MSPH 93 INS 6733/2011-C3-9
MSPH 93 INS 6733/2011-C3-9

193 ICm 3280/2013 193 ICm 3971/2013 102 VSPH 336/2015-81 (MSPH 93 INS 6733/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobců a) Komerční banky, a.s., IČO: 45317054, sídlem Na Příkopě 33 č. p. 969, Praha 1, a b) Aleše anonymizovano , anonymizovano , bytem Havlíčkovo nám. 700/9, Praha 3, zast. advokátem Mgr. Miroslavem Synkem, sídlem Balbínova 223/5, Praha 2, proti žalovanému JUDr. Oldřichu Řeháčkovi, Ph.D., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, insolvenčnímu správci dlužníka Radka anonymizovano , anonymizovano , zast. advokátem Mgr. Janem Škeříkem, sídlem Táborská 619/46, Praha 4, o vyloučení finančních prostředků ze soupisu majetkové podstaty, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 193 ICm 3280/2013-18 ze dne 19. února 2015 a o odvolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 193 ICm 3971/2013-33 ze dne 19. února 2015,

t a k t o:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 193 ICm 3280/2013-18 ze dne 19. února 2015 se v bodech I. a III. výroku mění tak, že se žaloba, jíž se žalobkyně a) domáhala toho, aby byla ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vyloučena a jí vydána částka v rozsahu 1.488.346,76 Kč jakožto část výtěžku zpeněžení bytové jednotky č. 1685/5 v bytovém domě č.p. 1685 (LV č. 1865) na pozemku parc. č. 2621/67 a spoluvlastnického podílu o velikosti 6337/198396 na společných částech domu č.p. 1685 na pozemku parc. č. 2621/67 a na pozemku parc. č. 2621/67, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 2730 pro obec Praha a katastrální území Kobylisy, zamítá. 2 193 ICm 3280/2013 193 ICm 3971/2013 102 VSPH 336/2015 ()

II. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 193 ICm 3971/2013-33 ze dne 19. února 2015 se potvrzuje.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze v bodě I. výroku rozsudku č.j. 193 ICm 3280/2013-18 ze dne 19. února 2015 (dále též jen První Rozsudek) rozhodl o tom, že se ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vylučuje a žalobkyni a) se na úhradu její pohledávky vzniklé dle Smlouvy o hypotečním úvěru reg. č. 0030008240577 ze dne 18. 4. 2008 uzavřené mezi žalobkyní a) a Lenkou Erlebachovou vydává částka 1.488.346,76 Kč jakožto výtěžek zpeněžení tam specifikované bytové jednotky v katastrálním území Kobylisy a obci Praha (dále jen Byt), v bodě II. výroku žalobu v části, jíž se žalobkyně a) domáhala vyloučení částky 36.911,24 Kč z majetkové podstaty dlužníka zamítl, a v bodě III. výroku žalovanému uložil, aby žalobkyni a) zaplatil 2.000,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soud v první řadě předeslal, že poté, co jeho rozsudek č.j. 93 ICm 3381/2011-29 ze dne 26. 3. 2012, jímž určil, že pohledávka žalobkyně a), kterou přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je pohledávkou zajištěnou s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení Bytu (dále jen Rozsudek o určení pořadí pohledávky žalobkyně a), byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze sen. zn. 103 VSPH 141/2012 ze dne 14. 8. 2013 (dále jen Předchozí rozsudek odvolacího soudu) změněn tak, že se žaloba zamítá, podala žalobkyně a) novou (tuto) žalobu, kterou se domáhala vyloučení a následného vydání finančních prostředků ve výši 1.525.258,-Kč jakožto výtěžku zpeněžení Bytu ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Žalobu odůvodnila poukazem na závěry obsažené v Předchozím rozsudku odvolacího soudu, podle nichž-v situaci, kdy před zahájením insolvenčního řízení Byt zpeněžil exekutor JUDr. Tomáš Vrána (dále jen Exekutor), který následně vydal rozvrhové usnesení a usnesení o vydání výtěžku z prodeje Bytu žalovanému do majetkové podstaty dlužníka-sice zanikla její práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, nicméně finanční prostředky, které Exekutor poukázal žalovanému, jsou v majetkové podstatě rozpoznatelné, a (proto) je možné se jich domáhat vylučovací žalobou dle ust. § 225 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Žalovaný oponoval tvrzením, že povinnost exekutora vydat insolvenčnímu správci výtěžek zpeněžení výslovně stanoví exekuční řád (dále jen EŘ), z čehož plyne, že výtěžek zpeněžení Bytu do majetkové podstaty dlužníka náleží (kdyby tomu tak nebylo, nemohl by žalovaný výtěžek zpeněžení od Exekutora přijmout). Podle žalovaného tudíž žalobkyně není aktivně legitimována k podání vylučovací žaloby, 3 193 ICm 3280/2013 193 ICm 3971/2013 102 VSPH 336/2015 () neboť jí nesvědčí právo vylučující zařazení věci do soupisu majetkové podstaty. Žalovaný upozornil rovněž na to, že zástavní právo žalobkyně k Bytu bylo v pořadí až za zástavním právem Aleše anonymizovano zajišťujícím jeho pohledávku ve výši 887.464,93 Kč; tudíž jen Aleš Vondráček by mohl být (v převážné části) úspěšný s vylučovací žalobou, na čemž nic nemění ani to, že tento věřitel (správně) přihlásil svoji pohledávku vůči dlužníkovi jako nezajištěnou.

