MSPH 93 INS 8653/2011-C2-5
MSPH 93 INS 8653/2011-C2-5

93 ICm 2225/2011-113

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Vaňousem v právní věci žalobce : VDZ trading s.r.o., IČ: 63673037, Jeremiášova 41, 150 00 Praha 5, zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem, Ulrichovo náměstí 737, 500 02 Hradec Králové proti žalované Mgr. Novotná Opltová Barbora, Karlovo nám. 24, 110 00 Praha 1, insolvenční správce dlužníka BARVY PRAGOLAK, s.r.o. v likvidaci, IČ 26733153 se sídlem Přátelství 550, Praha 10, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, Karlovo náměstí 24, 110 00 Praha 1, o vyloučení věci z konkursní podstaty

takto:

I. Žaloba na vyloučení nemovitostí: pozemek parc. č. 852/16 a rozestavěná budova na pozemku parc. č. 852/16, k.ú. Uhříněves obec Praha zapsáno na LV č. 2582 u Katastrálního úřadu pro Hlavní Město Prahu, katastrální pracoviště Praha, z majetkové podstaty dlužníka BARVY PRAGOLAK s.r.o. v likvidaci, IČ: 26733153, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 28.798,-Kč, a to k rukám právního zástupce žalované a do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pokračování-2-93 ICm 2225/2011

III. Žalobce je povinen zaplatit, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, České republice na účet Městského soudu v Praze částku 10.555,40 Kč, a to jako náklad státu -znalečné vyplacené znalci.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou proti žalované domáhal vyloučení pozemku parc.č. 852/16 a rozestavěné budovy na pozemku parc.č. 852/16, zapsaných pro kat. úz. Uhříněves obec Praha u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha (sporné nemovitosti) ze soupisu majetkové podstaty s odůvodněním, podle něhož kupní smlouvou ze dne 14.12.2005 převedl sporné nemovitosti na dlužníka za částku 1.000.000,--Kč, přičemž jeho jediným společníkem a jediným jednatelem je Petr Kraus, který je zároveň většinovým společníkem a jediným jednatelem společnosti dlužníka. Protože v době jejího uzavření jeho základní kapitál činil 102.000,--Kč a základní kapitál dlužníka 200.000,--Kč, je tato smlouva absolutně neplatná, neboť přestože podléhala režimu ustanovení § 196a ObchZ, sjednaná kupní cena nebyla určena na základě znaleckého posudku znalce ustanoveného soudcem. Pokračoval, že sporné nemovitosti dlužník převedl kupní smlouvou z 15.12.2009 na Petra Krause, který v době jejího uzavření byl jediným jednatelem a většinovým společníkem dlužníka, za cenu 862.000,--Kč, přičemž dlužníkův základní kapitál činil 200.000,--Kč. Ani v tomto případě kupní cena v této smlouvě nebyla sjednána ve výši podle znaleckého posudku znalce ustanoveného soudem. Uzavřel, že je dosud vlastníkem sporných nemovitostí a svědčí mu právo vylučující jejich sepis do majetkové podstaty. V průběhu řízení doplnil, že dlužník mu na úhradu sjednané kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 14.12.2005 zaplatil částku 560.000,--Kč. Uvedl, že vylučovací žaloba plní stejnou funkci jako žaloba na určení vlastnického práva, a proto by ani v jednom z těchto případů neměl být jeho nárok na vyloučení sporných nemovitostí podmíněn jeho plněním. Z opatrnosti však navrhl změnu petitu žaloby tak, že se z majetkové podstaty vylučují sporné nemovitosti oproti zaplacení částky 560.000,--Kč s tím, že je srozuměn, že jeden z těchto petitů musí být zamítnut. Poté, co byl poučen soudem prvního stupně podle § 118a odst. 2 o.s.ř. ohledně části petitu žaloby týkající se podmíněnosti vyloučení sporných nemovitostí zaplacením 560.000,--Kč do majetkové podstaty navrhl, aby žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované do majetkové podstaty dlužníka částku 560.000,--Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle něhož žalobcovo tvrzení o neexistenci zákonných podmínek při uzavírání kupní smlouvy ze dne 14.12.2005 jsou uváděna účelově. Vyjádřila přesvědčení, že sjednaná cena podle smlouvy odpovídá závěrům znaleckého posudku, který vyhotoven byl, a že se dlužník stal vlastníkem sporných nemovitostí na základě platné kupní smlouvy ze dne 14.12.2005. Upozornila na to, že dlužník užíval sporné nemovitosti až do roku 2009, tj. 6 let, a o nemovitostech také účtoval a vyjádřila podiv nad tím, jak žalobce kupní smlouvu ze dne 14.12.2005 po tak dlouhé době zpochybňuje. Vyjádřila názor, že se žalobce nemůže domáhat neplatnosti úkonu, kterou svým jednáním sám způsobil, a proto mu nesvědčí věcná legitimace. Konstatovala, že nelze připustit situaci, kdy žalobce v podstatě v osobě svého jediného jednatele a zároveň společníka převede sporné nemovitosti na dlužníka, v němž je tato osoba rovněž jediným jednatelem a společníkem, vytvoří tak dojem, že dlužník vlastní majetek a poskytne věřitelům zdání, že se jedná o bonitní společnost, avšak jakmile se to stane nepohodlným, prohlásí, že převod nemovitostí na dlužníka proběhl neplatně. Z výše uvedeného tak dovozuje záměr Petra Krause jednajícího za žalobce i za dlužníka zkrátit věřitele dlužníka. Uzavřela, že kupní Pokračování-3-93 ICm 2225/2011 smlouvy ze dne 14.12.2005 byla uzavřena platně, což podporuje i to, že pokud by tomu tak nebylo, vzniklo by bezdůvodné obohacení žalobce a pokud by jednatel dlužníka, tj. Petr Kraus, dlužníkem poskytnuté plnění (560.000,--Kč) na žalobci nevymáhal, dopustil by se trestného činu. Pro případ vyhovění žaloby pak trvala na tom, aby bylo vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty bylo podmíněno zaplacením 1.000.000,--Kč.

