MSPH 99 INS 8008/2009-C5-5
MSPH 99 INS 8008/2009-C5-5

Č.j.: MSPH 199 ICm 2126/2015-17 (MSPH 99 INS 8008/2009)

USNESENÍ

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Suchým ve věci žalobce: Česká republika-Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, proti žalovanému: JUDr. Martin Šíp, se sídlem Praha 6, Podbabská 1014/20, insolvenční správce dlužníka: DOTEC ENERGO INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem Praha 10-Hostivař, U Továren 770/1B, IČ: 49551850 o žalobě na určení pořadí pohledávek ve výši 564 098,-Kč a 132 551,-Kč

takto:

I. U r č u j e s e, že žalobcem uplatněná pohledávka v insolvenčním řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn.ve věci dlužníka: DOTEC ENERGO INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem Praha 10-Hostivař, U Továren 770/1B, IČO: 49551850 ve výši 564 098,-Kč a 132 551,-Kč není pohledávkou za majetkovou podstatou a v insolvenčním řízení se neuspkojuje.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění : 2

Žalobce se žalobou ze dne 28. května 2015 domáhal u zdejšího soudu určení, že pohledávka z titulu daně z přidané hodnoty ve výši 564 098,-Kč podle vyměřená platebním výměrem č.j. 24078/12/010515105542 ze dne 27.1. 2012 a pohledávka ve výši 132 551,-Kč vyměřená platebním výměrem č.j. 24104/12/010515105542 ze dne 26.1. 2012, obě Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, je pohledávkou za majetkovou podstatou a žalovaný je povinen ji uspokojit.

Žalobce uvedl, že oběma uvedenými výměry byla dlužníkovi doměřena daň z přidané hodnoty. V posuzovaném případě se jedná o daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty doměřené za zdaňovací období měsíce duben 2011 a květen 2011, vše za období po rozhodnutí po rozhodnutí po úpadku a nastalých účinků ve smyslu ust. § 168 odst. 1 písm.e) InZ. Oba platební výměry byly žalovanému řádně doručeny do datové schránky dne 26.1. 2012 a 27.1. 2012. Proti citovaným platebním výměrům podal žalovaný dne 27.2. 2012 řádný opravný prostředek, přičemž odvolání žalovaného nebylo vyhověno a rozhodnutím odvolacího orgánu pod č.j. 11579/12-1300-106187 ze dne 21.8. 2012 byla odvolání zamítnuta a rozhodnutí prvoinstančního orgánu potvrzena. Žalovaný proti rozhodnutí odvolacího orgánu nepodal ve stanovené lhůtě správní žalobu a ani neuplatnil jiný opravný prostředek. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 22.10. 2012.

Žalobce současně poukazuje na tu skutečnost, že posuzované daňové pohledávky vznikly na základě opravných daňových dokladů vystavených věřiteli dlužníka podle ust. § 44 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (ZDPH). Podle ust. § 44 odst. 3 citovaného zákona je věřitel tyto opravy daně provést nejdříve ve zdaňovacím období, v kterém byly v insolvenčním řízení zjištěna, tedy ne dříve než po přezkumném jednání. Žalovaný je toho názoru, že se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu ust. § 168 odst. 2 písm. e) InZ.

Žalobce v žalobním návrhu uvedl, že vzniklé penále nepožaduje.

Žalovaný se k žalobním návrhu vyjádřil v tom smyslu, že podle Výkladového stanoviska č. 6 expertní skupiny pro insolvenční právo S 22 ze dne 4. října 2011, že postup podle ust. § 44 ZDPH ve znění účinném od 1. dubna 2011 nelze uplatnit pro pohledávky, z nichž věřiteli vznikla povinnost přiznat daň za zdaňovací období předcházející 1. dubnu 2011 a pohledávka vznikla státu tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle ust. § 44 odst. 5 ZDPH, není pohledávkou za majetkovou podstatou a v průběhu řízení se neuspokojuje. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že v posuzovaném případě se jedná o pohledávky za majetkovou podstatou, přičemž setrvává na stanovisku, které je shodné s Výkladovým stanoviskem č. 6 jak shora uvedeno, že sporné pohledávky nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou a v průběhu řízení se neuspokojují. Podle tohoto výkladového stanoviska, které zopakoval ve svém rozhodnutí sp.zn. 29 NSCR 16/2011 ze dne 29.11. 2011 Nejvyšší soud ČR příkladem pohledávky vzniklé v průběhu insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku poté co insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku), která se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje vůbec, je pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého plnění podle ust. § 44 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů.

