MSPH 99 INS 22389/2014-C1-5
MSPH 99 INS 22389/2014-C1-5

Č.j.: MSPH 199 ICm 4095/2015-22 (MSPH 99 INS 22389/2014)

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Suchým ve věci žalobce: JUDr. Ing. Pavel Fabian, se sídlem Brno, Marešova 304/12, IČO: 71470948, insolvenční správce dlužníka: AdAm studio s.r.o. v likvidaci , se sídlem Praha 5, Holečkova 103/31, IČO: 25638254, zast. Mgr. Lenkou Dymákovou, advokátkou se sídlem Žďár nad Sázavou, Nová 486/32, proti žalované: PosAm Praha, spol. s r. o., se sídlem Praha 5, Holečkova 103/31, IČO: 45792470 o odpůrčí žalobě takto:

I. U r č u j e s e , že kupní smlouva ze dne 30. června 2014, kterou bylo dlužníkem jako prodávajícím převedeno vlastnické právo k automobilu Lexus RX 300 MCU 35 XU3, VIN JTJHF31U902012055, ve prospěch žalované jako kupující, je neúčinným právním úkonem.

II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 10.200,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění :

Žalobce se žalobou ze dne 22. října 2015 domáhal určení, že kupní smlouva, na jejímž základě bylo dlužníkem jako prodávajícím převedeno vlastnické právo k osobnímu automobilu Lexus RX 300 MCU 35 XU3, VIN JTJHF31U902012055 (dále jen automobil ), ve prospěch žalované jako kupující, je neúčinným právním úkonem.

Žalobce uvedl, že dlužník převedl na žalovanou automobil ke dni 22. července 2014 s tím, že dne 18. srpna 2014 bylo zahájeno proti dlužníkovi insolvenční řízení na základě věřitelského insolvenčního návrhu, přičemž dlužník měl ke dni zahájení insolvenčního řízení 2 více věřitelů s pohledávkami po splatnosti více než 3 měsíce, přičemž ze seznamu přihlášených pohledávek vyplývá, že dlužník byl v úpadku již 22. července 2014. O úpadku dlužníka v době převodu automobilu pak žalovaná věděla, neboť jednatelem dlužníka byl Ing. Pavel Kneppo, který byl zároveň také jednatelem žalované-dlužník a žalovaná jsou tedy dle názoru žalobce osobami blízkými (žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3301/2012 ze dne 28. července 2014). K samotnému prodeji automobilu žalobce tvrdí, že kupní cena byla uhrazena započtením vzájemných pohledávek, přičemž nelze vyloučit, že pohledávky žalované za dlužníkem byly fiktivní. Započtením vzájemných pohledávek navíc dle žalobce došlo ke zvýhodnění žalované jako věřitelky dlužníka, neboť započtením pohledávek byly pohledávky žalované uspokojeny v plné výši, zatímco ostatní věřitelé dlužníka v rámci insolvenčního řízení zcela uspokojeni nebudou. Dle názoru žalobce je kupní smlouva také zkracujícím právním úkonem, neboť na jejím základě došlo k vyvedení majetku dlužníka těsně před zahájením insolvenčního řízení, přičemž s ohledem na propojení obou subjektů bylo žalované známo, že dlužník tímto úkonem sleduje záměr zkrátit své věřitele.

Žalovaná na svoji obranu uvedla, že automobil byl v roce 2005 zakoupen žalovanou, která jej v roce 2009 prodala dlužníkovi k využívání ředitelem dlužníka-panem Martinem Obrem. Vzhledem k tomu, že byl provoz automobilu náročný, byl následně automobil dlužníkem pronajímán žalované. Zpětný prodej automobilu se smluvně uskutečnil dne 30. června 2014 s tím, že zároveň došlo k finančnímu vyrovnání mezi dlužníkem a žalovanou-žalovaná tedy popřela, že by došlo k započtení fiktivních pohledávek. Žalovaná dále popřela, že by ji bylo v době uzavření kupní smlouvy známo, že byl dlužník v úpadku, neboť Ing. Pavel Knappo pověřil řízením dlužníka pana Martina Obra, který jej neinformoval o skutečné ekonomické situaci dlužníka a o rozsahu závazků dlužníka. Tu skutečnost, že dlužník nebyl dne 30. června 2014 v úpadku, žalovaná opírá také o poskytnutí provozního úvěru společností Raiffeisenbank, a.s., v průběhu května a června 2014 s tím, že pokud by dlužník byl v úpadku, jistě by mu nebyl poskytnut provozní úvěr. Žalovaná zdůraznila, že koupí automobilu jí nevznikl žádný majetkový prospěch a uskutečnění transakce nebylo v žádném případě realizováno s úmyslem poškodit hospodaření dlužníka.