Ve skutkové rovině vyšel soud prvního stupně zejména z toho, že: 1) dne 18. 4. 2008 byla mezi žalobkyní a) a Lenkou Erlebachovou uzavřena úvěrová smlouva, 2) dne 21. 4. 2008 byla mezi žalobkyní a) a dlužníkem k zajištění pohledávek z úvěrové smlouvy uzavřena zástavní smlouva k Bytu (dále jen Zástavní smlouva), přičemž zástavní právo ve prospěch žalobkyně a) dle Zástavní smlouvy bylo do katastru nemovitostí zapsáno jako druhé v pořadí (prvním v pořadí bylo zástavní právo svědčící žalobci b), 3) dne 7. 9. 2010 byl Byt zpeněžen v dražbě v rámci exekuce vedené Exekutorem, 4) usnesením ze dne 20. 12. 2010, jež nenabylo právní moci, rozhodl Exekutor o rozvrhu rozdělované podstaty ve výši 1.920.000,-Kč tak, že v prvé skupině bude uspokojena pohledávka na náhradu nákladů exekuce, ve druhé skupině nebude uspokojena žádná pohledávka, a ve třetí skupině bude uspokojena pohledávka zástavního věřitele: žalobce b) ve výši 887.464,93 Kč a žalobkyně a) ve výši 637.464,93, 5) dne 20. 4. 2011 bylo k insolvenčnímu návrhu žalobkyně a) zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníkovi, přičemž žalobkyně a) téhož dne kromě jiného přihlásila pohledávku ve výši 1.815.171,-Kč z titulu úvěrové smlouvy jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k Bytu, 6) dne 21. 10. 2011 byl zjištěn úpadek dlužníka a do funkce insolvenčního správce byl ustanoven žalovaný, 7) usnesením ze dne 27. 10. 2011, jež nabylo právní moci dne 14. 12. 2011, rozhodl Exekutor o tom, že se žalovanému jako insolvenčnímu správci dlužníka vydává výtěžek ve výši 1.525.258,-Kč, neboť z rozdělované podstaty získané z prodeje Bytu ve výši 1.920.000,-Kč se odpočítávají stanovené náklady exekuce ve výši 394.742,-Kč (bod I. výroku) a o tom, že dnem právní moci tohoto (rozvrhového) usnesení zanikají zástavní práva, věcná práva a nájemní práva na vydraženém Bytě (bod II. výroku), 8) dne 21. 11. 2011 přihlásil žalobce b) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávky v celkové výši 1.829.228,31 Kč z titulu smluv o půjčce ze dne 8. 2. a 8. 7. 2008 jako pohledávky nezajištěné, 9) ke dni 1. 12. 2011 zapsal žalovaný do soupisu majetkové podstaty dlužníka výtěžek exekuce ve výši 1.525.258,-Kč.