Žalovaný dále na svoji obranu uvedl, že je nutné respektovat základní pravidlo návětí ust. § 168 odst. 2 InZ, podle kterého jsou pohledávkami za podstatou jen ty pohledávky, které vznikly v době po úpadku, tj. ty, u nichž rozhodné skutečnosti, na základě kterých se 3 pohledávka zakládá, nastaly až po rozhodnutí o úpadku. Oprava výše daně dle § 44 ZDPH, která je uvedena v dodatečných platebních výměrech za duben a květen 2011, není samostatným zdanitelným plněním ve smyslu ZPDH (§2 a §§ 13 až 20), neboť ZDPH považuje opravu provedenou podle ust. § 44 ZDPH za samostatné zdanitelné plnění, nicméně zákonodárce takto zvolenou koncepcí vyjádřil způsob, jakým se oprava, bude-li provedena, formálně projeví navenek, což samo o sobě ještě nic nevypovídá o podstatě prováděné opravy, natož pak o povaze zdanitelného plnění. Nelze souhlasit s názorem věřitele, že opravou daně vzniká dlužníkovi nová daňová povinnost ve zdaňovacím období, za které je oprava provedena. Zákonem stanovené oprávnění provést opravu daně na výstupu není ničím jiným než právem dodavatele snížit jím původně uplatněnou daň na výstupu, která již byla věřitelem uplatněna s ohledem na zboží či služby jím v minulosti dodané. Původně uskutečněné zdanitelné plnění nedoznává v důsledku opravy žádných změn, stejně tak nedochází k žádnému novému dodání zboží či poskytnutí služeb. Je tudíž zcela nepochybné, že oprava výše daně nemá stejnou povahu jako povinnost daň odvést na výstupu z dodání zboží či poskytnutí služeb, která je vždy vázána na zdaňovací období, ve kterém k dodání zboží či poskytnutí služby došlo. Stejně tak je nepochybné, že původní zdanitelné plnění zůstává i po provedení opravy výše daně zcela beze změny. Nedochází k jeho vrácení, ke změně jeho rozsahu či ke změně ceny, za kterou bylo uskutečněno. Posuzovaná oprava je navázána pouze na daň uplatněnou z původně uskutečněného zdanitelného plnění a její samotné provedení nemá žádný důsledek než právě snížení původně uplatněné daně. Oprávnění plátce provést opravu daně na výstupu již uskutečněného zdanitelného plnění je tak právem nutně souvisejícím s již uplatněnou daní bez ohledu na jto, že samotné provedení opravy je ZPDH formálně považováno za samotné zdanitelné plnění. Obdobně je povinnost dlužníka snížit daň na vstupu pouze ve výši, v jaké uplatnil odpočet daně z přijatého plnění, zrcadlově povinností související s jíž jím v minulosti uplatněnou daní na vstupu. Důsledkem koncepce zvolené zákonodárcem je proto pouze to, že se snížení již uplatněné daně na výstupu daňově projeví nejdříve ve zdaňovacím období, kdy jsou splněny podmínky pro tuto opravu a ovlivní tak celkovou výši daňové povinnosti deklarované za jiné zdaňovací období, než v tom, ve kterém bylo uskutečněno původní daňové plnění (stejně viz rozhodnutí NSS ze dne 11.4.2013, 9Afs 69/2012-47).

Vzhledem k výše uvedenému žalovaný uvádí, že lze konstatovat, že žalobcem uplatněná majetková pohledávka z titulu daně z přidané hodnoty dle dodatečných platebních výměrů není pohledávkou za majetkovou podstatou, jedná se o pohledávku, která se v insolvenčním řízení žádným způsobem neuspokojuje.

