Pl. ÚS 40/13
Pl.ÚS 40/13 ze dne 5. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Vladimíra Sládečka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové a Michaely Židlické o návrhu Vrchního soudu v Praze, za nějž jedná JUDr. Jiří Kareta, předseda senátu Vrchního soudu v Praze, na zrušení ustanovení § 413 věty první části věty před středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh na zrušení ustanovení § 413 věty první části věty před středníkem ve slovech "proti němuž není odvolání přípustné" zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Návrhem podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Vrchní soud v Praze (dále též "navrhovatel") navrhoval vydání nálezu, jímž se ustanovení § 413 věty první části věty před středníkem (ve znění "proti němuž není odvolání přípustné") zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zruší. Ustanovení nepřipouští odvolání proti rozhodnutí, kterým insolvenční soud bere na vědomí splnění oddlužení. Podle názoru Vrchního soudu v Praze zasahuje uvedené ustanovení v důsledku kolize s čl. 1 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") do základních práv účastníků řízení a principů fungování demokratického právního státu, neboť je jím účastníkům odepřeno právo na spravedlivý proces porušením principu rovnosti stran.

2. U Krajského soudu v Hradci Králové je pod sp. zn. KSHK 42 INS 12426/2012 vedeno formou oddlužení insolvenční řízení zahájené na návrh dlužníka Pavla Hejny. Dne 13. 2. 2013 vydal tento soud usnesení, kterým vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka, schválil vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce Ing. Lenky Jandurové, zprostil insolvenčního správce funkce, osvobodil dlužníka od placení pohledávek věřitelům, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo i věřitelům, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili ve lhůtě určené soudem, a uvedl, že při osvobození dlužníka "zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku". Soud v poučení uvedl, že proti výrokům vztahujícím se k pohledávkám věřitelů mohou podat odvolání pouze neuspokojení věřitelé a proti výrokům o schválení odměny a výdajů insolvenčního správce a jeho zproštění funkce je odvolání přípustné pro všechny účastníky.

3. Usnesení soudu prvního stupně (též "insolvenční soud") napadl včasným odvoláním dlužník. Ten uvedl, že považuje zproštění funkce insolvenčního správce za předčasné a v rozporu se stavem řízení o oddlužení. Namítl, že zajištěný věřitel Česká spořitelna, a. s., vydal insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění (bytové jednotky s podílem na společných částech domu a na pozemku) formou prodeje mimo dražbu zájemci vyhledanému prostřednictvím realitní kanceláře; insolvenční správce o obsahu pokynu informoval dlužníka. Dlužník byl s postupem srozuměn a považoval ho za nejvhodnější způsob uspokojení zajištěné pohledávky i proto, že je vhodné koncentrovat ho do insolvenčního řízení. Zdůraznil, že své ostatní povinnosti v insolvenčním řízení řádně splnil a je namístě přiznat mu dobrodiní komplexního vyřešení jeho závazků právě v insolvenčním řízení, jak je podle něj jedním ze základních smyslů a účelů institutu oddlužení. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že vezme na vědomí splnění oddlužení plněním splátkového kalendáře pro nezajištěné věřitele a ponechá insolvenčního správce ve funkci s tím, že mu v dalším průběhu řízení náleží již jen odměna za zpeněžení předmětu zajištění. Rozhodnuto by mělo být o pokračování v řízení v rozsahu zpeněžení zajištěného majetku a uspokojení zajištěných věřitelů (celkem dvou).

4. Soud prvního stupně předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání s předkládací zprávou, v níž uvedl, že "rozhodnutí bylo vydáno nedopatřením, kdy zpeněžení zástavy není ukončeno". Současně navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Vrchní soud v Praze dne vydal dne 2. 8. 2013 usnesení, kterým rozhodl o přerušení řízení až do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu specifikovaném v bodě 1.

II.

5. Předmětné ustanovení insolvenčního zákona zní:

§ 413

Splnění oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné; právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí. Současně insolvenční soud rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce.

Návrh na zrušení části právního předpisu zpochybňuje pouze formulaci "proti němuž není odvolání přípustné", kterou končí část první věty před středníkem citovaného ustanovení.

6. Ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že insolvenční správce podal insolvenčnímu soudu zprávu, v níž z hlediska splnění oddlužení konstatoval 100% uspokojení nezajištěných věřitelů. Na účtu oddlužení dlužníka zůstala částka ve výši 224 270,41 Kč. Insolvenční správce požádal soud, aby v rámci dohledu vydal po odečtení odměny a hotových výdajů správce tuto částku dlužníkovi a aby rozhodl, že oddlužení může pokračovat v části zpeněžení nemovitého majetku dlužníka (bytové jednotky a podílů k ní náležejících v domě č. p. X v obci P.), zajištěného zástavním právem vloženým do katastru nemovitostí, uspokojením zajištěných věřitelů. Soud prvního stupně však reagoval v usnesení ze dne 13. 2. 2013 výrokem, podle něhož zůstává zajištěnému věřiteli, který "nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky", zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku. Žádosti insolvenčního správce o pokračování v řízení o oddlužení tedy soud prvního stupně nevyhověl.
7. Je třeba podotknout, že soud prvního stupně ve svém usnesení spojil rozhodnutí o splnění oddlužení a skončení insolvenčního řízení (§ 413 insolvenčního zákona) s rozhodnutím o osvobození dlužníka od placení pohledávek (§ 414 téhož zákona). Ustanovení § 413 insolvenčního zákona má deklaratorní charakter; soud konstatuje splnění procesu realizace oddlužení a současně ukončuje činnost insolvenčního správce a vypořádává jeho odměnu a náklady. Rozhodnutím o splnění oddlužení však ještě nedochází k osvobození dlužníka od povinnosti hradit zbytek pohledávek, které nebyly uhrazeny v rámci oddlužení. K tomu dochází výrokem podle § 414 insolvenčního zákona (který byl v posuzované věci současně vysloven) vůči nepřihlášeným věřitelům i věřitelům, k nimž se v řízení nepřihlíželo. Insolvenční soud tak v usnesení ukončil proces oddlužení ohledně všech zákonem předvídaných práv a povinností účastníků, která bezprostředně přicházela v úvahu. Vrchní soud v Praze, jenž navrhl zrušení části zákona, se domnívá, že by do procesu oddlužení, zvláště neproběhl-li tento proces řádně podle zákona, mělo být (též) dlužníkovi přiznáno právo zasáhnout.

8. S navrhovaným zrušením části právní normy nelze souhlasit. V řízení o oddlužení má dlužník status subjektu, který musí strpět úplné či limitované uspokojení pohledávek věřitelů, realizované cestou stanovení splátkového kalendáře, cestou zpeněžení majetkové podstaty, nebo obojím způsobem současně (viz ustanovení § 406 insolvenčního zákona). Právo podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž se bere na vědomí splnění oddlužení, je ekvivalentem rozhodnutí o zrušení konkursu (§ 308 insolvenčního zákona) a rozhodnutí, kterým insolvenční soud bere na vědomí splnění reorganizace (§ 364 insolvenčního zákona). Proti žádnému z těchto rozhodnutí není odvolání dlužníka připuštěno. U rozhodnutí o zrušení konkursu to vyplývá z povahy věci a u rozhodnutí o vzetí na vědomí splnění reorganizace nepřiznává právo podat odvolání žádnému z účastníků zákon (§ 364 odst. 2 insolvenčního zákona) obdobně jako v nyní posuzované věci. Jestliže by mělo být proti usnesení o vzetí na vědomí splnění oddlužení přípustné odvolání, šlo by o nesystémový zásah do právního předpisu.

9. Zachováním současného právního stavu nedochází k poškození věřitelů, neboť jim zůstává zachováno právo zpeněžit majetek dlužníka a domáhat se uspokojení pohledávek z výtěžku tohoto zpeněžení. Toto právo je zesíleno zajištěním nemovitosti, což konstatoval insolvenční soud v závěru svého usnesení. V průběhu řízení o oddlužení sice podle sdělení insolvenčního správce soudu jeden z věřitelů požádal o zpeněžení nemovitosti dlužníka, ale když k tomuto procesnímu úkonu nedošlo, nepodal proti závěrečnému příslušnému výroku usnesení insolvenčního soudu odvolání, ač k němu byl oprávněn. Zbývá dodat, že nezajištění věřitelé byli v řízení stoprocentně uspokojeni a na účtu dlužníka ještě zůstala značná částka.

