MSPH 94 INS 1151/2013-C2-20
MSPH 94 INS 1151/2013-C2-20 pokračování 1 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn. MSPH 94 INS 1151/2013)

č. j. MSPH 194 ICm 917/2014-168 (sp. zn. MSPH 94 INS 1151/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Janoutem v právní věci o neúčinnosti právního úkonu, žalobce-VJV INSOLVENCE, v.o.s., IČO: 243 18 400, se sídlem Révová 3242/3, Praha 10, PSČ 100 00, jako insolvenční správce dlužníka Novinová a poštovní s.r.o., IČO: 257 73 801, se sídlem Špitálská 885/2a, Praha 9, Vysočany, PSČ 190 00, právně zastoupeného JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, Karlín, PSČ 186 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce- Česká pošta, s.p., státní podnik se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, PSČ 225 99, právně zastoupeného Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, BBH, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, PSČ 110 00, proti žalovanému 1/ MediaCall, s.r.o., IČO: 241 98 013, se sídlem Špitálská 885/2a, Praha 9, Vysočany, PSČ 190 00, zastoupenému JUDr. Markem Hejdukem, advokátem, společníkem Urban & Hejduk s.r.o., se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, Vinohrady, PSČ 120 00 a žalovanému 2/ Mediaservis, s.r.o., IČO: 241 97 360, se sídlem Špitálská 885/2a, Praha 9, Vysočany, PSČ 190 00, zastoupenému JUDr. Markem Hejdukem, advokátem, společníkem Urban & Hejduk s.r.o., se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, Vinohrady, PSČ 120 00, o žalobě ze dne 14. března 2014

takto:

I. Právní úkon dlužníka, společnosti Novinová a poštovní s. r. o., IČO: 257 73 801, v podobě projektu rozdělení formou odštěpení sloučením ze dne 31. října 2012, který byl schválen společnostmi Novinová a poštovní s. r. o., IČO: 257 73 801, MediaCall s. r. o., IČO: 241 98 013, a Mediaservis s. r. o., IČO: 241 97 360, dne 3. prosince 2012 a zapsán do obchodního rejstříku dne 31. prosince 2012, je vůči žalobci n e ú č i n n ý .

II. Žalobce má vůči oběma žalovaným právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 32 912,-Kč. Tato částka je splatná do deseti dnů od právní moci tohoto isir.justi ce.cz pokračování 2 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.)

rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce. Povinnost v náhradě nákladů řízení vůči žalobci mají oba žalovaní společně a nerozdílně.

III. Vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení ani povinnost k takové náhradě.

Odůvodnění:

Žalobce v žalobě ze dne 14. března 2014 zejména uvedl, že je insolvenčním správcem dlužníka-společnosti Novinová a poštovní s.r.o., IČO: 257 73 801,se sídlem Špitálská 885/2a, Praha 9, Vysočany, PSČ 190 00 (dále jen dlužník) ustanoveným na základě usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 1151/2013-A-14 ze dne 14. března 2013 a je tedy na základě § 239 insolvenčního zákona aktivně legitimován k podání této incidenční žaloby. Žalobce tuto incidenční žalobu podává i s ohledem na rozhodnutí prozatímního věřitelského výboru ze dne 29. května 2013, kterým byla insolvenčnímu správci tato povinnost uložená ve smyslu § 239 odst. 2 insolvenčního zákona. Žalovaný 1/ a žalovaný 2/ jsou právními nástupci dlužníka na základě projektu rozdělení formou odštěpení sloučením ze dne 31. října 2012 (dále jen projekt), kterým byl schválen všemi zúčastněnými společnostmi, tedy, společností Novinová a poštovních s.r.o. a oběma žalovanými. V případě společnosti Novinová a poštovní s.r.o. byl projekt schválen valnou hromadou osvědčenou notářským zápisem NZ 775/2012 ze dne 3. prosince 2012. V případě žalovaného 1/-společnosti MediaCall, s.r.o. (dříve Merkiles one s.r.o.) byl projekt schválen valnou hromadou osvědčenou notářským zápisem NZ 776/2012 ze dne 3. prosince 2012 a v případě žalovaného 2/-společnosti Mediaservis, s.r.o. byl projekt schválen valnou hromadou osvědčenou notářským zápisem NZ 777/2012 ze dne 3. prosince 2012. Na základě projektu a jeho schválení ze strany dlužníka a obou žalovaných přešla dnem zápisu odštěpením do obchodního rejstříku na žalovaného 1/-společnost MediaCall, s.r.o. část jmění (obchodního majetku) dlužníka tvořeného, kromě jiného také pohledávkami z obchodních vztahů v celkové výši 16 218 440,38 Kč, závazky v celkové výši 3 957 975, 95 Kč a pohledávkami z bankovních účtů. Na základě projektu a jeho schválení dlužníkem a oběma žalovanými přešla dnem zápisu odštěpení do obchodního rejstříku dle projektů na žalovaného 2/-společnost Mediaservis, s.r.o. část jmění (obchodního majetku) společnosti dlužníka tvořeného, kromě jiného také pohledávkami z obchodních vztahů v celkové výši 56 685 983,69 Kč, závazky v celkové výši 6 620 686,28 Kč, ochrannými známkami a doménami a pohledávkami z bankovních účtů. Dále, společnost Mediaservis, s.r.o. dle téhož projektu odpovídá za závazky vůči ovládající osobě ve výši 42 944 376,90 Kč, které na ni pravděpodobně také přešly na základě projektu. Společnost dlužníka si již v září 2012 objednala u společnosti American Appraisal s.r.o., IČO: 448 47 068 zpracování posouzení restrukturalizačního plánu-zprávy o hodnocení, který se však týkal jen posouzení životaschopnosti zbylé části dlužníka, tedy po odštěpení částí jmění na žalovaného 1/ a na žalovaného 2/. pokračování 3 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.)

