Pl. ÚS 45/13
Pl.ÚS 45/13 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v plénu složeném ze soudců Stanislava Balíka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jiřího Nykodýma, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Michaely Židlické a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Šárky Rýglové, zastoupené JUDr. Janou Ryšavou, advokátkou, se sídlem Slezská 108, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 51/2010-106 ze dne 11. 1. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 372/2009-128 ze dne 24. 5. 2012, v řízení o určení vlastnictví k bytové jednotce, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Jindřicha Rýgla, zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem, se sídlem U Studánky 3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V roce 2000 se stěžovatelka stala členkou bytového družstva a uživatelkou konkrétního družstevního bytu. Dne 9. 6. 2001 uzavřela manželství s vedlejším účastníkem. Dne 4. 9. 2001 manželé společně požádali o převedení užívaného bytu do osobního vlastnictví, k čemuž došlo smlouvou o převodu vlastnictví k bytu dne 16. 10. 2001. V roce 2004 bylo manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozvedeno.

3. V roce 2007 podala stěžovatelka společně s bytovým družstvem žalobu o určení vlastnictví proti vedlejšímu účastníkovi, jíž se domáhala určení, že předmětný byt je ve vlastnictví bytového družstva, protože smlouva o převodu do osobního vlastnictví byla absolutně neplatná. Argumentovala ustanovením § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví k bytům, podle kterého byt ve vlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva.

4. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. 15 C 433/2007-66 ze dne 16. 2. 2009 žalobu zamítl. Uvedl, že smlouva o převodu vlastnictví bytu není neplatná pro rozpor s § 23 zákona o vlastnictví k bytům, neboť odpovídá účelu tohoto ustanovení, jímž je zvýšená ochrana nájemců bytu.

5.Dne 12. 11. 2009 Městský soud v Praze však toto rozhodnutí změnil, žalobě vyhověl a rozhodl, že výlučným vlastníkem bytu je bytové družstvo. Rozhodnutí bylo odůvodněno odkazem na § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví k bytům, který chrání majetková práva člena družstva. Pokud tedy pouze stěžovatelka byla členkou družstva, nebylo možno byt převést do společného jmění manželů - jí a vedlejšího účastníka.

6. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud ve velkém senátu rozsudek městského soudu zrušil. Kasační rozsudek odůvodnil následovně: "Účelem [§ 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů] je poskytnout zvýšenou ochranu členu družstva, který byt na základě svého členství a uzavřené nájemní smlouvy užívá a jehož členská práva a povinnosti, vztahující se k tomuto bytu, představují majetkovou hodnotu, na jejíž cenu má převod bytové jednotky výrazný vliv. ... Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu je však - oproti závěrům přijatým v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1865/2000 - přesvědčen, že smlouvu o převodu bytové jednotky, uzavřenou za výše popsaného skutkového stavu mezi bytovým družstvem jakožto převodcem a oběma manžely jakožto nabyvateli, v níž manželé projeví vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, nelze považovat za neplatnou pro rozpor s ustanovením § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů jen proto, že v době jejího uzavření byl členem bytového družstva jen jeden z manželů. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněném pod číslem 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů, se nestává předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. Tak je tomu v běžných případech koupě věci jedním z manželů z jeho výlučných zdrojů resp. prostředků, kdy ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí. Odlišné důsledky však nastávají v případě, kdy je sice kupní cena zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími jsou oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. V tomto případě výlučně "investující" manžel nekupuje věc pro sebe, ale projevuje vůli k pořízení věci do bezpodílového spoluvlastnictví, a druhý manžel toto akceptuje. Tato vůle obou manželů je pak rozhodující z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví. ... Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že uzavřou-li (jinak bezvadnou) smlouvu o převodu bytové jednotky oba manželé a projeví-li tak vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, namísto toho, aby ji do svého vlastnictví nabyl toliko ten z manželů, který je členem družstva, jenž je výlučným majitelem tímto převodem transformované majetkové hodnoty (členských práv a povinností), nabudou bytovou jednotku oba manželé do svého společného jmění manželů. Takto uzavřenou smlouvu nelze považovat za neplatnou pro porušení ustanovení § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, neboť - jak dovolatel přiléhavě namítá - není v rozporu s jeho účelem. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není."