Soud má z usnesení Městského soudu v Praze č.j.-A-59 ze dne 16. září 2010 za prokázané, že zdejší soud zjistil úpadek dlužníka: DOTEC ENERGO INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem Praha 10-Hostivař, U Továren 770/1B, IČ: 49551850 a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Martina Šípa, Československé armády 31, Praha 6 v tomto sporném řízení v pozici žalovaného. Následně Městský soud v Praze č.j. MSPH 99 INS 8008/2009-B-15 ze dne 24. listopadu 2010 prohlásil na majetek dlužníka konkurs. Podáním insolvenčního správce adresované insolvenčnímu soudu ze dne 21.4. 2015 je prokázáno, že insolvenční správce sdělil insolvenčnímu soudu, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu-Územní pracoviště pro Prahu 10 (dříve Finanční úřad pro Prahu 10) doměřil dlužníkovi dodatečnou daň z přidané hodnoty, a to platebním výměrem na daň z přidané hodnoty č.j. 24104/12/010515105542 ze dne ze dne 26.1. 2012 za květen 2011 ve výši 132 551,-Kč s povinností zaplatit penále ve výši 26 510,-Kč a platebním výměrem č.j. 24078/12/010515105542 ze dne 27.1. 2012 za duben 2011 ve výši 564 098,-Kč s povinností zaplatit penále v částce 112 819,-Kč. Insolvenční správce dále v samotném podání uvedl, že Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu jako dovolací orgán potvrdilo rozhodnutí 4 finančního úřadu; insolvenční správce se závěrem správce daně nesouhlasí, má za to, že se nejedná o pohledávku za majetkovou podstatou či pohledávku jí na roveň postavenou a odkazuje na stanovisko Expertní skupiny Ministerstva spravedlnosti ČR pro insolvenční právo č.6 ze dne 4.10. 2011, které bylo zveřejněno na webových stránkách ministerstva spravedlnosti www.justice.cz. V dané věci se jedná o spornou skutečnost tzv. oprav daně z přidané hodnoty podle ust. § 44 zákona o dani z přidané hodnoty, přičemž všechny vystavené opravné doklady byly za zdanitelné období uskutečněné před 1.4. 2011, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 47/2011 Sb., kterým byl § 44 do zákona DPH začleněn. Insolvenční správce má dále za to, že v případě penále se jedná o mimosmluvní sankci, která se ve smyslu ust. § 170 písm. d) Inz neuspokojuje. Insolvenční správce proto požádal soud postup podle ust. § 203 a) InZ v tom smyslu, že insolvenční soud vyzve Finanční úřad pro hlavní město Prahu-Územní pracoviště pro Prahu 10 k podání žaloby na určení pořadí uplatněných pohledávek.

Soud dále zjistil a má za prokázané z níže specifikovaných platebních výměrů, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu-Územní pracoviště pro Prahu 10 (dříve Finanční úřad pro Prahu 10) doměřil dlužníkovi daň z přidané hodnoty, a to platebním výměrem na daň z přidané hodnoty č.j. 24104/12/010515105542 ze dne ze dne 26.1. 2012 za květen 2011 ve výši 132 551,-Kč s povinností zaplatit penále ve výši 26 510,-Kč a platebním výměrem č.j. 24078/12/010515105542 ze dne 27.1. 2012 za duben 2011 ve výši 564 098,-Kč s povinností zaplatit penále v částce 112 819,-Kč.

Usnesením Městského soudu v Praze č.j.-B-139 ze dne 28. dubna 2015 prokázáno jest, že insolvenční soud vyzval Finanční úřad pro hlavní město Prahu -Územní pracoviště pro Prahu 10 ohledně jeho pohledávek vyplývajících z dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty č.j. 24078/12/010515105542 ze dne 27.1.2012 a dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty č.j. 24104/12/010515105542 ze dne 26.1.2012, kterými byla doměřena daň dlužníku DOTEC ENERGO INTERNATIONAL s.r.o., IČO 49551850, DIČ CZ49551850 z titulu dlužníkovi uložených avšak nezaplacených pokut a nezaplacené daně z přidané hodnoty, jejichž uspokojení se v tomto insolvenčním řízení domáhá, u k l á d á, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněných pohledávek.

Usnesení bylo doručeno Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu-Územní pracoviště pro Prahu 10 do datové schránky dne 28.4. 2015 a žalobní návrh došel insolvenčnímu soudu dne 28.5. 2015, to je v řádné 30-ti denní lhůtě pro podání žaloby.

Jak insolvenční soud již shora uvedl, žalobce vzniklé penále nepožaduje, soud se proto posouzením penalizačních nároků z hlediska jejich určení ve smyslu ust. § 170 InZ nezabýval.

Podle ust. § 203a InsZ odst. 1 platí, že v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za 5 majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno. Podle odst. 2 je řízení o žalobě podle odstavce 1 incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. a); ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně.

Pro rozhodnutí věci je klíčové posoudit, zda pohledávky státu uplatněné u dlužníka finančním úřadem jednotlivými dodatečnými platebními výměry jako správcem daně vzniklé postupem podle ust. § 44 zákona č. 235/2004 o dani z přidané hodnoty (oprava daně z přidané hodnoty) jsou pohledávkami za majetkovou podstatou či pohledávkami jim na roveň postavených a nebo jinými pohledávkami, které se v insolvenčním řízení uspokojují.

