MSPH 99 INS 1516/2009
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY MSPH 99 INS 1516/2009 29 NSČR 72/2011-A-195

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka THEMOS, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 10, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 40766683, zastoupeného Mgr. Milošem Hrdinou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1515/22, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 1516/2009, o insolvenčním návrhu věřitele AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, se sídlem Simi 12, Kiti, P. C. 7550, Larnaca, Kyperská republika, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 2188/9, PSČ 150 00, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. MSPH 99 INS 1516/2009, 3 VSPH 577/2010-A-177, takto:

I. Dovolání insolvenčního navrhovatele proti druhému a čtvrtému výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j., 3 VSPH 577/2010-A-177, se odmítá.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j., 3 VSPH 577/2010-A-177, se s výjimkou třetího výroku zrušuje. Dále se s výjimkou bodu I. výroku zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010, č. j.-A-106. Věc se ve zrušeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 31. března 2010, č. j.-A-106, zamítl Městský soud v Praze (dále též jen insolvenční soud ) návrh na ustanovení opatrovníka dlužníku (bod I. výroku), zamítl insolvenční návrh (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Zamítnutí insolvenčního návrhu odůvodnil insolvenční soud tím, že pohledávka insolvenčního navrhovatele je sporná, což vedlo k rozhodnutí dle § 143 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Insolvenční soud konstatoval, že důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu není samotná skutečnost, že o tvrzené pohledávce insolvenčního navrhovatele je veden spor (o zaplacení úvěru s příslušenstvím) u Obvodního soudu pro Prahu 2 (pod sp. zn. 27 C 129/2002), když insolvenční navrhovatel předložil k doložení pohledávky listiny, které prokazují existenci smlouvy o úvěru, dále to, že právní předchůdce insolvenčního navrhovatele poskytl finanční prostředky společnosti Themos Invest Partner, investiční společnost, s. r. o. (dále jen společnost TIP ), existenci ručitelského závazku dlužníka a další právně více či méně významné skutečnosti , měl však za zásadní, že dlužník uplatnil v insolvenčním řízení námitku promlčení nároku (jistiny i příslušenství). Za této situace měl insolvenční soud za nezbytné provést obsáhlé dokazování ke zkoumání včasnosti jednotlivých splátek a správnosti jejich výpočtu, když co do skutkových tvrzení o splatnosti jistiny a jednotlivých splátek pokládal insolvenční návrh za neúplný (takže se nemohl s námitkou promlčení odpovědně vypořádat). K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. srpna 2011, č. j., 3 VSPH 577/2010-A-177, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zamítnutí insolvenčního návrhu (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a čtvrtý výrok). Dále konstatoval, že usnesení insolvenčního soudu zůstalo nedotčeno ve výroku I. (třetí výrok). Odvolací soud s odkazem na svou předchozí rozhodovací praxi (usnesení ze dne 24. března 2010, č. j. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A-50) i judikaturu Nejvyššího soudu (jde o usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen R 14/2011 ) vyložil § 97 odst. 3 a § 105 insolvenčního zákona tak, že jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen doloží-li, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku pohledávku, a to již splatnou. Je na věřiteli, aby k doložení své tvrzené pohledávky za dlužníkem nabídl takové listinné důkazy, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o její existenci a aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele tak mít za doloženou. Procesní požadavky, jež se týkají doložení aktivní legitimace (pokračoval odvolací soud), tedy nároky na kvalitu věřitelem nabízeného důkazního materiálu i