Zdejší soud rozhodl ve věci rozsudkem č.j. 93 ICm 2225/2011-45 ze dne 12. března 2012, a to tak, že se sporné nemovitosti vylučují ze soupisu majetkové podstaty (bod I. výroku), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 560.000,--Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 7.923,--Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce (bod III. výroku).

Tento rozsudek napadl svým odvoláním jak žalobce, tak žalovaná, a k jejich odvolání Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudek č.j. 93 ICm 2225/2011-45 usnesením č.j. 12Cdo 315/2011-304 z 13.2.2012 zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Součástí odůvodnění byl závazný právní názor soudu odvolacího, kdy dle pokynu odvolacího soudu se nadepsaný soud má zabývat žalobcovým tvrzením a důkazy k jeho prokázání, jež žalobce učinil v odvolacím řízení po řádném poučení, že kupní smlouvy ze dne 14.12.2005 není neplatná jen proto, že kupní cena nebyla sjednána na základě znaleckého posudku znalce ustanoveného soudu, odpovídá-li tato kupní cena obvyklé ceně sporných nemovitosti;

Vrchní soud v Praze pak zdůraznil, že žalobcovo tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 14.12.2005 není ve skutečnosti tvrzením, nýbrž právním závěrem, jež žalobce postavil na tom, že ze smlouvy neplyne, že kupní cena byla sjednána podle závěrů znaleckého posudku znalce ustanoveného soudem-za této situace bylo na soudu prvního stupně, aby podle § 118a o.s.ř. poučil žalobce o tom, že neplatnost této kupní smlouvy není vázána pouze na skutečnost, že kupní cena nebyla sjednána podle znaleckého posudku znalce ustanoveného soudem, ale na tom, že sjednaná kupní cena sporných nemovitostí neodpovídá ceně tržní, resp. obvyklé, a vyzval ho k doplnění tvrzení o tom, že sjednaná cena sporných nemovitostí je nižší než cena obvyklá a důkazů k jeho prokázání. Vrchní soud v Praze dále uložil soudu nadepsanému, že ten má dále poučit žalobce, pokud to shledá nezbytným, podle § 118a o.s.ř. tak, aby byl srozumitelný jeho obsah, a rozhodne věcně o návrhu žalobce nad rámec žaloby na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty (v původním znění, nebo na základě doplnění jeho pozdější změny podle poskytnutého poučení), a to vše ohledně podmíněnosti vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty protiplněním žalobce a k připouštění změny petitu žaloby učiněné soudem prvního stupně považuje odvolací soud za potřebné uvést: Především je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 182/2004, v němž Nejvyšší soud vyjádřil závěr, jenž dopadá i na poměry insolvenčního řízení, že žaloba o vyloučení majetku z majetkové podstaty je žalobou určovací. Vyhovující rozhodnutí o takové žalobě pak nelze vykonat, neboť má povahu určení práva, jež soud ve svém rozhodnutí formulací, že se věc vylučuje ze soupisu majetkové podstaty, deklaruje. Argumentace žalobce, že vyloučení sporných nemovitostí není v projednávané věci podmíněno vrácením plnění, jež od dlužníka na úhradu kupní ceny obdržel, je proto správná.

