Pl. ÚS 23/13
Pl.ÚS 23/13 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z soudců Stanislava Balíka (soudce zpravodaje), Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jiřího Nykodýma, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové a Michaely Židlické o návrhu skupiny 18 senátorů Parlamentu České republiky, zastoupených JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem se sídlem v Praze 6, Českomalínská 516/27, na zrušení části ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nejméně 41" a ve slovech "nejméně 17" a zrušení části ustanovení § 64 odst. 5 téhož zákona ve slovech "požadovaným počtem poslanců nebo senátorů", za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, a vlády České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 5. února 2013 návrh aktivně legitimované skupiny 18 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "navrhovatelé"), zastoupených advokátem JUDr. Karolem Hrádelou, na zrušení celého zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), popřípadě jeho jednotlivých v návrhu blíže konkretizovaných ustanovení. Kromě toho se navrhovatelé týmž návrhem domáhali zrušení části ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve slovech "nejméně 41" a ve slovech "nejméně 17" a zrušení části ustanovení § 64 odst. 5 téhož zákona ve slovech "požadovaným počtem poslanců nebo senátorů".

2. Usnesením ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, Ústavní soud podle § 112 odst. 2 občanského soudního řádu, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, vyloučil k samostatnému řízení návrh na zrušení části ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve slovech "nejméně 41" a ve slovech "nejméně 17" a návrh na zrušení části ustanovení § 64 odst. 5 téhož zákona ve slovech "požadovaným počtem poslanců nebo senátorů", neboť předmětem těchto návrhů je obsahově samostatná problematika aktivní legitimace v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů. Řízení o těchto návrzích (dále jen "návrh") je po pravomocném vyloučení této věci k samostatnému projednání vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 23/13.

3. Navrhovatelé jsou ve vztahu k počtům poslanců a senátorů stanoveným pro aktivní legitimaci ve skupinách 41 poslanců a 17 senátorů v napadených částech ustanovení § 64 zákona o Ústavním soudu přesvědčeni, "že stanovení tak vysokého kvora pro Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy porušuje materiální jádro ústavy a brání v končeném důsledku volné soutěži politických sil a vede k zneužití demokratických institucí."

4. Obě komory Parlamentu České republiky ve svých vyjádřeních ponechaly rozhodnutí v této věci na Ústavním soudu.

5. Ustanovení § 64 zákona o Ústavním soudu zní:

§ 64 Podání návrhu

(1) Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněn podat prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, vláda za podmínek uvedených v § 118, ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 tohoto zákona.

(5) Návrh skupiny poslanců nebo skupiny senátorů podle odstavce 1 písm. b) a odstavce 2 písm. b) musí být podepsán požadovaným počtem poslanců nebo senátorů. (6) Pokud se v tomto oddílu mluví o zákonu, rozumí se jím též zákonné opatření Senátu, které bylo schváleno Poslaneckou sněmovnou podle čl. 33 odst. 5 Ústavy .
6. Návrh je zjevně neopodstatněný.

7. Podle ustanovení čl. 88 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu. Z citovaného ustanovení plyne, že v zásadě není v pravomoci Ústavního soudu zrušit ustanovení zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. září 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (č. 318/2009 Sb.), formuloval nosné důvody pro derogaci ústavního zákona č. 195/2009 Sb. Dovodil, že jím podrobně "vyložená východiska představují základ pro přijetí odpovědi na [...]otázky, týkající se pojmových znaků ústavních zákonů, toho, zdali tyto musí splňovat kromě podmínky procedurální dle čl. 39 odst. 4 Ústavy i podmínku kompetence (zmocnění) dle čl. 9 odst. 1 Ústavy anebo dle jiného výslovného ústavního zmocnění (čl. 2 odst. 2, čl. 10a odst. 2, čl. 11, čl. 100 odst. 3), a podmínku materiální, stanovenou v čl. 9 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud stojí na stanovisku, dle něhož je platnost ústavního zákona dána naplněním všech tří uvedených podmínek: podmínky procedurální, podmínky kompetenční (zmocňovací) a podmínky materiální (souladu s nezměnitelnými principy demokratického právního státu). V posuzované věci pak dospěl k závěru o ústavně nepřípustné individuální a retroaktivní povaze ústavního zákona č. 195/2009 Sb., k závěru o porušení čl. 9 odst. 1 Ústavy, čl. 21 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 16 odst. 1 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy v intenzitě zakládající zásah do čl. 9 odst. 2 Ústavy."