Soud z insolvenčního spisu dlužníka vedeného pod sp. zn.zjistil, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 18. srpna 2014 na základě insolvenčního návrhu věřitele Martina Obra. Z usnesení zdejšího soudu č.j.-A-20 soud zjistil, že dne 23. října 2014 byl zjištěn úpadek dlužníka, prohlášen konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka byl ustanoven žalobce.

Z přihlášky pohledávek věřitele č. 1 Repromat, a.s., soud zjistil, že věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dvě pohledávky v celkové výši 23.312,-Kč s příslušenstvím, které byly splatné nejpozději 18. září 2012. Z přihlášky pohledávek věřitele č. 6 TOPTRANS EU a.s., soud zjistil, že věřitel přihlásil do insolvenčního řízení čtyři pohledávky v celkové výši 12.450,-Kč s příslušenstvím, z toho byly pohledávky č. 1 ve výši 3.747,-Kč a pohledávka č. 2 ve výši 3.680,-Kč splatné nejpozději do 6. ledna 2014. Z přihlášky pohledávek věřitele č. 8 Diatech-Praha spol. s r. o., soud zjistil, že věřitel přihlásil do insolvenčního řízení patnáct pohledávek v celkové výši 464.121,-Kč, přičemž pohledávka č. 1 ve výši 17.082,-Kč byla splatná dne 21. března 2014. Z přihlášky pohledávek věřitele č. 11 Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví soud zjistil, že tento věřitel přihlásil pohledávku č. 1 ve výši 2.246,-Kč splatnou dne 26. října 2012. Z přihlášky pohledávek věřitele č. 15 Institut Insolvence v.o.s. (insolvenční správce dlužníka OMIKRON Praha, spol. s r. o.) soud zjistil, že společnost OMIKRON Praha, spol. s r. o. eviduje za dlužníkem pohledávky v celkové výši 652.965,15 Kč s tím, že všechny tyto pohledávky byly splatné nejpozději do 30. prosince 2013. Z přihlášky pohledávek věřitele č. 20 AHV Ekologický servis s.r.o. soud zjistil, že věřitel přihlásil do insolvenčního řízení 13 pohledávek v celkové 3 výši 23.830,95 Kč s příslušenstvím, z toho pohledávky č. 1 až 10 v celkové výši 18.325,05 Kč s příslušenstvím byly splatné nejpozději do 19. března 2014. Z přihlášky pohledávek věřitele č. 23 PB 3 s.r.o. soud zjistil, že věřitel přihlásil do insolvenčního řízení 13 pohledávek v celkové výši 419.052,68 Kč s příslušenstvím, z toho pohledávky č. 1 a 2 v celkové výši 102.578,78 Kč s příslušenstvím byly splatné nejpozději do 17. března 2014. Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 18. února 2015 (č.d. B-11) a z upraveného seznamu přihlášených pohledávek (č.d. B-14), který je nedílnou součástí protokolu o přezkumném jednání ze dne 18. února 2015, soud zjistil, že všechny shora uvedené pohledávky byly na přezkumném jednání zjištěny s tím, že nebyly popřeny žalobcem jako insolvenčním správcem dlužníka a dlužník se k nim nevyjádřil. Pro úplnost soud dodává, že z podání dlužníka ze dne 22. října 2014, které je založeno v insolvenčním spise pod č.d. A-17, kterým dlužník přistoupil k insolvenčnímu návrhu, se podává, že shora uvedené pohledávky věřitelů č. 15, 20, 23 evidoval dlužník ve svém účetnictví s tím, že v účetnictví jsou evidovány také závazky dlužníka vůči věřiteli č. 5: VášKurýr s.r.o. v celkové výši 297.524,-Kč splatné nejpozději do 21. března 2014 a závazky vůči věřiteli č. 17: Ing. David Weiss v celkové výši 423.200,-Kč splatné nejpozději do 11. března 2014.