vymezení důkazního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání této otázky určen, odpovídají tomu, že doložení věřitelovy splatné pohledávky za dlužníkem je toliko průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek zjišťoval. Jakkoli není povinností věřitele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu pravomocného přísudku pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím, neboť rozhodnutí o tomto právu není úkolem dané fáze insolvenčního řízení. Jde k tíži věřitele, jestliže náležitě nezváží před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prostřednictvím by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení, bude schopen po skutkové stránce doložit svou pohledávku vůči dlužníku. Uvedené závěry se podle odvolacího soudu uplatní v dané věci tím spíše, že věřitelova pohledávka za dlužníkem je předmětem sporného řízení, jež dosud nebylo ukončeno. Jestliže nalézací soud s obvyklými prostředky přípravy jednání, jednání a dokazování prozatím neukončil důkazní řízení (prováděno je i znalecké dokazování) a nerozhodl ve věci samé, pak tu není prostoru pro úvahu, že sporné skutečnosti budou snadno objasněny provedením důkazu listinami, které věřitel předložil. Proti prvnímu, druhému a čtvrtému výroku usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ 29 NSČR 72/2011 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel tvrdí, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší současně několik právních otázek, které jsou soudy rozhodovány rozdílně (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Odvolacímu soudu především vytýká, že v rozporu s jím citovaným usnesením Nejvyššího soudu v napadeném usnesení rezignoval na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, a na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. Dále má za zásadní právní otázku, zda pouhé (účelové) vznesení obecné námitky promlčení dosud nevykonatelné pohledávky věřitele dlužníkem je postačujícím základem pro zamítnutí insolvenčního návrhu (přesto, že v insolvenčním návrhu doložil listinu obsahující uznání závazku, přes včasné uplatnění nároku u nalézacího soudu a přes další listinné důkazy), aniž by se soud zabýval hodnocením předložených listinných důkazů. Dovolatel míní, že právě jím navržené důkazy (zejména smlouva o úvěru se sjednaným splátkovým kalendářem, uznání závazku úvěrovým dlužníkem, uplatnění nároku u nalézacího soudu, podrobné vyčíslení pohledávky s příslušenstvím spolu se znaleckým posudkem prokazujícím správnost výpočtu dlužné pohledávky) dokládají jeho aktivní legitimaci a že tedy není nutné provádět obsáhlé dokazování, kterým by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 29. prosince 2011, tj. naposledy ve znění zákona č. 188/2011 Sb. Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému a čtvrtému výroku napadeného usnesení o nákladech řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného usnesení, Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam ve výkladu § 143 odst. 2 věty první insolvenčního zákona. Závěry odvolacího soudu jsou totiž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (s R 14/2011). Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto-v hranicích právních otázek vymezených dovoláním-zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Dovolatel ve svém dalším insolvenčním návrhu ze dne 26. května 2009 (A-28) tvrdil o své pohledávce za dlužníkem (jak je patrno z insolvenčního spisu) následující skutečnosti: 1/ Agrobanka Praha, a. s. (dále jen banka ), jako věřitel, uzavřela dne 28. ledna 1994 se společností TIP, jako s úvěrovým dlužníkem, smlouvu o úvěru (dále jen úvěrová smlouva ), na jejímž základě banka poskytla společnosti TIP úvěr v celkové výši 15.800.000,-Kč a společnost TIP se zavázala úvěr splácet se sjednanými úroky v dohodnutých splátkách. 2/ Pohledávka byla zajištěna písemným prohlášením ručitele (dlužníka) ze dne 28. ledna 1994, v němž se dlužník zavázal uhradit neuspokojenou pohledávku věřitele vůči úvěrovému dlužníku (včetně příslušenství) do 30 dnů ode dne doručení výzvy věřitele k zaplacení. 