Po zrušení rozsudku nadepsaného soudu žalobce svým podáním z 19.6.2013 vzal žalobu zpět, a to co do části žaloby, ve které žalobce navrhoval oproti vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty zaplacení částky 560.000,-Kč, a soud na jednání konaném dne Pokračování-4-93 ICm 2225/2011

21.7.2014 usnesením řízení zastavil, a to co do části žaloby, ve které žalobce navrhoval uložení povinnosti žalobci zaplatit žalované do majetkové podstaty BARVY PRAGOLAK s.r.o. v likvidaci částku 560.000,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to z důvodu částečného zpětvzetí žaloby.

Žalobce po provedeném dokazování zdůraznil, že-s ohledem na skutkové vyřešení celé věci-zůstává zde pouze otázka právní, a to otázka platnosti či neplatnosti smlouvy s ohledem na ustanovení § 196a obchodního zákoníku. V souvislosti s tím pak upozornil, že na obou stranách příslušné smluvní transakce byly právnické osoby, které na obou stranách musely dostát svým povinnostem a režimu ustanovení § 196a obchodního zákoníku, z tohoto důvodu vychýlení se od tržní ceny jakýmkoliv způsobem nutně znamená neplatnost této smlouvy.

Žalovaná pak po provedeném dokazování zdůraznila, že bylo prokázáno, že kupní cena byla sjednána ve vyšší výši, než byla stanovena cena obvyklá, z tohoto důvodu tedy bylo dosaženo smyslu ustanovení § 196a obchodního zákoníku.

Soud se zaměřil při dokazování pouze na ty skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné a provedl dokazování v míře nutné k prokázání či popření jejich existence.

Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného zdejším soudem pro žalobce v oddíle C, vložka 36697 bylo zjištěno, že firma žalobce byla zaspána do obchodního rejstříku ke dni 11.4.1995, dále že Petr Kraus je od 11.4.1995-a to doposud-zapsán jako její jediný jednatel, a od 1.8.2005 jako jediný společník s obchodním podílem 100%, a základní kapitál žalobce činí od počátku 102.000,-Kč.

Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného zdejším soudem pro dlužníka v oddíle C, vložka 90285 bylo zjištěno, že Petr Kraus byl od 16.11.2002 do 13.9.2010 zapsán jako jediný jednatel, a od 16.11.2002 jako společník s obchodním podílem 80%, základní kapitál činí 200.000,-Kč.

Z Kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 14.12.2005, vzal soud za prokázané, že žalobce a dlužník uzavřeli kupní smlouvu, dle níž se žalobce zavázal převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na dlužníka, a to za sjednanou kupní cenu ve výši 1,000.000,-Kč. Z příjmových pokladních dokladů a výpisů z účtu tak, jak jdou založeny v přílohové obálce II., soud zjistil, že dlužník na úhradu kupní ceny zaplatil částku 560.000,-Kč.

Z Kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 15.12.2009, vzal soud za prokázané, že dlužník a Petr Kraus uzavřeli kupní smlouvu, dle níž se dlužník zavázal na Petra Krause převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a to za sjednanou kupní cenu ve výši 862.000,-Kč.

