Pl. ÚS 20/11
Pl.ÚS 20/11 ze dne 13. 8. 2013

Platy státních zástupců II

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudů Stanislava Balíka, Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Vladimíra Sládečka, Kateřiny Šimáčkové a Milady Tomkové, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 5 na zrušení ustanovení části druhé zákona č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 3 odst. 3 a ustanovení § 3a zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 425/2010 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen dne 19. 4. 2011 návrh Obvodního soudu pro Prahu 5, zastoupeného předsedou senátu 11 C JUDr. Petrem Mouchou, na zrušení v záhlaví označených ustanovení právních předpisů.

2. Návrh byl předložen po přerušení řízení před obvodním soudem, v němž se žalobce domáhá po žalovaném - České republice - Městském státnímu zastupitelství v Praze, zaplacení části platu za měsíc leden 2011, vzniklého jako rozdíl mezi částkou, která by mu jako plat státního zástupce náležela podle zákona č. 201/1997 Sb., a částkou, která mu skutečně byla vyplacena podle téhož zákona, avšak ve znění zákona č. 425/2010 Sb. Názor o oprávněnosti svého nároku na doplacení části platu žalobce dovozoval ze závěru, že čl. II zákona č. 425/2010 Sb., resp. § 3 odst. 3 a § 3a zákona č. 201/1997 Sb., je rozporný s ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně se jedná o specifické postavení státního zástupce mezi státními zaměstnanci, přičemž význam tohoto postavení je umocněn i tím, že platové poměry státních zástupců jsou upraveny zákonem a platové poměry jiných zaměstnanců státu prakticky výhradně nařízením vlády. Výše platu státního zástupce není uvedeným zákonem (stejně jako je tomu u soudců) státem individuálně určována, ale je dána určitými objektivními kritérii.

3. Důvody ke zrušení napadených ustanovení přejímá soud z podané žaloby a jejich rozpor s ústavním pořádkem shledává zejména v rozporu s principem nezávislosti výkonu funkce státních zástupců, s právem na nerušený výkon veřejné funkce, s principem pacta sunt servanda, s principem rovnosti, přiměřenosti, legitimního očekávání, požadavkem racionality právní normy, jakož i s principem obecnosti a předvídatelností práva.

4. Obvodní soud vyjadřuje názor, že existující rozpory s ústavním pořádkem, brání přiznání žalobou uplatněného nároku, proto řízení přerušil a předložil věc k posouzení Ústavnímu soudu.
5. Ústavní soud předesílá, že problematikou platů státních zástupců se k návrhu téhož soudu zabýval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/10, ve které sice nebyla napadena totožná ustanovení upravující platové poměry státních zástupců, nicméně došlo na jejich základě shodně jako v nyní posuzované věci ke snížení platové základny státních zástupců. Oba návrhy tedy směřovaly proti úpravě platu státních zástupců, respektive k jejich provedené restrikci, a to ve srovnatelné výši, přičemž i důvody tvrzené protiústavnosti napadených ustanovení jsou téměř totožné. Byť se tak formálně vzato nejedná o věc rozsouzenou, lze závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10, s ohledem na jejich precedenční charakter v případě platů státních zástupců, plně vztáhnout i na nyní projednávaný návrh. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud dospěl mimo jiné k následujícím závěrům.

6. Jistě lze konstatovat, že jak z Ústavy, tak ze zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ale i ze samotné zásady rovnosti účastníků řízení a spravedlivého procesu plyne požadavek nezávislého výkonu funkce státního zástupce, a to v rámci soustavy státního zastupitelství, která jakožto zvláštní samostatný orgán sui generis plní ústavou a zákonem stanovený úkol vlastní pouze tomuto orgánu státní moci. Nicméně potencialita možného zásahu do výkonu funkce, ať již vedoucího státního zástupce či řadových státních zástupců, neumožňuje pohlížet na výkon funkce státního zástupce z hlediska nezávislosti výkonu funkce jako na výkon soudní moci. Proto také nelze dospět k závěru o ohrožení takové nezávislosti prostřednictvím zásahu do výše platu státního zástupce, jak tomu bylo již dříve konstatováno u soudců.

7. V oblasti rozpočtové a hospodářské politiky státu Ústavní soud dlouhodobě prokazuje vysokou míru zdrženlivosti. Na problematiku posouzení ústavnosti platové restrikce státních zaměstnanců nelze nahlížet optikou přísnější než na další opatření hospodářské politiky, např. daňové nástroje.