9. Obdobné důvody v dané věci splněny zjevně nejsou. Ani v proceduře přijetí zákona o Ústavním soudu a ani v naplnění kompetence zákonodárce v intencích čl. 88 odst. 2 Ústavy Ústavní soud nedostatky neshledal. Ostatně ještě přísnější názor vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 31/12 bodu 19.

10. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů návrh na zrušení části ustanovení § 64 odst. 1. písm. b) a části ustanovení § 64 odst. 5 zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

Jaroslav Fenyk, v. r. místopředseda Ústavního soudu

Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové k usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/13 ze dne 10. 12. 2013

K odmítavému usnesení pléna Ústavního soudu zaujímám odlišné stanovisko, neboť považuji za nepřijatelné, aby se kterýkoli soud vyhýbal splnění povinnosti meritorně přezkoumat návrh podaný v souladu se zákonem aktivně legitimovaným navrhovatelem. Ústavní soud měl v souladu s Ústavou a zákonem o Ústavním soudu povinnost o předloženém návrhu věcně rozhodnout a posoudit ústavní konformitu napadeného ustanovení.

V posuzované věci většina dovodila z čl. 88 odst. 2 Ústavy, podle nějž jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu, že v zásadě není v pravomoci Ústavního soudu zrušit ustanovení zákona o Ústavním soudu. Tento článek však není kompetenční normou, neboť kompetence Ústavního soudu stanoví čl. 83, čl. 87 odst. 1 a 2 a čl. 95 odst. 2 ve spojení s čl. 85 odst. 2 Ústavy či přímo zákon o Ústavním soudu.

Jsem přesvědčena, že pojem "vázanost" použitý v čl. 88 Ústavy má stejný význam jako tentýž pojem v čl. 95 odst. 1 Ústavy v případě soudců obecných soudů, a Ústavní soud je tedy stejně jako soudci obecných soudů nejen oprávněn, ale též povinen se zabývat ústavní konformitou svého "procesního a organizačního předpisu".

Čl. 88 Ústavy pouze stanoví, jak budou určena pravidla řízení před Ústavním soudem (vylučuje tedy např. autonomní úpravu jednání před Ústavním soudem). Nemůže však být interpretován jako omezení kompetence stanovené v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, tj. kompetence Ústavního soudu k rozhodování o zrušení zákonů nebo jejich ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Interpretované ustanovení čl. 88 odst. 2 Ústavy totiž určuje, podle čeho soudci ústavního soudu mají v řízení postupovat (pravidla řízení), nikoli podle čeho musí rozhodovat (kritérium ústavnosti). Jiný výklad by byl v rozporu s účelem a postavením Ústavního soudu, připouštěl by např. možnost podústavním zákonem snížit dosažený stupeň procesní ochrany lidských práv či materiálně omezit Ústavou stanovené pravomoci Ústavního soudu. Nepochybuji o tom, že by měl být Ústavní soud rozumně zdrženlivý při přezkumu "svého" zákona, nicméně rozhodně se v případě přezkumu ústavnosti zákona o Ústavním soudu nemusí uchylovat k argumentaci zásahem do materiálního jádra ústavního pořádku. Je pro to množství ústavněprávních i komparativních argumentů i nad rámec shora uvedeného, rozsáhle vyjádřených zejména v komentáři Jana Filipa k Ústavě (srov. Bahýlová, L. a kol.: Ústava České republiky. Komentář. LINDE, Praha 2010, s. 1207 a násl.) a v jeho odlišném stanovisku, na jehož podrobné odůvodnění se odvolávám.

