Pl. ÚS 11/14
Pl.ÚS 11/14 ze dne 5. 9. 2017

Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Lošťák proti ČR

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Jana Musila, Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu Ing. Reného Lošťáka, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, na povolení obnovy řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. III. ÚS 1640/10, takto:
I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1640/10, se povoluje.

II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2010 sp. zn. III. ÚS 1640/10 se ruší.

III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 1640/10 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 11/14.
Odůvodnění:

I.

1. Návrhem ze dne 29. 5. 2014 se navrhovatel domáhá podle § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obnovy řízení a následného zrušení usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1640/10, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost navrhovatele v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. 5 Tdo 1230/2009 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a v části zčásti směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 55 To 316/2008 podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděnou.

2. Z návrhu na obnovu řízení, z obsahu spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1640/10 a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 T 119/2007 se podává, že výše uvedená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v trestním řízení, v němž byl navrhovatel výše napadeným rozsudkem krajského soudu (jímž krajský soud k odvolání navrhovatele zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 5. 8. 2008 č. j. 6 T 119/2007-431) uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle ustanovení § 125 odst. 2 alinea první zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dovolání navrhovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud výše označeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, v tehdy platném znění, neboť bylo podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů.

3. Ústavní stížnost navrhovatele, v níž obsáhle namítal celou řadu pochybení ze strany obecných soudů (mj. nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího soudu, porušení zásady nullum crimen sine lege, porušení obžalovací zásady či překvapivost rozhodnutí krajského soudu), Ústavní soud odmítl, když se plně ztotožnil s Nejvyšším soudem, že navrhovatel uplatnil v dovolání jiný než zákonem stanovený důvod, přičemž závěry dovolacího soudu v tomto ohledu označil za logicky, podrobně a přesvědčivě odůvodněné. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu proto odmítl ústavní stížnost (stejně jako v části směřující proti tvrzeným průtahům v řízení) pro zjevnou neopodstatněnost. Z toho pak Ústavní soud dovodil, že jestliže navrhovatel podal dovolání za situace, kdy jím uplatněný dovolací důvod nebyl podřaditelný pod žádný z důvodů předvídaných v § 265b trestního řádu, nemůže se uplatnit dobrodiní § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 4. 2004, a proto v části směřující proti rozsudku krajského soudu ústavní stížnost odmítl pro opožděnost.

4. Navrhovatel v návrhu poukazuje na skutečnost, že Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") v rozsudku (výboru páté sekce) ze dne 19. 12. 2013 ve věci Lošťák proti České republice (stížnost č. 380/11) konstatoval porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), kterého se měl Ústavní soud dopustit s odkazem na odůvodnění rozsudku ESLP ze dne 13. 11. 2011 ve věci Janýr a ostatní proti České republice (stížnosti č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10) tím, že na základě přehnaně formalistického výkladu práva odmítl projednat navrhovatelovu ústavní stížnost v plném rozsahu.

5. Podle názoru navrhovatele jsou proto splněny podmínky pro obnovu řízení podle § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu.
II.

6. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

7. Při zkoumání podmínek pro obnovu řízení Ústavní soud respektoval, že Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, § 117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy]. Dále si Ústavní soud ověřil, že návrh na obnovu řízení byl podán ve věci, v níž mezinárodní soud shledal porušení lidského práva v důsledku zásahu orgánu veřejné moci (§ 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a že navrhovatel je oprávněnou osobou (§ 119 odst. 2 téhož zákona). Taktéž bylo zjištěno, že návrh byl podán včas v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě (§ 119 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

8. Podle § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na obnovu řízení nepřípustný, jestliže následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu nebo bylo-li nápravy dosaženo jinak.

9. V dané věci přitom může být nápravy ve věci navrhovatele dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti, a to i se zřetelem ke skutečnosti, že Evropský soud pro lidská práva navrhovateli nepřiznal náhradu nemajetkové újmy (kteroužto ani nepožadoval).

10. Při posouzení přípustnosti návrhu na obnovu řízení vycházel Ústavní soud především ze závěrů, obsažených v předmětným rozsudkem ESLP odkazovaném rozsudku ze dne 13. 11. 2011 ve věci Janýr a ostatní proti České republice (uveřejněného na internetových stránkách ESLP na adrese http://www.echr.coe.int).

11. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Janýr a ostatní proti České republice dospěl k závěru, že výklad přijatý Ústavním soudem ohledně procesních podmínek k věcnému posouzení ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu (konkrétně lhůty k podání ústavní stížnosti) zabránil stěžovateli domoci se věcného přezkumu celé jeho ústavní stížnosti. Tím bylo porušeno zejména jeho základní právo na přístup k soudu, pročež došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.

12. ESLP v citovaném rozsudku argumentoval (v bodech 51. až 54. odůvodnění) následovně: "V dané věci stěžovatelé po svém odsouzení v trestním řízení podali dovolání, které založili mimo jiné na § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. I když Nejvyšší soud shledal jejich dovolání přípustnými, odmítl je (...) na základě § 265i odst. 1 písm. b), přičemž měl za to, že konkrétní námitky uplatněné stěžovateli neodpovídaly označeným dovolacím důvodům a týkaly se spíše skutkových otázek a otázek hodnocení důkazů, které jdou nad rámec jeho přezkumné pravomoci. Soud připouští, že tato rozhodnutí jsou v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a nejeví se být svévolná; Soud rovněž uznává povinnost na straně navrhovatelů a jejich právních zástupců formulovat dovolání s přihlédnutím ke specifické roli Nejvyššího soudu, jehož kontrola se omezuje na dodržování práva. Problematičtější v tomto případě se naproti tomu zdají být důsledky, které z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyvodil Ústavní soud, jenž dospěl k závěru, bez bližšího upřesnění, že dovolání v dané věci nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý stěžovatelům k ochraně jejich práv a že měli podat ústavní stížnosti ve lhůtě šedesáti dnů od rozhodnutí o odvolání. Podle soudu takový přístup znamená ve svém důsledku požadavek, aby stěžovatelé sami vyhodnotili - byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu - jaké úvahy tento soud přijme, přičemž je jim přičítáno k tíži, pokud - v dobré víře, avšak chybně - mají za to, že platným způsobem vznesli jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu. Takový požadavek výrazně oslabuje ochranu práv jednotlivců před vrcholným vnitrostátním soudem a může vést k situaci, které je třeba se vyvarovat, totiž situaci, kdy by stěžovatelé v pochybnostech podávali současně dovolání i ústavní stížnost (viz mutatis mutandis, Adamíček, cit. výše, § 57). [...] Z usnesení sp. zn. III. ÚS 496/03, sp. zn. I. ÚS 527/04 a sp. zn. IV. ÚS 2413/08 (viz výše § 37, 39 a 40) navíc plyne, že v jiných případech Ústavní soud dovolání za poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv v trestním řízení považoval, mimo jiné proto, že nemohlo být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu [na rozdíl od dovolání podaného v občanskoprávním řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. V těchto věcech se Ústavní soud zabýval věcně všemi námitkami formulovanými stěžovateli ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších instancí, byť mu byly předloženy ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto - tak jako v projednávané věci - z důvodu jiného než pro zjevnou neopodstatněnost, tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Ve srovnání s rozhodnutími vydanými Ústavním soudem ve věci ústavních stížností stěžovatelů výše uvedená rozhodnutí ukazují jednak to, že různé senáty Ústavního senátu mají na tuto problematiku různý názor, a jednak to, že nic nebrání Ústavnímu soudu v přezkoumání ústavní stížnosti jako celku, bez ohledu na to, jak předtím rozhodl Nejvyšší soud. Výklad přijatý Ústavním soudem v projednávané věci, podle něhož dovolání, které je přípustné, avšak Nejvyšší soud ho odmítne, protože se zakládá na důvodu jiném, než který stanoví § 265b odst. 1 - což je otázka, kterou může posoudit pouze on - nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv, se proto v očích soudu jeví jako přehnaně formalistický."

13. Za tohoto stavu je nutno dovodit, že usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1640/10 je podle § 119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu. Projednávaný návrh na obnovu řízení proto Ústavní soud považuje za přípustný (srov. a contrario § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť následky porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak konstatoval ESLP, i nadále trvají, přičemž nápravy v této věci může být dosaženo připuštěním původní ústavní stížnosti navrhovatele k opětovnému meritornímu přezkumu ze strany Ústavního soudu. Za této situace považuje Ústavní soud za nadbytečné zabývat se otázkou přípustnosti návrhu i podle § 119a odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

14. Konstatuje se, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém (§ 119 až § 119b) zákona o Ústavním soudu byly v projednávaném případě splněny.

15. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze, s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví, uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§ 63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 1640/10, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 11/14 [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem podle § 119b odst. 2 a 5 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Pavel Rychetský v.r. předseda Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.