MSPH 93 INS 37764/2013-C4-16
MSPH 93 INS 37764/2013-C4-16 193 ICm 431/2015

193 ICm 431/2015-225 (MSPH 93 INS 37764/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Vaňousem v právní věci žalobkyně: Mgr. Ing. Petra Hýsková, IČO 743 60 809, se sídlem U Smaltovny 1375/25, 170 00 Praha 7, insolvenční správce dlužníka CLANROY, a.s., IČO 264 26 927, se sídlem Václavské náměstí 802/56, 110 00 Praha 1, zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, Domažlická 1256/1, 130 00 Praha 3, proti žalované: Ing. Dana anonymizovano , anonymizovano , bytem Notečská 568/2, 180 00 Praha 8, zastoupené Mgr. Markem Ječmenem, advokátem, Domažlická 1256/1, 130 00 Praha 3, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, o odpůrčí žalobě a žalobě na vydání peněžitého plnění,

takto:

I. Žaloba na určení, že právní úkon dlužníka CLANROY, a.s. spočívající v poskytnutí finančního plnění ve prospěch žalované Ing. Dany anonymizovano , nar. 6.7.1978, bytem Notečská 568/2, 180 00, Praha 8-Troja, a to dne 9.4.2011 ve výši 25.000,-Kč, dne 21.5.2012 ve výši 70.200,-Kč, dne 1.8.2012 ve výši 19.622,-Kč, dne 1.3.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 26.3.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 22.4.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 21.5.2013 výši 100.000,-Kč, dne 24.7.2013 ve výši 30.000,-Kč, dne 10.9.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 27.11.2013 ve výši 31.326,-Kč, celkem tedy ve výši 476.148,-Kč, je vůči majetkové podstatě dlužníka CLANROY, a.s. neúčinným, in eventum na určení, že je úkonem bez právního důvodu, s e z a m í t á. isir.justi ce.cz 193 ICm 431/2015 pokračování-2-193 ICm 431/2015

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované uhradit žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka CLANROY, a.s. částku ve výši 476.148,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, s e z a m í t á.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 126.240,-Kč, a to k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně podala u zdejšího soudu dne 27.1.2015 odpůrčí žalobu, kdy namítla, že úkony dlužníka, kterými ve prospěch žalované-počínaje 9.4.2011 a konče dnem 27.11.2013-poukázal finanční prostředky v celkové výši 476.148,-Kč, jsou: dle ustanovení § 235 odst. 1 IZ právním úkonem, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, dle ustanovení § 240 odst. 1 zákona č. 182/2006. Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, dle ustanovení § 242 odst. 1 IZ právním úkonem, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Žalobkyně dále namítala, že žalovaná neosvědčila, že mandátní činnost pro dlužníka skutečně vykonávala. Žalobkyně dále tvrdila, že-v době, kdy dlužník poukázal žalované předmětné finanční prostředky-pak dlužník již byl v úpadku, tj. dlužník se nacházel v úpadku již v době, kdy od něj žalovaná nabyla finanční prostředky-žalobkyně odkázala na ust. § 3 odst.1 písm. b insolvenčního zákona, dle kterého je dlužník v úpadku v případě že neplní závazky po splatnosti více jak 30 dní-to dlužník naplnil, když-v době, kdy byly předmětné právní úkony žalovanou učiněny (byly-li vůbec učiněny)-byl dlužník v úpadkové situaci. Žalobkyně pak zdůraznila propojenost žalované a dlužníka, když uvedla, že žalovaná byla v období od 12.4.2010 do 29.9.2010 členem představenstva dlužníka a v období od 9.9.2011 do 31.8.2012 předsedkyní dozorčí rady dlužníka-z toho žalobkyně dovozovala, že žalovaná a dlužník byly osobami blízkými. Žalobkyně dále uvedla, že jí je toliko známo, že žalovaná byla v inkriminovaném období zaměstnankyní Českých drah (majetkového odboru) a zřejmě v této pozici vyvíjela činnost směřující k zajištění obchodu dlužníka s Českými drahami. Za tuto činnost byla dle informací žalobkyně žalovaná z Českých drah propuštěna a bylo na ni podáno trestní oznámení. Je tedy otázkou, zda mandátní smlouvy neměly pouze zakrývat plnění poskytované dlužníkem žalované coby osobě ovlivňující z pozice zaměstnance Českých drah chování Českých drah. Plnění poskytnutá dlužníkem žalované pokládá žalobkyně za plnění bez prokázaného právního důvodu. Tím vším byly naplněny znaky dle ustanovení § 235 a násl. IZ, resp. § 240 až § 242 IZ a shora označené finanční prostředky je tak třeba vydat ve prospěch majetkové podstaty dlužníka-žalobkyně se tak kromě určení neúčinnosti těchto právních úkonů domáhala po žalované i vydání peněžitého plnění ve výši 476.148,-Kč. Na výzvy soudu pak žalobkyně doplnila svá tvrzení následujícím způsobem: Žalobkyně zdůraznila, že žalovaná zastávala vrcholné funkce v orgánech dlužníka, jednala za dlužníka a svým jednáním vytvářela jeho vůli, a je tedy s ohledem na výše uvedené nepochybné, že se jedná o osobu dlužníku blízkou. Pokud pak v mezidobí údajně vykonávala činnost (funkci ředitele společnosti) dle mandátní smlouvy ze dne 14.2.2011 a navazující 193 ICm 431/2015 pokračování-3-193 ICm 431/2015 mandátní smlouvy ze dne 1.11.2011 a její odměna se odvíjela od hospodářských výsledků dlužníka, tedy i v tomto období musela žalovaná nepochybně pociťovat újmu dlužníka jako újmu vlastní, pokud takovou činnost skutečně vykonávala. S ohledem na vše shora uvedené je dle přesvědčení žalobkyně nepochybné, že žalovaná byla osobou dlužníku blízkou v rozhodné době od 9.4.2011 do 1.8.2012. Ve vztahu k období od 1.3.2013 do 27.11.2013 však není blízkost vztahu dlužníka a žalované rozhodná, neboť dlužník se v tomto období prokazatelně nacházel ve stavu úpadku ve smyslu ustanovení § 3 insolvenčního zákona, když již ke dni 31.12.2011 měl dlužník nejméně 3 věřitele (Lesy České republiky, a.s.; STAVOKOMP, stavební, a.s.; CENTRAL GROUP 23 investiční, a.s.), jejichž pohledávky za dlužníkem, které již byly po splatnosti, činily nejméně částku ve výši 62.576.473,50 Kč. Nadto ovšem žalobkyně znovu vyzdvihuje, že dlužník se prokazatelně ve stavu úpadku nacházel již od 31.12.2011, Žalobkyně dále tvrdila, že v případě dlužníka a žalované je evidentní, že žalovaná musela být podrobně seznámena s dlužníkovou finanční situací stejně jako s tím, že dlužník takovým způsobem úmyslně zkracuje uspokojení jiných věřitelů. Žalobkyně tuto svou domněnku dovozuje ze skutečnosti, že žalovaná byla v období od 9.8.2011 do 31.8.2011 předsedou dozorčí rady dlužníka a též z obsahu sjednaných činností dle mandátní smlouvy. Žalobkyně dále namítala, že částka tak jak byla vyplacena, neodpovídá sjednané mandátní smlouvě, neboť dle žalobkyně byla sjednána odměna z hrubého zisku dlužníka a dlužník v roce 2011 žádného zisku nedosáhl Žalobkyně dále doplnila, že dlužník zkrátil uspokojení svých věřitelů tím, že vyplácel peněžní prostředky žalované, přestože se v rozhodné době nacházel ve stavu úpadku, a to převody ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalované. Věřitelé byli zkráceni o částku vyplacenou žalované ve výši 476.148,-Kč, když tato částka měla být použita k jejich poměrnému uspokojení a zároveň tímto jednáním dlužníka došlo ke zvýhodnění žalované, které byly uhrazeny jí tvrzené nároky z titulu mandátní smlouvy. K úhradě žalovanou tvrzených nároků došlo, ačkoli nároky jiných věřitelů zůstaly neuhrazeny-a s ohledem na stav majetkové podstaty-zůstanou neuhrazeny i v konkursu. Oproti tomu se žalované dostalo 100% uspokojení jejích pohledávek, což je uspokojení násobně vyšší, než které by se jí dostalo v konkursu.