3/ Banka (jako postupitel) uzavřela s dovolatelem (jako postupníkem) dne 17. září 2004 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen první postupní smlouva ) vůči společnosti TIP. S postoupenou pohledávkou přešlo na dovolatele i příslušenství pohledávky a všechna práva s ní spojená. 4/ Dovolatel (jako postupitel) uzavřel se společností BLUE CHIP s. r. o. (jako postupníkem) smlouvu o postoupení části pohledávky (dále jen druhá postupní smlouva ) vůči společnosti TIP; předmětem postoupení byla konkrétně část příslušenství pohledávky ve výši 4.210.812,-Kč tvořená 25 % úroky z jistiny pohledávky (z 13.481.988,40 Kč) za dobu od 1. března 2001 do 30. května 2002. 5/ Společnost TIP své závazky z úvěrové smlouvy nesplnila řádně a včas, ač k tomu byla bankou opakovaně vyzývána. 6/ Dopisem z 1. června 2000 vyzvala banka dlužníka k zaplacení pohledávky, což se dosud ani zčásti nestalo. 7/ Společnost TIP uznala pohledávku dopisem z 19. dubna 2001 co do důvodu a výše. 8/ Dovolatel vymáhá pohledávku vůči společnosti TIP a dlužníkovi v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 86/2001. 9/ K 26. květnu 2009 činila pohledávka dovolatele vůči společnosti TIP a dlužníku celkem 53.970.923,95 Kč, z čehož jistina po splatnosti činila 13.481.988,40 Kč. Podáním datovaný 6. října 2010 (A-59) uplatnil dovolatel další (následující) tvrzení k okolnostem vzniku pohledávky: 29 NSČR 72/2011

10/ Poskytnutý úvěr ve výši 15.800.000,-Kč měl být splacen v termínech od 15. července 1994 do 1. srpna 1997 (ve sjednaných měsíčních splátkách spolu s úroky). 11/ Společnost TIP uhradila na dlužnou jistinu pouze splátku ve výši 1.500.000,-Kč (splatnou dne 15. července 1994) a část splátky ve výši 818.011,60 Kč (splatné dne 15. ledna 1995). 12/ Společnost TIP v současné době není schopna plnit své závazky, když usnesením ze dne 15. října 2007, č. j. 98 K 35/2005-214, zrušil Městský soud v Praze konkurs na její majetek proto, že tento majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. Z insolvenčního spisu je dále patrno, že dlužník tvrzenou pohledávku dovolatele zpochybňoval především s poukazem na probíhající nalézací řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2. Zdůraznil, že již ve vyjádření k žalobě vznesl námitku promlčení jednotlivých žalovaných úvěrových splátek a následně rozporoval žalobou uplatněný nárok tím, že není zcela jasné, jakým způsobem původní věřitel (banka) vypočítal sankční úroky z nesplacené jistiny a upozornil na nesprávný postup v úhradě obchodních úroků , které si původní věřitel zajišťoval inkasem z běžného účtu. Dlužník též poukazoval (podáním datovaným 22. června 2009, A-39) na to, že v nalézacím řízení soud ustanovil znalce se zadáním vypracovat znalecký posudek za účelem stanovení výše úroků z úvěru a úroků z prodlení a k posouzení oprávněnosti uplatněné pohledávky vzhledem k provedeným částečným úhradám dluhu. Při jednání před insolvenčním soudem dne 31. března 2010 dlužník zpochybnil insolvenčním navrhovatelem předložené uznání závazku společnosti TIP námitkou, že je učinil likvidátor, který v té době nebyl oprávněn jednat za společnost. Podle ustanovení § 105 insolvenčního zákona podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Podle ustanovení § 143 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Důvody zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedoložení pohledávky insolvenčním navrhovatelem se Nejvyšší soud zabýval především v R 14/2011. Tam dovodil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými a že není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. V R 14/2011 Nejvyšší soud dále uzavřel, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Zdůraznil však, že rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. Nejvyšší soud sdílí výklad podaný odvolacím soudem k požadavkům na doložení tvrzené splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele (věřitele) za dlužníkem. Potud