Z úplného výpisu z obchodního rejstříku dlužníka soud zjistil, že od 14. ledna 1998 dosud je jedním z jednatelů dlužníka Ing. Pavel Kneppo. Z tohoto výpisu soud dále zjistil, že od 14. ledna 1998 je majoritním společníkem dlužníka žalovaná. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku žalované soud zjistil, že od 8. července 1992 je jejím jednatelem Ing. Pavel Kneppo.

Z kupní smlouvy ze dne 16. prosince 2005 má soud za prokázané, že tohoto dne zakoupila automobil žalovaná od Autocentra Duba s.r.o. Z kupní smlouvy ze dne 16. března 2009 má soud za prokázané, že tohoto dne zakoupil dlužník automobil od žalované, čímž se stal vlastníkem automobilu. Z nájemní smlouvy ze dne ze dne 1. dubna 2010 soud zjistil, že dlužník pronajal automobil žalované. Z kupní smlouvy ze dne 30. června 2014 má soud za prokázané, že na základě této smlouvy došlo k převodu vlastnického práva k automobilu z dlužníka na žalovanou za kupní cenu ve výši 190.000,-Kč. V kupní smlouvě bylo sjednáno, že kupní cena bude uhrazena vzájemným zápočtem pohledávek a závazků mezi dlužníkem a žalovanou. Z dohody o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 21. července 2014 soud zjistil, že mezi žalovanou a dlužníkem došlo k započtení vzájemných pohledávek, přičemž mezi započtenými pohledávkami dlužníka/závazky žalované byla uvedena také faktura č. 14400481 znějící na částku ve výši 190.000,-Kč vystavená z titulu kupní smlouvy ze dne 30. června 2014, jejímž předmětem byl automobil. Z předložených faktur, které byly započteny, má soud za prokázané, že dlužník a žalovaná měli vůči sobě vzájemné pohledávky. Z vyrozumění Raiffeisenbank a.s. ze dne 12. září 2014 soud zjistil, že pohledávky společnosti Raiffeisenbank a.s. za dlužníkem byly postoupeny na Ing. Pavla Kneppa.

Podle ust. § 235 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen InsZ ), platí, že neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Dle odst. 2 neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Ustanovení § 239 odst. 1 InsZ stanoví, že odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičním oprávněním, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat 4 dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat. Dle odst. 3 pak insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Jednotlivé skutkové podstaty neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním řízení jsou uveden v ust. § 240 až 242 InsZ:

Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240)

(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. (2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (4) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§ 241)

(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. (2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. (4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. 5 (5) Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů (§ 242)

(1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. (2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. (3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu České republiky (NS ČR) jde o neúčinný úkon dlužníka nejen tehdy, kdy je z obsahu samotného úkonu zřejmé, že jde o úkon bez přiměřeného protiplnění, příp. o právní úkon, jímž byla druhá strana zvýhodněna, resp. zkrácena možnost uspokojení ostatních věřitelů dlužníka, ale také tehdy, kdy ze samotného právního úkonu tato skutečnost nevyplývá (typicky v kupní smlouvě bude uvedena kupní cena odpovídající ceně obvyklé), avšak přesto se sníží hodnota majetkové podstaty dlužníka, neboť se nerozšíří o přiměřené protiplnění, které bylo smlouvou předvídané (např. při uhrazení kupní ceny započtením na vzájemnou pohledávku druhé smluvní strany za dlužníkem). K tomuto závěru dospěl NS ČR opakovaně, a to např. v rozsudku ze dne 29. dubna 2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, v němž NS ČR dovodil, že jestliže dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, poté, co jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji movitých věcí, uzavřel s kupujícím dohodu o započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, byla kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele, neboť v době účinnosti kupní smlouvy se dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky. Na tyto závěry poté navázal NS ČR v rozsudku ze dne 29. února 2012 sp. zn. 29 Cdo 1089/2011.