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, a to z následujících důvodů-tyto upřesnila dále na základě výzev ze strany soudu následovně : Žalovaná pracovala do ukončení spolupráce výpovědí pro dlužníka na základě mandátní smlouvy uzavřené dne 1.11.2011, která nahrazovala předchozí uzavřenou mandátní smlouvu uzavřenou dne 14.2.2011. Žalovaná se pro dlužníka zavázala za úplatu vykonávat pozici ředitelky společnosti, kdy v gesci žalované byly činnosti uvedené čl. 2. mandátní smlouvy. Z této uzavřené mandátní smlouvy vznikal žalované nárok na měsíční peněžní plnění dle splněných pracovních povinností a činností uvedených v čl. 2 mandátní smlouvy, ve výši stanovených čl. 5 této mandátní smlouvy. Počínaje dnem 14.2.2011, tedy podpisem mandátní smlouvy ze dne 14.2.2011, ve výši fixní odměny 50.000,-Kč měsíčně, počínaje dnem 1.6.2011 v nové výši fixní odměny 60.000,-Kč měsíčně a na základě uzavřené mandátní smlouvy ze dne 1.11.2011 nahrazující původní mandátní smlouvu v nové výši fixní úhrady 70.000,-Kč měsíčně. Dále měla žalovaná z čl. 5 této mandátní smlouvy nárok na odměnu ve výši 10% z uzavřených obchodů za daný měsíc v případě, že tyto obchody byly prokazatelně nabrány, realizovány a dokončeny žalovaným za daný měsíc. Tyto odměny za realizované obchody byly žalovanou uplatněny na základě prokazatelně provedených a dokončených dražeb daňovým doklady, na základě kterého byla žalované například poukázána na běžný účet dne 1.8.2012 částka ve výši 19.622,-Kč. Dne 21.2.2012 vypověděla žalovaná mandátní smlouvu, a to ke dni 30.4.2012. Ve smyslu čl. 5. uzavřené mandátní 193 ICm 431/2015 pokračování-4-193 ICm 431/2015 smlouvy vznikal žalované též nárok na pohyblivou část odměny dle uvážení dlužníka a v poslední řadě i na pohyblivou roční odměnu, kdy tato pohyblivá část byla závislá na obratu svěřené divize, což v konkrétním případě představovalo odměnu ve výši 2% z celkového ročního hrubého zisku bez DPH ze zakázek dlužníka. Tato odměna ve výši 2% z celkového ročního hrubého zisku dlužníka byla žalovanou vyfakturována řádným daňovým dokladem č. FV12006 ve výši 375.000,-Kč, přičemž k této faktuře byl žalovanou předložen dlužníku výpočet dle dosaženého obratu dlužníka za rok 2011 a byl dlužníkem v této výši přijat. Následně byly žalované na jeho běžný účet dlužníkem zasílány postupné úhrady v rámci splátkového kalendáře, které činí podstatnou část žalobcem rozporovaným úhrad. Tento nárok žalované byl dlužníkem uhrazen poslední splátkou dne 27.11.2013 ve výši 31.326,-Kč. Dále žalovaná namítala, že byla od 9.8.2011 předsedou dozorčí rady dlužníka, přičemž dne 21.2.2012 na tuto svou funkci rezignovala a dlužník tuto rezignaci dne 22.2.2012 potvrdil a přijal. Jakákoli personální propojenost dlužníka a žalované v období rozhodném pro posuzování úpadku dlužníka je proto vyloučena. Žalovaná uvedla, že celková částka ve výši 476.148,-Kč byla uhrazena žalované, přičemž se jedná o plnění, které představovalo odměnu žalované za jím poskytnuté plnění v letech 2011 a 2012, a to na základě uzavřené mandátní smlouvy. Žalobkyně přitom namítá neúčinnost právního úkonu dlužníka ve smyslu § 240 odst. 1 IZ, kdy se dle jeho tvrzení mělo jednat o právní úkon bez přiměřeného protiplnění. K tomuto tvrzení žalobkyně nepodává žádný důkaz o neposkytnutém, či nedostatečném protiplnění ze strany žalované. Žalovaná proto namítá, že k tomuto tvrzení žalobkyně neunáší důkazní břemeno. Dále se žalobkyně dovolává aplikace § 242 odst. 1 IZ, kdy dlužník úmyslně zkracuje uspokojení, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám-k tomuto tvrzení žalobkyně rovněž nepředložila žádné důkazy o tom, že žalovaná věděla o skutečnosti, že by jí přijaté plnění mohlo zkracovat uspokojení ostatních věřitelů. Žalovaná v této věci poukazuje na skutečnost, že většinu sporovaných plateb přijala v době, kdy již téměř 2 roky pro dlužníka nevyvíjela žádnou činnost a nemohla proto vědět, v jaké situaci se může dlužník nacházet a předchozí platby přijal v době, kdy dlužník nevykazoval žádné známky zadluženosti, naopak se jevil jako finančně dostatečně zabezpečený s ohledem na dosažený obrat v roce 2011. Žalovaná poukazuje na skutečnost, že ke konci roku 2011 byl dlužník nejlepším dražebníkem roku s objemem zpeněženého majetku formou dražby ve výši 562.525.300,-Kč. Žalovaná dále poukázala na to, že-ke dni podání insolvenčního návrhu-dlužník přiznával své nesplacené závazky v celkové výši 142.000.000,-Kč, z tohoto důvodu žalovaná namítá, že plnění ve výši 476.148,-Kč rozložené v období od 9.4.2011 až 27.11.2013, nemohlo představovat právní úkony, které by vedly k úpadku dlužníka. V posuzovaném případě je přitom prokázané, že sporované platby byly provedeny v období před vznikem úpadku dlužníka. Je rovněž nepochybné, že z hlediska platné právní úpravy nebyla žalovaná osobou blízkou osobě dlužníka, ani s ním netvořila koncern, proto i v tomto ohledu je právně nemožné uvažovat o odporovatelnosti některých právních úkonů ve prospěch žalované. Z hlediska tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná musela vědět, že dlužníkovi hrozí úpadek, odkazuje žalovaná na doktrinární výklad k ustanovení § 241 IZ: Důkazní břemeno prokázat, že tato osoba mohla při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku nebo toto jednání k úpadku vede, spočívá na žalobci. K tomuto žalovaná podotýká, že žalobkyně ke dni podání žaloby nepředložila jediný důkazní návrh, který by osvědčoval presumované jednání ve smyslu § 241 IZ. Žalovaná pak-na výzvu soudu-doplnila svá tvrzení následovně : Pokud byla tázána na sjednanou formulaci v mandátní smlouvě z 1.11.2011, uvedla, že v čl. 5 odst. 2 při uzavírání smlouvy chápaly smluvní strany celkový roční hrubý zisk 193 ICm 431/2015 pokračování-5-193 ICm 431/2015 následujícím způsobem : celkový roční hrubý zisk měl být určen tak, že od tržeb-výnosů-ze zakázek se měly odečíst náklady vztahující se k těmto zakázkám-neměly se zohledňovat takové položky jako např.: úroky, smluvní pokuty a náklady nevztahující se k těmto zakázkám. Žalovaná dále odkázala na obvyklou praxi v obchodním styku, kdy běžná manažerská odměna je ve výši 2-10% z obratu, v závislosti na fixní odměňovací složce, odměna výši 2% z hrubého zisku je v daném případě zcela přiměřeným nárokem na úplatu ve smyslu § 571 tehdejšího obchodního zákoníku. Žalovaná dále uvedla, že od 14.2.2011 až do 30.4.2012 vykonávala činnost ředitelky (provozní ředitelky) dlužníka, a to v rozsahu běžné pracovní doby od 8:30 do 17:00 hodin, tedy každodenní činnost výkonu vedení společnosti. Mezi její základní činnosti patřila zejména: personální politika a výběrová řízení na zaměstnance-např. David Šašek, Jan Henzl, Kristýna Charvátová; řízení dražebních týmů, tedy komunikace a koordinace činnosti dražebních týmů, kontrola činnosti dražebních týmů, kontrola plnění zakázek, sjednávání obchodních aktivit pro dlužníka (kontakt s insolvenčními správci), zpracování reportů a komunikace s předsedou představenstva; zastupovaní dlužníka navenek zejména svými přednáškami na jednotlivých konferencích týkajících se zcizování majetku formou veřejné dražby dobrovolné a elektronické aukce, realizace dvou charitativních dražeb (jednu pro Lymfomhelp a druhou pro MŠ a ZŠ Nebušice); prezentace dlužníka v médiích, např. Snídaně s Novou-příspěvek o elektronických aukcích (mělo by být v archivu TV Nova); podávání podkladů o realizovaných dražbách a o jejich výsledcích předsedovi představenstva, podávání výkazů o úspěšnosti a ekonomice zakázky. Téměř veškerá e-mailová komunikace je v archivu dlužníka. Nicméně z této skutečnosti vyplývá, že žalovaná měla přesné informace o dosažených tržbách, neboť to bylo její náplní práce a též měla přehled o reálných nákladech. Žalovaná po celou dobu svého působení ve společnosti dlužníka, ani po jejím odchodu, nemohla předvídat, že je dlužník v úpadku nebo se k němu blíží, a to zejména z následujících důvodů: Na konci října 2011 byly zaměstnancům společnosti stejně jako žalované na firemní akci v Detěnicích u Prahy předány k užívání firemní vozidla. Jednalo se o 3 Škody Octavia a jedno BMW. Firemní akce byla pojatá jako poděkování zaměstnancům společnosti za splnění zakázky pro Lesy ČR a za plnění povinností; Až do svého odchodu žalovaná neobdržela žádné informace o neplnění či prodlení z provozních závazků, po určitou dobu měla žalovaná k dispozici náhled na účet dlužníka, ze kterého vyplývala plnění, úhrady závazků, skládání dražebních jistot apod. Žalovaná neměla dva roky před úpadkem k dispozici žádné účetní doklady společnosti ani je nemohla obdržet, neboť svou činnost ve společnosti dlužníka ukončila ke dni 30.4.2012 a funkci předsedy DR ke dni 22.2.2011; Společnost evidentně řádně plnila své povinnosti vyplývající z provozní činnosti (platila nájem, faktury za dodávky médií, telefony, platy zaměstnanců apod.); Společnost dále vykonávala činnost dražebníka, a to i pro jiné subjekty (ověřitelné na veřejně dostupném údaji www.centralniadresa.cz, kdy lze z objemů realizovaných dražeb dovodit tržby dosahované v jednotlivých i následujících letech činnosti dlužníka; Účetní výsledky vyplývající z účetní závěrky dlužníka nekorespondují s dostupnými informacemi o tržbách a nákladech společnosti v době vyúčtování odměny. Dlužník žádným způsobem nenárokoval vrácení vypočtené odměny ani po zveřejnění účetní závěrky. Z výše uvedeného je možné dovodit, že účetnictví dlužníka vykazuje určité nesrovnalosti, nebo lze tušit, že náklady dlužníka byly uměle navyšovány z důvodu daňové optimalizace, což byl také důvod, proč roční odměna byla sjednána z hrubého zisku, nikoli z čistého, přičemž v mandátní smlouvě tento pojem není definován, bralo se však, že se jedná o provozní zisk společnosti po odečtení nákladů vztahujících se k výkonům zakázky. Žalovaná tak navrhovala žalobu jako zcela nedůvodnou zamítnout. 193 ICm 431/2015 pokračování-6-193 ICm 431/2015

