Pl. ÚS 13/17
Pl.ÚS 13/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové (soudkyně zpravodajky), Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Prof. Ing. Ignáce Hozy, CSc., zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem, sídlem Hlavní 1069/40, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. dubna 2017 č. j. 7 As 5/2017-22 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2016 č. j. 8 A 126/2013-40, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a prezidenta republiky jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Městského soudu v Praze (dále také jen "městský soud") sp. zn. 8 A 126/2013 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 5/2017, rozhodnutím prezidenta republiky č. j.: KPR 2791/2010 ze dne 13. 5. 2010 byl stěžovatel odvolán z funkce rektora Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Dne 2. 8. 2013 podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, jelikož byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v § 72 odst. 1 soudního řádu správního. Jak totiž městský soud zjistil, stěžovatel napadené rozhodnutí převzal již dne 25. 5. 2010.

3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem městského soudu a dodal, že převzetí odvolání z funkce dne 25. 5. 2010 stěžovatel ani nezpochybňoval. Stěžovatel netvrdil a nedokládal, že by údaj o osobním převzetí nebyl správný. Stejně tak relevantně nedokládal, že by odvolání z funkce převzal až později, či že mu odvolání z funkce nebylo nikdy oznámeno, přičemž fakticitu doručení údajně dokládá i obsah žaloby proti odvolání z funkce rektora. Nejvyšší správní soud navíc v obecné rovině poznamenal, že o skutečnosti, že stěžovateli bylo odvolání z funkce rektora osobně předáno dne 25. 5. 2010, svědčí i veřejně přístupný zápis ze zasedání Akademického senátu Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně ze dne 25. 5. 2010.

4. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž uvádí, že přílohou správní žaloby bylo i napadené (a úředně ověřené) rozhodnutí prezidenta republiky, na kterém není uveden údaj o převzetí stěžovatelem. Z toho mělo být dle stěžovatele zřejmé, že mu rozhodnutí vůbec doručeno nebylo. Zjistil-li za této situace městský soud ze správního spisu, že odvolání z funkce rektora bylo provedeno na základě dokumentu, na němž je uvedeno datum převzetí 25. 5. 2010 a rukou psaný podpis "Hoza", bylo dle stěžovatele povinností tohoto soudu tuto skutečnost ověřit a nespokojit se pouze s tímto listinným důkazem.

5. Po vydání napadeného rozhodnutí (z ústavní stížnosti není zcela patrné, po vydání kterého ze dvou napadených rozhodnutí, byť patrně jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu) stěžovatel údajně nahlédl do spisu a zjistil, že je v něm založeno rozhodnutí o odvolání z funkce, na kterém má být jeho podpis, který však ve skutečnosti jeho podpisem není. Soudy se dle stěžovatele měly vypořádat s rozporem mezi listinou založenou ve spise (na níž je údaj o převzetí) a listinou předloženou stěžovatelem (na které tento údaj chybí), což však neučinily. V přípise ze dne 21. 7. 2017 stěžovatel Ústavní soud informoval, že dne 5. 6. 2017 zadal zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví k prokázání, že podpis k převzetí rozhodnutí prezidenta není pravý. Ve stejném přípise taktéž sdělil, že má k dispozici originál tohoto rozhodnutí, na němž stěžovatelův podpis není.

6. Dne 1. 8. 2017 zaslal stěžovatel osobně Ústavnímu soudu další přípis, v němž popisuje mimo jiné různé okolnosti svého odvolání z funkce rektora. K tomuto přípisu Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebyl, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, sepsán advokátem.

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario; přípustné nicméně nejsou některé námitky v ústavní stížnosti uplatněné, k tomu viz dále).
8. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

9. Stěžovatelova správní žaloba byla odmítnuta pro opožděnost. Právě jen otázkou včasnosti žaloby se tedy zabýval Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku a pouze tuto otázku řešil i Ústavní soud při posuzování této ústavní stížnosti.

10. Podle § 72 odst. 1 soudního řádu správního lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Podle § 46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního soud usnesením návrh odmítne, jestliže byl podán předčasně nebo opožděně.