V rovině právního posouzení věci soud s poukazem na uvedená skutková zjištění v intencích závěrů obsažených v Předchozím rozsudku odvolacího soudu uzavřel na tom, že se žalobkyně a) zcela správně domáhala vyloučení finančních prostředků z majetkové podstaty dlužníka vylučovací žalobou dle ust. § 225 IZ. S přihlédnutím k tomu, že z výtěžku, který Exekutor žalovanému do majetkové 4 193 ICm 3280/2013 193 ICm 3971/2013 102 VSPH 336/2015 () podstaty dlužníka předal, je nutné odečíst částku připadající na odměnu žalovaného, jež činí 36.911,24 Kč, žalobkyni a) svědčí nárok na vydání částky 1.488.346,76 Kč (1.525.258-36.911,24). V tomto rozsahu proto žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu jí zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti bodům I. a III. výroku Prvního Rozsudku, jimiž bylo žalobě v (podstatné) části vyhověno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalovaný včasné odvolání, v němž setrval na své (shora reprodukované) argumentaci, a v němž požadoval, aby odvolací soud První Rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu změnil tak, že žalobu zamítne i ve zbývajícím rozsahu a vůči žalobkyni a) mu přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud v Praze v bodě I. výroku rozsudku č.j. 193 ICm 3971/2013-33 ze dne 19. února 2015 (dále též jen Druhý Rozsudek) zamítl žalobu, jíž se žalobce b) domáhal toho, aby byla ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vyloučena a na úhradu jeho vykonatelné pohledávky, jež mu byla přiznána pravomocným směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze č.j. 30 Sm 335/2008-8 ze dne 25. 8. 2008, vydána částka 887.464,93 Kč jakožto výtěžek zpeněžení Bytu, a v bodě II. výroku žalobci b) uložil, aby žalovanému zaplatil 8.228,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. Při posuzování důvodnosti žaloby měl soud-poté, co učinil obdobná skutková zjištění jako v Prvním rozsudku-za podstatné, že žalobce b) na rozdíl od žalobkyně a) nepřihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení jako pohledávku zajištěnou, a na rozdíl od žalobkyně a) se proto (byť měl zástavní právo k Bytu jako první v pořadí) nemůže domáhat žalobou dle ust. § 225 IZ vyloučení finančních prostředků z majetkové podstaty dlužníka. Proto žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti Druhému Rozsudku podal žalobce b) včasné odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkal, že nerespektoval Předchozí rozsudek odvolacího soudu, jímž byla pravomocně zamítnuta žaloba na určení, že přihlášená pohledávka žalobkyně a) je pohledávkou zajištěnou s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení Bytu, v důsledku čehož (nesprávně) dovodil, že jeho pozice je jiná než pozice žalobkyně a), která (nesprávně) přihlásila pohledávku jako zajištěnou. Naopak, v této procesní situaci, kdy jeho pohledávka a pohledávka žalobkyně a) byly zjištěny jako nezajištěné, je podle žalobce b) postavení obou žalobců shodné. Za těchto okolností měl tudíž soud rozhodnout buď tak, že finanční prostředky představující exekuční výtěžek zpeněžení Bytu vyloučí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka ve prospěch obou žalobců (dle specifikace provedené v rozvrhovém usnesení Exekutora), nebo tak, že vylučovací žaloby obou žalobců zamítne. Proto požadoval, aby odvolací soud Druhý Rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a vůči žalovanému mu přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co usnesením ze dne 8. 1. 2016 obě odvolací věci spojil ke společnému řízení, dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal První a Druhý Rozsudek v rozsahu napadeném odvoláními 5 193 ICm 3280/2013 193 ICm 3971/2013 102 VSPH 336/2015 () včetně řízení, která jejich vydání předcházela, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 4. 2. 2016, dospěl k těmto zjištěním a závěrům: Soud prvního stupně poukazuje na Předchozí rozsudek odvolacího soudu vyšel při posuzování důvodnosti obou žalob z toho, že zástavní práva žalobců k Bytu zanikla jeho zpeněžením v exekuci (k čemuž došlo právní mocí rozvrhového usnesení Exekutora), a z toho, že-v situaci, kdy jsou Exekutorem vydané finanční prostředky představující výtěžek zpeněžení Bytu v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka rozpoznatelné-byla žalobkyně a), která přihlásila svojí pohledávku do insolvenčního řízení jako zajištěnou, na rozdíl od žalobce b), který přihlásil svojí pohledávku do insolvenčního řízení jako nezajištěnou, oprávněna domáhat se vyloučení finančních prostředků z majetkové podstaty dlužníka vylučovací žalobou dle ust. § 225 IZ (jiná práva ve vztahu k majetkové podstatě z titulu existujícího zástavního práva uplatnit nemohla). Tento závěr však (již) s ohledem na to, že v průběhu odvolacího řízení byl Předchozí rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 56/2012 ze dne 30. 11. 2015 změněn tak, že se Rozsudek o určení pořadí pohledávky žalobkyně a) potvrzuje, obstát nemůže.