Soud se zaměřil při dokazování pouze na ty skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné a provedl dokazování v míře nutné k prokázání či popření jejich existence.

Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná obdržela v inkriminovaném období platby od dlužníka v celkové výši 476.148,-Kč, tak jak tvrdí žalobkyně v žalobě-tj. bylo nesporné, že platby byla poukázány žalované-z účtu dlužníka následovně : dne 9.4.2011 ve výši 25.000,-Kč, dne 21.5.2012 ve výši 70.200,-Kč, dne 1.8.2012 ve výši 19.622,-Kč, dne 1.3.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 26.3.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 22.4.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 21.5.2013 výši 100.000,-Kč, dne 24.7.2013 ve výši 30.000,-Kč, dne 10.9.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 27.11.2013 ve výši 31.326,-Kč. Dále bylo nesporné, že-v souladu s úplným výpisem z OR-žalovaná byla v období od 12.4.2010 do 29.9.2010 členem představenstva dlužníka (toto účastníci učinili nesporným), a dále pak v období od 9.8.2011 do 31.8.2012 předsedou dozorčí rady dlužníka-na dotaz soudu žalovaná setrvává na tom, že účast v tomto orgánu jí skončila ke dni 21.2.2012-žalovaná tvrdí, že rezignovala 21.2.2012 na svou funkci a dlužník rezignaci potvrdil 22.2.2012-toto žalobkyně učinila sporným. Toto učinili nesporným účastníci na jednání konaném dne 7.4.2016. Soud tedy v souladu s ustanovením § 120 odst. 4 o.s.ř. vzal tato shodná tvrzení účastníků za svá skutková zjištění.

Soud tak prováděl dokazování pouze ohledně sporných momentů, tj. ohledně toho, zda žalovaná mandátní činnost v pracovním poměru pro dlužníka skutečně vykonávala, zda se v případě žalované a dlužníka jednalo o osoby blízké, a zda se-v případě předmětných plateb-jedná o právní úkony bez přiměřeného protiplnění, či o právní úkony zvýhodňující, resp. o právní úkony, kterými dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, a zda tento úmysl byl žalované znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

Ze spisu zdejšího soudu sp. zn.je známo jako soudu, tak účastníkům, že insolvenční řízení na dlužníka bylo zahájeno 30.12.2013, a usnesením č.j. -A-23 ze dne 27.1.2014 byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlášen konkurs, insolvenčním správcem byla ustavena žalobkyně. Žaloba byla soudu doručena dne 27.1.2015, takže byla podána včas.

