Nad 220/2015-62

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: L. K., zastoupen Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 648/16, 601 95 Brno, v řízení o žalobě proti oznámení žalovaného ze dne 21. 5. 2015 o odložení žádosti o informace, sp. zn. Si 974/2014, o návrhu Krajského soudu v Brně na přikázání věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 62 A 125/2015 jinému soudu

takto:

Věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 62 A 125/2015 s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Hradci Králové.

Odůvodnění:

[1] Žalobce se žalobou podanou u místně příslušného Krajského soudu v Brně domáhal zrušení oznámení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, č. j. Si 974/2014, kterým byla odložena žádost žalobce ze dne 17. 9. 2014 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

[2] Krajský soud v Brně předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému soudu v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. ), neboť žaloba směřuje proti Krajskému soudu v Brně a je tudíž dána objektivní pochybnost o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů správního úseku tohoto soudu.

[3] Žalobce se k návrhu na přikázání věci jinému soudu nevyjádřil a nevyužil ani svého práva vyjádřit se ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 s. ř. s. k tomu, kterému soudu má být věc přikázána a k důvodu přikázání, ačkoli byl k vyjádření vyzván přípisem ze dne 21. 7. 2015 č. j.-60, který mu byl prostřednictvím právní zástupkyně stejného dne doručen, a k vyjádření mu byla poskytnuta lhůta jednoho týdne.

[4] Nejvyšší správní soud shledal návrh Krajského soudu v Brně na přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu důvodným.

[5] Dle ustanovení § 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní vztah soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Také podle Ústavního soudu může být vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o nepodjatosti konkrétního soudce; při posuzování této otázky je tedy třeba učinit úvahu, zda-s ohledem na okolnosti případu-lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, N 127/6 SbNU 429). Otázka podjatosti nemůže být ve všech případech postavena zcela najisto, nicméně rozhodovat o ní je nutno vždy na základě existujících objektivních skutečností, které k subjektivním pochybnostem o osobě soudce vedou. Platí však, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může v zásadě dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci, nebo schopen, nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11). Podjatost soudce totiž zcela nepochybně zasahuje do ústavního principu zákonného soudce.

[6] Nejvyšší správní soud uvádí, že pochybnosti o nepodjatosti soudců ve smyslu výše uvedeném lze mít například za situace, kdy by měli posuzovat rozhodnutí místopředsedy soudu, u něhož sami působí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004-70), dále též v situaci, kdy by měli posuzovat činnost předsedy soudu a samotného soudu, u nějž působí (Krajským soudem v Brně citovaná usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. Nad 101/2012-8, a ze dne 18. 12. 2012, č. j. Nad 95/2012-6) nebo v případě, kdy tentýž soud vystupoval v předchozím řízení v pozici správního orgánu prvního stupně (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2008, č. j. Nad 4/2008-47).

[7] Soud nemá důvod se od této rozhodovací praxe odchylovat. V projednávané věci by měl Krajský soud v Brně rozhodnout o žalobě, která směřuje proti Oznámení o odložení žádosti , kterou byla Krajským soudem v Brně jako povinným subjektem dle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, odložena žádost žalobce o poskytnutí informací. Jelikož soudci specializovaných senátů tohoto soudu by měli rozhodovat ve věci, v níž je žalovaným soud, u něhož funkci soudce vykonávají, a s ohledem na obecnou právní zásadu, že nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt, nelze určité rozumné pochybnosti o nepodjatosti soudců Krajského soudu v Brně vyloučit. Za takové situace nelze ze soudců Krajského soudu v Brně sestavit senát, který by mohl o žalobě rozhodnout.

[8] Dle Ustanovení § 9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. Nejvyšší správní soud proto přikázal věc jinému soudu, a to Krajskému soudu v Hradci Králové. Nejvyšší správní soud přitom zohlednil geografickou dostupnost tohoto soudu pro oba účastníky řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Mgr. Jana Brothánková předsedkyně senátu