MSPH 95 INS 1776/2011-B-17
Č.j. MSPH 95 INS 1776/2011-B-17 Usnesení

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Věrou Modlitbovou v právní věci dlužníka: DOTOM STAVBA,s.r.o. se sídlem Praha 10, Veronské náměstí 332, PSČ 10900, IČ 25733672, o návrhu insolvenčního věřitele: EXPERATA, a.s. se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 823/33, PSČ 11000, IČ 25918940, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská ul. 49/633, PSČ 11000, na nařízení předběžného opatření takto:

Návrh insolvenčního věřitele EXPERATA, a.s. se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 823/33, PSČ 11000, IČ 25918940, ze dne 15.6.2012 na nařízení předběžného opatření, kterým by byla Martinu Vostrovskému, narozenému 19.3.1971, bytem Praha 15, Veronské nám. 332, a Marcelu anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 10, Hokejová 928, uložena solidární povinnost složit do úschovy insolvenčního soudu částku 6,002.124,60 Kč na náhradu předpokládané škody vzniklé insolvenčnímu věřiteli nepodáním insolvenčního návrhu ve věci dlužníka v zákonem stanovené lhůtě, s e zamítá.

Odůvodnění: Vyhláškou č.j.-A-2 ze dne 4. února 2011 bylo u zdejšího soudu k návrhu dlužníka DOTOM STAVBA,s.r.o. se sídlem Praha 10, Veronské náměstí 332, PSČ 10900, IČ 25733672 (dále též jen dlužník ) zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka. Pravomocným usnesením č.j.-A-37 ze dne 9. prosince 2011 zdejší soud zjistil dlužníkův úpadek a prohlásil na dlužníkův majetek konkurs; zároveň ustanovil insolvenčního správce v osobě JUDr. Stanislavy Vohradské, advokátky se sídlem Hostivice, Pelzova 1700, PSČ 25301 (dále též jen správce nebo správkyně ).

Podáním ze dne 28. března 2011 učiněném na předepsaném formuláři došlým zdejšímu soudu téhož dne přihlásil insolvenční věřitel EXPERATA, a.s. se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 823/33, PSČ 11000, IČ 25918940 (dále též jen věřitel či navrhovatel ) své pohledávky za dlužníkem v celkové výši 7,003.742,87 Kč v souladu s ustanoveními §§ 174 až 178 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Při přezkumném jednání konaném dne 8. března 2012 byly veškeré věřitelem uplatněné pohledávky za dlužníkem zjištěny, přičemž věřitel byl schůzí věřitelů dne 8. března 2012 zvolen do funkce věřitelského orgánu v pozici zástupce věřitelů; uvedená volba byla soudem potvrzena.

Podáním ze dne 15. června 2012 doručeným téhož dne zdejšímu soudu se věřitel domáhá, aby soud podle ustanovení § 100 IZ uložil Martinu Vostrovskému, narozenému 19.3.1971, bytem Praha 15, Veronské nám. 332, a Marcelu anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 10, Hokejová 928, kteří jsou jednateli dlužníka (dále též jen jednatelé nebo povinní ) a zároveň společníky dlužníka, povinnost složit společně a nerozdílně do úschovy zdejšího soudu částku