Ze seznamu přihlášených pohledávek v tomto insolvenčním řízení soud vzal za prokázané, že dlužník se nacházel v úpadku, a to v době, kdy od něj žalovaná obdržela předmětné peněžní prostředky, neboť v té době neplnil závazky po splatnosti více jak 30 dní (jedná se o závazky vůči : věřiteli č. 18-Lesy České republiky, s.p.-pohledávky ve výši 55,505.000,-Kč splatné v období od 14.9.2011 do 7.12.2011, věřiteli č. 21-STAVOKOMP, stavební a.s.-pohledávky ve výši 5,285.583,50 Kč splatné v období od 28.1.2011 do 15.12.2011-přihlášku pohledávky podala JUDr. Eva Janíková, zvláštní insolvenční správkyně této firmy, věřiteli č. 40-CENTRAL GROUP 23 investiční a.s.-pohledávka ve výši 1,785.890,-Kč splatná od 20.8.2008). Soud tak vzal za prokázané, že dlužník měl již koncem roku 2011 více než dva věřitele-přičemž jejich pohledávky za dlužníkem, které již byly po splatnosti, činily nejméně částku 62.576.473,50 Kč, dlužník pak byl v prodlení s těmito platbami po dobu přesahující 3 měsíce.

Z úplného výpisu dlužníka z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze oddíl B, vložka 7005, soud zjistil, že žalovaná byla v období od 12.4.2010 do 29.9.2010 členem představenstva dlužníka, a dále pak v období od 9.8.2011 do 31.8.2012 193 ICm 431/2015 pokračování-7-193 ICm 431/2015 předsedou dozorčí rady dlužníka. Z rezignace žalované na předsedu dozorčí rady adresované předsedovy představenstva dlužníka z 21.2.2012 soud pak vzal za prokázané, že-v časové a věcné souvislosti s výpovědí mandátní smlouvy-žalovaná rezignovala na tuto funkci ve společnosti dlužníka, z potvrzení o přijetí rezignace na předsedkyni dozorčí rady z 22.2.2012 soud vzal za prokázané, že tato rezignace byla dlužníku doručena (též svědek Milan Kremel potvrdil, že obdržel rezignaci žalované na předsedu dozorčí rady z 21.2.2012, Potvrzení o přijetí rezignace z 22.2.2012 podepsal, a uvedl, že má za to, že ještě během roku 2012 valná hromada projednala tuto rezignaci a bylo to zohledněno v obchodním rejstříku). Byť tedy v obchodním rejstříku byla ukončena až ke dni 31.8.2012 její funkce předsedy dozorčí rady dlužníka, soud vzal za prokázané-v souvislosti s výslechem svědků Kremela, Indráka i Divíška-že žalovaná od konce února 2012 fakticky žádnou činnost pro dlužníka-ani v této funkci-nevykonávala a neměla ani přístup k účetnictví a dalším materiálům dlužníka.

Z Mandátní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem jako mandantem a žalovanou jako mandatářem z 14.2.2011, soud zjistil, že žalovaná se zavázala vykonávat pozici ředitelky společnosti a dlužníkovi poskytovat činnosti vyjmenované v předmětu smlouvy (čl. 2. smlouvy), a to zejména : celkové vedení dražební divize v ČR, úzká spolupráce s dalšími odděleními administrativy, legislativy, financí, marketingu atd., definice marketingové a prodejní strategie, zajištění neustálého rozvoje a zkvalitňování služeb zákazníkům, monitorování konkurence,, příprava ročních rozpočtů a plánů prodeje, sledování a kontrola nákladů a příprava podkladů k vedení účetnictví, pravidelné informování vedení společnosti o obchodních výsledcích, vedení obchodního týmu, identifikace a rozvoj nových obchodních příležitostí, zpracování návrhu strategie rozvoje svěřené divize, udržování kontaktů s klíčovými osobami-obchodními partnery a klienty, příprava realizace realitních projektů, veřejných dražeb, elektronických aukcí a příprava podkladů pro jejich realizaci, zastupování společnosti, jednání se všemi orgány státní správy za společnost dle pokynů mandanta. Tato činnost měla být poskytována dlužníkovi v období od 14.2.2011 a byla uzavřena na dobu neurčitou. Dlužník se zavázal žalované uhradit cenu za prováděnou smluvní činnost-fixní odměnu-tato byla sjednána v čl. 5 v měsíční výši 60.000,-Kč. Dále byla v čl. 5 sjednána pohyblivá odměna ve výši 2 % z celkového ročního hrubého zisku bez DPH ze zakázek mandanta (splatnost 30.4. následujícího roku), a dále měla žalovaná nárok na procentní sazbu obchodní odměny do výše 10% z uzavřených obchodů za daný měsíc, přičemž základ pro výpočet této odměny je tvořen součtem zaplacených provizí a smluvních pokut u prokazatelně nabraných, realizovaných a dokončených mandatářem za daný měsíc-po odečtení sazby DPH (je-li odečítána) a nákladů. Z Mandátní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem jako mandantem a žalovanou jako mandatářem z 1.11.2011, soud zjistil, že žalovaná se zavázala dlužníkovi poskytovat činnosti vyjmenované v předmětu smlouvy (čl. 1. Smlouvy-obdobně definované jako v Mandátní smlouvě z 14.2.2011), s tím, že činnost měla být poskytována dlužníkovi v období od 1.11.2011. Mandátní smlouva z 1.11.2011 nahradila Mandátní smlouvu z 14.2.2011, a byla uzavřena na dobu neurčitou. Dlužník se zavázal žalované uhradit cenu za prováděnou smluvní činnost-fixní odměnu-tato byla sjednána v čl. 5 v měsíční výši 70.000,-Kč. Dále byla v čl. 5 sjednána pohyblivá odměna ve výši 2 % z celkového ročního hrubého zisku bez DPH ze zakázek mandanta (splatnost 30.4. následujícího roku), a dále měla žalovaná nárok na procentní sazbu obchodní odměny do výše 10% z uzavřených obchodů za daný měsíc, přičemž základ pro výpočet této odměny je tvořen součtem zaplacených provizí a smluvních pokut u prokazatelně nabraných, realizovaných a dokončených mandatářem za daný měsíc-po odečtení sazby DPH (je-li odečítána) a nákladů. 193 ICm 431/2015 pokračování-8-193 ICm 431/2015

Z výpovědi mandátní smlouvy žalované adresované dlužníku z 21.2.2012, soud vzal za prokázané, že žalovaná vypověděla Mandátní smlouvu z 1.11.2011, a z výpovědi svědka Milana Kremela vzal za prokázané, že výpověď mandátní smlouvy z 21.2.2012, byla doručena dlužníkovi.