Soud má za prokázané, že v této věci podal odpůrčí žalobu insolvenční správce dlužníka, což soud zjistil z usnesení zdejšího soudu č.j.-A-20 ze dne 23. října 2014, kterým byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka byl ustanoven žalobce. Z téhož usnesení soud zjistil, že účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly dne 23. října 2014, přičemž odpůrčí žaloba byla podána dne 23. října 2015, tj. do 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 18. srpna 2014 a kupní smlouva, jíž žalobce odporuje, byla uzavřena dne 30. června 2014, tj. méně než 1 rok před zahájením insolvenčního řízení (cca 1,5 měsíce před zahájením insolvenčního řízení).

K úpadku dlužníka soud konstatuje, že úpadek je objektivní stav, jehož znaky jsou 6 stanoveny ust. § 3 InsZ. Dlužník je v úpadku tehdy, má-li více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, přičemž neschopnost plnit závazky je naplněna např. tehdy, kdy dlužník neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě jejich splatnosti. Ze shora označených přihlášek pohledávek věřitelů č. 1, 6, 8, 11, 15, 20 a 23 a má soud za prokázané, že dlužník měl vůči těmto sedmi věřitelům závazky v celkové výši 823.935,98 Kč, které byly splatné před 30. březnem 2014, tj. více než 3 měsíce před uzavřením kupní smlouvy, jíž žalobce odporuje, přičemž všechny relevantní pohledávky byly v rámci přezkumného jednání zjištěny. Dlužník měl ke dni 30. března 2014 splatné závazky také vůči věřitelům č. 5 a 17. Jde o závazky v celkové výši 720.724,-Kč, které sice věřitelé označili pozdějším datem splatnosti (podle splatnosti posledního z dílčích nároků), nicméně z podání dlužníka ze dne 22. října 2014 vyplývá, že část závazků těchto věřitelů byla splatná před 30. březnem 2014. Soud má tedy za prokázané, že dne 30. června 2014, kdy byla uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva z dlužníka na žalovanou, měl dlužník minimálně 9 věřitelů, vůči kterým měl závazky ve výši 1.544.659,98 Kč po splatnosti déle než tři měsíce. Dlužník tedy byl v úpadku. Žalovaná ani netvrdila, že by dlužník v úpadku, resp. obtížné ekonomické situaci nebyl, pouze uvedla, že o úpadku dlužníka nevěděla, neboť ředitel dlužníka, pan Martin Obr, tajil před vlastníky a jednateli dlužníka skutečnou ekonomickou situaci dlužníka. Tato tvrzení však nejsou pro posouzení věci relevantní. Pokud jde o poskytnutí provozního úvěru ze strany Raiffeisenbank a.s. v červnu 2014, který by nebyl dle názoru žalované poskytnut, pokud by kontrolní mechanismy Raiffeisenbank a.s. odhalily úpadek dlužníka, nelze než konstatovat, že sama žalovaná připustila, že Raiffeisenbank a.s. vycházela z podkladů předložených dlužníkem, které nemusely odpovídat skutečnému stavu. Zažádání o poskytnutí provozního úvěru navíc svědčí té skutečnosti, že dlužník nebyl schopen ze svých zdrojů splácet své provozní výdaje, a proto požádal o poskytnutí úvěru. Jinými slovy řečeno, u dlužníka byly naplněny všechny podmínky, při jejichž zjištění je dlužník v úpadku, a to včetně domněnky neschopnosti splácet závazky (existence více závazků po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti) s tím, že žalovaná neuvedla žádná konkrétní tvrzení, jimiž by tuto domněnku vyvrátila. Vzhledem k tomu, že žalovaná je společníkem dlužníka, je navíc úpadek dlužníka v době uskutečnění odporovaného úkonu presumován.

