Pl. ÚS 44/04
Pl.ÚS 44/04 ze dne 23. 9. 2004

K institutu povinného právního zastoupení při podání ústavní stížnosti

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci I.M., o návrhu na zrušení § 30 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění :

Dne 26. 8. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen návrh I.M. na zrušení § 30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") s odůvodněním, že porušuje jeho práva podle čl. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se domnívá, že stížnost k ústavnímu soudu nemusí psát kvalifikovaný advokát.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání podaného návrhu, zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud se proto zabýval v prvé řadě otázkou aktivní legitimace stěžovatele.

Fyzická či právnická osoba může podat návrh na zrušení zákona nebo jeho části pouze tehdy, spojí-li takový návrh s ústavní stížností směřující proti rozhodnutí vydanému v konkrétním řízení nebo proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v konkrétním postupu ve vztahu ke stěžovateli. Napadené rozhodnutí či jiný postup se přitom musejí opírat o aplikaci právního předpisu, jehož neústavnost je stěžovatelem tvrzena [§ 64 odst. 1 písm. e) a § 74 zákona o Ústavním soudu]). Stěžovatel však neinicioval svým návrhem řízení o konkrétní kontrole norem (nepodal návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti) a nestal se tak osobou oprávněnou navrhovat abstraktní kontrolu norem v řízení o zrušení právního předpisu. Podává-li podle obsahu odůvodnění své stížnosti stěžovatel návrh mimo jiné proto, že se cítí být zkrácen na svých právech dřívějším postupem Ústavního soudu v jiné věci, je třeba dodat, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí jím dříve vydaná (srov. § 43 odst. 3 a § 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Pokud jde o věcnou stránku stěžovatelových námitek, tedy o kritiku institutu povinného právního zastoupení, podotýká pro úplnost Ústavní soud, že se k této otázce ve své judikatuře již mnohokráte vyjádřil. Smyslem a účelem ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení. Pro interpretaci daného ustanovení platí tudíž princip lege non distinguente nec nostrum est distinguere. Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (tak stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 Pl. ÚS-st 1/96 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471 a násl.). Povinnost být v řízení zastoupen se vztahuje na celé řízení, včetně sepsání samotné ústavní stížnosti. Nelze se domnívat, že tento úkon není součástí řízení před Ústavním soudem, ba právě naopak, je to prakticky nejdůležitější část řízení, neboť účast advokáta při podávání ústavních stížností má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit občany před zbytečnými finančními náklady, jednak má již v podání vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byly porušeny, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí (viz k tomu usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 141/97 ze dne 17. 2. 1998 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 12, str. 377 a násl.).

Rovněž na okraj Ústavní soud podotýká, že ustanovení čl. 88 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava") stanoví, že soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni ústavním pořádkem a zákonem, jenž stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem a který stanoví další pravidla o řízení před Ústavním soudem; tímto zákonem je právě zákon o Ústavním soudu. I za situace, kdy by stěžovatel svůj návrh na zrušení § 30 zákona o Ústavním soudu spojil s ústavní stížností, jak zákon vyžaduje, bylo by třeba se vypořádat s otázkou, zda je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat soulad zákona o Ústavním soudu s ústavním pořádkem.

Vzhledem k tomu, že byl podán návrh, k jehož podání je v posuzovaném případě stěžovatel osobou zjevně neoprávněnou, senát Ústavního soudu jej ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.