10. Z popsaného průběhu řízení vyplývá též závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace navrhovatele. Oprávnění soudu k podání návrhu na zrušení právního předpisu či jeho části je garantováno Ústavou a konkretizováno ustanovením § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Aktivní legitimace soudu k podání návrhu se však odvíjí od obsahu projednávané věci, resp. od její právní kvalifikace; soud může návrh podat jen v případě, kdy ustanovení navržené ke zrušení má být aplikováno v řízení před obecným soudem. Předpokládá se bezprostřední (přímá) aplikace zákona či ustanovení, nestačí hypotetická možnost použití takového právního předpisu [srov. usnesení ze dne 23. 10. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 (U 39/20 SbNU 353), též usnesení ze dne 28. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 20/02 (U 42/28 SbNU 477)].

11. V posuzované věci zjistil odvolací soud vadu řízení před prvostupňovým soudem spočívající v tom, že ačkoli mělo na základě sdělení insolvenčního správce dojít - souběžně se splněním splátkového kalendáře - ke zpeněžení nemovitosti a tedy uspokojení pohledávek zástavním právem zajištěných věřitelů, soud prvního stupně nenařídil oddlužení tímto způsobem a v usnesení pouze konstatoval zachování práv těchto věřitelů. Dlužník na tuto vadu upozornil v odvolání, ovšem mimo věcný rozsah jeho přípustnosti. Odvolací soud se jako navrhovatel změny zákona (zrušení části věty před středníkem § 413 insolvenčního zákona) domnívá, že náprava stavu, za něhož dlužník nemůže v závěru řízení oddlužení vyvolat jeho pokračování vedoucí k bezprostřednímu uspokojení věřitelů a úplnému vypořádání svých závazků, je z hlediska jeho práva na spravedlivý proces žádoucí. Dlužník je však především subjektem, jenž má v procesu oddlužení plnit, třeba i v limitovaném rozsahu. V souladu se zásadou vigilantibus iura bylo na věřitelích, aby se v intencích § 414 odst. 4 insolvenčního zákona domohli ještě v rámci řízení o oddlužení zpeněžení majetku sloužícího k zajištění jejich pohledávek. Nepodal-li žádný z nich proti usnesení insolvenčního soudu odvolání a řízení bylo zakončeno výrokem o jejich právu domáhat se uspokojení pohledávek z výtěžku zpeněžení majetku následně, pak samotný dlužník nebyl subjektivně oprávněn podat ve prospěch věřitelů odvolání a nemohl se za stávající zákonné úpravy domoci změny v obsahu práv a povinností účastníků řízení. Ústavní soud má za to, že účel zákona, spočívající v dané fázi řízení především v právní ochraně subjektů oprávněných k přijetí plnění, je dosavadní právní úpravou zajištěn a že není ani v zájmu zachování systematiky a koncepce zákonného textu ve vztahu k ostatním institutům insolvenčního řízení (viz výklad v bodech 8, 9) žádoucí, aby došlo k jeho změně.

12. Eventualita nápravy procesní vady dlužníkem tak zůstává v rovině hypotézy vyslovené odvolacím soudem, zatímco reálná možnost zjednání nápravy zůstala v řízení nevyužita. Poskytuje-li zákon oprávněnému subjektu dostatečnou právní ochranu, není důvodu nesystémově zasahovat do textu zákona ve prospěch subjektu povinného. V obecné rovině to znamená, že na straně soudu, jenž navrhoval zrušení části zákona, nelze dovodit aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu.

13. Ústavní soud neshledal zásah do základních práv účastníků řízení a nedovodil nedostatek ústavní konformity textu zákona, jenž měl být podle návrhu soudu zrušen. Nepřikročil proto k procesním úkonům směřujícím k dalšímu objasnění skutkového stavu věci či jejích právních aspektů, nenařídil jednání a návrh soudu na zrušení části právního předpisu jako zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2013

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.