Z faktur vystavených v období od 31.10.2011 do 12.7.2012 žalovanou na dlužníka č. FV11010, FV12001, FV12002, FV12003, FV12004 a FV12005, soud zjistil, že žalovaná vyúčtovala dlužníkovi za poskytnuté služby, a to následně : Dle Mandátní smlouvy ze dne 14.2.2011 vystavila žalovaná fakturu FV11010 z 31.10.2011-za říjen 2011-měsíční paušální odměna 60.000,-Kč (na tuto fakturu dlužník uhradil žalované dne 9.4.2011 částku 25.000,-Kč). Dále dle Mandátní smlouvy ze dne 1.11.2011 vystavila žalovaná následující fakturu : Fakturu FV12001 z 31.1.2012-za leden 2012-měsíční paušální odměna 70.000,-Kč, fakturu FV12002 ze dne 28.2.2012-fakturováno celkem 108.860,-Kč-z toho : měsíční paušální odměna 69.100,-Kč za únor 2012 (žalovaná vysvětlila, že vyfakturovala o 900,-Kč méně, neboť šlo o její soukromou úhradu z prostředků dlužníka) a provize 39.760,-Kč uzavřeného obchodního případu-dražba Popovičky konaná dne 26.1.2012, CDV 14.200.000,-Kč-10% z odměny, FV12003-z 31.3.2012 za březen 2012-měsíční paušální odměna 70.000,-Kč, úhrady těchto faktur však nebyly podanou žalobou napadeny. Dále žalovaná vystavila fakturu FV12004 z 30.4.2012-měsíční paušální odměna za duben 2012 ve výši 70.200,-Kč (sjednaná odměna navýšena o částku 200,-Kč-proplacený kolek)-tato odměna byla uhrazena platbou realizovanou dlužníkem dne 21.5.2012, dále fakturu FV12005 z 12.7.2012-fakturováno celkem 19.622,-Kč,-provize z dražeb-pro Bytový podnik v likvidaci pro Prahu 5 (celková cena dosažená vydražením 1.664.500,-Kč)-dražba konaná dne 22.6.2012 a dražba nemovitostí Prádelna Kladno (celková cena dosažená vydražením 4.630.000,-Kč) konaná dne 6.6.2012-tato odměna byla uhrazena platbou realizovanou dlužníkem dne 1.8.2012. To, že dražby byly-za dobu činnosti žalované pro dlužníka-realizovány, vzal soud za prokázané z materiálů: Vyhledávání veřejných dražeb, statistiky dražeb za rok 2012. Fakturou č. FV12006 z 30.9.2012 pak žalovaná vyfakturovala 2% odměnu z dosažených tržeb z realizovaných dražeb (po odečtení nákladů) v roce 2011, a to částkou 375.000,-Kč-žalovaná vycházela z celkového ročního hrubého zisku bez DPH ze zakázek-dražeb-dlužníkem realizovaných ve výši 18.750.000,-Kč, což odpovídá též rozdílu mezi výší tržeb realizovaných dlužníkem v roce 2011 a nákladů vážícím se k zakázkám (jak soud zjistil z Výkazu zisku a ztráty za rok 2011, tak zde je uvedena pod položkou Výkony, Tržby za prodej vlastních výrobků a služeb částka 44.375 tis. Kč-dlužnice kalkulovala s nižšími tržbami ve výši 21.161 tis. Kč, z výkazu peněžních toků, kde jsou uvedeny částky v souhrnné výši 23.369 tis. Kč), správnost vyčíslení výše odměny potvrdil svědek Milan Kremel, a též dlužník sám-a to podpisem Dohody o vzájemném započtení pohledávek a závazků ze dne 13.6.2013, v rámci které dlužník ztvrdil správnost faktury č. FV12006 a správnost vyúčtované odměny tím, že z fakturované částky 375.000,-Kč činil nezaplacený zůstatek pohledávky žalované částku 125.000,-Kč (dlužník před podpisem této dohody na fakturu uhradil částky: dne 1.3.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 26.3.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 22.4.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 21.5.2013 výši 100.000,-Kč), a z toho započtením proti pohledávce dlužníka z titulu řádného úroku z půjčky poskytnuté dlužníkem žalované zanikla pohledávka ve výši 13.674,-Kč a dlužník se zavázal zbývající částku 111.326,-Kč uhradit žalované do 31.7.2013-bylo pak prokázáno, že tento nedoplatek uhradil dlužník ve splátkách: dne 24.7.2013 ve výši 30.000,-Kč, dne 10.9.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 27.11.2013 ve výši 31.326,-Kč. 193 ICm 431/2015 pokračování-9-193 ICm 431/2015

Soud vzal z důkazů-výslechu svědků Milana Kremela a Tomáše Indráka -za prokázané (ve spojení s dále konstatovaným listinnými důkazy), že žalovaná pro dlužníka na základě mandátní smlouvy činnost vykonávala, žalované tak vznikl nárok na sjednanou odměnu. Tomáš Indrák vypověděl, že byl ve firmě dlužníka cca. od 2010 do konce roku 2013, žalovaná byla jeho vedoucí tak rok až rok a půl. Žalovaná pro dlužníka pracovala, je to tak asi 4-5 let, byla svědkova vedoucí v dražbách. Byla vedoucí těch, co fyzicky dražby dělali, podávali jí zprávy o tom, co se bude dražit, o průběhu a výsledcích dražeb, měla na starosti dva týmy po čtyřech lidech. Milan Kremel vypověděl, že žalovaná byla ve firmě dlužníka už v době, kdy tam nastoupil-to bylo v létě 2011, byla ředitelkou, vedla dražební týmy-byly tři nebo dva-vždy po třech lidech a jedné asistentce, starala se o jednotlivé zakázky, komunikovala se zákazníky, dělala všechno možné, nějaké personální věci, měla na starosti též zpracování ekonomických výstupů-směrem k vedení firmy i směrem k dražebníkům. V době kdy svědek do firmy dlužníka přišel, měla uzavřenu s dlužníkem mandátní smlouvu. Dále uvedl, že žalovaná měla funkci zapsanou v obchodním rejstříku-před jeho příchodem v představenstvu, za jeho působení v dozorčí radě. Někdy začátkem roku 2012 se dohodli se žalovanou na ukončení mandátní smlouvy, současně dala rezignaci na svoji funkci v dozorčí radě, a-pokud svědek ví-tak tím skončila veškerá její činnost pro firmu dlužníka. Svědek potvrdil, že Mandátní smlouvu ze dne 14.2.2011 viděl, předcházela smlouvě, kterou podepisoval on, a dále vypověděl, že podepsal Mandátní smlouvu z 1.11.2011, založenou ve spise-pokud byl tázán, zda žalovaná po celou dobu, kdy byl ve firmě dlužníka, vykonávala činnost popsanou v čl. 2-tak uvedl, že tuto činnost vykonávala, žalovaná pracovala naprosto profesionálně, nebyly s ní žádné problémy. Pokud byl svědek tázán na ujednání v čl. 5 odst. 2, Mandátní smlouvy ze dne 14.2.2011, tak potvrdil, že se na tom se žalovanou dohodli, pokud byl tázán na roční hrubý zisk, tak jednoznačně vypověděl, že bylo dohodnuto, že roční hrubý zisk představuje součet realizovaných dražeb v příslušném roce, z nich odměna dlužníka byla sjednaná tak, že se vycházelo ze sjednané provize-na konci roku se sečetly realizované provize ze všech dražeb a z nich měla nárok žalovaná na sjednaná 2 %. Pokud byl svědek tázán, zda měla žalovaná po svém odchodu z firmy dlužníka přístup k ekonomickým materiálům, tak vypověděl, že to nemohla mít. Svědek Ing. Pavel Divíšek vypověděl, že do firmy dlužníka nastoupil 16.4.2012 a 16.1.2014 skončil, nejdříve působil ve funkci výkonného ředitele, po té ve funkci majetkoprávního analytika, a když nastoupil, žalovaná ve firmě končila. Svědek poté byl asi dvakrát v Českých drahách, tam se žalovanou jednal, ve firmě dlužníka ji viděl po jejím odchodu snad jednou, svědek nevěděl o tom, že by snad-po svém odchodu-žalovaná měla přístup k účetnictví a dalším interním materiálům dlužníka. To, že žalovaná pro dlužníka na základě mandátní smlouvy činnost vykonávala, a též to, že dlužník v době, kdy předmětné platby žalované hradil, vyvíjel dražební činnost a byl důvodným předpoklad, že ve své hospodářské činnosti bude dále pokračovat, takže žalovaná neměla indicie ohledně toho, že by snad byl dlužník v úpadku, bylo prokázáno též následujícími důkazy : Zápisem z porady dlužníka konané dne 26.9. a 29.9.2011, fotografiemi na č.l. 104 a č.l.105, materiálem nazvaným : Vyhledávání veřejných dražeb, statistikami dražeb od 1.1. do 31.12.2011, 2012 a 2013, tabulkou dražebníků za rok 2011, 2012 a 2013, emailovou komunikací od žalované z 18.8.2011, 21.3.2011, 5.12.2011, emailem od Přemysla Jiráka adresovaným žalované z 15.2.2011, Přehledem tržeb dlužníka za rok 2011 a to za dražby, rozvaha a výkaz zisku a ztráty, listinou nazvanou: Aktuální stav, datovanou 24.2.2011-zprávou žalované adresované předsedovi představenstva dlužníka učiněnou po jejím nástupu do funkce, listinou nazvanou: Transparentnost při zpeněžování či pronájmu nemovitého majetku, série seminářů. 193 ICm 431/2015 pokračování-10-193 ICm 431/2015