6,002.124,60 Kč na náhradu předpokládané škody vzniklé navrhovateli porušením povinnosti jednatelů podat jménem dlužníka insolvenční návrh ve lhůtě stanovené IZ. Navrhovatel opřel svůj návrh o takřka totožná tvrzení jako v případě původně navrhovaného předběžného opatření učiněného v dané věci jednak před více než jedním rokem [uvedený návrh byl zdejším soudem pravomocně zamítnut (usnesení zdejšího soudu č.j.-A-19 ze dne 5. dubna 2011 bylo usnesením Vrchního soudu v Praze č.j.3 VSPH 491/2011-A-30 ze dne 18. října 2011 potvrzeno, přičemž dovolání věřitele proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky č.j.29 NSČR 10/2012-A-45 ze dne 15. února 2012 odmítnuto)], jednak podáním ze dne 27. března 2012 doručeným zdejšímu soudu dne 17.4.2012 (tento návrh byl pravomocným usnesením zdejšího soudu č.j.-B-9 ze dne 24. dubna 2012 odmítnut). V novém návrhu předběžného opatření věřitel uvedl, že je v dané věci osvědčeno, že dlužník je v úpadku a věřitel má za dlužníkem zjištěné pohledávky ve výši 7,003.742,87 Kč, které jsou dle pravomocného nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp.zn. Rsp 815/09 ze dne 1.12.2010 vykonatelné; výsledek přezkumného jednání konaného v rámci konkursu prohlášeného na dlužníkův majetek poukazuje na existenci dlužníkových závazků v celkové výši 10,792.203,44 Kč. Ze soupisu majetkové podstaty dlužníka zpracované správkyní ke dni 17.2.2012 vyplývá existence dlužníkova majetku tvořeného zůstatkem na bankovním účtu, movitými věcmi spočívajícími v kancelářské technice a dlužníkovými pohledávkami za třetími osobami v celkové hodnotě 1,543.325,62 Kč. Věřitel argumentuje celkovou výší dosud zjištěných pohledávek za dlužníkem tvořících sumu 10,792.203,44 Kč v porovnání s hodnotou zapsaného majetku (1,543.325,62 Kč) dovozuje, že v rámci přijatého způsobu řešení dlužníkova bankrotu obdrží navrhovatel k uspokojení své vykonatelné pohledávky toliko 1,001.618,30 Kč, tj. 64,9% skutečného navrhovatelova nároku. Rozdíl popsaných veličin odpovídá částce 6,002.124,60 Kč jako předpokládaná škoda vzniklá iniciátorovi předběžného opatření ve smyslu § 99 odst. 2 IZ. Jelikož dlužníkovi jednatelé porušili povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděli, že dlužník je v platební neschopnosti, v souladu s ustanovením § 99 odst. 1 IZ odpovídají věřiteli za škodu, kterou způsobili. Kauzální nexus spatřuje iniciátor předběžného opatření jednak v pokračování dlužníka (jednatelů konajících jeho jménem) v další obchodní činnosti i v době již existujícího dlužníkova úpadku, jednak v možnosti zabránit navrhovateli v koupi inkriminované pohledávky za dlužníkem v případě včasné iniciace insolvenčního řízení povinnými. Pokud jde o původní věřitelovu argumentaci týkající se vzniku jeho vykonatelných (a dnes již zjištěných) pohledávek za dlužníkem, respektive počátku navrhovatelova postavení coby dlužníkova věřitele (peněžité pohledávky společností FALCO-REDY spol. s r.o., potažmo BEK BAUSTOFFE, s.r.o., respektive SIG Czech, s.r.o. jako výrazu hodnoty dlužníkem objednaného nezaplaceného zboží), tato nebyla přes závěry Vrchního soudu v Praze obsažené v usnesení jmenovaného soudu č.j. 3 VSPH 491/2011-A-30 ze dne 18. října 2011 nijak doplněna. Navrhovatel vědom si doposud neúplného zjištění veškerého majetku podléhajícího danému konkursu fabuluje závěr o neexistenci dalších majetkových hodnot, které by v souzené věci mohly tvořit majetkovou podstatu, přičemž tento fakt považuje za další důvod k nařízení požadovaného opatření. Věřitel závěrem opakovaně poukázal na stávající podnikání obou dlužníkových jednatelů prostřednictvím dalších právnických persón, jejichž předmět činnosti je stejný či obdobný jako dlužníkův. Navrhovatel současně se shora popsanou náplní inkriminovaného předběžného opatření žádal soud o určení lhůty, v níž bude věřitel povinen podat proti dlužníkovým jednatelům žalobu na náhradu škody u příslušného soudu.

Spolu s návrhem na předběžné opatření složil navrhovatel do pokladny zdejšího soudu jistotu ve výši 50.000,-Kč.

Pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení (§ 7 odst. 1 IZ). Před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (§ 74 odst. 1 OSŘ). Je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření (§ 102 odst. 1 OSŘ). Předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu (§ 82 odst. 1 IZ). Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik (§ 98 odst. 1 IZ). Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka (§ 98 odst. 2 IZ). Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti (§ 99 odst. 1 IZ). Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel (§ 99 odst. 2 IZ). Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (§ 99 odst. 3 IZ). Je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit (§ 100 odst. 1 IZ). Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 OSŘ). Není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku (§ 167 odst. 2 OSŘ).

Při aplikaci institutu předběžného opatření se v insolvenčním procesu použijí v obecné rovině ustanovení upravující uvedené nařízení obsažená v OSŘ (§§ 74, 102 a následující), a to s přihlédnutím k charakteru insolvenčního řízení coby procedury sui generis. Speciálními normami IZ upravujícími zmíněný procesní nástroj jsou například §§ 82 a 113, které předpokládají řečený postup i bez návrhu. Naproti tomu předběžné opatření modifikované ustanovením § 100 IZ je možno aplikovat toliko k návrhu dotčené osoby. Uvedená pravidla se přitom dotýkají té fáze insolvenční procedury, v níž je zřejmá existence újmy způsobené insolvenčnímu věřiteli zákonem označenými persónami v důsledku porušení povinností jmenovaných osob podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu po vyjevení dlužníkova úpadku. Zapříčiněná věřitelova škoda přitom spočívá ve ztrátě vyjádřené rozdílem mezi zjištěnou pohledávkou a kvalitou její saturace v rámci zvolené metody řešení dlužníkova úpadku. Z uvedeného tak plyne další charakteristika etapy insolvenčního procesu, v níž je možno uvažovat o postupu dle § 100 IZ, která je definována stádiem, v němž došlo minimálně k soudnímu rozhodnutí, jímž byl zjištěn dlužníkův úpadek, a v rámci přezkumného jednání k přešetření pohledávek insolvenčních věřitelů, neboť zjištěná může být pohledávka za dlužníkem v insolvenční proceduře toliko po uznání , respektive nepopřením k tomu povolanými subjekty (správcem, dlužníkem a insolvenčními věřiteli) za podmínek stanovených IZ. Odpovědnost dlužníka a osob oprávněných jeho jménem jednat (typicky statutárních orgánů a likvidátora právnické osoby) je koncipována jako objektivní, přičemž odpovědný jedinec se může zprostit své povinnosti v případě, že prokáže: 1. že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení; 2. tuto povinnost nesplnil vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na jeho vůli (vnější okolnosti) a které nemohl odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat. Předmětem předběžného opatření opíraného o ustanovení § 100 IZ je přitom povinnost odpovědné osoby složit do úschovy příslušného (okresního) soudu (viz § 352 OSŘ) přiměřenou peněžitou částku [viz § 76 odst. 1 písm. d) OSŘ]. Nařídit předběžné opatření dle posledně řečené úpravy lze v rámci insolvenčního procesu v případě, že je zřetelný též kauzální nexus, tj. příčinná souvislost mezi vznikem věřitelovy újmy a porušením povinnosti odpovědné persóny. Řízení zahájené žalobou o náhradu škody vzniklé porušením povinnosti podat insolvenční návrh dle § 98 IZ není incidenčním sporem a k projednání a rozhodnutí v prvním stupni v řečeném procesu není věcně příslušným insolvenční soud. Při rozhodování je soud vázán stavem v době vydání usnesení.