Z předložených listinných důkazů i z tvrzení žalované dále vyplývá, že žalovaná nabyla od dlužníka vlastnické právo k automobilu na základě kupní smlouvy ze dne 30. června 2014, přičemž ve smlouvě byla sjednána kupní cena ve výši 190.000,-Kč, která měla být uhrazena následně započtením vzájemných pohledávek a závazků. K tomuto započtení došlo dne 24. července 2014, kdy měl dlužník za žalovanou pohledávky v celkové výši 237.916,-Kč (včetně pohledávky z titulu kupní ceny za automobil) a žalovaná měla za dlužníkem pohledávky v celkové výši 240.511,58 Kč. Započtením pohledávek byly pohledávky žalované za dlužníkem splněny v plné výši, aniž by se jakkoliv rozšířila majetková podstata dlužníka, neboť k úhradě kupní ceny za automobil nedošlo zaplacením, ale právě započtením vzájemných pohledávek. Rozsah majetkové podstaty dlužníka, který byl v úpadku, se snížil, čímž byla zkrácena možnost věřitelů uspokojit své pohledávky z majetku dlužníka. Kupní smlouva ze dne 30. června 2014, na jejímž základě dlužník převedl vlastnické právo k automobilu na žalovanou, tedy je neúčinným úkonem ve smyslu ust. § 242 InsZ ve spojení se shora citovanou judikaturou NS ČR. Kupní smlouvou byla žalovaná také zvýhodněna oproti ostatním věřitelům dlužníka, neboť byla v rozsahu započtených pohledávek za dlužníkem ve výši 190.000,-Kč uspokojena zcela (obdržela místo nich automobil, resp. nebyla povinna uhradit dlužníkovi kupní cenu automobilu), zatímco dlužník, který byl v úpadku, svým dalším věřitelům žádná protiplnění na úhradu jejich pohledávek neposkytoval. Další věřitelé tedy budou uspokojeni až v rámci probíhajícího insolvenčního řízení, přičemž soudu je z jeho činnosti známo, že do insolvenčního řízení dlužníka byly přihlášeny pohledávky v celkové výši 7.362.623,71 Kč, zatímco dlužníkův majetek je tvořen pouze osobním automobilem VW Passat v hodnotě 20.000,-Kč, finančními prostředky na 7 bankovním účtu ve výši 150.000,-Kč a pohledávkami (viz soupis majetkové podstaty na č.d. B-19) s tím, že nominální hodnota nesplacených pohledávek byla dle tvrzení dlužníka 3.683.651,91 Kč (viz podání dlužníka na č.d. A-17). I kdyby došlo k vymožení všech pohledávek dlužníka, bylo by vyloučeno, aby pohledávka žalované v případě, kdyby nebyla uspokojena před zahájením insolvenčního řízení započtením v plné výši, ale byla by uspokojována poměrně spolu s pohledávkami ostatních věřitelů v rámci insolvenčního řízení z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, byla zcela uspokojena.

Vzhledem ke shora uvedenému soud tak, že kupní smlouva ze dne 30. června 2014, kterou bylo dlužníkem jako prodávajícím převedeno vlastnické právo k automobilu Lexus RX 300 MCU 35 XU3, VIN JTJHF31U902012055, je neúčinným právním úkonem.

Pro úplnost soud konstatuje, že obrana žalované spočívající v tom, že původním vlastníkem automobilu byla žalovaná, a že následně měla automobil v nájmu, není relevantní, neboť podstatná je ta skutečnost, že před uzavřením kupní smlouvy dne 30. června 2014 byl vlastníkem automobilu žalovaný, poté se stala vlastníkem automobilu žalovaná, aniž by se jakkoliv rozšířila majetková podstata dlužníka, resp. aniž by do majetkové podstaty dlužníka bylo poskytnuto rovnocenné protiplnění ze strany žalované. Pro posouzení věci není taktéž rozhodné, v jakém technickém stavu byl automobil v době převodu vlastnického práva, ostatně z kupní smlouvy ze dne 16. března 2009 soud zjistil, že i žalovaná v roce 2009 prodala dlužníkovi automobil havarovaný.

O žalobě bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů a oba účastníci řízení se s vyřízením věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu přísluší náhrada nákladů ve výši 9.300,-Kč za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby, doplnění žaloby + vyjádření k procesnímu návrhu soudu) po 3.100,-Kč z tarifní hodnoty 50.000,-Kč [§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], paušální částka náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 900,-Kč za tři úkony po 300,-Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 10.200,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 22. prosince 2015

JUDr. Jaroslav Suchý,v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Ruhswurmová