Nejpozději na základě zprávy o hodnocení dospěl dlužník k závěru, že je předlužen, tzn., že jeho zbylý obchodní majetek je předlužen, a na základě toho podal sám dlužník na sebe návrh na zahájení insolvenčního řízení. Na základě uvedeného je zřejmé, že právní úkon dlužníka v podobě projektu s jeho účinky ke dni 31. prosinci 2012 spočívajícími v přechodu části jmění na žalovaného 1/ a žalovaného 2/ tak způsobil zkrácení práv věřitelů dlužníka, neboť s ohledem na stav majetkové podstaty dlužníka a výše ručení ve smyslu 257 odst. 2 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev v platném znění, ze strany žalovaného 1/ a žalovaného 2/ do celkové výše 400.000,-Kč se předpokládaná výše možného uspokojení těchto věřitelů blíží nule, popřípadě jen k jednotkám procent. Právní úkon dlužníka dále zvýhodnil věřitele žalovaného 1/ a žalovaného 2/, kteří se stali jejich věřiteli na základě zápisu projektu do obchodního rejstříku, tj. zápisu skutečnosti, že v důsledku rozdělení odštěpením sloučením společnosti Novinová a poštovní s.r.o., přešly na společnosti Merkiles one s.r.o., IČO: 24198013, se sídlem Špitálská 885/2a, Praha 9, Vysočany, PSČ 190 00 a Mundosa one s.r.o., IČO: 24197360, se sídlem Špitálská 885/2a, Praha 2, Vysočany, PSČ 190 00, jakožto na nástupnické společnosti části jmění společnosti Novinová a poštovní s.r.o. Žádná ze zúčastněných společností v důsledku procesu rozdělení odštěpením sloučením nezanikla. Právní úkon dlužníka v podobě projektu s jeho účinky ke dni 31. prosinci 2012 spočívajícími v přechodu části jmění na žalovaného 1/ a žalovaného 2/ lze dle žalobce považovat, jak za právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ust. § 240 odst. 1 insolvenčního zákona, tak i za zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 241 odst. 1insolvenčního zákona. Vzhledem ke všem těmto výše uvedeným skutečnostem žalobce navrhl, aby Městský soud vydal rozhodnutí o tom, že je právní úkon dlužníka v podobě projektu rozdělení formou odštěpení sloučením ze dne 31. října 2012, který byl schválen společnostmi Novinová a poštovní s.r. o., IČO: 25773801, MediaCall, s.r.o., IČO: 24198013 a Mediaservis, s.r.o., IČO: 24197360 dne 31. prosince 2012 a zapsán do obchodního rejstříku dne 31. prosince 2012, vůči žalobci neúčinný s tím, že každý žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení, a to za náklady právního zastoupení, paušální náhradu hotových výdajů a zaplacený soudní poplatek. Žalovaný 1/ ve vyjádření k žalobě uvedl, že se žalobou zásadně nesouhlasí a je přesvědčen, že v tomto insolvenčním řízení není možné zkoumat neplatnost projektu a právních skutečností s ním spojených. Dlužník nebyl v době rozhodnutí o přijetí projektu v úpadku a žádnému poškození ani zvýhodnění věřitelů dlužníka nedošlo. Žalovaný 1/ poukázal na výslovný text § 235 insolvenčního zákona a uvedl, že podle tohoto textu lze napadat pouze právní úkony. Projekt jako takový je pouze textovým zachycením záměru, který hodlají společníci či akcionáři realizovat a který se týká určité právnické osoby či více právnických osob a jako takový pouze musí splňovat určité formální předpoklady, aby mohla být přeměna podle projektu zapsána do obchodního rejstříku. Je tedy zjevné, že žalobce nenapadá formální stránku projektu, ale spíše vůli toho, kdo projekt realizovat a přijal. Podle žalovaného 1/ žalobce tedy brojí proti rozhodnutí valných hromad, které projekt přijaly. Rozhodnutí valné hromady však nelze považovat za právní úkon. Žalovaný 1/ vyjádřil přesvědčení, že by žaloba žalobce měla být zamítnuta již z tohoto důvodu. pokračování 4 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.)

Podle žalovaného 1/ dále, projekt a s ním spojené právní skutečnosti nejsou právním úkonem dlužníka. Není splněna další podmínka pro možnost napadení projektů, totiž, aby se jednalo o právní úkon dlužníka. Jak uvedl, byl projekt přijat valnými hromadami dlužníka a žalovaných, přičemž valná hromada není orgánem, který by mohl činit jakékoliv úkony za dlužníka. Podle žalovaného 1/, na výše uvedeném principu pojetí právních skutečností, kdy se jedná o rozhodnutí valné hromady a kdy přímo o právní úkon společností zúčastněných na přeměnách, je založen celý zákon o přeměnách. Proto je také nabytí majetku v rámci přeměn považováno za přechod a nikoliv za převod jmění. Jedná se tedy o jeden z originárních způsobů nabytí majetku vyplývající přímo ze zákona. Z toho se podává, že schválení projektu nemohlo být právním úkonem dlužníka, nýbrž jinou právní skutečností, se kterou zákon spojuje originární nabytí majetku nástupnickými společnostmi. Podle žalovaného 1/, také není možné napadat účinnost či platnost projektu a právních skutečností s ním spojených po uplynutí lhůt uvedených v § 54 odst. 3 zákona o přeměnách. Navíc, po zápisu přeměny do obchodního rejstříku nelze změnit ani zrušit projekt přeměny. Podle § 57 odst. 1 zákona o přeměnách, po zápisu přeměny do obchodního rejstříku tento zápis nelze zrušit, nelze ani vyslovit neplatnost rozhodnutí o schválení přeměny a nelze zrušit ani projekt přeměny. Toto ustanovení vyjadřuje koncepci, na které je postaven celý zákon o přeměnách, a to princip vyjádřený v důvodové zprávě k zákonu o přeměnách, že po zápisu přeměny do obchodního rejstříku je tento proces právně absolutně nezvratitelný a znamená i zákaz jakékoliv jeho zpochybňování či zkoumání po zápisu přeměny do obchodního rejstříku. Právní absolutní nezvratitelnost zápisu přeměny do obchodního rejstříku podle § 57 odst. 1 zákona o přeměnách vyplývá z požadavků třetí, šesté a desáté směrnice na zachování právní jistoty. Žalovaný 1/ vyslovil přesvědčení, že dnes již neexistuje právní cesta, jak by bylo možné projekt právně napadnout. Podle žalovaného 1/ je navíc zřejmé, že pokud jde o platnost projektu a právních skutečnosti s ním spojených, je zákon o přeměnách zákonem speciálním ke všem ostatním zákonům a státem chráněný zájem na právní jistotě osob zúčastněných na přeměnách tedy převažuje ostatní společenské zájmy projevené v ostatních právních normách. Žalovaný 1/ se dále domnívá, že to, co platí specificky pro přeměnu obchodních společností, platí i pro usnesení valných hromad, tedy, že po uplynutí zákonných tříměsíční lhůt již není možné rozhodnutí přijatá valnou hromadou zvrátit. Platnost usnesení valné hromady akciové společnosti lze přezkoumat zásadně pouze v řízení zahájeném návrhem podle § 183 a § 131 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., tedy obchodního zákoníku. Dlužník se v době rozhodnutí o schválení projektu nenacházel podle žalovaného 1/ v úpadku, když nezbytnou podmínkou pro vyslovení neúčinnosti právních úkonů dlužníka je, aby se dlužník v době, kdy tyto úkony činil, nacházel ve stavu úpadku. V této souvislosti žalovaný 1/ uvedl, že se dlužník v době schválení projektu nenacházel v úpadku, a to ani ve formě platební neschopnosti, ani ve formě předlužení. V době schválení projektu dlužník ještě neexistoval a je tedy zřejmé, že se nemohl nacházet ve stavu úpadku. Pokud jde o prokázání okamžiku úpadku dlužníka, odkázal žalovaný 1/ zejména na insolvenční návrh dlužníka a jeho přílohy a dále na přihlášky pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení vedeném s dlužníkem. Z výše uvedených dokumentů se jednoznačně podává, že se dlužník nacházel v úpadku ve formě platební neschopnosti teprve těsně před podáním insolvenčního návrhu, a to z důvodů zastavení podstatné části svých plateb. Pokud jde o stav úpadku ve formě předlužení, v tomto se dlužník ocitl teprve v lednu 2013, a poté, co jeho společníci na základě znaleckého posudku vypracovaného společností pokračování 5 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.)