Nejvyšší soud ČR totiž v označeném rozsudku vysvětlil, že je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníkovi v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce (ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ). Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci. Vydáním výtěžku zpeněžení insolvenčnímu správci (právní mocí rozvrhového usnesení) zaniká v souladu s ust. § 337h odst. 1 OSŘ zástavní právo k předmětu zajištění (k zániku dochází ze zákona, výmaz zástavního práva pak již má pouze deklaratorní účinky). Vydání výtěžku zpeněžení zajištění však nemůže být na úkor věřitele, který si svou pohledávku (na rozdíl od ostatních věřitelů dlužníka) zajistil. Proto je insolvenční správce povinen s vydaným výtěžkem zpeněžení z exekučního řízení naložit jako s výtěžkem zpeněžení majetkové podstaty. Potud poukázal i na závěry obsažené v usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 471/2004 ze dne 15. 12. 2004 uveřejněném pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 86/2005) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která z tohoto rozhodnutí dále vycházejí (včetně poukazu na usnesení sp. zn. 20 Cdo 3395/2011 ze dne 21. 6. 2012, v němž Nejvyšší soud ČR dovodil, že závěry uvedené v R 86/2005 se zcela uplatní i pro insolvenční řízení). Již z R 86/2005 totiž plyne, že tvoří-li rozdělovanou podstatu výtěžek z prodeje zástavy, má oprávněný (v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání) postavení zástavního věřitele. Pro insolvenční poměry lze tento závěr modifikovat jen tak, že oprávněný má v insolvenčním řízení postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví povinného (dlužníka) a do majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení zástavy, s nímž bude pro účely uspokojení věřitelů nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění došlo v insolvenčním řízení (uplatní se ust. § 298 a § 299 IZ). 6 193 ICm 3280/2013 193 ICm 3971/2013 102 VSPH 336/2015 ()

Smysl vydání výtěžku zpeněžení zástavy v exekučním řízení přímo insolvenčnímu správci, nikoli oprávněnému či jiným věřitelům, kteří se přihlásí do exekučního řízení, je ten, že uspokojovat lze pouze pohledávky těch (zajištěných) věřitelů, kteří se do insolvenčního řízení přihlásili (potud Nejvyšší soud ČR odkázal na své usnesení sen. zn. 29 NSČR 16/2011 ze dne 30. 11. 2011 uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) bez ohledu na to, zda byli účastníky původního exekučního řízení. V poměrech tam projednávané věci o určení pořadí pohledávky žalobkyně a) se tyto závěry podle dovolacího soudu prosadí tak, že po rozhodnutí o úpadku dlužníka (povinného) a vydání výtěžku zpeněžení Exekutorem žalovanému, se právní postavení žalobkyně a) jako zástavní věřitelky, jež měla svou pohledávku zajištěnu zástavním právem k majetku (Bytu) dlužníka, změnilo pouze tak, že možnost uspokojit svou pohledávku nemá z původního předmětu zajištění, nýbrž z výtěžku jeho zpeněžení. K zachování této možnosti bylo na žalobkyni a), aby si takto svou pohledávku postupem dle ust. 166 IZ (jako zajištěná věřitelka) přihlásila do insolvenčního řízení, což také učinila. Z výše uvedeného je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že žaloba na vyloučení (rozpoznatelných) finančních prostředků dle ust. § 225 IZ není právním prostředkem umožňujícím uspokojit pohledávky žalobců z výtěžku zpeněžení Bytu nacházejícího se v majetkové podstatě dlužníka. Odvolání žalovaného proti bodům I. a III. výroku Prvního (vyhovujícího) Rozsudku je tudíž důvodné. Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ První Rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu změnil tak, že žalobu žalobkyně a) zamítl. Naopak odvolání žalobce b) proti Druhému (zamítavému) Rozsudku důvodné není. K jeho odvolací argumentaci lze dodat, že v důsledku toho, že na rozdíl od žalobkyně a) nepřihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení jako pohledávku zajištěnou, je jeho pozice vskutku jiná než pozice žalobkyně a); jen pokud by se do insolvenčního řízení přihlásil jako zajištěný věřitel, což neučinil, měl by stejně jako žalobkyně a) možnost uspokojit svou pohledávku z výtěžku zpeněžení Bytu. Jeho právní postavení (logicky) není stejné jako u žalobkyně a) právě proto, že pohledávka žalobkyně a) byla zjištěna jako zajištěná (žalobkyně a) totiž uspěla se žalobou na určení pořadí své pohledávky). Odvolací soud proto podle ust. § 219 OSŘ Druhý Rozsudek jako věcně správný potvrdil. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, 2 a § 150 OSŘ, přičemž důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž v řízení úspěšnému žalovanému nepřiznal právo na jejich náhradu, spočívají v tom, že žalobkyně a) podala žalobu na základě právního názoru (jež se posléze ukázal být nesprávným) obsaženého v Předchozím rozsudku odvolacího soudu (viz obsah žaloby žalobkyně a). 7 193 ICm 3280/2013 193 ICm 3971/2013 102 VSPH 336/2015 ()

Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 150 OSŘ, přičemž důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému nepřiznal právo na jejich náhradu, spočívají v tom, že žalobce b) stejně jako žalobkyně a) podal žalobu na základě právního názoru obsaženého v Předchozím rozsudku odvolacího soudu (viz obsah žaloby žalobce b). P o u č e n í : Proti bodům I. a II. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze. Proti bodům III. a IV. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 4. února 2016 Mgr. Tomáš B r a u n , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Zdeňka Pokorná