Pl. ÚS 30/11
Pl.ÚS 30/11 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti AGROMACHINE, s. r. o., se sídlem Švihov, Komenského 188, zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Klatovy, Randova 204/I., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2011, čj. 31 Cdo 832/2008 - 312, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, vydaného v řízení o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva Švihov (dále jen úpadce). Má za to, že tímto rozsudkem bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 Ústavy ČR. Zmíněným rozsudkem mělo dále dojít i k porušení zásad zakotvených v čl. 1, čl. 3 a čl. 4 základních práv podle čl. 26, čl. 36 a čl. 38 Listiny.

V posuzované věci se jednalo o řízení, zahájené žalobou stěžovatelky, proti správci konkurzní podstaty úpadce, na vyloučení označených nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce. Žalobu odůvodnila tím, že se jedná o součást nebo příslušenství nemovitostí, převzatých stěžovatelkou od úpadce na základě dohod o vydání nemovitostí a dohod o vydání věcí movitých. Krajský soud v Plzni, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 10. 5. 2007, čj. 39 Cm 2/2002 - 238, žalobě vyhověl a vyloučil řadu nemovitostí, specifikovaných v rozsudku, z konkurzní podstaty úpadce (výrok I.). Žalobu stěžovatelky zamítl jen v části týkající se vyloučení stavby "letního výkrmu prasat", na st. parcele č. 468 v k. ú. Švihov (výrok II.). K odvolání stěžovatelky proti zamítavému výroku a žalovaného proti vyhovujícímu výroku, Vrchní soud v Praze, rozsudkem ze dne 20. 9. 2007, čj. 15 Cmo 103/2007 - 282, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, podal žalovaný dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ve svém velkém senátě občanskoprávního kolegia dne 18. 5. 2011. Shora označeným rozsudkem zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2007, čj. 15 Cmo 103/2007 - 282, tak i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2007, čj. 39 Cm 2/2002 - 238, s výjimkou "té části, která se týká zamítavého rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé" a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Na základě výzvy k vyjádření podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl Nejvyšší soud, jako účastník řízení, odmítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že podstata věci spočívala v tom, že v dohodách o vydání věci v restituci byly uvedeny nemovitosti s tím, že se vydávají "s příslušenstvím". Tímto příslušenstvím měly být, podle tvrzení stěžovatelky, mj. nemovitosti evidované v katastru nemovitostí a spor byl o to, zda takové nemovitosti mohou přejít na stěžovatelku, jako na nabyvatele, jako příslušenství, když nejsou ve smlouvě identifikovány a katastrální úřad nevložil pro nabyvatele vlastnické právo k nim. Velký senát Nejvyššího soudu věc posoudil se závěrem, že: "V případě nemovitostí, jež jinak vyhovují vymezení příslušenství věci v § 121 odst.1 obč. zák., práva uvedená v § 1 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí - vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí - vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak. V listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, mají být tyto nemovitosti označeny způsobem uvedeným v § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb." To znamená, že převod nemovitosti, evidované v katastru, vyžaduje vklad do katastru. To nelze obcházet odkazem na charakter nemovitosti jako "příslušenství" nemovitosti jiné.

V replice k tomuto vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka pokračovala v vylíčení geneze svého případu a v polemice s uvedenými závěry Nejvyššího soudu. Poukázala na skutečnost, že dohody o vydání věci byly vypracovány Zemědělským družstvem Švihov v r. 1997, jako osobou povinnou, a její úmysl, tj. převést označené nemovitosti - příslušenství na stěžovatelku, byl v řízení jasně doložen. Závěrem navrhla i zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2011, čj. 39 Cm 2/2002 - 338, který byl vydán po shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu.

Z dotazu Vrchního soudu v Praze na výsledek řízení v této věci (Pl. ÚS 30/11), vyplývá zjištění, že stěžovatelka podala, proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2011, odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní stížnost je částečně nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, jedním z důvodů nepřípustnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Jejich rozhodnutí je oprávněn přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.

Tato ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu, který však není rozhodnutím konečným. Tímto rozsudkem v části, v níž Nejvyšší soud zrušil výše uvedené rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, nebyla věc meritorně pravomocně skončena. Jedná se o kasační rozhodnutí, kterým se věc vrací k dalšímu řízení a rozhodnutí až k soudu prvního stupně. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to nepřípustný zásah do kompetence obecných soudů. Za daného stavu věci je tedy ústavní stížnost, směřující proti této části rozsudku Nejvyššího soudu, nepřípustná, protože stěžovatelka má znovu k dispozici celý proces před obecnými soudy, počínaje prvním stupněm.

Totéž se týká i návrhu stěžovatelky na zrušení v mezidobí vydaného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2011, čj. 39 Cm 2/2002 - 338, který se momentálně nachází ve fázi odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze.

V části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ve výroku, v němž nezrušil rozsudky vrchního a krajského soudu (viz citaci shora - výroku " s výjimkou části, která se týká zamítavého rozsudku zmíněného soudu prvního stupně ve věci samé") je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Jedná se totiž o výrok II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2007, čj. 39 Cm 2/2002 - 238, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky v té části, kterou navrhla vyloučení stavby letního výkrmu prasat na st. parcele č. 468 v k. ú. Švihov z konkurzní podstaty úpadce. Vzhledem k tomu, že proti této části rozsudku odvolacího soudu nebylo podáno dovolání, nemohl být tento výrok (v části, která se týká zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) ani předmětem řízení před dovolacím soudem. Ostatně ani stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty, pro které by rozsudek dovolacího soudu měl být v této části v rozporu s jejím ústavně zaručenými právy.

Na základě výše uvedeného byl návrh směřující proti části výroku, kterým Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, odmítnut jako nepřípustný, proti zbylé části výroku jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. e), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Ústavní soud věc posoudil v plénu, protože se jedná o ústavní stížnost proti rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.