7. Následně napadeným rozsudkem městský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 2009. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu rozhodl, že smlouva o převodu vlastnictví k bytu byla platná a předmětný byt je tedy ve spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka.

II. Argumentace stran

8. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a v důsledku tak soudy neochránily její vlastnické právo.

9. Dle stěžovatelky soudy především nerozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu a v souladu s platnými zákony, neboť nevycházely ze specifické právní úpravy, kterou představuje § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví k bytům k právní úpravě společného jmění manželů. Toto specifikum nelze obejít výkladem, který po několika letech ustálené judikatury soudů všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, nyní Nejvyšší soud provedl.

10. Tvrdí, že tímto postupem Městský soud v Praze, ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu, porušil právní jistotu občanů a porušil princip předvídatelnosti práva. Žalobu podala v době, kdy platila ustálená judikatura, která vycházela z právního názoru, že ustanovení § 23 odst. l zákona o vlastnictví k bytům je ustanovením speciálním k ustanovení § 143 občanského zákoníku s tím, že tuto zvláštní právní úpravu nelze překlenout žádným výkladem. Po sedmi letech souzení za stále stejné skutkové podstaty sporu Nejvyšší soud popřel svá předchozí rozhodnutí a změnil právní posouzení věci na zcela opačné. Takový postup rozhodně nevede k právní jistotě občanů ve spravedlivá rozhodnutí soudů.

11. Podle ní na straně vedlejšího účastníka došlo k bezdůvodnému obohacení a jeho spoluvlastnictví je v rozporu s dobrými mravy, neboť se na zaplacení členského podílu v družstvu podílel naprosto minimálně a vzhledem na zmíněnou ustálenou judikaturu nemohly být případné nároky vůči bývalému manželovi uplatněny v rámci vypořádání společného jmění manželů. Navíc lhůta pro vypořádání již uplynula.

12. Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze uvedl, že v napadeném rozhodnutí byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který posuzovat nemůže.

13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření předně uvedl, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu je zjevně nepřípustná, neboť nejde o konečné rozhodnutí ve věci. Tímto rozsudkem byla věc navrácena k rozhodnutí odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve vztahu k rozsudku městského soudu je ústavní stížnost rovněž nepřípustná, protože proti němu stěžovatelka nepodala dovolání. Alternativně Nejvyšší soud navrhuje odmítnutí stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

14. V napadeném rozhodnutí byl akcentován princip smluvní autonomie, neboť podle judikatury Ústavního soudu není ústavně konformní taková praxe, kdy obecný soud upřednostňuje výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím. V tomto ohledu byla tedy předchozí judikatura Nejvyššího soudu, zejména rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1865/2000 ze dne 14. 2. 2001, spíše excesem potírajícím princip smluvní autonomie. Napadený rozsudek nyní naopak představuje ustálenou praxi a vychází z něj řada pozdějších rozhodnutí.

15. Vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť souhlasí s právními závěry učiněnými Nejvyšším soudem v napadeném rozsudku. Dle něj smyslem § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví k bytům nemůže být snaha zabránit z nějakého důvodu manželům v tom, aby si byt od bytového družstva, jehož členem je jen jeden z nich, koupili společně (tedy do společného jmění manželů), byť by i tisíckrát chtěli, a že tímto smyslem naopak je ochrana člena bytového družstva před tím, aby družstvo byt užívaný jeho členem neprodalo třetí osobě. Vedlejší účastník řízení by totiž absolutně nerozuměl tomu, z jakého důvodu by smlouva, jíž ve svobodné společnosti svobodně uzavřou dva lidé a jež se nedotýká právních poměrů dalších osob, měla být počinem natolik odsouzeníhodným, aby si zasluhovala sankci v podobě její absolutní neplatnosti. Z jeho pohledu by zásahy státní moci do autonomie smluvních stran v podobě neplatnosti uzavřených smluv měly být omezeny výhradně na případy, v nichž je dán vyšší obecný zájem takové intenzity, která odůvodňuje omezení smluvních stran v jejich svobodné vůli uzavřít jistou smlouvu o jistém obsahu. Nejvyšší soud celou problematiku citlivě posoudil, a jeho rozhodnutí je zcela správné, a to i ve světle faktu, že změnil dosavadní judikaturu, což sice jistě není žádoucí, nicméně princip předvídatelnosti práva dozajista nemůže znamenat kategorické zapovězení jakýchkoliv změn judikatury.