8. K úvaze nakolik lze státní zástupce považovat za jedinou, resp. svévolně a iracionálně zvolenou skupinu státních zaměstnanců, jíž se měla dotknout platová restrikce, konstatuje Ústavní soud, že zákon č. 418/2009 Sb. stíhá obdobným snížením platů (platové základny) o 4 % nejen státní zástupce, nýbrž řadu dalších představitelů státní moci (...). Proto je nutno uzavřít, že státní zástupci nejsou skupinou, na niž by zákonodárce individuálně a iracionálně cílil.

9. Z uvedeného nelze shledat ani libovůli zákonodárce, neboť z materie opakovaně projednávané Ústavním soudem v oblasti hospodářských opatření ve formě zákona, i z obecně známých informací z činnosti vlády a parlamentu, je zřejmé, že záměrem politické reprezentace bylo a je snižovat výdaje státního rozpočtu v mnoha oblastech, a to včetně široké skupiny státních zaměstnanců. Tento záměr je realizován v mnoha krocích již po dobu několika let, proto i napadené ustanovení nelze hodnotit jako jednotlivý svévolný zásah vůči skupině státních zástupců, nýbrž v kontextu řady dalších ekonomických opatření, které probíhaly a probíhají.

10. Ústavní soud tedy neshledal, při své zdrženlivosti hodnotit celkové platové poměry státních zaměstnanců (představitelů státní moci), které jsou vždy výrazem politické vůle a hospodářské situace státu, že by zákonodárce vykročil z mezí racionálního rozhodování natolik intenzivním způsobem, že by se zvláště profesní skupina státních zástupců stala skupinou platově znevýhodněnou (ve výsledku podhodnocenou). Výsledný stav platové úrovně státních zástupců nepředstavuje iracionální nivelizaci platových poměrů odlišných skupin státních zaměstnanců, a tedy ani porušení principu rovnosti v tom aspektu, který žádá provázet racionálně odlišné postavení státních zástupců (ve světle výše uvedeného oproti jiným skupinám státních zaměstnanců) určitou vyšší platovou úrovní. V nyní projednávané věci nelze v žádném ohledu hovořit o ústavní nerovnosti, resp. nerovnosti před zákonem. Pro úplnost nutno dodat, že v případě eventuálního založení derogačního výroku Ústavního soudu právě na argumentu neakcesorické nerovnosti, který by označil zákonodárcem zvolenou skupinu 4 800 představitelů státu (včetně soudců) za oběť legislativní svévole, by nosné důvody takového nálezu nutně musely dopadnout i na další dotčené skupiny představitelů státu (nota bene včetně poslanců a senátorů Parlamentu a řady dalších dle § 1 zákona č. 236/1995 Sb.).

11. Nosné důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 lze shrnout tak, že na platovou restrikci státních zástupců prizmatem jejich nezávislosti nedopadají (bez dalšího) závěry vyslovené Ústavním soudem v případě platových restrikcí soudců obecných soudů a že snížení platové základny o čtyři procenta postihující nejenom státní zástupce, ale i další představitele státní moci, nelze rovněž považovat za rozporné s ústavním pořádkem.

12. Za situace, kdy Obvodní soud pro Prahu 5 napadl opětovně - a v podstatě ze stejných důvodů - právní úpravu, na jejímž základě byla (o srovnatelnou částku) snížena platová základna při odměňování státních zástupců, Ústavní soud konstatuje, že materiálně byly veškeré námitky artikulované v projednávaném návrhu již meritorně posouzeny, přičemž disproporce mezi předchozí a napadenou právní úpravou nepředstavuje natolik relevantní posun, jenž by mohl vést k nutnosti přehodnocovat právní závěry přijaté v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10.

13. Ústavnímu soudu proto nezbylo než hodnotit projednávaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.

14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nevyzýval navrhovatele ke změně petitu (jelikož v mezidobí bylo napadené ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 201/1997 Sb. novelizováno), neboť ani na základě této případné změny by Ústavní soud nemohl posoudit projednávaný návrh odlišně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2013

Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu

Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila

Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 20/11. Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám k usnesení odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

1. Jsem si vědom toho, že odmítavé usnesení, přijaté v nynější věci, se opírá o nosné důvody, vyslovené v předchozím zamítavém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10, který se rovněž zabýval problematikou platů státních zástupců. K tomuto nálezu jsem již tehdy uplatnil odlišné stanovisko.

