Pl. ÚS 11/14
Pl.ÚS 11/14 ze dne 19. 9. 2017

Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Lošťák proti ČR

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Reného Lošťáka, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010 sp. zn. 5 Tdo 1230/2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. května 2009 sp. zn. 55 To 316/2008, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, sídlem Jezuitská 4, Brno, a 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, sídlem Studentská 7, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2010, tedy podanou v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"; v podrobnostech viz dále), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 4, čl. 15 odst. 1, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), poté co byl jeho předchozí rozsudek zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009 č. j. 5 Tdo 300/2009-489, k odvolání stěžovatele rubrikovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a d) trestního řádu v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 8. 2008 č. j. 6 T 119/2007-431 a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově uznal stěžovatele vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea první zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon"), za což mu s poukazem na § 125 odst. 1 a 2 trestního zákona uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon dle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

4. Inkriminovaného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v přesně nezjištěné době po dni 7. 3. 2005 jakožto osoba odpovědná na základě plné moci ze dne 9. 8. 2004 za vedení společnosti LO.F.I.T., s. r. o. (dále jen "LO.F.I.T.") v rozsahu pravomoci jednatele, kterou mu vystavila jednatelka LO.F.I.T. Šárka Kratochvílová, zničil či ukryl veškeré účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, které byl povinen vést a archivovat a které měl v držení, a v době, kdy Finanční úřad v Olomouci jako správce daně prováděl u LO.F.I.T. kontrolu na základě pochybností, které vzešly z podaného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2004. Stěžovatel proto zajistil účelové převedení LO.F.I.T. dne 14. 4. 2005 na Leona Kopečného, kterého vůbec neznal, ale o kterém věděl, že má počátkem měsíce května roku 2005 odjet na delší dobu za prací do Velké Británie, a kterému fakticky žádné účetní doklady LO.F.I.T. nepředal, čímž prakticky znepřístupnil účetnictví LO.F.I.T., a zabránil tak zjištění skutečného stavu věci. Svým jednáním, tedy zajištěním účelového převedení společnosti a podáním návrhu na zápis do obchodního rejstříku ze dne 14. 4. 2005 s vědomím, že jeho přílohy obsahují pouze formální, a tedy nepravdivé či hrubě zkreslující údaje, které neodpovídají reálnému stavu, neboť věděl, že Leon Kopečný prostřednictvím LO.F.I.T. podnikat nebude, tedy tak stěžovatel podle krajského soudu uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, tedy spáchal trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea první trestního zákona.

5. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b trestního řádu). Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že námitky stěžovatele (z materiálního hlediska) nebyly podřaditelné ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu, jelikož první důvod nenaplňovaly zcela zjevně a (ve své podstatě) spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění odvolacího, resp. i nalézacího soudu.

6. Ústavní stížnost stěžovatele, v níž obsáhle namítal řadu pochybení ze strany obecných soudů (viz dále bod 11), Ústavní soud nejprve usnesením ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1640/10 odmítl, když se plně ztotožnil s Nejvyšším soudem, že navrhovatel uplatnil v dovolání jiný než zákonem stanovený důvod, přičemž závěry dovolacího soudu v tomto ohledu označil za logicky, podrobně a přesvědčivě odůvodněné. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost (stejně jako v části směřující proti tvrzeným průtahům v řízení) pro zjevnou neopodstatněnost. Z toho pak Ústavní soud dovodil, že podal-li navrhovatel dovolání za situace, kdy jím uplatněný dovolací důvod nebyl podřaditelný pod žádný z důvodů předvídaných v § 265b trestního řádu, nemůže se uplatnit dobrodiní § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 4. 2004, a proto v části směřující proti rozsudku krajského soudu ústavní stížnost odmítl pro opožděnost.

7. Stěžovatel následně podal v této věci proti České republice stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), o níž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 19. 12. 2013 ve věci Lošťák proti České republice (stížnost č. 380/11), v němž ESLP v postupu Ústavního soudu, který na základě přehnaně formalistického výkladu práva odmítl projednat stěžovatelovu ústavní stížnost v plném rozsahu, shledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

8. S ohledem na uvedený rozsudek ESLP, resp. s ohledem na jím odkazované závěry rozsudku ESLP ze dne 13. 11. 2011 ve věci Janýr a ostatní proti České republice (stížnosti č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10), stěžovatel následně podal dne 29. 5. 2014 k Ústavnímu soudu návrh, jímž se podle § 119 zákona o Ústavním soudu domáhal obnovy řízení a následného zrušení předmětného usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1640/10.