je napadené rozhodnutí v souladu se závěry formulovanými v R 14/2011. Odvolací soud však pochybil, jestliže při aplikaci R 14/2011 na poměry dané věci uzavřel (a přitakal insolvenčnímu soudu v tom), že pohledávka insolvenčního navrhovatele je sporná, aniž současně vysvětlil, jakou konkrétní skutečnost či skutečnosti (pro posouzení důvodnosti tvrzené pohledávky podstatné) považuje za sporné. Na rozdíl od insolvenčního soudu, který (správně) konstatoval, že samotná skutečnost, že probíhá řízení o zaplacení pohledávky, není bez dalšího důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu, v němž se insolvenční navrhovatel dovolává existence této pohledávky, odvolací soud svůj závěr o spornosti pohledávky insolvenčního navrhovatele dovodil právě (a jen) z toho, že probíhá (nalézací) sporné řízení. Přitom se ani blíže nezabýval průběhem tohoto řízení a nevysvětlil, proč má za to, že mezi dlužníkem a insolvenčním navrhovatelem sporné skutečnosti (které nadto konkrétně neoznačil) nebude možno objasnit provedením insolvenčním navrhovatelem označených listinných důkazů. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k závěru o spornosti pohledávky navrhujícího věřitele nemůže vést pouhý poukaz na (značnou) délku probíhajícího sporného řízení, nebylo-li zároveň zjištěno, že důvodem, proč spor po několika letech nedospěl k věcnému rozhodnutí, je jeho skutková či právní složitost. Stejně tak nelze bez dalšího usuzovat na spornost pohledávky jen z toho, že v nalézacím řízení bylo přistoupeno ke znaleckému dokazování. Uvedené platí tím spíše, že pro závěr, že insolvenční navrhovatel je věcně legitimován domáhat se vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka dle § 97 odst. 3 a § 105 insolvenčního zákona, zpravidla postačí, aby osvědčil svou tvrzenou pohledávku za dlužníkem alespoň v určité výši. Pro účely posouzení věcné legitimace není vždy nezbytné znát (osvědčit) přesnou výši pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem. Postačí, je-li doložena alespoň její část (např. jistina). Skutková tvrzení dlužníka a insolvenčního navrhovatele přitom v dané věci nasvědčují tomu, že k ustanovení znalce bylo ve sporném řízení přistoupeno za účelem určení výše příslušenství tvrzené pohledávky, které (podle uplatněných tvrzení) již tvoří více než dvě třetiny celkové výše pohledávky. Bylo-li tomu skutečně tak, pak by spor o výši úroků nebo úroků z prodlení pohledávky z úvěru poskytnutého ve výši 15.800.000,-Kč, na který mělo být (podle tvrzení insolvenčního navrhovatele) na jistině uhrazeno toliko 2.318.011,60 Kč, neměl mít vliv na posouzení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele v rozsahu neuhrazené části jistiny (tvrzené ve výši 13.481.988,40 Kč). Pro případ, že odvolací soud pokládal za spornou otázku promlčení dovolatelovy pohledávky, Nejvyšší soud uvádí, že odůvodnění napadeného usnesení postrádá vysvětlení, proč nebylo možné posoudit důvodnost námitky promlčení bez dalšího dokazování. V napadeném usnesení (stejně jako před ním v usnesení insolvenčního soudu) se neuvádí ničeho o tom, jaký vliv na běh promlčecí doby má probíhající nalézací řízení o sporné pohledávce. Soudy nižších stupňů se též nevypořádaly s tvrzeným uznáním závazku, i když insolvenční soud k tomuto tvrzení provedl navržený listinný důkaz (srov. protokol o jednání ze dne 31. března 2010, A-102). 29 NSČR 72/2011

Z řečeného plyne, že vznesení námitky promlčení ohledně pohledávky insolvenčního navrhovatele neobstojí (samo o sobě) jako způsobilý důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu, jestliže se insolvenční soud nevypořádá s jeho tvrzením o uznání závazku a o včasném uplatnění pohledávky v (dosud probíhajícím) nalézacím řízení. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení v potvrzujícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku a státnímu zastupitelství, které vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Brně 21. února 2012

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Pezlarová