Ze soupisu majetkové podstaty ze dne 12.7.2012 soud zjistil, že žalovaná zapsala nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužníka s poukazem na absolutní neplatnost kupní smlouvy mezi dlužníkem a Petrem Krausem, když byla porušena povinnost stanovit hodnotu převáděného majetku na základě posudku jmenovaného znalcem podle § 19a ObchZ. Žalobce nebyl o soupisu vyrozumíván, vyrozuměn byl dopisem ze dne 13.7.2011 Petr Kraus, neboť z logiky věci plyne, že žalovaná vyrozuměla o zahrnutí nemovitostí do majetkové podstaty osobu zapsanou v katastru nemovitostí, a nikoliv žalobce-s ohledem na to, že Pokračování-5-93 ICm 2225/2011

žalobu na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty je možné podat i bez výzvy učiněné insolvenčním správcem, není žaloba předčasná.

Soud-s ohledem na závazný právní názor Vrchního soudu v Praze ve shora citovaném usnesení-zadal znalecký posudek o ceně nemovitostí pod pořadovým č. 2861-01/13, který vyhotovil ing. Zbyněk Zazvonil dne 30.11.2013, a z výroku obsaženého v článku 6 soud zjistil, že obvyklá cena předmětných nemovitostí činila v době uzavření smlouvy A dle odhadu znalce buď 700.000,-Kč-pokud by byly tyto nemovitosti legálně schopné užívání, jestliže by nebyly schopné legálního užívání a tudíž i pronájmu, protože stavba nebyla zkolaudována, byla obvyklá cena odhadnutá částkou 350.000,-Kč, to vše bez DPH. Z tohoto znaleckého posudku tak soud vzal za prokázané, že žalobce prodal dlužníkovi nemovitosti za cenu vyšší než je cena obvyklá, a to za cenu vyšší, než obě varianty stanovené obvyklé ceny.

Po takto provedeném dokazování soud zhodnotil provedené důkazy podle ust. § 132 o.s.ř., a to každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti, a dospěl k závěru, že žaloba není podána po právu.

Podle § 225 InsZ, osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odst. 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odst. 2). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp.zn. 29 Cdo 342/2000 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod číslem 67/2002, jež lze aplikovat i na poměry insolvenčního řízení, formuloval závěr, že osoba, která se domáhá vyloučení věci (pohledávky) ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty svědčí jí.

Podle § 196a odst. 3 ObchZ (ve znění účinném do 31.12.2005) jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada. Dle odst. 4 se ustanovení odstavce 3 se nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku a na nabytí nebo zcizení z podnětu nebo pod dozorem státního orgánu nebo na nabytí nebo zcizení na burze či obdobném regulovaném trhu. Ustanovení odstavce 1 o souhlasu valné hromady se vztahuje obdobně i na bezúplatný převod majetku na akcionáře. Dle § 135 odst. 2 ObchZ se ust. §196a užije obdobně i u společnosti s ručením omezeným.

V daném případě má soud z provedeného dokazování za osvědčené, a to bylo ostatně mezi účastníky nesporné, že žalobce dne 15.12.2005 uzavřel s dlužníkem kupní smlouvu k předmětným nemovitostem, dlužník pak měl kupní smlouvou ze dne 14.12.2009 převést vlastnické právo k nemovitostem na žalobce. Bylo nesporným, že ani u jedené z kupních Pokračování-6-93 ICm 2225/2011 smluv nebyl soudem ustanoven znalec k ocenění cen nemovitostí, ač byla tato povinnost ust. § 196a odst. 3 ObchZ dána, jak vyplývá ze sbírky listin vedených obchodním rejstříkem zdejšího soudu pro žalobce a pro dlužníka. V daném sporu soud nepřísluší zkoumat otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 15.12.2009, ale pouze kupní smlouvy ze dne 14.12.2005, když nemovitosti byly sepsány do majetkové podstaty dlužníka a Petr Kraus žalobu na vyloučení z podstaty nepodal.