Soud proto dospěl k závěru, že pohledávka uplatněná žalobcem v insolvenčním řízení dlužníka: DOTEC ENERGO INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem Praha 10-Hostivař, U Továren 770/1B, IČ: 49551850 platebními výměry jak výše specifikováno vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, není pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje; oprava výše daně na výstupu provedená věřitelem podle § 44 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty totiž nemá za následek zánik byť jen části pohledávky, kterou tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení ani vstup státu (správce daně) do insolvenčního řízení namísto tohoto věřitele v rozsahu provedené opravy výše daně. Orgány státu, v tomto případě zastoupeným finančními úřady, nemohou být ve vztahu k ostatním věřitelům, kteří si v insolvenčním řízení řádně přihlásili své pohledávky, zvýhodňováni.

Soud se, pokud jde o charakter pohledávky, shoduje s podrobnějším odůvodněním vzniklé problematiky ve výkladovém stanovisku č. 6 Expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo při Ministerstvu spravedlnosti ČR a níže uvádí detailnější vysvětlení, podle kterého názor, podle kterého státu (správci daně) vzniká vůči dlužníku povinnému provést snížení daně na vstupu podle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty pohledávka za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, by nutně měl (mohl mít) tyto účinky na probíhající insolvenční řízení:

Souhrn pohledávek, které mají být uspokojeny z majetkové podstaty dlužníka, by bez dalšího vzrostl o pohledávky státu (správce daně) vzešlé z opravy výše daně, aniž by se tím snížila míra uspokojení dlužníkova věřitele (z jehož popudu k opravě výše daně došlo a jemuž vznikl nárok na vrácení odpovídající části daně).

Vzhledem k tomu, že míru zatížení majetkové podstaty takovými pohledávkami nelze dopředu odhadnout, zvýšilo by se riziko, že nebudou plně uspokojeny jiné pohledávky za majetkovou podstatou (třeba i ty, za něž insolvenční správce nese osobní majetkovou odpovědnost ve smyslu § 37 odst. 3 insolvenčního zákona). Tím by klesla i ochota věřitelů financovat další provoz dlužníkova podniku a snížila by se šance na sanační způsob řešení dlužníkova úpadku (postup podle § 44 zákona o dani z přidané hodnoty je dovolen až po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a míra nejistoty věřitelů v tom, zda je stát /správce daně/ nepředběhne při uspokojení jejich nepřednostních pohledávek, by se zákonitě projevila již při rozhodování, zda svolí k reorganizaci dlužníka). 6

Věřitelé, kteří nemají pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) ani pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou a kteří nejsou plátci daně z přidané hodnoty, by na základě této úpravy předběhl stát (správce daně) ve frontě s daňovou pohledávkou vyrobenou na míru jen pro insolvenční řízení, ačkoli věřitelé, jímž stát vrátil část daně, budou i nadále poměrně uspokojováni v nezměněné výši zjištěné pohledávky stejnou měrou, jako věřitelé, kteří nejsou plátci daně z přidané hodnoty.

Tam, kde by majetková podstata nepostačovala ani k uspokojení všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, by stát (správce daně) tímto způsobem významně snížil míru uspokojení přednostních věřitelů jen proto,že daňovou povinnost přenesl z nepřednostního věřitele na dlužníka svým prostřednictvím. Po splnění rozvrhového usnesení (při konkursu) nebo po splnění reorganizačního plánu (při reorganizaci), tedy po ukončení těch fází insolvenčního řízení, jež bezprostředně předcházejí jeho ukončení, by dlužníku opět vznikl nárok na uplatnění odpočtu daně (srov. § 44 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty); dělo by se tak ale zpravidla v době, kdy již věřitelé nebudou moci na této dlužníkově pohledávce participovat.

Ústavní soud již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. PC. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9, vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Uvedl, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona.

Tamtéž Ústavní soud dodal, že při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

Z pohledu takto formulovaných závěrů, jež expertní pracovní skupina pro insolvenční právo přejímá jako východiska, na nichž spočívá i tvorba jejích stanovisek, lze k věci dále uvést následující:

Výše popsané účinky zkoumané úpravy na insolvenční řízení novelizovaná úprava odpovídajícím způsobem neřeší (důvodová zpráva příslušná rizika nepojmenovává ani k nim nenabízí žádné vysvětlení). Zkoumaná zákonná úprava vybočuje z pravidel poměrného uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení, nastavených insolvenčním zákonem. Přitom tak činí jen pro vybraný okruh věřitelů (určených kriterii, jež nijak nesouvisí s úpravou skupin věřitelů v insolvenčním řízení). Zvláštní daňový režim se tu zavádí s tím důsledkem, že z neuspokojené pohledávky dlužníkových věřitelů (plátců daně) se v části, jež odpovídá dani z přidané hodnoty, stane (jen je-li dlužník v úpadku) nová daňová povinnost dlužníka, 7 vzniklá po rozhodnutí o úpadku. Děje se tak ovšem, aniž by současně došlo k jakémukoli snížení zjištěné pohledávky věřitele. Takto konstruované právo přednostního uspokojení státu (správce daně), by však bylo ve zjevném rozporu se zásadou, podle níž věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti (§ 5 písm. b/ insolvenčního zákona).