11. Obsah spisu Městského soudu v Praze (zejména založené rozhodnutí prezidenta s uvedeným datem doručení a stěžovatelovým podpisem) poskytuje dostatečnou oporu pro závěr, že předmětné rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání z funkce bylo stěžovateli doručeno dne 25. 5. 2010. Podal-li stěžovatel správní žalobu až 2. 8. 2013, tedy po více než třech letech, byla podána opožděně, a jejím odmítnutím tak zjevně nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Za situace, kdy ze spisu datum doručení jednoznačně vyplývalo, stěžovatel jej v žalobě nezpochybňoval (resp. z žaloby nebylo lze ani dovozovat, že by rozhodnutí např. doručeno vůbec nebylo, jak stěžovatel tvrdí nyní) a především jej nezpochybňoval ani poté, co na možnou opožděnost žaloby během řízení upozornil žalovaný (prezident republiky), nebylo dle názoru Ústavního soudu potřeba, aby městský soud podnikal jakékoli další kroky k ověření data doručení.

12. Tvrdí-li nyní stěžovatel, že mu ve skutečnosti rozhodnutí prezidenta republiky doručeno nikdy nebylo s tím, že jeho podpis na rozhodnutí ve spise je falzifikát, jsou tyto námitky nepřípustné s ohledem na absenci řádného vyčerpání všech opravných prostředků, jak to vyžaduje § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (tzv. materiální nepřípustnost). Takto formulované námitky byly totiž stěžovatelem poprvé vzneseny až v ústavní stížnosti, a Nejvyšší správní soud se jimi tudíž nezabýval. Jak Ústavní soud konstatoval např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (v němž navázal na východiska nálezů sp. zn. I. ÚS 3/94 ze dne 25. 4. 1995 a sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997), takové uplatnění ústavněprávních námitek považuje za nepřípustné, neboť by jejich projednání bylo porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy České republiky). Z těchto důvodů Ústavní soud i v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3488/14 ze dne 10. 3. 2015 upozornil, že nelze akceptovat, aby si účastníci řízení "schovávali" určitý argument jako pomyslné eso v rukávu, které náhle použijí před Ústavním soudem, pokud se svou věcí před obecnými soudy neuspějí.

13. Tento aspekt subsidiarity ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti nimž v soudním řízení brojí, a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, jestliže jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.

14. V posuzované věci stěžovateli nic nebránilo uvedené námitky vznést již v kasační stížnosti. V rozhodnutí městského soudu je výslovně uvedeno, že dle správního spisu bylo rozhodnutí prezidenta republiky stěžovateli doručeno dne 25. 5. 2010, a pokud s tímto závěrem stěžovatel nesouhlasil, měl jej v opravném prostředku relevantním způsobem zpochybnit. Místo toho v kasační stížnosti pouze konstatoval, že "soud nesprávně stanovil počátek běhu lhůty pro podání žaloby, když v napadeném rozhodnutí jako důkaz o doručení uvádí ... spis předložený žalovaným', nikoli konkrétní doklad o tom, že žalobci napadené rozhodnutí bylo dne 25. 5. 2010 skutečně doručeno". Stěžovatel tedy sice zmínil, že počátek běhu lhůty byl stanoven nesprávně, ovšem tuto námitku odůvodnil pouze tím, že městský soud neodkázal na konkrétní dokument. Stěžovatel ani nezmínil, že by mu rozhodnutí prezidenta nikdy doručeno nebylo - to uvedl poprvé až v ústavní stížnosti. Vzhledem k obsahu spisu (stěžovatel sám v ústavní stížnosti připouští, že po nahlédnutí do spisu zjistil, že se v něm nachází napadené rozhodnutí prezidenta republiky, na kterém je stěžovatelův podpis a datum převzetí 25. 5. 2010) ovšem Nejvyšší správní soud neměl důvod k takto formulované námitce závěr městského soudu zpochybňovat. Rozhodně pak neměl z čeho dovozovat, že by podpis na ve spise založeném rozhodnutí být zfalšován, resp. že by stěžovateli rozhodnutí, které žalobou napadl a jehož kopii k žalobě přiložil, nikdy nebylo doručeno, a to tím spíš když stěžovatel funkci rektora od roku 2010 skutečně nevykonával.

15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. V souladu s ustanovením § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti sp. zn. Org. 24/14 ze dne 25. 3. 2014 tak učinil v plénu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.