9. O tomto návrhu stěžovatele rozhodlo plénum Ústavního soudu usnesením ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 11/14 tak, že se povoluje obnova řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele, původně rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1640/10; dále že se shora citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1640/10 ruší a v obnoveném řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 11/14. Při posouzení přípustnosti návrhu na obnovu řízení vycházel Ústavní soud především ze závěrů obsažených v odkazovaném rozsudku ESLP ze dne 13. 11. 2011 ve věci Janýr a ostatní proti České republice. Stěžovatelem podaný návrh na obnovu řízení proto Ústavní soud shledal přípustným, neboť následky porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy i nadále trvají, přičemž "nápravy v této věci může být dosaženo připuštěním původní ústavní stížnosti navrhovatele k opětovnému meritornímu přezkumu ze strany Ústavního soudu".

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud proto postupem podle § 119b odst. 2 a 5 zákona o Ústavním soudu na základě povolené obnovy řízení znovu přistoupil k posouzení ústavní stížnosti stěžovatele, o níž bylo původně rozhodováno v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1640/10, přičemž nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

III. Argumentace stěžovatele

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na nesprávném zjištění, že zajistil - účelové - převedení obchodní společnosti a podání návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku s vědomím, že tento návrh obsahuje pouze formální nepravdivé údaje, které neodpovídají reálnému stavu, a že nový společník a jednatel Leon Kopečný podnikat jménem společnosti nebude. V této spojitosti stěžovatel zdůraznil, že předmětná smlouva o převodu obchodního podílu vyjadřovala vážnou a svobodnou vůli účastníků převést obchodní podíl, přičemž stěžovatel byl k jejímu sjednání veden okolností, že poté, co se "svědkyně Kratochvílová" rozhodla "přestat vykonávat funkci jednatele společnosti, zbavit se obchodního podílu a odcestovat dlouhodobě mimo republiku", nedostávalo se mu již "faktické možnosti v podnikání dále pokračovat". Navíc namítal, že "nepravdivé nebo hrubě zkreslené" údaje do návrhu na zápis do obchodního rejstříku sám nevtělil, a v této souvislosti připomněl, že převodce obchodního podílu postrádá efektivní prostředky k ověření případných pochybností, zda nabyvatel zamýšlí podnikatelskou činnost skutečně vyvíjet.

12. Dále stěžovatel odvolacímu soudu vytkl, že "nesprávným právním posouzením skutku", resp. "překvapivou" změnou právní kvalifikace nedostál obžalovací zásadě a zásadě zachování totožnosti skutku, neboť účelový převod obchodního podílu nebyl až do vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu součástí stíhaného skutku, nýbrž "pouhou okolností skutku". Nadto stěžovatel namítá, že krajský soud nerespektoval předchozí (kasační) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009. Napadené rozhodnutí dovolacího soudu proto považoval stěžovatel za "nepřezkoumatelné", zvláště za situace, kdy sice Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných než ze zákonem stanovených důvodů, přesto je rozsáhle "meritorně projednával"; v návaznosti na to pak stěžovatel rovněž namítá, že dovolací soud zaměnil námitku nedostatku "normativního znaku" rozhodné skutkové podstaty s námitkou směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu.

13. V návrhu na obnovu řízení stěžovatel v podstatě nevznáší nové námitky, pouze opětovně zdůrazňuje, že v předmětné věci byly do obchodního rejstříku "zapsány toliko údaje, které odpovídaly nastalým změnám ve společnosti, a to v souladu s obchodním zákoníkem", a současně vyjadřuje (již dříve obdobně formulované) přesvědčení, že nelze dovozovat "trestněprávní dopady z převodu podílu ve společnosti z nesouladu vnitřní pohnutky nabyvatele podílu, který následně dojde k přesvědčení, že podnikat vlastně nikdy nechtěl".
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ve zrušeném usnesení ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1640/10 Ústavní soud shledal ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou, když mimo jiné konstatoval následující:

"Předně není jakkoli přiléhavý argument, že rozhodnutí dovolacího soudu je nepřezkoumatelné; jeho závěr, že dovoláním nebyly uplatněny zákonem stanovené dovolací důvody, je jak jednoznačný tak náležitě odůvodněný. Jedinou ´skutečnou´ výhradu, již stěžovatel vznesl (viz výše), nelze akceptovat proto, že dovolací tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku stěžovatel založil očividně na jiném než zjištěném skutkovém základě; přitom netřeba zdůrazňovat, že okolnost, že odlišné identifikaci skutku odpovídá zpravidla i potenciál odlišného právního posouzení, nemůže implikovat úsudek, že namítané zpochybnění skutku je již tím námitkou proti jeho právnímu posouzení.

