Pl. ÚS 16/10
Pl.ÚS 16/10 ze dne 4. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský a Michaela Židlická rozhodlo dne 4. května 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele Ing. F. D., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem Advokátní kanceláře Moreno Vlk & Asociados, se sídlem Sokolovská 22, 186 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 3. února 2010 č. j. KV/3.2.10/017K a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

S poukazem na blíže rozvedená tvrzení o dotčení ústavně zaručených kautel zakotvených v čl. 2 odst. 3, odst. 4 Ústavy ČR se stěžovatel domáhal vydání nálezu ve znění takto formulovaného výroku:

"I. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a Kontrolní výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jsou povinni zdržet se zásahu vůči stěžovateli spočívajícího v ukládání pokut a pohrůžkách ukládáním pokut podle zákona č. 166/1993 Sb. jako pohrůžek a donucení ke splnění příkazů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v rámci kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu prováděné na základě usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR č. 1278 přijatého na 59. schůzi PS PČR, konané dne 12. 6. 2009.

II. Zrušuje se rozhodnutí kontrolního výboru Poslanecké sněmovny č. j. KV/3.2.10/017K ze dne 3. 2. 2010, in eventum konstatuje se jeho nulita."

Stěžovatel současně uvedl, že proti v záhlaví označenému rozhodnutí Kontrolního výboru Poslanecké sněmovny České republiky podal odvolání k Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (v souladu s v něm uvedeným poučením dle § 26 zákona č. 552/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 83 a § 86 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Jakožto orgán veřejné moci a ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je Ústavní soud povinen při výkonu své jurisdikce co do případů, mezí a způsobů uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci [zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR], což je v právním státě nezbytná podmínka pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 4, § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel svým kasačním návrhem napadl rozhodnutí Kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 3. února 2010 č. j. KV/3.2.10/017K, přičemž je zřejmé, že za daného (zmíněného) procesního stavu nejsou (co do materiálního důsledku) vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud se potom domáhal vydání nálezu ve znění výroku ve smyslu § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, činil tak pro procesní situaci, jež vyúsťuje ve vydání rozhodnutí, a kterou odráží co do výrokového rámce postup zakotvený v § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona, resp. by takový příkaz logicky (vztahem inkluze) vyplýval z případného kasačního nálezu Ústavního soudu dopadajícího na rozhodnutí, jímž by byl stěžovatelem namítaný postup (vždy ad hoc) završen.

Ústavní soud v dané věci rozhoduje v situaci odlišné, než tomu bylo ve věci sp. zn. II. ÚS 53/06, v níž ke splnění podmínky subsidiarity ústavní stížnosti uvedl: "V projednávané věci Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu i přes souběžné podání žaloby dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, neboť nejistota ohledně existence správní žaloby jako prostředku k ochraně práva stěžovatelky nemůže být k její tíži. V době podání ústavní stížnosti nebyla vyřešena otázka pravomoci soudů ve správním soudnictví ohledně možného přezkumu rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, tedy otázka výkladu jednoduchého práva, konkrétně § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního." V mezidobí byl již vytvořen judikatorní rámec právní jistoty při využití procesních prostředků k ochraně práva dle soudního řádu správního a za této situace Ústavní soud je povinen se v řízení o ústavních stížnostech řídit zásadou subsidiarity, čili trvat na straně navrhovatele na dodržení pořadu práva.

Stěžovatel tak nedostál podmínkám ve smyslu uvedených ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 11 odst. 2 písm. k) cit. zákona a čl. 1 odst. 2 písm. a) Sdělení Ústavního soudu č. 202/2009 Sb.].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2010

Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.