Sporným mezi účastníky řízení pak nebyl skutkový stav, nýbrž pouze otázka právní, a to, zda je uzavřená kupní smlouva ze dne 15.12.2005 neplatná pro rozpor se zákonem podle § 37 OZ, když nebyl dodržen postup podle § 196a ObchZ. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu reprezentovanou rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 3986/2009 ze dne 8.2.2012, dle kterého požadavkem na stanovení hodnoty převáděného majetku na základě posudku znalce-v situaci, kdy osoba jednající (oprávněná jednat) jménem společnosti může být ovlivněna svým vztahem k druhé straně transakce-klade zákonodárce na smluvní strany povinnost, jejíž dodržení má za cíl zabezpečit, že převod majetku bude uskutečněn za obvyklou (tržní) cenu, jíž by bylo dosaženo v daném místě a čase při obchodu uzavřeném mezi nespřízněnými osobami. Jinými slovy, ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ. upravuje pro vypočtené situace mechanismus, jehož účelem je eliminovat negativní důsledky případného konfliktu mezi zájmy společnosti a zájmy osoby, jednající jejím jménem, a zabezpečit, aby převod majetku nevedl k poškození společnosti (potažmo jejích společníků a věřitelů). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že důsledkem porušení povinnosti stanovit hodnotu převáděného majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem, kladené ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. na smlouvy v něm vypočtené, je neplatnost smlouvy o převodu majetku (srov. rozsudky citované odvolacím soudem či z novější judikatury rozsudky ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 5189/2008, sp. zn. 29 Cdo 3896/2009, sp. zn. 29 Cdo 4536/2009 a sp. zn. 29 Cdo 4596/2009, ze dne 31. května 2011 sp. zn. 29 Cdo 2761/2010 a ze dne 18. srpna 2011 sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011 a sp. zn. 29 Cdo 2018/2011). Uvedený závěr se (z důvodů vyložených v označených rozsudcích) beze sporu prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. Nicméně byla-li ve smlouvě podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána cena tržní (tj. cena v daném místě a čase obvyklá), ačkoliv cena, za níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo, byť nikoliv postupem předpokládaným v ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. (potažmo článku 11 směrnice). V takovém případě však není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy jen proto, že nebyl dodržen mechanismus zabezpečující, aby cena za převod majetku nebyla sjednána na úkor společnosti. Opačný závěr (podle něhož to, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem vede bez dalšího k závěru o neplatnosti smlouvy podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. i tehdy, byla-li sjednána cena tržní) by v krajním případě mohl vést i k poškození společnosti, na jejíž ochranu je ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. konstruováno (např. bude-li ve smlouvě sjednána cena pro společnost výhodnější než cena tržní). Jinými slovy předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá.

Pokud pak žalobce argumentoval tím, že na obou stranách příslušné smluvní transakce -tj. na obou stranách kupní smlouvy ze dne 14.12.2005-byly právnické osoby, které na obou Pokračování-7-93 ICm 2225/2011 stranách musely dostát svým povinnostem a režimu ustanovení § 196a obchodního zákoníku, z tohoto důvodu vychýlení se od tržní ceny jakýmkoliv způsobem nutně znamená neplatnost této smlouvy, pak se soud s tímto právním hodnocením žalobce neztotožnil. Soud se v tomto svém právním hodnocení řídil závazným právním názorem Vrchního soudu v Praze, formulovaným ve shora citovaném usnesení, ohledně toho, že má být zjištěno, zda sjednaná kupní cena sporných nemovitostí neodpovídá ceně tržní, resp. obvyklé, a to s tím, že žalobce má doplnit tvrzení a označit důkazy ohledně toho, že sjednaná cena sporných nemovitostí byla nižší než cena obvyklá-jinými slovy Vrchní soud v Praze jednoznačně vymezil okruh dalších skutkových zjištění a jejich právní hodnocení-neboť-pokud by Vrchní soud v Praze byl stejného právního názoru jako žalobce-a vychýlení se od tržní ceny jakýmkoliv způsobem by nutně znamenalo neplatnost této smlouvy-formuloval by Vrchní soud v Praze svůj závazný právní závěr tak, že má být zjištěno, zda sjednaná kupní cena beze zbytku odpovídá obvyklé ceně sporných nemovitostí v daném čase. Takto však Vrchní soud v Praze svůj závazný právní závěr neformuloval, naopak vymezil okruh tvrzení žalobce a důkazů jednoznačně tak, že má být žalobcem tvrzeno-a prokázáno-že sjednaná cena sporných nemovitostí byla nižší než cena obvyklá-toto však žalobce neprokázal.