V daném případě se věřitel opakovaně navrženým předběžným opatřením domáhá uložení povinnosti dlužníkovým jednatelům coby dvěma persónám oprávněným jednat jménem dlužníka jako právnické osoby (společnosti s ručením omezeným) argumentuje existencí dlužníkova úpadku, včetně doby jeho vzniku, a věřitelových zjištěných (vykonatelných) pohledávek za dlužníkem. Navrhovatel přitom presumuje existenci dlužníkova úpadku s ohledem na současný stav dlužníkových zjištěných závazků nejpozději dnem 17.8.2005, aniž to, jakým způsobem věřitel dospěl právě k uvedenému okamžiku, jakkoli vysvětluje. S ohledem na opakující se odůvodňování uváděné iniciátorem předběžného opatření v jednotlivých shora zmíněných podáních si soud pro stručnost dovoluje především odkázat na předchozí rozhodnutí vydaná v dané věci (usnesení zdejšího soudu č.j.-A-19 ze dne 5. dubna 2011, usnesení Vrchního soudu v Praze č.j.3 VSPH 491/2011-A-30 ze dne 18. října 2011, usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j.29 NSČR 10/2012-A-45 ze dne 15. února 2012, usnesení zdejšího soudu č.j.-B-9 ze dne 24. dubna 2012). Vycházeje z ustálené judikatury dotýkající se problematiky řečeného procesními pravidly zakotveného nástroje považuje soud nejprve za nutné citovat z usnesení Vrchního soudu v Praze č.j.3 VSPH 491/2011-A-30 ze dne 18. října 2011: Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí z ustálených judikatorních závěrů odvolacího soudu, které na danou věc v zásadě přiléhavě aplikoval zejména co do úvahy o příčinné souvislosti mezi tím, že dlužník (jeho statutární orgán) měl podle navrhovatele podat opožděně insolvenční návrh, a vznikem tvrzené škody. Existence příčinné souvislosti (již lze zkoumat jen z hlediska rozhodné právní úpravy dané s účinností od 1.1.2008 insolvenčním zákonem) by musela být řádně doložena v tom smyslu slova, že příčinou vzniku tvrzené škody je jen (právě jen) okolnost, že dlužník nepodal včas insolvenční návrh a že kdyby tak včas učinil, ke škodě by nedošlo. Pro takový závěr není-jak správně dovodil soud prvního stupně-ve spisu opory. Navrhovatel stavěl předmětnou příčinnou souvislost na tom, že dlužník ve stavu svého úpadku, v roce 2008 a 2009, objednal od FALCO-REDY, s.r.o. (jehož nástupcem se stala BEK BAUSTOFEE, s.r.o. přejmenovaná později na SIG Czech, s.r.o.) zboží za 6.485.677,82 Kč, které nezaplatil. Dodavatel-věřitel tak byl nucen uplatnit pohledávku v dohodnutém rozhodčím řízení, v jehož průběhu od něj navrhovatel předmětnou pohledávku nabyl (na základě postupní smlouvy ze dne 26.3.2010) a dosáhl přísudku nároku ve výši 5.626.798,80 Kč s přísl. rozhodčím nálezem pravomocným dnem 23.12.2010. Dovozoval, že kdyby jednatelé dlužníka, jehož úpadek podle navrhovatele nastal již v roce 2005, podali insolvenční návrh včas, pohledávka by nevznikla, protože k předmětnému obchodu by vůbec nedošlo. Pak by ji navrhovatel ani nemohl nabýt. Rozhodně by o její koupi po podání insolvenčního návrhu dlužníka neměl zájem. Z těchto tvrzení se však nepodává nic jiného, než že dlužník v době, kdy podle navrhovatele měl být již v úpadku, uskutečnil obchod, z nějž získal určitý majetek a na druhou stranu mu z něj vznikl ekvivalentní závazek, který ovšem neuhradil. Samo uskutečnění tohoto obchodu tedy neznamenalo jakékoli zmenšení dlužníkova majetku (resp. nic takového nelze bez dalšího dovozovat). Úvaha, že by navrhovatel neměl o nabytí pohledávky za dlužníkem zájem, pokud by byl podáním insolvenčního návrhu zpraven o jeho neuspokojivých majetkových poměrech, je již v rovině spekulace, zvláště pak pokud není známa úplata, za niž pohledávku nabyl (předložená postupní smlouva v tom směru odkazuje na jakousi rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek , kterou navrhovatel nepřipojil). Nelze tedy posoudit podmínky této transakce ani to, nakolik byl navrhovatel o dlužníkově skutečné majetkové situaci informován a zda se to neprojevilo (ve prospěch nabyvatele) v ceně za postoupení pohledávky. Navrhovatel tak své závěry o příčinné souvislosti mezi nesplněním povinnosti podat včas insolvenční návrh a vznikem tvrzené škody staví fakticky na předpokladu, že tato souvislost (zakládající příslušnou majetkovou odpovědnost dle § 99 IZ) je bez dalšího dána u všech obchodů dlužníka (synallagmatických závazkových vztahů) uzavřených v době jeho úpadku, z nichž dlužník svůj peněžitý závazek (věřitelovu pohledávku) neuhradil a v insolvenčním řízení dlužníka věřitel obdrží na tuto pohledávku menší plnění, než kolik činí její zjištěná výše. Takový předpoklad je však zjevně nesprávný.