K odkazům stěžovatele na ústavní stížností identifikovanou (citovanou) judikaturu Ústavního soud je pak namístě zaznamenat, že dovolací soud ji nejen nepominul, nýbrž právě z ní vycházel, pakliže nad rámec ´standardního´ úsudku o nepodřaditelnosti stěžovatelových námitek pod zákonné dovolací důvody, se jim obšírně věnoval, aby vyvrátil eventualitu (již nyní stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje) dle této ´judikatury´ opodstatněného vybočení z nich, resp. eventualitu otevření dovolacího přezkumu i nad jejich rámec. Jinak řečeno, stěžovatelem kritizovanými částmi odůvodnění (jež nazývá ´obiter dictum´) dovolací soud dovodil, a to způsobem, jemuž nelze upřít racionalitu a obhajitelnost, že důvody k mimořádnému vybočení ze zákonných dovolacích důvodů zde dány nejsou.

Pro ústavněprávní přezkum je tudíž zde postačující shrnout, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány."

15. Na citovaných závěrech setrvává Ústavní soud i v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, proto postačí pouze připomenout, že v postupu dovolacího soudu (patrně) neshledal relevantní pochybení ani Evropský soud pro lidská práva (srov. bod 51. odůvodnění rozsudku ESLP ze dne 13. 11. 2011 ve věci Janýr a ostatní proti České republice).

16. Obdobně setrvává Ústavní soud i na závěru, že tzv. odeznělými průtahy v řízení není možné se věcně zabývat v řízení o předmětné ústavní stížnosti, a v této souvislosti postačí opětovně odkázat na nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151).

17. V obnoveném řízení o ústavní stížnosti proto zbývá posoudit opodstatněnost námitek směřovaných stěžovatelem vůči rozhodnutí krajského soudu. I v této části je nicméně namístě z dále uvedených důvodů označit ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

18. Namítá-li stěžovatel nesprávnost skutkového zjištění, že nechal účelově převést LO.F.I.T. na Leona Kopečného, přestože věděl (musel vědět), že nabyvatel obchodního podílu nebude (prostřednictvím této obchodní společnosti) vyvíjet žádnou podnikatelskou činnost, je namístě nejprve připomenout, že v řízení o ústavní stížnosti, tedy v řízení, v jehož rámci je přezkoumávána ústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů, nepředstavuje "správnost" relevantní referenční kritérium důvodnosti stěžovatelova podání. Důvod kasační ingerence Ústavního soudu by zakládalo až takové skutkové zjištění, jež by bylo nejen zjevně nesprávné, nýbrž by rovněž obsahovalo zjevné prvky libovůle (svévole), tedy pouze takové skutkové zjištění, jež by bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. jež by z výsledků provedeného dokazování nebylo možno - rozumně - vyvodit.

19. V posuzované věci přitom o takovou situaci zjevně nejde, jelikož toto skutkové zjištění má oporu jak ve výpovědi Leona Kopečného (srov. č. l. 295 soudního spisu), tak ve výpovědích Marka Votroubka (srov. č. l. 294) a Ladislava Kopečného (srov. č. l. 297). Tvrzení stěžovatele, že předmětná smlouva o převodu obchodního podílu vyjadřovala vážnou a svobodnou vůli účastníků převést obchodní podíl, proto evidentně odporuje výsledkům dokazování.

20. Pakliže stěžovatel v této spojitosti namítá, že převodce obchodního podílu postrádá efektivní prostředky k ověření případných pochybností, zda nabyvatel zamýšlí podnikatelskou činnost skutečně vyvíjet, a proto nelze dovozovat "trestněprávní dopady z převodu podílu ve společnosti z nesouladu vnitřní pohnutky nabyvatele podílu, který následně dojde k přesvědčení, že podnikat vlastně nikdy nechtěl", je namístě uvést, že této námitce je sice třeba v obecné rovině přisvědčit, její uplatnění v posuzované věci je však zcela nepřípadné.