Soud dále provedl k důkazu obžalobu na Milana Kremela z 13.6.2014, z té pouze zjistil, že žalovaná jako svědkyně vypověděla, že věděla o tom, že nejsou řádně hrazeny závazky vůči Lesům České republiky, s.p., dále vypověděla, že z účetního pohledu bylo patrné, že společnost dlužníka vytváří zisk, ale neměla cash. To, že by žalovaná věděla o závazcích vůči jiným věřitelům, však z obžaloby neplyne, soud z této listiny tak nevzal za prokázané, že by žalovaná věděla o úpadkové situaci dlužníka, natož že by se dopustila úmyslně zkracujících úkonů na úkor jiných věřitelů.

Soud dále provedl k důkazu rozsudek Městského soudu v Praze 40 T 5/2014 z 10.9.2014-ve věci obžalovaných Zdeňka Macháčka, Josefa Šinágla a Jiřího Sobeka. V tomto trestním řízení se řešila trestná činnost obžalovaných v souvislosti s firmou MEXX Reality s.r.o., a to v souvislosti s realitními úschovami (vůči Zdeňku Macháčkovi bylo trestní řízení-z důvodu jeho zdravotního stavu-přerušeno), předmětem dokazování byla i propojenost s dalšími firmami holdingu MEXX (který zastřešovala firma MEXX Group a.s.), s tím, že dle závěrů dokazování do této skupiny patřila též firma dlužníka. Z tohoto důkazu však soud nevyvodil žádných skutkových závěrů, když-ohledně žalované a jejímu tvrzenému propojení s firmou dlužníka, jakož i o tom, že žalovaná věděla o úpadkové situaci dlužníka, a že by se dopustila úmyslně zkracujících úkonů na úkor jiných věřitelů-se z tohoto rozsudku nepodává žádný závěr.

S ohledem na nadbytečnost, jakož i při respektování principu hospodárnosti řízení, soud zamítl návrh na provedení všech zbývajících důkazů, a to s ohledem na právní hodnocení, které soud shrnul na jednání konaném dne 7.3.2017, když soud vzal za prokázané, že žalovaná pro dlužníka na základě mandátní smlouvy činnost vykonávala, že odměna sjednaná mezi žalovanou a dlužníkem byla sjednána jednak pevnou měsíční odměnou, a dále tzv. odměnou z výsledku-ve výši 2% z celkového hrubého ročního zisku bez DPH ze zakázek dlužníka (z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že úmysl smluvních stran byl takový, že roční hrubý zisk představuje součet realizovaných dražeb v příslušném roce), roční hrubý zisk byl žalovanou prokázán, ani jedna z odměn tak nebyla závislá na celkových výsledcích hospodaření dlužníka, jak tvrdila žalobkyně. Soud dále nevzal za prokázané, že by se-v případě dlužníka a žalované-jednalo o osoby blízké, soud neshledal provedené platby ani za úkon bez přiměřeného protiplnění, ani zvýhodňující úkon ve prospěch žalované.

Po takto provedeném dokazování soud zhodnotil provedené důkazy podle ust. § 132 o.s.ř., a to každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti, a dospěl k závěru, že žaloba není podána po právu. Soud na jednání konaném ve věci dne 7.4.2016 shrnul výsledky přípravy jednání, a s tím, aby předešel případně překvapivému rozhodnutí ve věci, upozornil účastníky na následující: Platby učiněné dne 9.4.2011 ve výši 25.000,-Kč, dne 21.5.2012 ve výši 70.200,-Kč, dne 1.8.2012 ve výši 19.622,-Kč, byly realizovány více jak 1 rok před zahájením insolvenčního řízení-v tomto případě by musela žalobkyně dotvrdit a prokázat, že se v případě žalované a dlužníka jedná o osobu blízkou-ve smyslu § 42 a Občanského zákoníku případně dle § 196a Obchodního zákoníku, a že újmu by pocítila osoba žalované jako újmu vlastní, či o osoby tvořící koncern-nic takového se, ale z obsahu spisu nepodává. Tak aby lhůta byla zachována-tj. v délce 3 roky resp. 5 let, musela by toto žalobkyně prokázat, v opačném případě se žalobou na určení neúčinnosti těchto úkonů bude neúspěšná. Ohledně plateb dne učiněných dne 1.3.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 26.3.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 22.4.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 21.5.2013 ve výši 100.000,-Kč, 193 ICm 431/2015 pokračování-11-193 ICm 431/2015 dne 24.7.2013 ve výši 30.000,-Kč, dne 10.9.2013 ve výši 50.000,-Kč, dne 27.11.2013 ve výši 31.326,-Kč, pak se jedná o platby, které byly realizovány v období 1 roku před zahájením insolvenčního řízení. Soud z listin založených ve spise shledává, že se jednalo o platby odměny, která byla sjednána Mandátní smlouvou uzavřenou již dne 1.11.2011. U těchto plateb přichází do úvahy posuzování jejich neúčinnosti i v případě, pokud by se neprokázalo, že se v případě žalované a dlužníka jedná o osobu blízkou, či o osoby tvořící koncern. Soud by tak zkoumal, zda se jedná o úkony bez přiměřeného protiplnění-s ohledem na žalobní tvrzení by bylo předmětem dokazování to, zda žalovaná skutečně činnost dle mandátní smlouvy vykonávala, a zda jí tak vznikl nárok na vyúčtovanou odměnu, rovněž by bylo předmětem dokazování to, zda v případě poslední shora citované faktury dosáhl dlužník takového hrubého ročního zisku za rok 2011, ze kterého vypočetla svojí odměnu žalovaná-toto pak musí prokázat žalovaná. V souvislosti s tím soud odkazuje na ustanovení § 571 odst. 2 obchodního zákoníku, dle kterého nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv-jelikož smlouva nestanoví žádné konkrétní podmínky pro vznik nároku na úplatu-s výjimkou určení výše odměny v závislosti na dosažení ročního hrubého zisku, pro oprávněnost nároku by tedy postačovalo, pokud by v řízení bylo prokázáno, že činnost v rozhodném období poskytnutá byla, že tedy žalovaná řádně vykonala činnost a ročního hrubého zisku bylo dosaženo ve výši, ze které byla žalovanou správně určena výše odměny. Pokud žalobkyně dále za sporný moment považuje to, zda plnění poskytnutá dlužníkem od 1.3.2013 vůbec souvisí s mandátní smlouvou, když ohledně toho žalobkyně neshledává žádných důkazů, tak-v souvislosti s tím-soud konstatoval, že z obsahu spisu a založených listin se předběžně podává, že se jedná o platby právě na tuto mandátní smlouvu, je tedy případně na žalobkyni, aby označila důkazy vyvracející to, že jde právě o platby na mandátní smlouvu a na shora citovanou fakturu, kterou bylo vyúčtována odměna v závislosti na dosažení hrubého ročního zisku. Soud-s ohledem na toto shrnutí-vyzval v souladu s ust.§ 118a) odst.1 o.s.ř. žalobkyni k doplnění tvrzení, zda se v případě žalované a dlužníka jedná o osobu blízkou, či o osoby tvořící koncern, a to v rozhodné době: od 9.4.2011 do 1.8.2012, a od 1.3.2013 do 27.11.2013, a z čeho tak žalovaná usuzuje; čím konkrétně dlužník zkrátil možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodnil některé věřitele na úkor jiných (ve smyslu § 235 odst. 1 insolvenčního zákona); v čem konkrétně spočívá nepřiměřenost protiplnění sjednaného Mandátní smlouvou z 1.11.2011, respektive předcházející mandátní smlouvou z 14.2.2011 a poskytnutého dle této smlouvy (ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona); konkretizovat tvrzení, že se jedná o právní úkony, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele-a jakého, a v souvislosti s tím, zda byl tento úmysl žalované znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (ve smyslu § 242 odst. 1 insolvenčního zákona); jaká konkrétní jiná plnění, resp. z jakého jiného titulu byla dlužníkem žalované poskytnuta v roce 2013, když žalobkyně tvrdí, že se nejednalo o plnění na předmětnou mandátní smlouvu, jakož i vyzval žalobkyni dle ust.§ 118a) odst.3 o.s.ř. k označení návrhů důkazů k prokázání tvrzení, k jejichž doplnění byla vyzvána výzvou předcházející. Soud dále vyzval žalovanou v souladu s ust.§ 118a) odst.1 o.s.ř. k doplnění tvrzení: ohledně nároku z mandátní smlouvy doplnit, jaké konkrétní činnosti-a kdy-žalovaná pro dlužníka během účinnosti mandátní smlouvy vykonala; kolik činil ročního hrubý zisk dlužníka realizovaný v roce 2011, a to v souvislosti s tím, že odměna fakturovaná žalovanou fakturou č. FV12006 (375.000,-Kč) má odpovídat co do fakturované částky 2% z tohoto zisku, jakož i vyzval žalovanou dle ust.§ 118a) odst.3 o.s.ř. k označení návrhů důkazů k prokázání tvrzení, k jejichž doplnění byla vyzvána výzvou předcházející. 193 ICm 431/2015 pokračování-12-193 ICm 431/2015