Procesní usnesení, jímž vyjádřila svůj názor většina, nevede k meritorní odpovědi na legitimní otázku, zda zákonem stanovený počet senátorů potřebný k projednání návrhu na zrušení zákona Ústavním soudem obstojí v testu ústavnosti. Nechci, aby má polemika s odmítnutím rozhodnout předložený návrh, byla současně i odpovědí na otázku, zda tento počet není příliš vysoký. Věřím totiž, že Ústavní soud v budoucnu najde odvahu k meritorní odpovědi na tuto otázku, neboť jsem si jista, že má ústavní rozměr. Jedna z nejdůležitějších zásad demokratického právního státu, vyjádřená v čl. 6 Ústavy, totiž spočívá v tom, že v demokracii sice politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, avšak rozhodování většiny dbá ochrany menšin. Ústavní soud měl v posuzované věci pečlivě přezkoumat a odůvodnit, zda zákonodárcem stanovený počet senátorů není příliš vysoký pro ochranu parlamentní politické menšiny, zda zákonodárce dostatečně promyslel a odůvodnil právě počet 17 senátorů, jímž podmínil aktivní legitimaci politické menšiny k podání návrhu na zrušení zákona.

V Brně dne 10. prosince 2013

Kateřina Šimáčková

Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa k výroku a odůvodnění usnesení sp. zn. Pl. ÚS 23/13

Ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaujímám odlišné stanovisko jak k výroku, tak odůvodnění tohoto usnesení.

Řízení v této věci navázalo na rozhodování o ústavnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, které bylo vedeno před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 10/13. V tomto řízení byl podán návrh na zrušení části ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve slovech "nejméně 41" a ve slovech "nejméně 17" a návrh na zrušení části ustanovení § 64 odst. 5 téhož zákona ve slovech "požadovaným počtem poslanců nebo senátorů". V podstatě stejná otázka však již byla řešena Ústavním soudem v řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 31/12, ve kterém však byl návrh v této části odmítnut s výtkou (viz body 18 a 19), že chybí aktivní legitimace navrhovatelů. Ústavní soud tehdy konstatoval, že okruh účastníků řízení podle § 64 zákona o Ústavním soudu je jednoznačně vymezen, pročež účastenství jiných než tam uvedených osob (nepochybně i orgánů - pozn. J. F.) nepřichází v úvahu, neboť žádný ze tří uvedených navrhovatelů (politická strana, poslanecký klub a skupina poslanců a senátorů) podmínku § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu nesplňoval. Ústavní soud přitom poukázal (jednalo se o usnesení, nikoli o nález) na čl. 88 Ústavy, ze kterého vyvodil, že nemá pravomoc k projednání tohoto návrhu (slovy zákona o Ústavním soudu "není příslušný"). Stejný závěr Ústavní soud zopakoval i v nynějším řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 23/12 (bod 7 odůvodnění), přičemž odkázal i na právě zmíněné usnesení sp. zn. Pl. ÚS 31/12 (viz bod 9). Návrh byl proto většinou Ústavního soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný, když byl "přísnější" názor z předchozího usnesení zmírněn tím, že příslušnost Ústavního soudu by byla dána v případě, že by byly u zákona uvedeného v čl. 88 odst. 2 Ústavy shledány nedostatky, pro které je (jako v případě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/09) možné zrušit i ústavní zákon.