16. Vedlejší účastník rovněž zásadně nesouhlasí s tím, že by napadené rozhodnutí vedlo k nabytí vlastnictví v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje na sérii dopisů, kde stěžovatelce opakovaně navrhoval spravedlivé vypořádání vlastnického práva k bytu bez ohledu na uplynutí lhůty k vypořádání společného jmění manželů a nabízel, že uhradí polovinu nákladů na pořízení a rekonstrukci bytu.

17. Stěžovatelka v replice trvá na své stížnosti a nesouhlasí s názory stran, které volají po jejím odmítnutí. K návrhům vedlejšího účastníka na spravedlivé vypořádání uvádí, že tyto byly rozporuplné a nereálné.
III. Hodnocení Ústavního soudu

18. Úvodem je nutno se vypořádat s námitkou Nejvyššího soudu, že stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy.

19. V prvé řadě Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka napadla svou ústavní stížností poslední pravomocné rozhodnutí ve své věci - rozsudek Městského soudu v Praze ze č. j. 20 Co 372/2009-128 ze dne 24. 5. 2012. V tomto ohledu jde tedy o rozhodnutí konečné, když řízení v dané věci již nijak nepokračuje. Nejde tedy o situaci, která nastala v rozhodnutích citovaných Nejvyšším soudem ve svém vyjádření k této ústavní stížnosti, kdy stěžovatelé napadli pouze kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu bez toho, aby vyčkali konečného rozhodnutí v pokračujícím řízení. Zde stěžovatelka napadá rozsudek Nejvyššího soudu jako rozhodnutí, které konečnému rozhodnutí předcházelo a kde spatřuje vadu, na níž zakládá svou argumentaci o porušení svých základních práv. Ke zrušení takových rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn, pokud bylo ústavní stížností zároveň napadeno i konečné rozhodnutí [viz nález sp. zn. III. ÚS 114/93 ze dne 28. 4. 1994 (N 23/1 SbNU 165)]. Z tohoto důvodu nelze ústavní stížnost v té části, kde směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, odmítnout jako nepřípustnou.

20. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že stěžovatelka nepodala proti napadenému rozsudku městského soudu dovolání. Podle jeho ustálené judikatury prostředek na ochranu práva, který má na mysli § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, musí být prostředkem účinným (viz například usnesení sp. zn. II. ÚS 151/05 ze dne 9. 6. 2005). V dané věci byl městský soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který pouze přejal. Namítané porušení stěžovatelčiných práv vychází tedy přímo z předchozího rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Nenamítá žádné další, nové porušení svých práv způsobené městským soudem.

21. Ústavnímu soudu není zřejmé, k čemu by za takové situace mělo opakované rozhodnutí Nejvyššího soudu v rámci nového dovolání vést. Podle tehdy platného znění § 237 občanského soudního řádu by bylo dovolání přípustné, pouze pokud by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, což bylo zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom tato stejné otázka byla Nejvyšším soudem, a to jeho velkým senátem, vyřešena před pouhými několika měsíci. Těžko si představit, že by tak krátkou dobu po svém předchozím rozhodnutí velkého senátu mohl Nejvyšší soud na věc změnit názor a judikaturu opět obrátit. Za této situace se případné další dovolání jeví jako zjevně nepřípustné a takový prostředek nápravy nelze považovat za účinný.

22. Lpění na opětovném podání dovolání v dané věci před podáním ústavní stížnosti by bylo v nyní projednávané věci čistě formálním požadavkem, který by pouze vedl k prodloužení řízení a znamenal by zbytečné zvýšení nákladů jak pro stěžovatelku, tak pro samotný Nejvyšší soud, který by se s tímto podle občanského soudního řádu zjevně nepřípustným dovoláním musel vypořádat. Z těchto důvodů tedy Ústavní soud nepovažuje podanou ústavní stížnost, do té míry, kdy stěžovatelka porušení svých práv zakládá výlučně na předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, za nepřípustnou pro nesplnění podmínek § 75 zákona o Ústavním soudu (obdobně Ústavní soud neprohlásil za nepřípustnou ústavní stížnost za obdobné situace např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 3684/10 ze dne 12. 2. 2013).