Zkoumaná úprava má všechny znaky transformace původní pohledávky přihlášeného věřitele. V rozsahu, v němž takovému věřiteli vrátí daň (nebo její část) po opravě její výše, nemůže mít stát (správce daně) i proto v insolvenčním řízení lepší postavení, než ve kterém se před opravou výše daně nacházel tento věřitel. To platí bez zřetele k tomu, že v důsledku snahy o jiné (lepší) pořadí při uspokojení pohledávky pro stát (správce daně) nekonstruuje § 44 zákona o dani z přidané hodnoty zákonnou cesi státu (správce daně) do postavení věřitele (v rozsahu, v jakém věřiteli vzniklo právo na vrácení daně) a že se věřiteli ponechává právo uplatňovat pohledávku v insolvenčním řízení v nezměněné výši. Ostatně, k tomu, že změny týkající se daně z přidané hodnoty neovlivňují obsah dříve sjednaných závazkových právních vztahů, se vyslovil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 20. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 270/2004 nebo v rozsudku ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 5117/2008, uveřejněném pod číslem 90/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje různé interpretace, z nichž jedna je v souladu s ústavními zákony České republiky, kdežto jiné jsou s nimi v rozporu, je úkolem státního orgánu interpretovat dotyčné ustanovení ústavně konformním způsobem (srov. např. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/96, vyhlášený pod číslem 286/1996 Sb.). Jak dále uvedl Ústavní soud např. již v nálezu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002 (ve vazbě na tehdejší konkursní řízení) pokud by mělo být přijato výhodnější postavení finančních úřadů jako správců daně v uspokojování jejich pohledávek (reprezentujících určitý veřejný zájem), takové zvýhodnění by musel zákonodárce formulovat explicitně, ústavně konformně a mělo by být i obhajitelné. Výklad ustanovení § 44 zákona o dani z přidané hodnoty (ve spojení s § 242 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů) způsobem vedoucím k závěru, že státu (správci daně) vzniká vůči dlužníku pohledávka za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, by vedl k přímému střetu s úpravou obsaženou v § 5 písm. b/ insolvenčního zákona (k pošlapání principu rovných možností věřitelů) a požadavku ústavní konformnosti by nedostál.

Na tomto základě lze proto shrnout, že:

Pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, není pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje; oprava výše daně na výstupu provedená věřitelem podle § 44 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty totiž nemá za následek zánik byť jen části pohledávky, kterou tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení ani vstup státu (správce daně) do insolvenčního řízení namísto tohoto věřitele v rozsahu provedené opravy výše daně.

Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobcem přihlášená pohledávka do insolvenčního řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn.ve věci dlužníka: DOTEC ENERGO INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem Praha 10-Hostivař, U Továren 770/1B, IČO: 49551850 ve výši 564 098,-Kč a 132 551,-Kč není pohledávkou za majetkovou podstatou a v insolvenčním řízení se žádným způsobem neuspokojuje. 8

Soud pro úplnost uvádí, že postup podle ust. § 44 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. dubna 2011, nelze uplatnit pro pohledávky, z nichž věřiteli vznikla povinnost přiznat daň za zdaňovací období, jež předcházelo 1. dubnu 2011. V případě, že by výše uvedené pohledávky byly vůči dlužníkovi uplatněny řádně, je insolvenční správce povinen je vést v účetnictví dlužníka a vykázat ji v daňovém přiznání a následně sdělit správci daně, že se jedná o pohledávku, která se v insolvenčním řízení žádným způsobem neuspokojuje.

Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání v souladu s ust. § 115a občanského soudního řádu (o.s.ř.), neboť bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, účastníci řízení souhlasili s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání.

Soud neprovedl důkazy, které předložil žalovaný, neboť je shledal nadbytečnými.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 202 odst. 1 InsZ, neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch, avšak insolvenčnímu správci náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 17. září 2015 JUDr. Jaroslav Suchý,v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Ruhswurmová