Soud dále-na jednání konaném ve věci dne 31.5.2017 žalovanou dle ust.§ 118a) odst.3 o.s.ř.-s ohledem na shrnutí učiněné shora-k označení návrhů důkazů k prokázání tvrzení, že úmysl smluvních stran při uzavření Mandátní smlouvy ze dne 1.11.2011 v rámci čl.5 odst. 2 byl takový, že smluvní strany při uzavírání smlouvy chápaly celkový roční hrubý zisk následovně: tento měl být určen tak, že od tržeb-výnosů-ze zakázek se měly odečíst náklady vztahující se k těmto zakázkám-neměly se zohledňovat takové položky jako např.: úroky, smluvní pokuty a náklady nevztahující se k těmto zakázkám. Soud dále-na jednání konaném ve věci dne 31.1.2017 ( po mezitímním shrnutí provedeného dokazování)-vyzval v souladu s ust.§ 118a) odst.1 o.s.ř. žalobkyni k doplnění tvrzení, v čem konkrétně spočívá nepřiměřenost mezi sjednanou cenou a poskytnutým plněním a v jaké výši je dle žalobkyně hodnota plnění adekvátní, a dle ust.§ 118a) odst.3 o.s.ř. k označení návrhů důkazů k prokázání tvrzení, k jejichž doplnění byla vyzvána výzvou předcházející.

Účastníci na tuto výzvu reagovali, doplnili-žalobkyně pouze částečně-tvrzení a označili důkazy, soud provedl důkazy relevantní pro rozhodnutí ve věci, zhodnotil provedené dokazování, dospěl k závěru, že žaloba není podána po právu, danou věc pak vyhodnotil dle následujících zákonných ustanovení :

Dle ust. § 235 a násl. IZ jsou neúčinným právními úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů; právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké. Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak. Dle ust. § 239 odst. 4) věta první a druhá : Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Dle ustanovení § 240 odst. 1) IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Dle odst. 2) právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Dle odst. 3) právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Dle ust. § 241 odst. 1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Dle odst. 2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, 193 ICm 431/2015 pokračování-13-193 ICm 431/2015 který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Dle odst. 3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník : a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Dle odst. 4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Dle odst. 5) písm. b) Zvýhodňujícím právním úkonem není právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka. Dle ust. § 242 odst. 1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Dle odst. 2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Dle odst. 3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Soud v prvé řadě konstatuje, že se-po provedeném dokazování-neztotožnil s názorem žalobkyně, že v případě žalované a dlužníka se jedná o osoby blízké. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu reprezentovanou rozhodnutím Nejvyššího soudu 29 ICDO 81/2014 (zde konstatovány následující momenty ustálené judikatury : 1/ Právnická osoba se ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (R 53/2014). 2/ Fyzické osoby, které činí (mohou činit) jménem právnické osoby právní úkony, jsou-i z hlediska ustanovení § 196a obch. zák. -osobami blízkými této právnické osobě (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 7). V daném případě soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaná důvodně pociťovala újmu, kterou utrpěla právnická osoba-tj. dlužník-jako újmu vlastní, neboť žalovaná v rozhodné době nebyla v žádném z orgánů dlužníka, pouze pro něj vykonávala činnost dle uzavřené mandátní smlouvy (pouze v případě první odporované platby realizované dne 9.4.2011 ve výši 25.000,-Kč byla žalovaná v dozorčí radě dlužníka, ovšem to samo o sobě nemá za následek, že by bylo možné-jen z tohoto důvodu-dlužník a žalovaná považovat za osoby blízké, a ničím jiným to žalobkyně neprokazovala). Tvrzení, že šlo o osoby blízké, nebylo prokázáno ani rozsudkem ve věci 40 T 5/2014 (na základě tohoto rozsudku ani soud nepovažoval za podstatné provádět další dokazování tímto trestním spisem, když navíc žalovaná v době, kdy byla drtivá většina plateb poskytnuta, již ve firmě dlužníka nepůsobila, a tento závěr trestní rozsudek nevyvrací). Soud tak dospěl k závěru, že v případě dlužníka a žalované se nejedná o osoby blízké. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru-když platby učiněné dne 9.4.2011 ve výši 25.000,-Kč, dne 21.5.2012 ve výši 70.200,-Kč, dne 1.8.2012 ve výši 19.622,-Kč, byly realizovány více jak 1 rok před zahájením insolvenčního řízení-těmto právním úkonům tak již nelze-ve smyslu ust. § 240 a 241 IZ-odporovat. 193 ICm 431/2015 pokračování-14-193 ICm 431/2015