American Appraisal oznámili statutárním orgánům dlužníka, že nadále nebudou sanovat ztráty generované provozem podniku dlužníka. Z výše uvedeného stanoviska žalovaného 1/ je tak zřejmé, že ani další podmínka, aby mohlo být rozhodnuto o neúčinnosti úkonu dlužníka podle § 240 a § 241 insolvenčního zákona, nebyla splněna, a již z tohoto důvodu je nadbytečné se žalobou žalobce dále zabývat. Podle žalovaného 1/ dále projekt a související právní skutečnosti nejsou úkonem bez přiměřeného protiplnění. Ze strany žalobce zcela absentuje jakýkoliv popis toho, v čem spatřuje zkrácení věřitelů dlužníka, případně zvýhodnění jiných věřitelů dlužníka, resp., v čem spatřuje důvody pro vyslovení neúčinnosti právních úkonů dlužníka. Žalovaný 1/ proto pouze obecně vyjádřil, že na základě projektu nedošlo ke zkrácení žádných věřitelů dlužníka, ani ke zvýhodnění žádných věřitelů dlužníka a celou žalobu považuje žalovaný 1/ za skutkově i právně nepodloženou. Žalovaný 1/ dále uvedl, že dlužník rozhodně nebyl projektem jakkoliv zkrácen na majetku. V důsledku rozdělení společnosti dlužníka formou odštěpení sloučením totiž drtivá většina vlastního kapitálu zůstávala v této společnosti, zatímco na žalované nástupnické společnosti přešly spolu s majetkem v téměř stejné výši i závazky. Jak vyplývá ze zahajovacích rozvah žalovaných a společnosti dlužníka, vlastní kapitál rozdělované společnosti dlužníka byl k rozhodnému dni 1. lednu 2012 ve výši 44 637 000,-Kč. Oproti tomu, vlastní kapitál každého ze žalovaných činil k rozhodnému dni, tj. k 1. lednu 2012 pouze 200 000,-Kč a byl tvořen pouze základním kapitálem. Uskutečněná přeměna, tedy v žádném ohledu nebyla namířena k ohrožení postavení věřitelů či snížení dobytnosti jejich pohledávek. Žalovaný 1/ dále akcentoval skutečnost, že zákon o přeměnách má zvláštní úpravu ochrany věřitelů společnosti zúčastněných na přeměnách, a to ve svém § 35. Podle této úpravy mohou věřitelé přihlásit své nesplatné pohledávky do šesti měsíců od účinnosti zápisu přeměny do obchodního rejstříku a požadovat poskytnutí takzvané dostatečné jistoty, jestliže se v důsledku přeměny zhorší dobytnost jejich pohledávek. Uplynutím výše uvedené lhůty toto právo zaniká. Pokud tedy věřitelé výše uvedeného práva nevyužijí, není možné toto jejich procesní opomenutí nahrazovat jinými způsoby dodatečného domáhání se uspokojení jejich pohledávek. Tato úprava je zjevně speciální ke všem ostatním úpravám ochrany věřitele podle jiných právních předpisů a možnosti této ochrany nelze rozšiřovat ustanoveními jiných předpisů, tedy ani podle insolventního zákona. Pro doplnění žalovaný 1/ ještě uvedl, že někteří věřitelé podle výše uvedené možnosti postupují a domáhají se ochrany svých práv podle zákona o přeměnách. Jedná se například o věřitele číslo 89-VGP Park Horní Počernice, a.s. Zákon o přeměně společnosti v § 257 a následujících obsahuje některá další ustanovení o ochraně věřitelů při přeměnách, konkrétně v § 257 odst. 1a 2 obsahuje ručení za dluhy rozdělované společnosti i za dluhy, které přešly v důsledku štěpení na nástupnickou společnost. Skutečnost, že někteří věřitelé těchto možností nevyužili a nyní se snaží prostřednictvím žalobce tato svá pochybení zakrýt před svými akcionáři a společníky tím, že prezentují svou mimořádnou aktivitu při napadání úkonu dlužníka, považuje žalovaný 1/ za zcela zjevnou a od počátku zatěžující celý průběh insolvenčního řízení s dlužníkem. S ohledem na vše výše uvedené žalovaný 1/ shrnul, že podle jeho přesvědčení není možné v tomto řízení projekt napadat, dlužník se v rozhodné době nenacházel v úpadku a pokračování 6 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.) nedošlo k žádným zkracujícími či zvýhodňujícím právním úkonům dlužníka. Proto žalovaný 1/ navrhl, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Žalovaný 2/ ve svém vyjádření k žalobě stručně uvedl, že se žalobou zásadně nesouhlasí a nárok uplatněný žalobou neuznává a je přesvědčen, že v tomto řízení není možné zkoumat neplatnost projektu a právních skutečností s ním spojených, že dlužník nebyl v době rozhodnutí o přijetí projektu v úpadku a že k žádnému poškození ani zvýhodnění věřitelů nedošlo. V podrobnostech potom žalovaný 2/ odkázal na podrobné vyjádření žalovaného 1/ k žalobě, s jejímž obsahem se žalovaný 2/ zcela ztotožnil s tím, že považuje za nadbytečné rozsáhlou argumentaci uvedenou ve vyjádření žalovaného 1/ znovu opakovat. Proto žalovaný 2/ navrhl, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Podáním ze dne 18. srpna 2014 vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobce státní podnik Česká pošta, s.p., Politických vězňů 909/4, Praha 1, PSČ 225 99, IČO: 47114983. Vedlejší účastník ve svém podání zejména uvedl, že svůj právní zájem na vstupu do v řízení v pozici vedlejšího účastníka na straně žalobce odůvodňuje tím, že je řádně přihlášeným věřitelem v insolvenčním řízení dlužníka a věřitelem, jehož pohledávky byly v tomto insolvenčním řízení zjištěny. Podle vedlejšího účastníka má výsledek incidenčního sporu, vzhledem ke stavu majetkové podstaty dlužníka, zcela zásadní vliv na to, do jaké míry budou pohledávky všech věřitelů dlužníka v insolvenčním řízení uspokojeny. Případný úspěch insolvenčního správce, jako žalobce ve sporu, bude mít značný dopad do právního postavení vedlejšího účastníka z hlediska hmotněprávních oprávnění a povinností. V případě neúspěchu insolvenčního správce ve sporu zůstane majetek dlužníka téměř nulový a nebude postačovat ani na úhradu pohledávek dlužníkových zaměstnanců, natož na úhradu, resp., alespoň částečnou úhradu pohledávek dalších věřitelů dlužníka. Vedlejší účastník jako věřitel má tak, vzhledem k úzkému