2. Plně respektuji ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky o závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby. Přesto pokládám za nezbytné k nynějšímu usnesení Ústavního soudu opětovně uplatnit své výhrady. K tomuto opakování mě vede jednak to, že v nynější věci bylo rozhodováno o právní úpravě, obsažené v jiném zákoně (tehdy šlo o zákon č. 418/2009 Sb., v nynějším řízení jde o zákon č. 425/2010 Sb.), ale především ta skutečnost, že důvody mnou tehdy uváděné, namítající protiústavnost napadené právní úpravy, se v posledních dvou letech, uplynuvších od přijetí minulého nálezu, ještě více zesílily.

3. Abych se neopakoval, plně odkazuji na mé tehdejší odlišné stanovisko ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/10, jež je dostupné jednak ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (sv. 61, 2011, N 123, str. 803), jednak v internetové databázi NALUS (http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=70778&pos=1&cnt=1&typ=result).

4. V něm poukazuji zejména na tyto argumenty: * Dispoziční omezení platových restrikcí ve vztahu ke státním zástupcům lze dovodit ze specifického a relativně autonomního postavení státního zastupitelství vůči jiným orgánům moci výkonné a moci zákonodárné. Platové restrikce mohou mít stejně negativní důsledky, jako ohrožení soudcovské nezávislosti. * Postavení státního zastupitelství kombinuje znaky moci výkonné i moci soudní, a to přesto, že Ústava ČR zařadila článek 80, týkající se státního zastupitelství, do své třetí hlavy, nadepsané "moc výkonná". Státní zastupitelství není běžným administrativním orgánem, nýbrž vykazuje vedle znaků, jimiž se vyznačují administrativní orgány, také znaky příznačné pro soudní orgány. * Posílení role státního zastupitelství je věcně odůvodněno novými závažnými sociálními jevy, jako jsou podstatné změny, k nimž dochází v posledních desetiletích v dynamice kriminality a ve způsobu, jakým je s touto kriminalitou v trestním řízení nakládáno; role státního zastupitelství při potírání kriminality vzrůstá a stává se nezbytnou podmínkou pro to, aby trestní justice byla funkční. * Aby se zabránilo zahlcení justičního systému, byly vyvinuty formální nebo neformální filtry (tzv. diskreční pravomoc státního zástupce), které způsobují, že část deliktů, zejména takových, které jsou označovány jako bagatelní, se vůbec nestane předmětem trestního stíhání. O další části deliktů je sice zahájeno trestní stíhání, ale to je často ukončováno státním zástupcem již v přípravném řízení cestou tzv. odklonů, především podmíněným zastavením trestního stíhání a narovnáním podle § 307 až 314 trestního řádu, odstoupením od trestního stíhání mladistvého dle §§ 70 a 71 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a podmíněným odložením podání návrhu na potrestání dle §§ 179g a 179h trestního řádu. Podíl takto ukončovaných trestních kauz v přípravném řízení neustále vzrůstá. I v těchto kauzách jde o závažná meritorní rozhodnutí, mající citelný dopad do sféry práv a svobod občanů. * Dalším závažným argumentem pro posílení nezávislosti státních zástupců je fakt, že v posledních letech se zvyšuje podíl nových forem závažné kriminality. Jde zejména o fenomén tzv. kriminality bílých límečků, páchané začasté pachateli s velkým faktickým mocenským potenciálem a vlivem na politiku a na média. Tento typ pachatelů se podílí zejména na páchání hospodářské kriminality, korupce, majetkových deliktů páchaných ke škodě veřejných financí, daňových, subvenčních a dotačních deliktů apod. Tito pachatelé mají velmi mocné ekonomické a vlivové pozice, které jsou schopni uplatnit i k tomu, aby ovlivnili průběh trestního řízení. Největší příležitost, jak uniknout trestnímu postihu, se jim naskýtá v nejranějších fázích trestního řízení, tj. při prověřování počátečního podezření před zahájením trestního stíhání a poté v přípravném řízení. Právě tehdy může být státní zástupce vystaven největšímu vnějšímu tlaku, aby kauzu "zametl pod koberec". Právě pro takové situace je třeba státního zástupce ochránit před jakýmkoli ovlivňováním. Jestliže v případě soudců byl v platových restrikcích spatřován Ústavním soudem zásah do jejich nezávislosti, potom v případě státních zástupců, vykonávajících v trestním řízení analogické a společensky stejně významné funkce jako soudci, lze v platových restrikcích spatřovat stejně nebezpečný nástroj pro politické ovlivňování jejich činnosti. * Závěr o potřebě posílit pozici státního zastupitelství, včetně jeho materiálního zabezpečení a odměňování, vyplývá též z důležitých mezinárodních dokumentů, např. z doporučující Zprávy Benátské komise o evropských standardech nezávislosti soudního systému (2010). V ní se zdůrazňuje, že "stejně jako u soudců je odměňování prokurátorů odpovídající významu plněných úkolů zásadní pro efektivní a právně konformní funkci justičního systému." (bod 69; bod 87, odst. 21 "Zprávy"). 5. Od doby přijetí zmíněného zamítavého nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 došlo k řadě závažných jevů, které posilují potřebu vytvoření dostatečně silných záruk nezávislosti státních zástupců. Chět bych poukázat zejména na tyto skutečnosti: * Zákonem č. 193/2012 Sb. byl do českého trestního řízení zaveden zcela nový institut dohody o vině a trestu (§ 175a, § 176b trestního řádu), v němž klíčovou roli sehrává právě státní zástupce. Jde o instrument velmi efektivní, zároveň však silně kontroverzní, s nímž je třeba nakládat velmi obezřetně, nemá-li dojít ke ztrátě důvěryhodnosti trestní justice. I proto je třeba "obrnit" státního zástupce analogickými garancemi, poskytovanými soudcům. * Také společenská (zejména mediální) atmosféra, vznikající v České republice v posledních měsících kolem trestních kauz, obdařených politickou brizancí, ukazuje na to, že státní zástupci jsou vystavováni silnému vnějšímu tlaku, který by mohl ohrozit řádný výkon jejich kompetencí v trestním řízení. I v tom spatřuji důvod pro to, aby platové restrikce státních zástupců nebyly zneužívány jako nástroj ovlivňování justičního systému.

