Pl. ÚS 4/12
Pl.ÚS 4/12 ze dne 28. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka (soudce zpravodaje), Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jiřího Nykodýma, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové a Milady Tomkové o návrhu Okresního soudu v Českých Budějovicích, za nějž jedná JUDr. Jiří Křivanec, předseda senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích, na zrušení ustanovení § 98 odst. 1 věty druhé část věty za středníkem zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh na zrušení ustanovení § 98 odst. 1 věty druhé část věty za středníkem zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Návrhem podaným dne 23. 1. 2012 podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též "navrhovatel") navrhoval vydání nálezu, jímž se ustanovení § 98 odst. 1 věty druhé část věty za středníkem (dále jen "napadené ustanovení") zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"), ve znění pozdějších předpisů, zruší. Podle názoru navrhovatele je napadené ustanovení v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť "zakládá u osob v postavení příjemce výživného nerovnost v právech podle toho, zda je tímto příjemcem dítě či osoba jiná. Zatímco dětem, ať už zletilým či nezletilým, zákon umožňuje současně s podáním návrhu na přiznání výživného požádat o totéž i za poměrně dlouhou dobu tří let zpátky, ostatním osobám (např. rodičům), jež by také mohly být příjemci výživného, je tato možnost odepřena."

2. U navrhovatele bylo pod sp. zn. 17 C 145/2011 zahájeno dne 2. 5. 2011 řízení o návrhu na zvýšení výživného na zletilé dítě. Podáním došlým soudu dne 30. 6. 2011 a doplněným k výzvě soudu dne 30. 9. 2011 se žalobkyně domáhá přiznání zvýšeného výživného za dobu 3 let zpátky od 30. 6. 2008 v částce 4 000 Kč měsíčně, sečteno celkem částky 144 000 Kč. K přerušení řízení vedeného u navrhovatele došlo s poukazem na ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s .ř. usnesením ze dne 16. 2. 2012, pravomocně dnem 11. 4. 2012.

3. Ustanovení § 98 odst. 1 zákona o rodině zní:

"§ 98

(1) Právo na výživné se nepromlčuje. Lze je však přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

4. Navrhovatel se domáhá zrušení části věty "u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne."
5. Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 C 145/2011 ověřil, že žalobkyně se zprvu domáhala zvýšení výživného na dobu od 1. 5. 2011, tedy prakticky od podání žaloby, a teprve poté, kdy k tomu byla navrhovatelem vedena, změnila žalobu tak, že požaduje zvýšení výživného i za dobu od 30. 6. 2008. Žalovaný v řízení před navrhovatelem přitom nenamítal protiústavnost napadeného ustanovení. Za této situace Ústavní soud vzal v úvahu, že navrhovatel bude v řízení před ním aplikovat napadené ustanovení, a je tudíž aktivně legitimován k podání návrhu ve smyslu ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nepřehlédl však, že v souzené věci by případná derogace napadeného ustanovení nebyla ve prospěch žalobkyně. Z uvedeného lze učinit i závěr, že navrhovatel jen proto, aby dosáhl aktivní legitimace k podání tohoto návrhu, vystavil žalobkyni riziku zamítnutí části její žaloby po případné derogaci napadeného ustanovení Ústavním soudem a s tím související eventuální náhrady nákladů řízení.

6. Návrh je zjevně neopodstatněný.

7. Navrhovatel poukazuje především na nerovnost v právech podle toho, kdo je příjemcem výživného, přičemž na rozdíl od dětí je ostatním osobám možnost požadovat výživné tři roky zpětně odepřena. Argumentace tohoto typu by podle Ústavního soudu byla namístě spíše v případě, že by účastníkem řízení před navrhovatelem byl jiný žalobce, než nezletilé či zletilé dítě, přičemž z takového hlediska by bylo relevantní normou ustanovení § 98 odst. 1 věta druhá, část věty před středníkem.

8. Z historie napadeného ustanovení vyplývá, že ve vztahu k nezletilým dětem bylo aplikováno po půl století, a stalo se proto stabilní součástí právního vědomí de lege lata. Během účinnosti zákona o rodině došlo k novelizaci napadeného ustanovení ve prospěch zletilých dětí, v této podobě i jinak nezměněna byla tato právní norma zařazena i do občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

9. V neposlední řadě je třeba připomenout, že Ústavní soud se posuzováním tvrzené nerovnosti opakovaně a konsistentně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že "rovnost je kategorií relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo, přičemž určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 11; vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.)." (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 288/04). O takovýto případ se jedná i v nyní posuzované věci. Ústavní soud navíc dodává, že v případě vztahů dětí, uplatňujících nárok na výživné, a rodičů se jedná oproti jiným vztahům, z nichž vznikají nároky na výživné, o specifickou situaci, danou postavením dítěte v rodině.

10. Ústavní soud konečně podotýká, že obecný soud je vybaven aktivní legitimací k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho části proto, že jej zákonodárce pokládá za kvalifikovaného navrhovatele, čemuž by arciť měla odpovídat i promyšlenost věcné argumentace návrhu.

11. Ústavní soud neshledal zásah do základních práv účastníků řízení a nedovodil nedostatek ústavní konformity textu zákona, jenž měl být podle návrhu derogován. Nepřikročil proto k procesním úkonům směřujícím k dalšímu objasnění skutkového stavu věci či jejích právních aspektů, nenařídil jednání a návrh soudu na zrušení části právního předpisu jako zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2013

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.