vztahu mezi výsledkem sporu a mírou uspokojení pohledávek v insolvenčním řízení na majetek dlužníka, nepochybně právní zájem na úspěchu insolvenčního správce ve sporu. Jak dále uvedl vedlejší účastník, dlužník se zúčastnil jako rozdělovaná společnost procesu rozdělení odštěpením sloučením ve smyslu § 243 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona o přeměnách obchodních společností a družstev, přičemž některé části jeho obchodního jmění byly vyčleněny do nástupnických společností, kterými jsou žalovaný 1/ a žalovaný 2/. Rozdělení bylo zapsáno do obchodního rejstříku a nabylo ke dni 31. prosince 2012 účinnosti. Dne 17. ledna 2013, tedy necelé 3 týdny po rozdělení, na sebe sám dlužník podal insolvenční návrh. Během insolvenčního řízení bylo zjištěno, že dlužník již fakticky nevykonává žádnou podnikatelskou činnost a hodnota jeho majetku je v podstatě nulová a v řízení je zřejmé, že tento majetek nebude postačovat ani na úhradu pohledávek jeho zaměstnanců a dalších pohledávek za majetkovou podstatou. Rozdělení tak dlužníkovi očividně přineslo bezprostřední úpadkovou situaci, zatímco žalovaný 1/ a žalovaný 2/ po rozdělení nadále pokračují ve své podnikatelské činnosti. Vzhledem k uvedenému je následkem rozdělení zcela evidentní zkrácení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka, resp., zvýhodnění těch původních věřitelů dlužníka, jejichž pohledávky přešly na žalovaného 1/ a žalovaného 2/. Celý proces rozdělení, podle vedlejšího účastník, od počátku směřoval k úmyslnému zkrácení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka a šlo tak o očištění žalovaného 1/ a žalovaného 2/ od nepotřebných smluvních závazků, včetně velkého množství nadbytečných zaměstnanců a zaměstnanci byli zanechání ve společnosti dlužníka, aniž by byl dlužníkovi ponechán jakýkoliv významnější pokračování 7 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.) majetek či skutečně existoval jakýkoliv reálný plán a výhled pro další pokračování dlužníka v podnikatelské činnosti. Jak ještě dále uvedl vedlejší účastník, žalobou se žalobce domáhá vyslovení neúčinnosti rozdělení v souladu s § 235 insolvenčního zákona, jakožto právního úkonu dlužníka, jelikož dle žalobce, dlužník způsobil zkrácení práv věřitelů, když výše uspokojení přihlášených pohledávek věřitelů je v podstatě nulová, zatímco pohledávky věřitelů žalovaného 1/ a žalovaného 2/ jsou uspokojovány a ani žalovaný 1/, ani žalovaný 2/ na sebe insolvenční návrh nepodali. Dlužník zvýhodnil věřitele žalovaného 1/ a žalovaného 2/, kteří se na základě rozdělení stali jejich věřiteli. Právní úkon dlužníka tak lze považovat za právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona a dále za zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona. Co se týká povahy přeměny obchodních společností, sestává se z více právních skutečností, které lze označit za právní úkon dlužníka, přičemž každý z těchto právních úkonů může být v rámci tohoto řízení určen soudcem za neúčinný ve vztahu k věřitelům dlužníka. Z těchto právních skutečností lze označit za úkon dlužníka projekt přeměny. Úkonem dlužníka je rovněž rozhodnutí valné hromady dlužníka o schválení projektu přeměny. Nejvyšší soud ČR již ve své judikatuře deklaroval, že rozhodnutí valné hromady je jinou skutečností, jejímiž účinky jsou vznik, změna nebo zánik právních vztahů. Z toho pohledu je tedy zřejmé, že na rozhodnutí valné hromady je možno nahlížet jako na právní úkon, a to i pro účely odpůrčí žaloby. Možnost odporovat neúčinnosti přeměny obchodní společnosti připouští odborná literatura a je zřejmé, že přestože platnost přeměny zapsané do obchodního rejstříku dle pravidel stanovených v zákoně o přeměnách napadat nelze, možnosti odporovat přeměně nic nebrání. Podle vedlejšího účastníka bylo rozdělení účelovým jednáním dlužníka k vyvedení majetku a fungující části podnikání na nástupnické společnosti žalovaného 1/ a žalovaného 2/ a naopak, jednáním k ponechání přebytečných a nevyhovujících závazků a zaměstnanců dlužníkovi, jehož podnikatelská činnost byla bezprostředně po provedení rozdělení fakticky ukončena. Jednání dlužníka tedy naplnilo všechny skutkové podstaty neúčinnosti právních úkonů obsažené v insolvenčním zákoně ve smyslu § 240 insolvenčního zákona a § 241 insolvenčního zákona a celý proces rozdělení byl od počátku veden úmyslem zkrácení uspokojení stávajících věřitelů dlužníka. Žalovanému 1/ a žalovanému 2/ jako osobám tvořícím s dlužníkem koncern musel být tento úmysl dlužníka znám. Podmínkou pro naplnění skutkových podstat neúčinnosti uvedených v § 240 a § 241 insolvenčního zákona je dále, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku nebo k úpadku dlužníka vedl. Vzhledem ke skutečnosti, že mezi rozdělením a podáním insolvenčního návrhu dlužníka neuplynuly ani tři týdny, je zřejmé, že právě rozdělení bezprostředně vedlo k úpadku dlužníka. Navíc, vzhledem k tomu, že rozdělením přešel majetek dlužníka na žalovaného 1/ a žalovaného 2/, kteří s dlužníkem tvořili koncern, uplatní se v tomto případě také domněnka úpadku uvedená v § 240 odst. 2 insolvenčního zákona, respektive § 241 odst. 2 insolvenčního zákona. Soud usnesením z 25. února 2015 vstup státního podniku Česká pošta, s.p. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce připustil. Jak soud uvedl, je podle ustanovení § 16 odst. 2 insolvenčního zákona vedlejší účastenství v incidenčních sporech přípustné a podle ustanovení § 93 o.s.ř. se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku. Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu, nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. pokračování 8 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.)