S výrokem a odůvodněním usnesení ve věci Pl. ÚS 23/13 se přes respekt k důvodům, které vedly rozhodující většinu Ústavního soudu k tomu závěru, nemohu ztotožnit, a to zejména z těchto důvodů:

1. Na prvém místě je třeba uvést, že se většina Ústavního soudu sice zřekla dříve aplikovaného "přísnějšího" posuzování, nezdůvodnila však, proč je třeba zákonnou úpravu podle čl. 88 odst. 2 Ústavy postavit na roveň ústavního pořádku. Toto ustanovení je především normou zaručující nezávislost rozhodování soudců Ústavního soudu (obdobně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy v případě soudců obecných soudů). Privilegováni jsou v tomto případě soudci Ústavního soudu, nikoli ona zákonná úprava podmínek řízení před Ústavním soudem, byť tento názor dlouhodobě převažuje jak uvnitř Ústavního soudu, tak v odborné veřejnosti. To ovšem platilo pro mylný názor o nepřezkoumatelnosti ústavního zákona také. V případě čl. 88 odst. 2 proto nejde o kompetenční normu; kompetence Ústavního soudu plynou z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a 2 a čl. 95 odst. 2 ve spojení s čl. 85 odst. 2 Ústavy, popř. přímo ze zákona o Ústavním soudu (kárné řízení).

2. Opačný závěr by vedl k absurdním závěrům, kdy by se Ústavní soud dostal do pozice, kdy by nemohl přezkoumat ústavnost obyčejného procesního řádu. Nutno zdůraznit, že čl. 88 odst. 2 Ústavy míří nejen na zákon o Ústavním soudu (Ústava výslovně takový zákon nezná), nýbrž obecně na každou úpravu tam uvedených otázek v zákoně (např. občanský soudní řád, trestní řád, zákon o advokacii, byl použit analogicky i insolvenční zákon atd.). Posláním čl. 88 odst. 2 Ústavy je tak chránit nezávislost soudce Ústavního soudu při výkonu jeho funkce, a ne naopak stanovit vnitřně rozpornou kompetenční výluku, kterou zde většina Ústavního soudu konstruuje, a touto výlukou tuto nezávislost omezit. Jinak by se jednalo o návrat (pouze v novém rouchu) tolik kritizované koncepce Ústavy jako "monologu" zákonodárce v procesních otázkách, což je podle mého názoru nepřijatelné, zejména nejde-li o zákon ústavní (např. Itálie, Ruská federace), nebo zákon organický (řada dalších států).

3. Navíc třeba zdůraznit, že se čl. 88 odst. 2 Ústavy nevztahuje pouze na zákon o Ústavním soudu (obvyklý názor) a současně ani na celý zákon o Ústavním soudu, nýbrž jen na úpravu pravidel (nejen podmínek) řízení v něm (ale i dalších zákonech). Výklad, na co se vlastně vztahuje, a jaké důsledky má, mohl být proto v této souvislosti podán, neboť jde o složitý výkladový problém (viz podrobněji Bahýlová, L. a kol.: Ústava České republiky. Komentář. LINDE, Praha 2010, s. 1194-1207). Zejména se to týká otázky výkladu pojmů "další pravidla řízení" a "podmínky podání návrhu", kde se nabízí všechny druhy výkladu z hlediska rozsahu, přičemž to může mít pro plnění role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti zásadní význam.

4. Pojem "vázanost" má stejný význam jako v případě soudců obecných soudů podle čl. 95 odst. 1 Ústavy (ve srovnání s čl. 90 Ústavy, popř. čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Opačný závěr by nutně otevíral cestu zákonodárce k úpravám procesních pravidel řízení před Ústavním soudem, která by s výjimkou zásahu do materiálního jádra ústavního pořádku byla dokonce mimo dosah přezkumné kompetence Ústavního soudu. Ústavní soud je tak tímto usnesením stavěn do role, která je ještě slabší než v případě soudce obecného soudu. Ten má např. v případě pochybností o ústavnosti procesních předpisů možnost (povinnost) obrátit se podle čl. 95 odst. 2 Ústavy na Ústavní soud postupem podle příslušných ustanovení procesních řádů. Ústavní soud by podle názoru své většiny musel v případě porušení "obyčejné" ústavnosti procesní úpravu přesto použít, protože jiný postup podle ní Ústava neumožňuje (není to v jeho kompetenci), a nikdo, na koho by se mohl (jako soudce obecného soudu) obrátit, zde přece není. Navíc představa o tom, co je součástí onoho materiálního jádra Ústavy, se dosti blíží sdělení, kterého se od Pýthie dostalo králi Kroisovi o důsledcích překročení řeky Halys.