21. Jestliže totiž stěžovatel jakožto převodce dle výsledků dokazování - v rozporu se zněním převodní smlouvy - nejenže nepožadoval smluvenou "kupní cenu", nýbrž naopak Leonu Kopečnému, o němž nadto věděl, že má v úmyslu záhy na delší dobu odcestovat do Velké Británie, poskytl za uskutečnění převodu "provizi" ve výši 15 000 Kč, může jen stěží důvodně tvrdit, že nemohl mít představu o skutečných pohnutkách nabyvatele obchodního podílu a nového jednatele v jedné osobě. Za této situace dospěl krajský soud k závěru, že nemůže být pochyb o tom, že v tomto ohledu jednal stěžovatel zjevně přinejmenším v úmyslu nepřímém porušit trestním zákonem chráněný zájem, tedy nejen účelově převést obchodní společnost LO.F.I.T. na "bílého koně", nýbrž i přiložit k návrhu na zápis do obchodního rejstříku listiny obsahující nepravdivé či hrubě zkreslující údaje, a tím ohrozit trestním zákonem chráněný zájem na správnosti údajů vedených veřejným rejstříkem, tedy jednat způsobem podřaditelným pod § 125 odst. 2 alinea první trestního zákona. Na tomto závěru krajského soudu nemohl Ústavní soud shledat nějaké pochybení v rovině ústavních kautel práva na řádný soudní proces.

22. Přitakat nelze ani tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu je třeba vzhledem ke změněné právní kvalifikaci žalovaného skutku označit za překvapivé. Postačí přitom připomenout, že (mimo jiné) z tohoto důvodu přistoupil Nejvyšší soud ke kasaci předchozího rozsudku odvolacího soudu. Následně však bylo toto předchozí (procesní) pochybení zhojeno tím, že stěžovatel v rámci nově nařízeného veřejného zasedání již dostal možnost se k nové právní kvalifikaci vyjádřit. Z tohoto úhlu pohledu proto nelze hodnotit rozhodnutí krajského soudu jako překvapivé.

23. Namítá-li konečně stěžovatel, že v trestním řízení nebyla dodržena zásada totožnosti skutku (jinými slovy že byla porušena zásada obžalovací), postačí plně odkázat na tu část odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve které se dovolací soud s touto stěžovatelovou námitkou vyčerpávajícím způsobem vypořádává (viz druhý odstavec na str. 5 až první odstavec na str. 6 usnesení Nejvyššího soudu).

24. Pouze zcela nad rozhodný rámec ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí je vhodné - stěžovateli případně na vysvětlenou - připomenout následující skutečnosti. Přestože v projednávané věci každý ze tří stupňů obecných soudů rozhodoval dvakrát, což by bez dalšího mohlo vyvolávat pochybnosti o jednoznačnosti stěžovatelovy viny, je třeba zdůraznit, že dle obsahu spisu nevyjádřil žádný ze soudů pochybnosti o trestněprávním charakteru jednání stěžovatele, byť - a to je nutno připustit - veškeré v řízení vystupující orgány činné v trestním řízení neměly jednotný názor na jeho právní kvalifikaci. Pro stěžovatele (nejspíše) matoucím pak v této souvislosti mohlo být kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém dovolací soud (možná poněkud nešťastně) konstatoval, že "k trestnímu postihu převodů právnických osob na tzv. bílé koně jsou určeny jiné trestněprávní normy", v žádném případě však (oproti přesvědčení stěžovatele) nevyloučil možnost, aby odvolací soud po provedeném dokazování hodnotil jednání stěžovatele jako trestný čin podle § 125 odst. 2 alinea první trestního zákona (srov. č. l. 492). Jestliže totiž Nejvyšší soud připomněl, že jednání, na jehož základě dochází k převodu na tzv. bílé koně, je podřaditelné pod jiné skutkové podstaty, je z celkového kontextu odůvodnění kasačního usnesení Nejvyššího soudu dovoditelné, že dle názoru dovolacího soudu není závěr o účelovosti převodu z hlediska skutkové podstaty uvedené v § 125 odst. 2 alinea první trestního zákona bez dalšího relevantní, přičemž dle názoru dovolacího soudu odvolacím soudem (dosud) provedené důkazy nemohou vést ke skutkovým zjištěním kvalifikovatelným podle této trestněprávní normy, ale nikoliv (jak patrně dovodil stěžovatel), že žalovaný skutek vůbec nemůže mít (na základě provedených důkazů, resp. prizmatem v obžalobě vymezeného skutku) trestněprávní charakter. Skutečnost, že mezi jednotlivými orgány činnými v trestním řízení nebyl soulad v jimi předkládané právní kvalifikaci inkriminovaného jednání stěžovatele přitom nelze dle názoru Ústavního soudu vnímat jako porušení zásady nullum crimen sine lege (resp. zásady nullum crimen sine lege certa), nýbrž spíše jako výraz snahy těchto orgánů poskytnout stěžovateli maximální možnou soudní ochranu jeho práv.

25. Z uvedených důvodů Ústavní soud na napadeném rozsudku krajského soudu, ani na řízení, jež jeho vydání předcházelo, neshledává žádné ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly meritorní projednání ústavní stížnosti, natožpak kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

26. Ústavní stížnost proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Pavel Rychetský v.r. předseda Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.