Podstata institutu vedlejšího účastenství spočívá v tom, že se vedlejší účastník snaží podporovat hlavního účastníka, na jehož straně stojí, tak, aby dosáhl vítězství ve sporu. Hlavní procesní subjekt, na jehož stranu vedlejší účastník do řízení přistoupil, na podání vedlejšího účastníka, jímž vstoupil do řízení, nijak nereagoval, a tudíž proti tomuto kroku vedlejšího účastníka nic nenamítal. Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství je tedy existence právního zájmu vedlejšího účastníka na výsledku řízení spojená s existencí právního zájmu na vítězství některého hlavního účastníka ve sporu. Insolvenční řízení je postaveno na zásadě uvedené v ustanovení § 14 odst. 2 insolvenčního zákona, a tedy že vedlejší účastenství není v insolvenčním řízení přípustné a ustanovení § 16 odst. 2 insolvenčního zákona povolující přípustnost vedlejšího účastenství v incidenčních sporech tak představuje výjimku z tohoto pravidla. I v rámci incidenčních sporů je však nutné sledovat účel insolvenčního řízení, jenž je uveden v ustanovení § 1 písm. a) insolvenčního zákona a tedy, že v rámci insolvenčního řízení má dojít k uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Proto v rámci incidenčních sporů tvoří právě majetkové zájmy součást právního zájmu vedlejšího intervenienta. Proto s ohledem na povahu insolvenčního řízení, v němž jsou věřitelé zásadně uspokojováni poměrně z čistého výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, kdy je zřejmé, že čím je tento výtěžek vyšší, tím vyšší bude i míra uspokojení věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení, má tak insolvenční věřitel-vedlejší účastník na straně žalobce, nepochybně právní zájem na úspěchu insolvenčního správce v daném sporu. Právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku tohoto sporu však může též vyplývat i z jeho členství ve věřitelském výboru. Věřitelé, kteří jsou členy věřitelského výboru, by se měli na insolvenčním řízení spolupodílet a incidenční spor, jehož výsledek bude mít velmi podstatný vliv na insolvenční řízení, k této jejich činnosti a k takovému podílení patří. Jelikož soud vzhledem k výše uvedenému neshledal žádné důvody, které by bránily připuštění účasti vedlejšího účastníka v tomto incidenčním řízení, rozhodl na základě ustanovení § 16 odst. 2 insolvenčního zákona a § 93 odst. 2 o.s.ř. tak, že vstup státního podniku Česká pošta, s.p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, PSČ 225 99 do řízení jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce připustil. Proti tomuto rozhodnutí soudu se žalovaní 1/ a 2/ odvolali a Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. května 2015 usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl připuštěn vstup vedlejšího účastníka na straně žalobce, potvrdil. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že je z hlediska právní argumentace soudu prvního stupně správné a na odůvodnění tohoto usnesení odkázal s tím, že ani ve stadiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud ke změně či zrušení napadeného usnesení. Soud v právní věci jednal ve dnech 23. května 2016, 14. listopadu 2016, 30. listopadu 2016, 11. ledna 2017, 13. března 2017 a 3. května 2017. Žalobce na svém stanovisku v řízení trval, když podle jeho názoru dlužník účelově rozhodl o fúzi své společnosti v prosinci roku 2012 a následně byla jeho práva, respektive pohledávky a dluhy převedeny na společnosti MediaCall, s.r.o. a Mediaservis, s.r.o. Dlužník tak převedl svůj majetek na nové společnosti, které hospodařily s vyrovnanými vztahy a sám následně na začátku roku 2013 podal na sebe insolvenční návrh. Tímto postupem byli pokračování 9 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.) někteří věřitelé ve výhodnější pozici, pokud byli převedeni na nové společnosti, a někteří věřitelé zůstali věřiteli dlužníka a fakticky tak nezbyly žádné majetkové hodnoty, ze kterých by bylo možno krýt jejich pohledávky v insolvenčním řízení. Dlužník se tak zbavil na úkor věřitelů v insolvenčním řízení svého majetku. Takovému úkonu je na místě odporovat k dosažení jeho neúčinnosti. Podle názoru žalovaných, který vyjádřili při jednání, by se v daném případě mohlo jednat o velmi složitý spor a stojí za úvahu takovému řešení předejít. Vyslovili názor, že by bylo možno řízení dosáhnout určitého narovnání a vyřešit spor mimosoudní cestou nebo soudním smírem. Zopakovali dále, že nelze odporovat projektu rozdělení, což je jediný úkon, který je v žalobě odporován. Všichni věřitelé dlužníka, včetně vedlejšího účastníka, také, získali realizací přeměny právo na poskytnutí jistoty podle §35 zákona o přeměnách. Není tedy pravdou, že věřitelé nemohli získat uspokojení svých pohledávek a konkrétně vedlejší účastník tohoto práva nevyužil. Žalovaní uvedli, že žalobu považují za účelovou, když u samotného jmění, které přešlo v důsledku přeměny, se jednalo jak o aktiva, tak pasiva a nikoliv o účelové vyvedení majetku. Účelem přeměny byla restrukturalizace podniku dlužníka, kterou inicioval nový společník, který nabyl podíl na dlužníkovi na konci srpna 2012 a zároveň poskytl dlužníkovi peněžní prostředky k tomu, aby mohl nadále provozovat svou činnost. Bylo vypracováno posouzení ústavem American Appraisal, ze kterého vyplynulo, že další pokračování podnikání dlužníka by bylo ztrátové v řádu několika let a z tohoto důvodu se společník dlužníka rozhodl, že dlužníkovi nadále nebude poskytovat prostředky a financovat jeho provoz. Teprve v tomto okamžiku, tedy v lednu 2013 se dlužník ocitl v úpadku a podal dlužnický insolvenční návrh. Po zápisu přeměny společníci financovali provoz obou žalovaných a zejména v případě žalovaného 2/ bylo podnikání po několik let ztrátové. Nicméně, v tomto případě společníci na základě poskytnutého posouzení ústavem American Appraisal dospěli k názoru, že provoz podnikání obou žalovaných a financování dalšího podnikání dává ekonomický smysl. Podle žalovaných také, skutkově, mezi žalobcem, vedlejším účastníkem a žalovanými v tomto řízení nejsou žádné rozpory, ale v každém případě žalovaní nesouhlasí s tím, že se při procesu přeměny společnosti mělo jednat o úmysl žalovaných a dlužníka zkrátit své věřitele. Žalobou je odporován projekt rozdělení ze dne 31. října 2012 a k tomuto dni nebyl žalobcem úpadek dlužníka prokázán. Žalobce dosud dále netvrdí, ani neprokázal, jakému věřiteli se mělo dostat většího protiplnění v důsledku odporovaného úkonu a v jakém rozsahu, a dále v čem spočívá tvrzená nepřiměřenost protiplnění a jaké parametry by mělo takové přiměřené protiplnění mít. V důsledku přeměny došlo k rozdělení obchodního jmění dlužníka, které odpovídalo do té doby faktickému rozdělení divizí dlužníka a předmětu podnikatelské činnosti. Po přeměně, tedy, měl dlužník pokračovat v činnosti spočívající v adresném doručování periodického tisku. Žalovaný 1/ se měl specializovat na aktivní a pasivní telemarketing, ostatní marketingové služby a kurýrní služby. Žalovaný 2/ se měl specializovat na doručování listovních, reklamních a informačních zásilek a neadresné doručování reklamních a informačních tiskovin. To, že žalovaný 1/ a žalovaný 2/ pokračovali po zápisu přeměny v podnikatelské činnosti, bylo umožněno v důsledku finanční podpory společníka. pokračování 10 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.)

