost takovou stížnost podat. To popírá rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále navrhovatel dovozuje, že byla naplněna podmínka ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ale i výrazně restriktivní formulace § 224 odst. 5 tr. řádu, protože podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněných má rozhodný vliv na rozhodování o vině a trestu. Poukázal přitom na rozdílné formulace těchto ustanovení a možnosti jejich různé interpretace. Přednost je však třeba dát širší formulaci čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, neboť toto ustanovení nevyžaduje, aby se jednalo o zákon vztahující se k meritornímu řešení věci. Podle názoru navrhovatele je každé řešení věci v rámci trestního řízení současně řešením problému.
III.

Ústavní soud neshledal důvod pro zastavení řízení podle § 67 zákona o Ústavním soudu, ani pro odmítnutí návrhu pro jeho nepřípustnost podle § 66 téhož zákona. Ústavní soud byl k projednání návrhu příslušný. Základní otázkou bylo, zda se nejedná o návrh, který byl podán zjevně neoprávněným navrhovatelem. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě se o takový případ jedná. Neztotožnil se s rozšiřujícím výkladem pojetí trestního řízení a podmínek, za nichž se má obecný soud obracet na Ústavní soud s návrhem na přezkoumání ústavnosti zákona, jehož "má být při řešení věci použito" (čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR). Byl přitom veden následujícími úvahami.

Stát je funkčně členěný celek, který jedná navenek prostřednictvím svých orgánů. Aby mohl vystupovat jako jeden celek, tudíž jednotně, stanoví pro jednání svých orgánů navenek i vůči sobě navzájem určitá pravidla, která jednotnost jeho vystupování zajišťují. Platí přitom pravidlo, že v rámci jedné soustavy státních orgánů jsou právní závěry orgánu vyššího stupně závazné pro státní orgány nižšího stupně. V případě rozhodování o stížnostech v rámci trestního řízení je to konkretizováno v podobě § 149 odst. 6 tr. ř. Toto ustanovení stanoví, že orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil. To platí i pro předložený návrh. V projednávané věci zaujal navrhovatel určité právní stanovisko v usnesení čj. 7 T 102/2001-2729. K stížnosti státního zástupce bylo jeho usnesení zrušeno Vrchním soudem v Praze usnesením čj. 3 To 184/02-2775, který jako stížnostní soud zaujal stanovisko jiné a uložil navrhovateli podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř., aby o věci znovu jednal a rozhodl. Navrhovatel se s tímto rozhodnutím neztotožnil a pokusil se mu čelit tím, že se obrátil na předsedu krajského soudu jako orgán státní správy soudů s návrhem, aby podal Ministerstvu spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Když tento orgán jeho podnět neakceptoval, využil navrhovatel jinou možnost a obrátil se přímo na Ústavní soud s návrhem na zrušení výše uvedených ustanovení zákona o soudech a soudcích.

Ústavní soud konstatuje, že na rozdíl od abstraktní kontroly ústavnosti je konkrétní kontrola ústavnosti zákona vedena v úzkém rámci soudního rozhodování. Do něj může Ústavní soud vstupovat jen za přísně vymezených podmínek, a to jediným způsobem - rozhodnutím o ústavnosti zákona, jehož má být při řešení věci použito. V rámci této kontroly Ústavní soud nemůže vstupovat do vlastního trestního řízení, ze kterého vzešel podnět k podání návrhu, stejně jako nemůže zaujímat stanovisko k rozhodnutím obecných soudů v takové konkrétní věci. Může jen odstranit překážku, která spočívá v pochybnostech soudu o ústavnosti zákona, jehož má být při řešení věci použito. V této souvislosti je proto rozhodný závěr Vrchního soudu v Praze, který posoudil právní závěry krajského soudu, shledal je nesprávnými a uložil mu jako stížnostní soud, aby soud I. stupně o věci znovu jednal a rozhodl. Tím byla věc v rámci nezávislé soudní moci vyřešena v rámci pravidel, která pro orgány činné v trestním řízení stanoví § 149 tr. ř.

Nedal-li předseda krajského soudu v této věci podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, nezasahoval do probíhajícího trestního řízení a nezávislosti soudů a soudců v tom smyslu, jak to uvádí navrhovatel. Navíc by bylo na uvážení ministra spravedlnosti, zda takovou stížnost podá. Podání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, stejně jako podání stížnosti samotné, výkonem soudní moci není. Ani předseda krajského soudu, ani ministr spravedlnosti v této souvislosti nejsou tím, kdo "řeší" předmětnou věc popsanou v obžalobě. Navrhovatel v této souvislosti sám uvádí, že tak předseda krajského soudu učinil při výkonu státní správy. Soud jako státní orgán, ani předseda senátu nemá procesní pozici, ze které by vyplývalo, že má nárok na uplatnění takového prostředku. Jde naopak o oprávnění předsedy krajského soudu jako orgánu státní správy krajského soudu a okresních soudů podle § 126 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Pouze ve vztahu k orgánu správy soudů na nižším stupni má předseda krajského soudu povinnost stížnost se svým negativním stanoviskem předložit Ministerstvu spravedlnosti.

Tím, že předseda krajského soudu podnět ke stížnosti pro porušení zákona nepodal, nezavdal příčinu zabývat se ústavností návrhem napadených ustanovení zákona o soudech a soudcích. Stejně tak by ji nezavdal, kdyby podnět k podání stížnosti podal. Je tomu tak proto, že použití či nepoužití § 126 odst. 3 zákona o soudech a soudcích není ustanovením, kterého "má být" použito soudem a není "řešením věci" soudem, nýbrž stanoviskem, které k věci zaujímá orgán státní správy soudů. Takový podnět je věcí jeho uvážení při plnění jeho úkolů. Podání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona není ani podle zákona o soudech a soudcích, ani podle trestního řádu součástí rozhodovací činnosti senátu Krajského soudu v Hradci Králové v podobě "řešení věci". V opačném případě by se výrazně rozšířil dosah navrhovacího práva obecných soudů nad rámec čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a soudy by se mohly dostat do postavení, které jim jako nezávislé složce státní moci v demokratickém právním státě nepřísluší. Mimochodem je třeba uvést, že senát 7 T Krajského soudu v Hradci Králové v této "věci" (stížnost pro porušení zákona) žádné rozhodnutí nevydal a ani vydat nemohl. Zpracoval pouze návrh podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, ke kterému předseda krajského soudu zaujal negativní stanovisko.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud shledal návrh na zrušení ustanovení § 30 odst. 2 věty druhé, § 74 odst. 2, § 119 odst. 2 a 3, § 120, § 121 a § 126 odst. 3 zákona o soudech a soudcích podaný někým zjevně neoprávněným a odmítl jej podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl zabývat meritorně argumentací navrhovatele vůči jednotlivým ustanovením napadeného zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2004



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.