Pokud by se totiž soud při právním hodnocení a posouzení platnosti kupní smlouvy uzavírané-jako v tomto případě-mezi dvěma právnickými osobami personálně propojenými osobou statutárního orgánu a společníka uspokojil s mechanickým výkladem ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ, dospěl by nutně k absurdnímu závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi nimi-ohledně nemovitostí, které představují protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu-by musela být vždy absolutně neplatná-u obou těchto obchodních společností by totiž musela být hodnota těchto nemovitostí stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, u každé společnosti by musel být ustanoven tedy znalec-aby byla zajištěna objektivita, muselo by se jednat o dva různé-na sobě i na společnostech nezávislé-znalce, a je vyloučeno, aby tito dva znalci dospěli samostatnou cestou posuzování ke zcela shodné ceně nemovitostí-cena by totiž musela být (dle mechanického výkladu) shodná do jedné jediné koruny české. Tento mechanický výklad ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ by tedy zcela zabránil takovémuto obchodu mezi dvěma podnikateli, a je třeba dospět k závěru, že takovýto výklad neměl ani zákonodárce na mysli-v tom případě by takovýto druh obchodů rovnou sankcionoval absolutní neplatností. Soud-slovy nálezu Ústavního soudu I. ÚS 770/11-totiž musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit, s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Soud v souvislosti s výkladem ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ pak dále odkazuje na nález Ústavního soudu IV.ÚS 2427/12 a cituje : Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud vícekrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné Pokračování-8-93 ICm 2225/2011 pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 3/06 ze dne 6. 3. 2007 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499), nález sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281)]. Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. .. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy se při řešení právního sporu nemohou omezit na pouhý mechanický výklad a aplikaci podústavního práva, aniž by zároveň nedomýšlely praktické dopady přijetí určitého výkladu právní normy, které nesmí být nesmyslné. Dle tohoto citovaného nálezu Ústavního soudu je právě úkolem soudů odvážit se vyvinout kreativní úsilí k nalezení rozumného a spravedlivého řešení pro ojedinělou situaci, na kterou zákonodárce při přijímání zákona zjevně nepamatoval (a pro její ojedinělost ani pamatovat nemusil), a to pomocí ústavně konformního výkladu-v tomto případě ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ-a jeho aplikace tak, aby byl zachován legitimní cíl zákonodárce. Soud tak-veden shora citovaným závazným právním názorem soudu odvolacího-vyšel ze skutkového zjištění, že cena sporných nemovitostí byla sjednána tak, že pro žalobce-který se následně neplatnosti dovolával-byla sjednána jako cena výhodnější než cena obvyklá. Dle právní úpravy účinné do 31.12.2013 se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil-tento princip se však týká pouze neplatnosti relativní-v případě, kdy je dána absolutní neplatnost právního úkonu (kupní smlouvy), však k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, aniž by se jí kdokoli musel dovolávat (jak je tomu v případě neplatnosti relativní), soud však-jelikož rozhodoval v době účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (tzv. nového občanského zákoníku)-aplikoval při svém rozhodnutí následující principy zakotvené v ustanoveních tohoto nového právního předpisu : Dle ustanovení § 3028 odst.1 se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Dle odst.2 není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Dle ustanovení § 3030 se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I. Dle části první hlava I : Dle ustanovení § 3 odst.2 soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že-dle písm. d)-daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny. Dle ustanovení § 6 odst. 1 každý má povinnost jednat v právním styku poctivě, dle odst. 2 nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Dle ustanovení § 8 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Dle těchto obecných ustanoveních, které je třeba-s ohledem na shora citovaná přechodná ustanovení-použít i na posouzení daného sporu, soud dospěl k závěru, že danou situaci-kdy jak žalobce, tak dlužník-jsou stále propojeny osobou Petra Krause, který předmětné nemovitosti nabyl od dlužníka, a chování žalobce-opět jednajícího osobou Petra Krause-kdy se žalobce domáhá vrácení předmětných nemovitostí, namítá neplatnost kupní smlouvy ze dne 14.12.2005, i když to byl právě Petr Kraus, který tuto kupní smlouvu Pokračování-9-93 ICm 2225/2011 de facto za obě strany uzavřel-by ve svém důsledku znamenalo, že by žalobce těžil z protiprávního stavu, který sám vyvolal. Navíc tento postup žalobce-jak z logiky věci vyplývá-souvisí s postupem Petra Krause-ten evidentně nepodal vylučovací žalobu z toho prostého důvodu, že mu bylo jasné, že by nemohl uspět, a z toho důvodu podal žalobu namísto něho žalobce-v případě vyhovění této žalobě by se tak předmětné nemovitosti de facto vrátily Petru Krausovi (prostřednictvím firmy žalobce), který neplatnost způsobil. Soud tak dospěl k závěru, že se jedná o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Nad rámec tohoto závěru pak soud poukazuje i na nové principy neplatnosti právních úkonů, jak je vymezuje nový občanský zákoník-kdy nový občanský zákoník nezná již pojem absolutní neplatnosti, kdy dle ustanovení § 574 na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné, a dle § 579 odst. 1 způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu. Soudu je zřejmé, že dle přechodných ustanovení není bez dalšího možná retroaktivita těchto ustanovení, s ohledem na shora konstatované absurdní důsledky mechanického výkladu ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ je však na místě uvážit i hodnocení platnosti kupní smlouvy ze dne 14.12.2005 prizmatem těchto ustanovení.