Jedním z pojmových znaků úpadku je dlužníkova neschopnost peněžité závazky hradit, nelze se tudíž spokojit s neochotou dlužníka uspokojovat pohledávky svých věřitelů. K závěru o dlužníkově platební nezpůsobilost je třeba mimo jiné znát dlužníkovy hospodářské poměry. Jinak řečeno, fakt, že dlužník má po delší dobu splatné závazky, není sto sám o sobě osvědčit úpadkovou situaci dlužníka (a to především s ohledem na úpravu úpadkového práva účinnou do 31.12.2007). O škodě (jiné újmě) způsobené dlužníkovu věřiteli ve smyslu § 99 odst. 2 IZ je namístě hovořit až tehdy, jestliže se nepodáním insolvenčního návrhu sníží míra uspokojení navrhovatelovy pohledávky, tedy že v konkrétním časovém údobí došlo k takové změně majetkových poměrů dlužníka, která výrazně snížila či znemožnila uspokojení pohledávek, jejichž úhradu by bylo možno logicky vzhledem k předchozí ekonomické situaci dlužníka očekávat. Navrhovatel nadále nabízí jako jediné důkazy ke všem svým skutkovým tvrzením toliko předmětný insolvenční spis, potažmo výpisy z obchodního rejstříku společností spřízněných s dlužníkem, respektive jeho jednateli. Právně významné závěry však v problematice potenciální újmy způsobené opožděným podáním insolvenčního návrhu nelze bez dalšího z obsahu insolvenčního spisu učinit. Fakt, že dlužník eviduje pohledávky za svými obchodními partnery napovídá, že dlužník vykonával v období předcházejícím zahájení insolvenčního řízení běžnou hospodářskou činnost, ke které by byl oprávněn i po podání insolvenčního návrhu, a eventuálně hradil především pohledávky, které by v případě dřívějšího rozhodnutí o úpadku byly pohledávkami za majetkovou podstatou a byly by uspokojovány před pohledávkou navrhovatele (typicky pracovněprávní nároky). Je tedy sporné, zda by se v případě dřívější iniciace předmětného procesu jakkoli změnila míra uspokojení navrhovatelovy pohledávky. K osvědčení této (v daný moment předčasně hodnocené) skutečnosti by bylo třeba provést rozsáhlá skutková zjištění, a to především vypracováním znaleckého posudku. Soud bere při svém vážení zároveň v potaz objektivní (vnější) okolnosti spočívající v ekonomické krizi odrážející se ve změně přístupu všech subjektů hospodářského prostředí. Dopad předběžného opatření nařízeného dle § 100 IZ do majetkové sféry osob jednajících za dlužníka je zcela zásadní, přičemž jmenovaní jednotlivci mají povinnost plnit dle nařízeného postupu ihned; negativní postoj k uplatněnému nároku mohou uvedení jedinci uplatnit až tehdy, byli-li donuceni na základě předběžného opatření plnit (odložení vykonatelnosti rozhodnutí není dle § 90 IZ přípustné). Povinnému může být dán prostor k prokázání okolností, které jej mohou ve smyslu § 99 odst. 3 IZ zprostit odpovědnosti, teprve v nalézacím řízení vyvolaném žalobou věřitele. K nařízení předběžného opatření je tedy třeba přistupovat s maximální obezřetností a jen v případě zcela zjevného selhání povinné osoby (povinných osob); o pochybení odpovědné persóny přitom nelze mít vzhledem k okolnostem kauzy vážné pochybnosti, přičemž soud musí znát předem stanovisko povinného. Z insolvenčního spisu plyne jednoznačně odmítavé stanovisko povinných (viz podání jednatelů ze dne 30.5.2011 na č.l. A-28 spisu); zdejší soud však není povolán k rozhodování (a tedy hodnocení) věci věřitele a dlužníkových jednatelů, pokud jde o spor o náhradu škody nebo jiné újmy vzniklé věřiteli porušením povinnosti podat insolvenční návrh (viz § 100 odst. 2 IZ).