Podle stanoviska vedlejšího účastníka na straně žalobce při jednání je spor skutkově v podstatě velmi jednoduchý, když došlo k rozdělení dlužníka se dvěma nástupnickými společnostmi. Tyto společnosti nadále úspěšně podnikají, dlužníkovi zbyly závazky v řádech stovek milionů Kč, přičemž v majetkové podstatě je téměř nula. Pokud by k rozdělení nebylo došlo, věřitelé dlužníka by byli uspokojeni buď v rámci fungující společnosti, nebo by při nejmenším jejich uspokojení nebylo nulové. Vysvětlení žalovaných o tom, jak docházelo k procesu rozdělení v podstatě svědčí jen o tom, zda bylo toto zkrácení věřitelů dlužníka připraveno či nikoliv. Ne však o tom, zda došlo k jejich zkrácení. Po předběžných analýzách se vedlejší účastník domnívá, že v případě prohlášení projektu přeměny za neúčinný by se měli věřitelé dlužníka v insolvenčním řízení na majetek dlužníka uspokojovat tak, jako kdyby k rozdělení nedošlo. Vedlejší účastník dále uváděl, že nepožádal o jistotu proto, že poskytnutí dodatečné jistoty umožňuje zákon o přeměnách pouze pro nesplatné pohledávky. Pohledávky vedlejšího účastníka České pošty, s.p. jako věřitele dlužníka však již byly splatné. Zkrácení a znevýhodnění věřitelů dlužníka je zřejmé na tom, že věřitelé nástupnických společností svá plnění dostávají, zatímco na věřitele dlužníka nezbývá v majetkové podstatě téměř nic. Proto se evidentně jedná o zkracující právní úkon a v této souvislosti není řešení úmyslu dlužníka tak důležité. Případné provozní důvody rozdělení potom nemohou ospravedlnit zkrácení věřitelů dlužníka. Soud slyšel k této právní věci k důkazu, která není skutkově mezi účastníky sporná Martina Dzúra, jednatele společnosti dlužníka od 30. srpna 2012 a zjistil, že se společnost dlužníka v roce 2011 a 2012 dostala do hluboké ztráty a došlo ke změně obchodní firmy. Dluhy společnosti dosáhly asi 150.000.000,-Kč a původní majitelé společnosti dlužníka se rozhodli podat na společnost dlužníka insolvenční návrh. To bylo v srpnu 2012. Nový majitel společnosti RMSM3, a.s. se pokusil společnost dlužníka zachránit a v srpnu 2012 převzal podíl ve společnosti dlužníka. Každý měsíc musel nový majitel přinést několik desítek milionů korun na provoz společnosti dlužníka. Jen v roce 2012 to bylo asi 100.000.000,-Kč. Všechny tyto prostředky byly použity na chod společnosti dlužníka. Tedy, kdyby společnost dlužníka šla do insolvence už v srpnu 2012, tyto peníze by nikdo z věřitelů nezískal. Bylo zejména nezbytné zajistit placení běžných provozních závazků, jako mzdy, platby dodavatelům a zaplacení nájmů. Společnost dlužníka se v té době skládala ze tří částí. Jednou částí bylo call centrum v Brně, které mělo působiště v Brně, mělo svého manažera, finance, personalistiku, IT atd. Druhá část byla novinářská, která se zabývala distribucí tisku, novin a časopisu a třetí část společnosti dlužníka byla poštovní a zabývala se distribucí dopisů a letáků. Uvedené částí společnosti dlužníka spolu nesouvisely a také jejich provoz probíhal dosti odděleně. Každý manažer některé ze tří částí společnosti dlužníka sice uváděl, že jeho část společnosti prodělečná není, ale celá společnost dlužníka vykazovala vysoké ztráty. Později se ukázalo, že ztrátová byla každá z uvedených částí. Znát přesný stav se ukázalo zcela zásadní pro pokus o záchranu celé společnosti dlužníka. Bylo nutno rozdělit společnost dlužníka na tři uvedené části, ale ne pouze teoreticky jako části ve firmě, ale na tři nezávislé části, aby každá z nových firem musela projít ozdravným procesem a pokusem o záchranu. Martin Dzúr osobně jednal s dodavateli i klienty každé z uvedených částí a bylo zřejmé, že na záchranu bude třeba mnoho desítek až stovek milionů korun. V případě novinářské části společnosti dlužníka vydavatelé a klienti zpočátku uváděli, že o návrat k této společnosti mají zájem a tedy záchrana této části se jevila jako možná. Při dalších jednáních v říjnu a v listopadu 2012 se ale ukázalo, že návrat klientů ke společnosti je sice možný, ale nebude určen konkrétně na určitý čas, protože někteří vydavatelé uvedli možnost návratu až v druhé polovině roku 2013, resp. zahájení výběrových řízení až v druhé polovině pokračování 11 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.) roku 2013 a někteří uvedli možnost návratu až začátkem roku 2014. Při předložení této informace na valnou hromadu společnosti dlužníka a požádání o zajištění financování v řádu mnoha desítek až stovek mil. korun s nejistým koncem, majitelé tuto ideu na záchranu této části společnosti dlužníka nepodpořili. Při předložení návrhu na záchranu dalších dvou částí, tedy část call centrum a poštovní část s odhadovanou další investicí v řádech stovek mil. korun, naopak, majitelé tuto investici podpořili. Odhady, které byly tehdy majitelům u obou společností předloženy, se ve skutečnosti naplnily, protože majitelé do současnosti museli vynaložit dalších více než 200.000.000,-Kč na záchranu obou společností. Finanční situace oddělené poštovní části společnosti se dostala do mírného zisku, až v roce 2015, ale ani v současnosti by bez finanční pomoci majitelů, nebyla schopna splácet úvěry a úroky z potřebných peněz na fungování společnosti. Další oddělená část společnosti call centrum se pohybuje ve svých výsledcích kolem nuly. Při zjišťování stavu společnosti dlužníka v září 2012 bylo zjištěno, že společnost nemá žádný hodnotný majetek, tedy nemá žádné nemovitosti a nic, co by se dalo zpeněžit výhodně. Majetek tvořil zejména starý kancelářský nábytek, dále až archaické výpočetní vybavení a další podobný, téměř bezcenný inventář. S ohledem na to, že nebyly dále poskytnuty finanční prostředky, musel být ohledně společnosti dlužníka v lednu 2013 podán insolvenční návrh. Přitom, o záchranu této společnosti i novinářské části bylo usilováno, o čemž svědčí jednání jednatele s klienty novinářské části a jeho úsilí získat klienty zpět. To potvrzuje i seznam pracovních schůzek v říjnu, září, listopadu a prosinci 2012. Kdyby po zápisu přeměny noví majitelé neposkytli financování také dvěma novým společnostem, tyto by nebyly schopny další existence. Určitě v letech 2013-2014 museli majitelé poskytnout financování ve výši desítek mil. Kč až stovek mil. Kč. Také dlužník nebyl schopen po rozdělení bez pomoci akcionářů platit své závazky. Toho nebyla schopna ani jedna ze vzniklých společností. Při přípravě rozdělení, kdy každý z manažerů jednotlivých částí společnosti dlužníka tvrdil, že jeho část neprodukuje ztrátu, museli majitelé, po oddělení poštovní části společnosti a po zápisu přeměny, byla samofinancovatelnost společností pod 50% a muselo tak být doplněno přes 50% financování. U části společnosti (MediaCall, s.r.o.) to bylo méně, než 50%, co doplňovali majitelé. Probíhalo to tak, že se měsíčně pořizoval hospodářský výsledek a majitelé museli dofinancovat částky od 500 tis. Kč do 20 mil. Kč, tedy rozdíl nákladů a výnosů. Tak to šlo v průběhu roku 2013 a podobně i v roce 2014. Soud dále v řízení dokazoval projektem rozdělení formou odštěpení sloučení-příloha 7 NZ 775/2012 a zjistil, že řada dodavatelsko-odběratelských vztahů, velká řada movitých věcí, ochranné známky, nájemní vztahy a další přešly na žalované. Žalovaný 1/ nabyl pohledávky v nominální hodnotě převyšující 16 mil. Kč, ale oproti tomu závazky pouze ve výši 4 mil. Kč. Žalovaný 2/ nabyl pohledávky ve výši přesahující 57 mil. Kč, naproti tomu závazky vůči nespřízněným osobám, jen ve výši cca 6,6 mil. Kč. Žalovaní tedy realizací projektu přeměny evidentně z existujícího majetku společnosti dlužníka nabyli z původního majetku majetek relativně významné hodnoty. Ze zprávy o hodnocení č. C12131964/A, datum hodnocení 30. září 2012, zpráva společnosti American Appraisal s. r. o. soud zjistil, že hodnota čistého obchodního majetku u společnosti žalovaného 1/ získaná metodou sumární hodnoty byla reprezentována částkou 9.800.000,-Kč a hodnota čistého obchodního majetku získaná výnosovou metodou k datu pokračování 12 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.)