5. Proto nemohu akceptovat názor, že by Ústavní soud nemohl v důsledku ustanovení, které mu naopak má zaručit ochranu jeho nezávislosti, přezkoumat ustanovení jakéhokoli obyčejného zákona, a to včetně zákona o Ústavním soudu, ale každé další podmínky (rozuměj pravidla řízení). Nejedná se přitom jen o právě řešenou otázku oprávněného navrhovatele (tedy § 27 odst. 1 ve spojení s § 64 odst. 1 až 3 zákona o Ústavním soudu v projednávané věci), nýbrž o celou řadu dalších ustanovení, která by mohla představovat ústavní problém v případě extenzivního výkladu pojmu "další pravidla řízení" (např. § 4 odst. 2 a 4, § 6 odst. 2, § 25, § 36 odst. 3 a řada dalších ustanovení zákona o Ústavním soudu, které se dokonce týkají jeho kompetence - viz podrobněji Bahýlová, L. a kol.: cit. dílo, s. 1212-1213).

6. Obdobně nelze obrat "vázanost" ztotožňovat s vázaností soudců na rozhodnutí o prejudiciální otázce (srov. § 135 odst. 1 o. s. ř.), popř. jinými případy obdobné vázanosti (res iudicata atd.); nehledě na to, že by se tím ani problematika vázanosti zdaleka nevyčerpávala (viz cit. dílo, s. 1208 n., na které zde odkazuji). Nejedná se o referenční kritérium (ta jsou stanovena jinde), nýbrž rovněž výhradu ústavního zákona, popř. obyčejného zákona pro úpravu kompetencí a pravidel (podmínek) řízení před Ústavním soudem.

7. Nejasně formulované ustanovení čl. 88 odst. 2 Ústavy (navíc nepřesně vycházející z čl. 86 odst. 2 úst. zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci) proto nelze, s ohledem na měnící se názory na právní úpravu procesní autonomie orgánů soudní kontroly ústavnosti na našem území (počínaje úpravou v prosincové ústavě z roku 1867 a § 10 zákona č. 44/1869 ř. z., o Říšském soudu, § 8 zákona č. 162/1920 Sb., o ústavním soudě), vykládat tímto způsobem. Již vůbec to nemůže vytvářet možnost, aby obyčejný zákonodárce (nota bene) mohl ztížením procesních podmínek přístupu k Ústavnímu soudu a pravidel jeho rozhodování zasáhnout negativně do plnění jeho funkce orgánu soudní ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, zejména jsou-li ve hře takové otázky jako dělba moci, svobodná soutěž politických stran a politických sil v podmínkách právního státu, a ochrana menšiny.

8. To vyniká právě v souvislosti s projednávanou věcí. Nebylo by korektní, abych se zde vyjadřoval k postupu Ústavního soudu v době, kdy jsem nebyl jeho soudcem; jen poznamenávám, že byla-li věc tak jasná, vzniká otázka, proč nebyla vyřešena jednou větou s odkazem na § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu již v rámci nálezu Pl. ÚS 10/13, neboť po půl roce již skutečně řízení o jedné z námitek neústavnosti (poté, co bylo dávno meritorně rozhodnuto) nemá vlastně smysl.

9. Právě při projednávání návrhu na zrušení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se ukázalo, jak problematická může taková úprava být (viz odlišná stanoviska k tomuto nálezu). Souvisí to s nedostatky naší zákonné úpravy, která by měla více respektovat obecnou ochranu práv menšin, kterou zaručuje čl. 6 Ústavy, stejně jako svobodnou soutěž politických stran a politických sil podle čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny základních práv a svobod, neboť obojí - střet menšiny a většiny a soutěž politických stran - se pravidelně odehrává právě na parlamentní půdě. Přitom se ukazuje, že nedostatky ochrany práv menšin mohou vést k jejich "válcování", zejména když se většina v řadě situací nemusí obávat, že by mohla být postižena.