Návrhu na vydání předběžného opatření podle § 100 IZ lze vyhovět pouze za situace, kdy skutkové okolnosti bez dalšího umožňují přijmout závěr o naplnění všech zákonem předpokládaných podmínek. Jinými slovy, možností nařídit předmětné opatření se může soud zabývat pouze tehdy, vyšlo-li již v dosavadním průběhu insolvenčního řízení najevo, že skutečnosti zde obsažené je možno osvědčit pouze listinami, přičemž lze důvodně očekávat, že k vyvrácení či zpochybnění tvrzení navrhovatele nebudou vznášeny věcně opodstatněné důkazní návrhy (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.), jejichž provedením by insolvenční soud fakticky nahrazoval sporné řízení (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B-62). K otázce věcné příslušnosti ve sporu o náhradu škody vzniklé nepodáním insolvenčního návrhu, jakož i ve věci přijetí platby bezprostředně související se soudním řízením, viz argumentace výše popsaná (§ 100 odst. 2 věta poslední za středníkem IZ, § 352 odst. 1 OSŘ).

Skutkový a právní stav předmětné věci přitom oproti situaci předchozího rozhodování o věřitelově návrhu doznal změny pouze v tom, že dlužníkův úpadek byl ke dni 9.12.2011 zjištěn, tj. osvědčen (nikoli však s účinností ke dni 17.8.2005, jak dovozuje bez uvedení rozhodných skutečností navrhovatel předběžného opatření) a byly zjištěny některé z dlužníkových závazků odpovídajících přihlášeným pohledávkám (včetně vykonatelných pohledávek navrhovatele za dlužníkem). Ačkoli věřitel v daný moment zosobňuje věřitelský orgán, není ve spise zaznamenán jakýkoli akt zástupce věřitelů týkající se eventuálního prověřování existence jiného než správkyní zapsaného majetku podléhajícího danému zvolenému způsobu řešícímu dlužníkův úpadek; přesto iniciátor předběžného opatření uzavírá, že obsah majetkové podstaty je již znám s konečnou platností. Uvedené mínění je v podstatě jediným novem uváděným věřitelem, přičemž tak lze v tuto chvíli zcela aplikovat výše citované závěry Vrchního soudu v Praze o absenci okolností, jejichž prokázáním by bylo možno shledat kauzální spojitost mezi nesplněním povinnosti podat včas insolvenční návrh a vznikem tvrzené navrhovatelovy škody. Stále totiž platí, že navrhovatel buduje předmětnou příčinnou souvislost na tom, že dlužník ve stavu svého úpadku v roce 2008 a 2009 objednal od FALCO-REDY, s.r.o. zboží, které nezaplatil. Jmenovaná společnost s ručením omezeným tak byla nucena uplatnit pohledávku v rozhodčím řízení, v jehož průběhu od něj navrhovatel předmětnou pohledávku nabyl na základě postupní smlouvy ze dne 26.3.2010 a dosáhl přísudku nároku rozhodčím nálezem. Navrhovatel stále dovozuje, že kdyby jednatelé dlužníka, jehož úpadek podle navrhovatele nastal již v roce 2005 (což nikterak z navrhovatelem nabízených důkazů neplyne), podali insolvenční návrh včas, pohledávka by nevznikla, protože k předmětnému obchodu by vůbec nedošlo; navrhovatel by pak takovou pohledávku ani nemohl nabýt, neboť by o její koupi po podání insolvenčního návrhu dlužníka neměl zájem. Z navrhovatelových tvrzení (včetně těch o existenci či neexistenci majetku tvořícího majetkovou podstatu) se však nepodává nic jiného, než že dlužník v době, kdy podle navrhovatele měl být již v úpadku (což, opakovaně budiž řečeno, z insolvenčního spisu bez dalšího neplyne), uskutečnil obchod, z nějž získal určitý majetek, a na druhou stranu mu z něj vznikl rovnocenný závazek, který ovšem neuhradil. Samo uskutečnění této transakce neznamenalo jakékoli zmenšení dlužníkova majetku, respektive nic takového nelze bez dalšího dovozovat. Úvaha, že by navrhovatel neměl o nabytí pohledávky za dlužníkem zájem, pokud by byl podáním insolvenčního návrhu uvědomen o jeho neuspokojivých majetkových poměrech, je v rovině spekulace. Tato vypočítavá smyšlenka pak nabývá na rozměru v situaci, v níž není známa úplata, za kterou pohledávku navrhovatel nabyl; opakovaně předkládaná postupní smlouva odkazuje na jakousi rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek , kterou navrhovatel opakovaně nepřipojil. Podmínky uskutečněné akce ani to, nakolik byl navrhovatel o dlužníkově skutečné majetkové situaci zpraven a zda to nebylo vyjádřeno (ve prospěch nabyvatele) v ceně cesse, tak nelze posoudit. Navrhovatel tedy své závěry o příčinné souvislosti mezi nesplněním povinnosti včas iniciovat insolvenční proces a vznikem tvrzené újmy staví toliko na domněnce, že uvedený vzájemných vztah zakládající majetkovou odpovědnost dle § 99 IZ je bez dalšího dán u všech synallagmatických závazkových relací vzniklých v době dlužníkova úpadku, z nichž dlužník svůj peněžitý závazek (věřitelovu pohledávku) neuhradil a v insolvenčním řízení dlužníka věřitel obdrží na tuto pohledávku menší plnění, než kolik činí její zjištěná výše. Takový předpoklad je však zjevně nesprávný.