30. září 2012 byla reprezentována částkou 71 900.000,-Kč. Hodnota čistého obchodního majetku společnosti žalovaného 2/ získaná metodou sumární hodnoty byla reprezentována zápornou částkou-57 100 000,-Kč a hodnota čistého obchodního majetku společnosti žalovaného 2/ výnosovou metodou k datu 30. září 2012 byla reprezentována částkou 19 400 000,-Kč. Naproti tomu hodnota čistého obchodního majetku společnosti dlužníka (Novinová a poštovní s.r.o.) získaná metodou sumární hodnoty k datu 30. září 2012 byla reprezentována zápornou částkou-104 100 000,-Kč a hodnota čistého obchodního majetku společnosti dlužníka získaná výnosovou metodou k datu 30. září 2012 byla reprezentována částkou-231 100 000,-Kč. Ze závěru expertní zprávy 55/2015 Ing. Lenky Tůmové (zpráva založena ve spisu sp. zn. 94 INS 1151/2013-B-233) soud dále zjistil, že odhadovaná tržní hodnota jmění společnosti žalovaného 1/ k datu 1. lednu 2012 činila 24.000 Kč a tržní hodnota odštěpované hmotného a nehmotného majetku ke 31. prosinci 2012, bez majetku pořízeného v roce 2012, činila částku 6 540 000 Kč a tržní hodnota drobného majetku ke 31.v prosinci 2012 činila 421.000 Kč. Odhadovaná tržní hodnota jmění společnosti žalovaného 2/ byla k datu 1. ledna 2012 v záporné výši, a to-8 597 000 Kč. Tržní hodnota odštěpované hmotného a nehmotného majetku ke 31. prosinci 2012 bez majetku pořízeného v roce 2012 činila, dle názoru znalce, částku 16 121 000 a tržní hodnota drobného majetku ke 21.prosinci 2012 činila 1.475.000 Kč. Podle § 235 insolvenčního zákona jsou neúčinnými ty právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Přitom, podle odst. 2 § 235 insolvenčního zákona se neúčinnost dlužníkových právních zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům. Podle § 237 odst. 1 insolvenčního zákona, mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch povinnost, vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkon. Podle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona může právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení odporovat pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou, kterou podává proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona dále, může insolvenční správce podat odpůrčí žalobu ve lhůtě jednoho roku od kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku a nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne. Insolvenční správce má dále právo požadovat peněžité plnění nebo peněžitou náhradu za plnění v odpůrčí žalobě podle §238 odst. 4 insolvenčního zákona. Podle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona je zvýhodňujícím právním úkonem ten právní úkon, v jeho důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, když podle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona se zvýhodňující právním úkonem rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vede dlužníkova úpadku. To, o jaké právní úkony se jedná, pokud by se mělo jednat o zvýhodňující právní úkony potom demonstrativně uvádí § 241 v odst. 3 insolvenčního zákona. Z ust. § 242 odst. 5 potom vyplývá, které úkony zvýhodňujícími právními úkony nejsou. pokračování 13 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.)