10. Tato mezerovitá úprava poté vede rovněž k tomu, že tyto nedostatky jsou potom suplovány návrhy na zrušení zákonů z důvodů porušení procesních pravidel svobodné soutěže. To je však do důsledku vzato v rozporu se smyslem abstraktní kontroly ústavnosti zákonů, neboť tím má být a priori posouzení možných neústavních následků jejich aplikace, nikoli ochrana procesních práv účastníků zákonodárného procesu (zákon subjektivní práva nemá). Ve skutečnosti se tak na pozadí abstraktní kontroly zákona (nesporné řízení) jedná o sporné řízení ve věci konkrétních opatření porušujících práva menšiny či opozice. Menšina tak může být Ústavním soudem ochráněna často jen za cenu toho, že se pro nedostatky zákonodárného procesu zruší zákon celý, ačkoli při existenci jiných prostředků, popř. i širšího okruhu navrhovatelů, by bylo možno vytvořit prostředí, které by bylo právům opozice a menšin příznivější. Navíc by to ponechávalo jinak bezproblémový obsah samotného zákona nedotčen a nebylo by třeba odkládat vykonatelnost takového nálezu za účelem nového projednání zrušeného zákona ve stejném znění. Nehoví tomu ani východiska řízení o abstraktní kontrole, která jsou založena na principu oficiality, když naopak ochrana práv konkrétního subjektu politické soutěže by měla vycházet z principu dispozitivnosti.

11. Jestliže již byla věc vyloučena k projednání na dobu tak vzdálenou vynesení meritorního rozhodnutí ve věci majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, bylo třeba se zabývat námitkami navrhovatelů samostatně (nejen ve vazbě na nedůvodnost vlastního návrhu), když jejich návrh splňoval podmínky pro projednání. Nejde jen o to, že šlo o skupinu senátorů, ke které je třeba mít bez dalšího potřebný respekt, ale také o argumenty, které uváděli. Nešlo jen o námitku porušení onoho pythického materiálního jádra Ústavy (v takovém případě by mohl být s ohledem na konkrétní věc návrh zjevně neopodstatněným), ale obecně o námitku neústavnosti vysoko stanoveného kvora, chybějících prostředků ochrany menšiny a opozice, posouzení vazby kvora na "organický" argument aktivní legitimace poslaneckého či senátorského klubu, ačkoli lze uvést příklady rozhodnutí, kdy se Ústavní soud (za cenu zrušení zákona) ochrany práv opozice ujal. Proto zastávám názor, že rozhodující je návrhové žádání a důvody (zde procesní prostředky menšiny a záruky jejich uplatnění) jeho vznesení. I pro demokratický právní stát platí varování klasiků Hamiltona, Sieyése či Tocquevilla o tom, že nadvláda většiny v demokracii může být ještě horší než vláda absolutistického panovníka. K tomu by měl právní stát vytvářet prostředky ochrany, neboť co jiného by měl řešit Ústavní soud než střety mezi nositeli mocenských oprávnění a aktéry mocenského rozhodování v právním státě. Navrhovatelé očekávali (zjevně pod vlivem tzv. Organstreitigkeiten), že Ústavní soud k jejich byť stručně odůvodněnému návrhu zaujme stanovisko, když už jej vyloučil k samostatnému řízení. To se mělo stát po mém soudu nálezem, když odůvodnění usnesení prakticky neuvádí důvody, pro které byl návrh podán. Pokud je uvedena pouze námitka zásahu do onoho materiálního jádra Ústavy, platí výše uvedené tím spíše. V daném kontextu jsem hlasoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/13 pro zamítnutí návrhu, což vztahuji i na tuto věc navíc s opětovnou poznámkou, že nepovažuji za korektní a namístě, abych se vyjadřoval k tomu, zda vylučovací postup, zvolený na základě § 112 odst. 2 občanského soudního řádu, byl v tomto případě odpovídající. Nicméně Ústavní soud se v podstatě důvodností procedury přijetí zákona č. 428/2012 Sb. zabýval právě v odmítavém nálezu.