Ze všech těchto důvodů se domnívám, že návrhu na zrušení napadeného ustanovení zákona mělo být vyhověno.

V Brně dne 14. srpna 2013

Jan Musil

Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa

Ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2013 Sb. (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podávám odlišné stanovisko k výroku usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/11, kterým byl pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut návrh Obvodního soudu pro Prahu 5 na zrušení části druhé zákona č. 425/2010 Sb., a stejně tak návrh na zrušení § 3 odst. 3 a § 3a zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 425/2010 Sb.

Odmítnutí návrhu je v rozporu s § 67 zákona o Ústavním soudu, který ukládá zastavit řízení v případě, že napadený právní předpis před jeho skončením pozbude platnosti. Kromě toho odůvodnění usnesení opomíjí některé další důležité okolnosti podstatné pro posouzení návrhu a pro výrok samotný. V podrobnostech považuji za potřebné uvést:

1. Ústavní soud bez dalšího odkázal na závěry, které učinil v předchozím rozhodnutí Pl. ÚS 17/10, aniž se vypořádal s tím, že se mezitím základ právní úpravy změnil a navrhovatel na tuto změnu nereagoval; stejně tak ani na jeho pasivitu nereagovaly ani odůvodnění ani výrok usnesení Ústavního soudu. Ústavní soud přitom zcela přešel to, že ve skutečnosti nešlo o "pravý" návrh obecného soudu, nýbrž jen o "přeposlání" žaloby směřující k dorovnání platu žalobce o částku, o kterou byl plat žalobce za leden 2011 snížen v důsledku přijetí zákona č. 425/2010 Sb. Úkolem navrhovatele je však i v tomto případě návrh odůvodnit, nikoli pouze "postoupit" Ústavnímu soudu.

2. Odůvodnění pomíjí rovněž to, že návrh v první části petitu napadá novelizující právní předpis (zákon č. 425/2010 Sb.), ačkoli z hlediska obsahového je přípustné napadení pouze předpisu novelizovaného. Výrok však neodpovídá ani změněnému právnímu stavu, co se týče zbývající části návrhu. Ta napadá přímo právní úpravu platových poměrů pro rok 2011 (§ 3a zákona č. 201/1997 Sb.), nepřímo i pro další období (§ 3 odst. 3 tohoto zákona v původním znění). Proto mělo být ve výroku a v odůvodnění reagováno na to, že právní stav se od 1. 1. 2012 změnil jednak pozbytím platnosti § 3a uplynutím času, jednak novým zněním § 3 odst. 3 zákona č. 201/1997 Sb., které do něj bylo vloženo zákonem č. 347/2011 Sb.