23. Pokud jde o samotné namítané porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

24. V dané věci však taková situace nenastala. Jak napadené rozhodnutí městského soudu, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a z hlediska respektování práva stěžovatelky na spravedlivý proces jim nelze nic vytknout.

25. Ústavní soud reflektuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu lze považovat za určitý posun v judikatuře a přehodnocení předchozí praxe. Samotný posun v judikatuře však neznamená a ani nemůže znamenat porušení práva na spravedlivý proces. Pokud by tomu tak bylo, tak by judikatura byla petrifikována a nemohla se vyvíjet v souladu s vývojem společenských podmínek a právních názorů.

26. Je ustálenou judikaturou Ústavního soudu, že změna judikatury sama o sobě není porušením principu předvídatelnosti práva a nemůže být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Je povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak. [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), bod 18 a nález sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497), bod 22].

27. Obdobně se k dané problematice staví i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který vývoj judikatury nepovažuje sám o sobě v rozporu s evropskou Úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod. Naopak nemožnost zachovat evolutivní výklad práva by ohrozila jeho reformu a zdokonalování (viz rozsudek ESLP Atanasovski proti Makedonii, 14. 1. 2010, č. 36815/03, § 38 a rozhodnutí Harrach proti České republice, 28. 6. 2011, č. 40974/09). ESLP však vyžaduje, aby změna judikatury byla náležitě odůvodněna. Při posuzování rozsahu potřebného odůvodnění je třeba brát v potaz existenci předchozí ustálené soudní praxe.

28. Je také ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podpořenou právní doktrínou, že pokud dojde ústavně souladným způsobem ke změně judikatury, lze zásadně tento nový právní názor aplikovat též na řízení již běžící, tedy do jisté míry retrospektivně (blížeji viz Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, str. 161). Zejména v oblasti soukromého práva by jiný postup (tedy v tomto případě větší ochrana stěžovatelky) mohl zasáhnout do práv druhé strany sporu. K čisté prospektivitě změny, kdy se tato na projednávaný případ nevztáhne, lze výjimečně přistoupit, pokud by aplikace nového právního názoru byla pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdá [viz nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)].

29. V nyní projednávaném případě je zásadní, že stěžovatelka se domáhá neplatnosti smlouvy, kterou sama svobodně uzavřela. Nelze tedy říci, že nijak nezavinila situaci, která vedla k vydání napadených rozhodnutí [srovnej, a contrario, nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), bod 24, kde absence zavinění dané situace stěžovateli byla jedním z hlavních faktorů, proč Ústavní soud shledal, že změna judikatury na ně dopadla nepřiměřeným způsobem].

30. Nynější stěžovatelka se těžko mohla v době uzavírání smlouvy v dobré víře spoléhat na neplatnost takto uzavřené smlouvy. Princip právní jistoty, z kterého se pravidla o změně judikatury dovozují, a spoléhání na tehdy platnou ustálenou judikaturu, tedy nijak nehrály v době uzavírání smlouvy roli. Naopak původní judikatura zasáhla do právních vztahů mezi stěžovatelkou, vedlejším účastníkem a družstvem způsobem tyto vztahy znejišťujícím. V žádném případě tedy nejde o situaci, kdy by se stěžovatelka v dobré víře od počátku spoléhala na ustálenou judikaturu a tato její právní jistota byla narušena následnou změnou judikatury. Bylo svobodnou vůlí stěžovatelky nabýt předmětný byt do společného jmění manželů. Tato její vůle projevená ve smlouvě o převodu vlastnictví k bytu byla naopak potvrzena právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v napadeném rozhodnutí. Nelze tedy dovodit, že by změna judikatury mohla pro ni představovat nepřiměřenou tvrdost.

31. Ústavní soud je rovněž toho názoru, že ke změně judikatury došlo ústavně konformním postupem. V prvé řadě se tak stalo způsobem předpokládaným občanským soudním řádem, tedy rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia [viz § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; srovnej, a contrario, nález sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497), kde Ústavní soud shledal porušení práva na zákonného soudce v situaci, kdy senát Nejvyššího soudu změnil judikaturu bez postoupení věci velkému senátu]. Rovněž velký senát Nejvyššího soudu tuto změnu řádně odůvodnil a pečlivě vyargumentoval správnost nového právního názoru.

32. Ústavnímu soudu proto z výše uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

Jaroslav Fenyk, v. r. místopředseda Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.