12. Pro úplnost třeba dodat, že Ústavní soud není v této věci důsledný. Je možno poukázat na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/12, ve kterém se zabýval otázkou návrhu na zrušení § 59 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, aniž by aplikoval výše uvedené důvody.

V Brně dne 10. prosince 2013

Jan Filip

Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k odůvodnění usnesení sp. zn. Pl. ÚS 23/13

Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 23/13 se ztotožňuji s výrokem usnesení, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta, nesouhlasím však s jeho odůvodněním.

1. Souhlasím s tím, když odůvodnění usnesení v bodě 7 s odkazem na čl. 88 Ústavy ČR konstatuje, že "v zásadě není v pravomoci Ústavního soudu zrušit ustanovení zákona o Ústavním soudu". Z této zásady však většina pléna Ústavního soudu v následujících bodech odůvodnění nevyvodila odpovídající důsledek, pokud jde o aplikaci příslušného ustanovení zákona o Ústavním soudu, na jehož základě byl návrh na zrušení napadených ustanovení zákona o Ústavním soudu odmítnut. Plenární většina totiž odmítla tento návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost (§ 43 odst. 2 písm. a/, b/ zákona o Ústavním soudu), namísto toho, aby jej správně odmítla jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d/, odst. 2 písm. b/ zákona o Ústavním soudu).

2. Rozsah, v němž je Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR oprávněn rozhodovat o zrušení ustanovení zákona o Ústavním soudu pro rozpor jeho (či jejich) obsahu s ústavním pořádkem, je podle mého názoru limitován ustanovením čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR. Čl. 88 odst. 2 je k ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR ustanovením speciálním (Sládeček, V., in Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 729). Mám za to, že vzhledem ke znění a účelu ustanovení čl. 88 odst. 2 ve spojení s ustanovením odst. 1 téhož článku Ústavy ČR je obecně vyloučen z pravomoci Ústavního soudu přezkum ústavnosti všech těch ustanovení zákona o Ústavním soudu, která upravují pravidla o řízení před Ústavním soudem (jde o reflexi principů dělby státní moci a legality státní moci vyjádřených v ustanoveních čl. 2 odst. 1 a odst. 3 Ústavy ČR). Ústavodárce přitom pod pojem pravidel o řízení před Ústavním soudem výslovně zahrnul i úpravu toho, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení před tímto soudem (viz znění čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR). Jestliže tedy v dané věci napadli navrhovatelé ta ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., která stanoví minimální počty poslanců a senátorů oprávněných k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, brojí právě proti těm ustanovením zákona, která upravují pravidla o řízení před Ústavním soudem - těmito jsou ovšem soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni a jejich ústavnost tudíž nelze v řízení před Ústavním soudem přezkoumat. Návrh měl být proto odmítnut pro nedostatek pravomoci Ústavního sodu, tj. pro nepříslušnost Ústavního soudu k jeho projednání.