Soud na základě provedeného dokazování a s ohledem na vznesenou argumentaci účastníků řízení učinil tento právní závěr: Dlužník-společnost Novinová a poštovní s.r.o. byl v roce 2012 předlužen ve smyslu § 3 odst. 3 insolvenčního zákona. To lze dovodit například z listin sumární hodnota aktiv (rozvaha)-údajů o vlastním kapitálu u společností Mediaservis, s.r.o.,Mediacall, s.r.o. a Novinová a poštovní s.r.o. ke 30. září 2012, ze zprávy o hodnocení č. C12131964/A, datum hodnocení 30. září 2012, zprávy společnosti American Appraisal s. r. o. Přitom, nebylo možno uvažovat o překonání tohoto stavu při zachování správy jeho majetku v původním rozsahu, případně k dalšímu provozování jeho podniku, protože tento vývoj nedával dlužníkovi žádnou ekonomickou a podnikatelskou perspektivu. To je patrné z údajů o hodnotách čistého obchodního majetku získaná výnosovou metodou k datu 30. září 2012 a z údajů vývoji kumulovaných volných finančních prostředků u jednotlivých částí dlužníkova podnikání pro léta 2012 až 2017, str. 52 až 54 výše uvedené zprávy. Proto se také dlužník rozhodl k realizaci projektu rozdělení formou odštěpení sloučením. Tento postup měl evidentní ekonomický smysl, protože umožňoval zachování činnosti dvou částí dlužníkova podnikání v nově vzniklých nástupnických společnostech a dával jim ekonomickou perspektivu a umožňoval oddělení od zbývající další části činnosti dlužníka, spočívající v distribuci tisku, novin a časopisů, která ekonomickou perspektivu neměla. Projektu rozdělení formou odštěpení sloučením ze dne 31. října 2012 je však současně právním jednáním s řadou úkonů, kterými dochází ke vzniku, změně a zániku řady právních vztahů, například pokud se jedná o pracovně právní vztahy, nájemní vztahy, a které se také týkají právních vztahů k majetku. Původní věřitelé dlužníka se realizací projektu rozdělení formou odštěpení sloučením ze dne 31. října 2012 stali věřiteli tří různých nástupnických společností, ale jejich situace nezůstala stejná, když hodnota čistého obchodního majetku u společnosti žalovaného 1/ představovala 9.800.000,-Kč, hodnota čistého obchodního majetku společnosti žalovaného 2/ představovala zápornou výši-57 100 000,-Kč a hodnota čistého obchodního majetku společnosti dlužníka představovala nejhorší situaci reprezentovanou zápornou hodnotou majetku společnosti ve výši-104 100 000,-Kč. Někteří z věřitelů dlužníka tak byli tímto postupem zvýhodněni a jiní naopak znevýhodněni. Tato situace je znatelná i ze závěru expertní zprávy 55/2015 Ing. Lenky Tůmové, podle které odhadovaná tržní hodnota jmění společnosti žalovaného 1/ k datu 1. lednu 2012 činila 24.000,-Kč a tržní hodnota odštěpované hmotného a nehmotného majetku ke 31. prosinci 2012 bez majetku pořízeného v roce 2012 činila částku 6 540 000 Kč a tržní hodnota drobného majetku ke 31.v prosinci 2012 činila 421.000,-Kč a také, odhadovaná tržní hodnota jmění společnosti žalovaného 2/ byla k datu 1. ledna 2012 v záporné výši, a to-8 597 000 Kč. Tržní hodnota odštěpované hmotného a nehmotného majetku ke 31. prosinci 2012 bez majetku pořízeného v roce 2012 činila dle názoru znalce částku 16 121 000 Kč a tržní hodnota drobného majetku ke 21.prosinci 2012 činila 1.475.000 Kč. Současně tak vznikla situace, kdy realizací projektu rozdělení formou odštěpení sloučením ze dne 31. října 2012 dlužník zkrátil možnost uspokojení věřitelů, kteří podle projektu rozdělení formou odštěpení sloučením zůstali věřiteli společnosti dlužníka-Novinová a poštovní s.r.o., když nejméně do nově vzniklé společnosti žalovaného 1/ odešel jediný reálný majetek, ze kterého by bylo možno v případě insolvenčního řízení věřitele původní společnosti dlužníka uspokojovat. Podle soudu lze tedy uvedenému projektu odporovat, protože se jedná o úkony-jednání, která nejsou z příslušných ustanoveními insolvenčního zákona o neúčinnosti právních úkonů nijak vyjmuta, a tato ustanovení tedy mohou dopadnout i na takové jednání, jako je projekt přeměny. Příslušná ustanovení insolvenčního zákona sice obsahují úpravu pokračování 14 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.) toho, které úkony a za jakých okolností nejsou neúčinnými úkony, například nejsou úkony bez přiměřeného protiplnění nebo nejsou úkony zvýhodňujícími, ale to neznamená automatické vyjmutí takových úkonů z dopadů insolvenčního zákona, ale znamená pouze možnost určité úkony posoudit za určitých okolností jinak než jako úkony bez přiměřeného protiplnění a zvýhodňující, pokud jsou k tomu dány důvody zvláštního zřetele v zákoně vymezené. Nelze potvrdit argumentaci žalovaných, že dlužník neměl v rozhodné době dluhy po splatnosti více než 30 dní a nebyl ani předlužen a měl přislíbeny zakázky, které mu zajišťovaly nebo mohly zajistit řádné podnikání. Jak bylo prokázáno, podnikání dlužníka nebylo evidentně perspektivní, a proto bylo také přistoupeno k projektu přeměny. Hodnota jmění odštěpovaných společností sice mohla být dohromady účetně záporná, ale fakticky byly odštěpeny hodnoty, které jediné mohly znamenat nějakou možnost uspokojení pohledávek insolvenčních věřitelů dlužníka, kdyby jeho úpadek byl ve své době řešen v insolvenčním řízení. Na tom nemůže nic změnit ani případný fakt, že pokud jde například o zaměstnance odštěpovaných subjektů, znamenal přechod těchto zaměstnanců na nové společnosti určitou momentální úlevu pro společnost dlužníka jako takovou. Došlo zde sice k určité úlevě na pohledávkách za podstatou, ale se zaměstnanci odešel také jediný majetek-hodnoty, které vůbec mohli možnost nějaké faktické úhrady pohledávek za podstatou představovat. Společnosti dlužníka sice zůstalo méně zaměstnanců, ale zanikla nebo téměř zanikla možnost úhrady jejich nároků z podstaty dlužníka, když s ostatními zaměstnanci definitivně odešly také hodnoty k alespoň částečné úhradě zapodstatových pohledávek. Projekt, podle soudu tak určité věřitele nepochybně zvýhodnil i tím, když závazky z obchodního styku, které měly být dle projektu převedeny na nástupnické společnosti, byly uhrazeny ještě dlužníkem před účinností přeměny. Podle soudu bylo v tomto řízení z předložených důkazů prokázáno, že z odštěpeného majetku by se odštěpeným věřitelům skutečně mohlo dostat většího uspokojení, než se dostane věřitelům dlužníka v konkurzu na majetek společnosti dlužníka, a to je právě patrné ze zprávy o hodnocení č. C12131964/A, datum hodnocení 30. září 2012, zpráva společnosti American Appraisal s. r. o., když z ní lze usuzovat na odštěpovanou hodnotu. Lze tedy dospět k závěru, že věřitelé, kteří se dostali odštěpením k nástupnickým společnostem, získali výhodu reálného uspokojení svých pohledávek se zajištěním faktickou převáděnou hodnotou a byli tak zvýhodnění v uspokojování svých pohledávek oproti věřitelům, kteří zůstali u společnosti dlužníka. Ekonomicky je rozdělení zdůvodnitelné, když umožnilo převést na nástupnické společnosti perspektivní části podnikání dlužníka a dlužníkovi nechat jen část, kde se obchodní perspektiva očekávat nedala. Právně však znamenalo pro společnost dlužníka újmu. Podle soudu tedy, byla prokázána situace dle žaloby, když žalované nástupnické společnosti získaly určité jmění a mohly dále uspokojovat své věřitele, zatímco dlužník-žalobce zůstal fakticky nemajetný bez reálné možnosti a výhledu své věřitele alespoň částečně a poměrně uspokojit. Proto byla podle soudu v řízení zjištěna situace dle § 235 insolvenčního zákona a projekt rozdělení formou odštěpení sloučením ze dne 31. října 2012 lze celkově vyhodnotit jako neúčinný a zvýhodňující právní úkon, kterými dlužník zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů a jiné věřitele zvýhodnil na úkor jiných. Proto soud rozhodl tak, jak je to uvedeno shora v bodě prvním výroku tohoto usnesení. pokračování 15 sp. zn. 194 ICm 917/2014 (sp. zn.)

O nákladech řízení rozhodl potom soud s tím, že žalovaný měl v tomto sporu úspěch a tedy má právo podle § 142 odst. 1 o.s.ř. na náhradu nákladů řízení proti žalobci. Žalovaný má právo na odměnu za osm úkonů právní služby dle vyhl. 177/1996 Sb., tj. 8 x 3 100,-Kč je částka 24 800,-Kč. K této částce náleží za osm režijních paušálů 8 x 300,-Kč, tedy 2 400,-Kč a celková výše DPH je 5 712,-Kč. Výše náhrady nákladů je tak celkem 32 912,-Kč. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak je to uvedeno shora v bodě druhém výroku tohoto usnesení. Podle § 93 odst. 3 o.s.ř. dále, jedná vedlejší účastník v řízení toliko sám za sebe. Soud proto k situaci vedlejšího účastníka v řízení rozhodl tak, jak je to uvedeno shora v bodě třetím výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e přípustné odvolání k Vrchnímu soudu v Praze do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku. Odvolání se podává k Městskému soudu v Praze.

V Praze dne 3. května 2017

JUDr. Pavel Janout, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Kamil Jakeš