Soud dále konstatuje, že-v souvislosti se zbývajícími platbami, které byly realizovány v období 1 roku před zahájením insolvenčního řízení-nevzal za prokázané, že by se jednalo právní úkony bez přiměřeného protiplnění, když provedeným dokazováním vzal za prokázané, že žalovaná pro dlužníka na základě mandátní smlouvy činnost vykonávala, za tuto činnost ji vznikl nárok na sjednanou odměnu, přičemž žalobkyní nebylo řádně tvrzeno a prokázáno, že by výše odměny byla zjevně nepřiměřená. Soud vzal za prokázané, že odměna sjednaná mezi žalovanou a dlužníkem byla sjednána jednak pevnou měsíční odměnou, a dále tzv. odměnou z výsledku-ve výši 2% z celkového hrubého ročního zisku bez DPH ze zakázek dlužníka, a z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že úmysl smluvních stran byl takový, že roční hrubý zisk představuje součet realizovaných dražeb v příslušném roce (a roční hrubý zisk byl žalovanou prokázán), a z nich měla nárok žalovaná na sjednaná 2 %, soud uzavírá, že ani jedna z odměn nebyla závislá na celkových výsledcích hospodaření dlužníka, jak tvrdila žalobkyně, a svou výší je-dle názoru soudu-odměnou přiměřenou. Dlužník svůj závazek uhradit tuto odměnu (ve výši 2% z celkového hrubého ročního zisku ) ve výši vyúčtované žalovanou uznal, a to podpisem Dohody o vzájemném započtení pohledávek a závazků ze dne 13.6.2013, v rámci kterého ztvrdil správnost faktury č. FV12006 a správnost vyúčtované odměny, a výslovně se zavázal zbývající částku 111.326,-Kč uhradit žalované do 31.7.2013-existenci takto dlužníkem uznaného závazku pak žalobkyně nevyvrátila. Též sjednaná odměna ve výši 10% z uzavřených obchodů za daný měsíc, na kterých se žalovaná podílela, je svou výší odměnou přiměřenou. Soud dále-přes doplnění ze strany žalobkyně-nevzal za prokázané, že sjednaná odměna by byla nepřiměřená, když soudu je rovněž z jeho úřední činnosti známo, že odměna je v reálné výši odpovídající činnosti a funkci mandanta, a to s ohledem na předmět činnosti jak dlužníka, tak žalované (na to soud upozornil účastníky na jednání konaném dne 7.3.2017). Rovněž tak soud nevzal za prokázané, že by se jednalo zvýhodňujícím právní úkon, neboť soud odporované právní úkony posoudil jako právní úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterých dlužník obdržel přiměřené protiplnění, nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a rovněž soud nevzal za prokázané, že by žalovaná mohla poznat, že dlužník je v úpadku, a soud dospěl též k závěru, že tyto úkon nemohly-s ohledem na výši uhrazených částek-vést k úpadku dlužníka. Soud rovněž nevzal za prokázané, že poskytnutá peněžitá plnění bylo možné považovat za právní úkon, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele-když by tento úmysl druhé straně byl znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám-tento úmysl měla prokázat žalobkyně (když v řízení nebylo prokázáno-jak konstatováno shora-že se v případě dlužníka a žalované jedná o osoby blízké), což přes výzvu soudu neučinila, soud připomíná, že úmysl by musel být prokázán u obou účastníků tohoto právního úkonu tj. jak u dlužníka, tak i u žalované. Pouhá povědomost žalované o finančních problémech dlužníka ve vztahu k plnění závazků vůči Lesům České republiky, s.p., tento úmysl sama o sobě nezakládá, navíc v době drtivé většiny napadených úkonů žalovaná již nepůsobila ve firmě dlužníka, a-jak vyplývá z provedeného dokazování-neměla ani přístup k účetnictví a dalším podstatným dokladům týkajícím se finanční situace dlužníka.

Soud tedy dospěl k závěru, že právní úkon dlužníka spočívající v poskytnutí peněžních plnění žalované není vůči věřitelům neúčinným, rovněž nevzal za prokázané, že by se snad jednalo o neplatný právní úkon ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (když žalobkyně se domáhala-petitem in eventum-určení neplatnosti těchto úkonů), a-ze shora uvedených důvodů-rozhodl, jak je uvedeno v bodu I. 193 ICm 431/2015 pokračování-15-193 ICm 431/2015 výroku rozsudku a odpůrčí žalobu zamítl, a současně soud v bodu II. výroku rozsudku zamítl žalobu žalobkyně na vydání do majetkové podstaty dlužníka částky ve výši 476.148,-Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V řízení měla plný úspěch ve věci žalovaná, proto jí soud přiznal plnou náhradu nákladů. Žalované vznikl nárok na náhradu nákladů na základě ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., podle něhož se částka 50.000,-Kč považuje za tarifní hodnotu mimo jiné ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení. Podle ustanovení § 8 odst. 3 vyhlášky platí, že je-li zákonem stanoveno spojení dvou nebo více věcí ke společnému projednání, považuje se za tarifní hodnotu hodnota věci, která je nejvyšší. Ohledně tarifní hodnoty je třeba vycházet i z částky požadovaného peněžitého plnění podle ustanovení § 7 vyhlášky, neboť insolvenční správce se vydání plnění může-ale nemusí-domáhat spolu se žalobou na neúčinnost právního úkonu dle ust. § 239 odst. 4 IZ-pokud však insolvenční správce nejprve vyžaluje neúčinnost právního úkonu, pak ohledně peněžitého plnění podává žalobu, která není incidenčním sporem, a projednávají ji okresní soudy, a v takovém řízení by se samozřejmě výše náhrady nákladů určovala rovněž z výše žalované částky, soud tedy neshledal důvod, proč výši náhrady nákladů nevyměřit z výše požadovaného peněžitého plnění. Náklady řízení tvoří náklady právního zastoupení advokátem dle § 7 odst. 6 ve spojení s § 8 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.-12 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání vyjádření ze dne 7.4.2015, 1.12.2016, 16.3.2016, 6.5.2016, 14.6.2016, 20.1.2017, účast na jednání konaném dne 7.4.2017, 31.5.2016, 1.11.2016, 31.1.2017, 7.3.2017) po 10.220,-Kč/1 úkon, a dále dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. (advokátního tarifu) režijní paušály za těchto 12 úkonů právní služby á 300,-Kč. Soud pak nepřiznal náhradu ostatních požadovaných nákladů řízení, neboť se nejedná o úkony právní služby ve smyslu § 11 vyhlášky č. 177/96 Sb.-co se týče porad s klientem, je odměna za první poradu v daném případě obsažena v úkonu : převzetí a příprava zastoupení /nejedná se o první poradu ve smyslu odst. 1 písm. b)/, a v ostatních případech nebylo osvědčeno, že by se jednalo o další poradu s klientem přesahující jednu hodinu, úkonem právní služby dále není příprava na jednání, ani komunikace s kpt. Nevtípilem , ani prostudování spisu (nejedná se totiž o prostudování spisu při skončení vyšetřování), sepsání právního rozboru nebylo doloženo-a právní rozbor je přitom opakovaně obsažen ve vyjádřeních zpracovaných zástupcem žalované, za které byla odměna za právní zastoupení přiznána. Jelikož zástupce žalobkyně netvrdil a nedoložil, že by byl plátcem DPH (a sám odměnu vyúčtoval, aniž by nárokoval DPH), celkové náklady řízení tak představují částku 126.240,-Kč, kterou soud žalované vůči žalobkyni na náhradě nákladů řízení výrokem III. přiznal.

Podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. o) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je insolvenční správce v insolvenčním řízení osvobozen od soudního poplatku, a proto nebyla povinnost zaplatit soudní poplatek za zahájení řízení žalobci ukládána.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

V Praze dne 7. března 2017

JUDr. Petr Vaňous, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Jana Křížková