3. Institut zastavení řízení podle § 67 zákona o Ústavním soudu a institut meritorního projednání návrhu (byť jen z hlediska opodstatněnosti, a nikoli důvodnosti) plní odlišné funkce. Tyto odlišné funkce výrok nerespektuje. Předmětem řízení v této věci byla sporná otázka povahy postavení státního zástupce a jemu odpovídajícího materiálního zajištění, konkrétně výše jeho platu a záruk jeho stability. V případě nové právní úpravy od 1. 1. 2012 sice nejde o podstatný rozdíl z hlediska aktuální výše platu státního zástupce, jde však o nový model navázání výše tohoto platu na plat soudců. S ohledem na tuto skutečnost, stejně jako na to, že k výroku nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 bylo šest zásadních odlišných stanovisek, bylo úkolem Ústavního soudu tuto novou právní konstrukci potvrdit. To se však nestalo. Protože Ústavní soud akceptoval pasivitu navrhovatele v rámci podání návrhu i v průběhu řízení, a řízení v rozporu se zákonem o Ústavním soudu nezastavil, svou funkci nesplnil.

4. V případě konkrétní kontroly ústavnosti Ústavní soud vykládá příslušná ustanovení zákona o Ústavním soudu tak, že ve vazbě na čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR je třeba vyřešit otázku ústavnosti i v případě již neplatného právního předpisu. Dosud však není vyjasněno, zda i v takovém případě se vychází ze zásady iura novit curia a obecný soud nemusí být vyzván ke změně petitu návrhu (přitom naposled se tak stalo v červenci 2013 ve věci Pl. ÚS 37/11), popř. jaké důsledky bude mít, když takovou úpravu petitu (tedy místo zrušení napadeného ustanovení vyslovení, zda odporovalo ústavnímu pořádku či nikoli) nenavrhne, popř. jak dlouho bude Ústavní soud vyčkávat změnu petitu.

5. V závěru odůvodnění se většina postavila na stanovisko, že ani na základě změny petitu by nebylo možné posoudit věc odlišně. To je však pouhá hypotéza, neboť původně v nálezu Pl. ÚS 17/10 byl posuzován odlišný model výpočtu platu státních zástupců jak z hlediska výše, tak i stability a platové základny, ze které se vypočítává. S ohledem na to, že východisko této základny (90 % platu soudců) je nyní samo před Ústavním soudem napadeno (návrh ve věci Pl. ÚS 28/13), není tento závěr spolehlivě doložen.

6. Věc proto měla být ukončena zastavením řízení, a to nejen s ohledem na § 67 zákona o Ústavním soudu, nýbrž nikoli v poslední řadě i na čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR.

V Brně dne 13. srpna 2013

Jan Filip

Odlišné stanovisko soudkyně Vlasty Formánkové k usnesení pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/11

1. Podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatňuji odlišné stanovisko, které směřuje do výroku i do odůvodnění usnesení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/11:

2. Ústavní soud se problematikou platů státních zaměstnanců, platovou restrikcí pro rok 2010, zabýval v zamítavém nálezu sp. zn. Pl.ÚS 17/10.

3. K tomuto nálezu jsem uplatnila své odlišné stanovisko, ve kterém jsem zdůraznila, že Ústavní soud v dané věci dostatečně nezohlednil specifikaci odměňování státních zástupců směřující k ochraně výkonu jejich funkce, ani všech okolností konkrétního případu, přičemž zejména pominul principy legitimního očekávání, právní jistoty, předvídatelnosti právní normy, jakož i zásady proporcionality a racionality, Stojí za připomenutí, že v odlišných stanoviscích svůj postoj vyjádřili také soudci Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Jan Musil, Pavel Rychetský a Eliška Wagnerová.

4. Nyní posuzovaný návrh pod sp. zn. Pl.ÚS 20/11 se týká dalších resp. opětovných restrikcí platů státních zástupců pro rok 2011. Většina ale dospěla k závěru, že materiálně byly veškeré námitky artikulované v projednávaném návrhu již meritorně posouzeny v nálezu Pl.ÚS 17/10, a proto předmětný návrh odmítla usnesením pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

5. Můj postoj k platovým restrikcím pro rok 2011 zůstal nezměněn. Stejně jako v případě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 vyjadřuji svůj nesouhlas s většinovým rozhodnutím pléna Ústavního soudu, neboť mám za to, že podmínky pro snížení platů státním zástupcům naplněny nebyly a proto návrhu mělo být vyhověno.

V Brně dne 13. srpna 2013

Vlasta Formánková



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.