Veden zmíněnými myšlenkami, úvahami a závěry soud opakovaný návrh, jímž se věřitel domáhá nařízení předběžného opatření, kterým by byla dlužníkovým jednatelům uložena povinnost složit společně a nerozdílně do úschovy zdejšího soudu částku 6,002.124,60 Kč na náhradu předpokládané škody vzniklé navrhovateli nepodáním insolvenčního návrhu ve věci dlužníka v zákonem stanovené lhůtě, zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, neboť v dané věci není možno považovat porušení povinnosti dlužníkových jednatelů, vznik věřitelovy škody ani příčinnou souvztažnost mezi nekonáním povinných a původem navrhovatelovy újmy za evidentní.

Soud vrátí navrhovateli složenou jistotu ve smyslu ustanovení § 75b odst. 4 OSŘ, byl-li návrh na nařízení předběžného opatření pravomocným usnesením soudu prvního stupně zamítnut, byl-li tento návrh pravomocně odmítnut nebo bylo-li řízení o tomto návrhu pravomocně zastaveno.

Závěrem dlužno opakovaně dodat, že skutkovými a právními závěry obsaženými v tomto usnesení nejsou navrhovatelovy tvrzené nároky zpochybněny tak, aby jimi byla ovlivněna nalézací procedura. Předběžným opatřením podle § 100 IZ je povinným ukládána povinnost prakticky bez jakékoli možnosti kvalifikované obrany, která by jim svědčila v nalézacím řízení, a lze k němu přistoupit pouze tehdy, jestliže soud z předložených důkazů může objektivně dospět k přesvědčení o existenci pohledávky navrhovatele z titulu náhrady škody (jiné újmy), jakož i k přesvědčení o tom, že ke škodě či jiné újmě došlo v příčinné souvislosti s opožděným splněním povinnosti podat insolvenční návrh. Jistá obsoletnost popsaného instrumentu nikterak nebrání věřiteli v iniciaci sporu o náhradu škody, o níž se navrhovatel domnívá, že mu vznikla, proti povinným před věcně a místně příslušným soudem i bez ingerence soudu insolvenčního.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Lhůta k podání odvolání však začíná běžet ode dne, kdy bylo toto usnesení doručeno v písemném vyhotovení.

V Praze dne 22. června 2012 Mgr. Věra Modlitbová, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Roman Pechar