Soud uzavírá, že z důvodů shora uvedených je kupní smlouva ze dne 14.12.2005 smlouvou platnou, a tudíž nevznikl nárok žalobci na vyloučení těchto nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka. Z těchto důvodů neshledal soud žalobní nárok nárokem po právu, a podanou žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V řízení měla plný úspěch ve věci žalovaná, proto soud přiznal žalované plnou náhradu nákladů. Náklady řízení před nadepsaným soudem-a to před zrušením rozsudku Vrchním soudem v Praze-tvoří náklady právního zastoupení advokátem dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (když vyhláška č. vyhlášky 484/2000 Sb. byla v době vyhlášení rozsudku již zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12)-3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis vyjádření a účast na jednání) po 3.100,-Kč/1 úkon, a dále dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. (advokátního tarifu) režijní paušály za tyto 3 úkony právní služby á 300,-Kč. Náklady řízení před Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím tvoří náklady právního zastoupení advokátem dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.-3 úkony právní služby (sepis odvolání, sepis vyjádření a účast na jednání) po 3.100,-Kč/1 úkon, a dále dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. (advokátního tarifu) režijní paušály za tyto 3 úkony právní služby á 300,-Kč. Náklady před zdejším soudem po zrušení rozsudku Vrchním soudem v Praze tvoří náklady právního zastoupení advokátem dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.-1 úkon právní služby (účast na jednání) po 3.100,-Kč/1 úkon, a dále dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. (advokátního tarifu) režijní paušály za tento úkon právní služby á 300,-Kč. Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH tak činí částku : 23.800,-Kč. Podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. má pak zástupce žalované, který je plátcem DPH, nárok na 21% DPH, což představuje 4.998,-Kč, a celkové náklady řízení tak představují částku 28.798,-Kč, kterou soud žalované vůči žalobci na náhradě nákladů řízení výrokem II. přiznal. Pokračování-10-93 ICm 2225/2011

V souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát právo podle výsledků řízení proti účastníkům na náhradu nákladů řízení, které platil, v tomto případě na znalečné vyúčtované znalcem za podání znaleckého posudku částkou 10.555,40 Kč. Při rozhodování o uložení povinnosti nahradit státu náklady řízení soud musel vycházet z toho, že žalobce byl ve věci zcela neúspěšný, soud tedy povinnost zaplatit tento náklad státu uložil výrokem III. žalobci.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

V Praze dne 21. července 2014

JUDr. Petr Vaňous v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Boďová