3. Ústavní soud se nadto nynějším usnesením bezdůvodně odchýlil od právního názoru, který docela nedávno zaujal ke zcela shodnému návrhu na zrušení předmětných ustanovení zákona o Ústavním soudu v plenární věci sp. zn. Pl. ÚS 31/12. V případě uvedené věci byla napadena tatáž ustanovení zákona o Ústavním soudu, a to s obdobnou argumentací jako tomu bylo i v řízení sp. zn. Pl. ÚS 23/13 (příčina čehož zjevně tkví v téže osobě zástupce navrhovatelů v obou řízeních). Plénum přitom návrh na zrušení napadených ustanovení zákona o Ústavním soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 31/12 odmítlo podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d/ zákona o Ústavním soudu, což lakonicky zdůvodnilo v bodě 19 tehdejšího usnesení: "Pokud jde o návrh na zrušení napadených ustanovení zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud s vazbou na čl. 88 Ústavy nemá pravomoc k projednání tohoto návrhu (slovy zákona o Ústavním soudu "není příslušný")." Rozdílnost uvedených dvou řízení spočívající v tom, že dřívější návrh pod sp. zn. Pl. ÚS 31/12 byl odmítnut také jako návrh podaný zjevně neoprávněnými navrhovateli (§ 43 odst. 1 písm. c/ zákona o Ústavním soudu) není relevantní, neboť "přípustnost" návrhu co do aktivní legitimace navrhovatele nijak nesouvisí s odlišnou otázkou pravomoci (příslušnosti) Ústavního sodu o návrhu rozhodnout. Není tedy vůbec jasné, proč nyní v právně prakticky totožné věci Ústavní soud bez jakéhokoli vysvětlení po několika málo měsících opouští svůj předchozí právní názor, který nyní klasifikuje (neznámo proč) jako "přísnější" (bod 9). Nezaznamenal jsem, že by doba mezi lednem a prosincem 2013, která odděluje usnesení Pl. ÚS 31/12 a Pl. ÚS 23/13, přinesla nějaké nové okolnosti, které by snad mohly oprávněně odůvodňovat změnu právního názoru Ústavního soudu ve směru jeho větší "mírnosti" (rozuměj: vstřícnosti, otevřenosti či ochoty) při posuzování návrhu na zrušení napadených ustanovení zákona o Ústavním soudu, resp. vůbec k pravomoci Ústavního soudu derogovat ustanovení tohoto zákona, jež upravují řízení před Ústavním soudem.

4. Zvláště pak nemohu přijmout metodu argumentace většiny, na níž jsou založeny nosné důvody usnesení v bodech 8 a 9 jeho odůvodnění, která je nepřiléhavá i z hlediska odmítnutí návrhu skupiny senátorů pro zjevnou neopodstatněnost. Odůvodnění usnesení totiž naprosto opomíjí podstatu argumentace navrhovatelů, kteří tvrdili rozpor napadených ustanovení zákona o Ústavním soudu především s principy ochrany politické menšiny (čl. 6 věta druhá Ústavy ČR) a volné soutěže politických stran (čl. 5 Ústavy ČR). Namísto toho, aby se většina pléna zabývala primárně tvrzeními navrhovatelů a na základě jejich vyvrácení dospěla k závěru o zjevné neopodstatněnosti návrhu (pokud již shledala příslušnost Ústavního soudu k jeho projednání), míří svou metodou argumentace zcela jinam, když s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (č. 318/2009 Sb.) poukazuje na nosné důvody pro derogaci ústavního zákona č. 195/2009 Sb., tj. na nesplnění všech podmínek pro přijímání ústavních zákonů (sic !), definovaných Ústavním soudem, a na individuální a retroaktivní povahu uvedeného ústavního zákona. Pokud tedy nyní většina pléna odmítla návrh na zrušení napadených ustanovení zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný z důvodu, že "(a)ni v proceduře přijetí zákona o Ústavním soudu a ani v naplnění kompetence zákonodárce v intencích čl. 88 odst. 2 Ústavy Ústavní soud nedostatky neshledal", na námitky navrhovatelů tím neodpověděla.

Nepřípadným využitím odůvodnění excesivního nálezu v "kauze Melčák" sp. zn. Pl. ÚS 27/09 chtěla většina pléna zřejmě sdělit, že v budoucnu má Ústavní soud otevřen prostor i pro přezkum ústavnosti zákonné úpravy pravidel o řízení před Ústavním soudem. Každopádně odmítla-li plenární většina podaný návrh skupiny senátorů na zrušení napadených ustanovení zákona o Ústavním soudu z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti, měla toto své rozhodnutí přesvědčivěji zdůvodnit.

V Brně dne 10. prosince 2013

Radovan Suchánek



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.