MSPH 93 INS 18373/2012-C1-14
MSPH 93 INS 18373/2012-C1-14

Č.j. MSPH 193 ICm 3125/2013-188 (MSPH 93 INS 18373/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Vaňousem, ve věci žalobce: Ing. Richard Jasinský, insolvenční správce, se sídlem Moskevská 215/32, Praha 10, PSČ 101 00, IČ: 73356093, insolvenční správce dlužníka: AsAlu s.r.o. v likvidaci, IČ 28504038, se sídlem Praha 10, Dolní Měcholupy, Za Zastávkou 373, PSČ 109 03, zastoupen: JUDr. Janem Tryznou, advokátem, Botičská 4, Praha 2, 128 00, proti žalovanému 1/: NOVA leasing, a.s., IČ 24687332, se sídlem Praha 4-Chodov, Líbalova 2348/1, PSČ 149 00, zastoupen: JUDr. Lubošem Kunou, advokátem, Táborská 29, Praha 4, a žalovanému 2/ ALPENVILLE s.r.o., IČ 24214591, se sídlem Za zastávkou 373, Dolní Měcholupy, 109 00 Praha 10, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, o odpůrčí žalobě,

takto:

I. Žaloba na určení, že právní úkon spočívající v uzavření Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci ze dne 30. 3. 2012 mezi společností AsAlu s.r.o., IČ 285 04 038, jakožto vě řitelem, společností NOVA leasing, a.s., IČ 246 87 332, jakožto původním dlužníke m, a společností ALPENVILLE s.r.o., IČ 242 14 591, jakožto nastupujícím dlužníkem, jímž společnost AsAlu s.r.o., IČ 285 04 038, vyslovila souhlas s převzetím dluhu společnosti NOVA leasing s. r.o., IČ 246 87 332, v částce 1.902.293,-Kč, společností ALPENVILLE s.r.o., pokračování 2 MSPH 193 ICm 3125/2013

IČ 242 14 591, je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinný, se z a m í t á.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované mu 1/ na náhradě nákladů řízení částku 37.026,-Kč, a to k rukám právního zástupce žalovaného 1/ a do tří dnů od právní moci tohoto rozs udku.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2/ nemá žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í:

Žalobce-podáním doručeným soudu dne 18.9.2013-podal odpůrčí žalobu ve smyslu § 235 insolvenčního zákona na neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění a zvýhodňujících právních úkonů, kterou zdůvodnil následujícím:

Žalobce je insolvenčním správcem společnosti AsAlu s.r.o. v likvidaci, IČ 285 04 038, se sídlem Praha 10, Dolní Měcholupy, Za zastávkou 373, PSČ 109 03 (dále jen dlužník ), která se nachází v úpadku, přičemž tento úpadek je řešen konkursem, účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly ke dni 21.9.2012.

Dne 30.3.2012 byla mezi společností NOVA leasing, a.s., jakožto kupujícím a dlužníkem jakožto prodávajícím podepsána kupní smlouva o koupi a prodeji movité věci (dále kupní smlouva ), jejímž předmětem byl prodej souboru strojů ve vlastnictví dlužníka, jejichž hodnota byla vyčíslena na 4.200.000,-Kč včetně DPH. Tato kupní smlouva byla uzavírána za účastenství společnosti ALPENVILLE s.r.o., která vystupovala jako leasingový nájemce, přičemž za společnost ALPENVILLE s.r.o. jednal na základě plné moci jednatel dlužníka, Aleš Suchomel.

Téhož dne, tedy 30.3.2012, byl zároveň podepsán Dodatek ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci, v jehož bodě III. dlužník, který měl pohledávku na zaplacení kupní ceny dle kupní smlouvy, souhlasil s převzetím části dluhu společnosti NOVA leasing, a.s. V důsledku tohoto dodatku tedy namísto společnosti NOVA leasing, a.s. se též stala dlužníkem z kupní smlouvy vůči společnosti AsAlu, s.r.o., společnost ALPENVILLE s.r.o. Dluh z kupní ceny, který společnost ALPENVILLE s.r.o. takto převzala, byl v dodatku vyčíslen na 1.902.293,-Kč.

Dne 30.3.2012 byla podepsána Leasingová smlouva č. 1120343 mezi NOVA leasing, a.s., a ALPENVILLE s.r.o., jejímž předmětem je nájem souboru strojů, které byl předmětem kupní smlouvy. Leasingovou smlouvu podepsal za ALPENVILLE s.r.o. jednatel dlužníka, Aleš Suchomel, který jednal v plné moci za tuto společnost. NOVA leasing, a.s. uzavřela ke dni 3.4.2012 Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem s Alešem Suchomelem, který jako zástavce zastavil svůj osobní majetek na pohledávky NOVA leasing, a.s. vzniklé z Leasingové smlouvy vůči ALPENVILLE pokračování 3 MSPH 193 ICm 3125/2013 s.r.o. Společnost ALPENVILLE s.r.o. je společností ovládanou Alešem Suchomelem prostřednictvím jeho přítelkyně, Marie Studničkové, která je jednatelkou této společnosti. Ač se NOVA leasing, a.s. zavázala v kupní smlouvě zaplatit dlužníkovi kupní cenu ve výši 4.200.000,-Kč, v důsledku uzavřeného dodatku ke kupní smlouvě obdržela do svého vlastnictví stroje v hodnotě 4.200.000,-Kč za částku pouhých 2.297.707,-Kč, neboť zbývající část kupní ceny ve výši 1.902.293,-Kč měla být zaplacena společností ALPENVILLE s.r.o. jakožto osobou blízkou dlužníkovi vzhledem k propojenosti dlužníka a této společnosti osobou Aleše Suchomela. NOVA leasing, a.s. tedy obdržela majetek v nepoměrně vyšší hodnotě oproti jí zaplacené části kupní ceny ve výši 2.297.707,-Kč, obdržela tedy na úkor dlužníkova majetku plnění bez přiměřeného protiplnění, a to v důsledku uzavřeného dodatku ke kupní smlouvě.

Podpisem dodatku ke kupní smlouvě, jímž dlužník vyslovil souhlas s převzetím povinnosti zaplatit část kupní ceny, se dlužník dopustil zvýhodňujícího právního úkonu, neboť jednak svým právním úkonem prominul společnosti NOVA leasing, a.s., splnění dluhu vůči sobě, jednak umožnil, aby jeho pohledávka na uhrazení celé kupní ceny za soubor strojů nebyla v plném rozsahu uhrazena. Společnost ALPENVILLE s.r.o. totiž namísto celé částky ve výši 1.902.293,-Kč zaplatila pouze částku ve výši 1.176.000,-Kč a dluží na doplatku kupní ceny částku 726.293,-Kč.

Žalobce z uvedených důvodů odporuje právnímu úkonu dlužníka, který spočívá v podpisu dodatku ke kupní smlouvě ze dne 30.3.2012, a navrhoval, aby soud určil, že právní úkon spočívající v uzavření Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci ze dne 30.3.2012 je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinný.

Žalovaný 1/ navrhl zamítnutí žaloby s následujícím odůvodněním: V prvé řadě zdůraznil, že žaloba na určení má preventivní charakter, a není pro ni důvod, kde lze žalovat na splnění povinnosti, žalobce by tak měl vymáhat plnění po žalovaném 2/, pokud ten nesplnil v plné výši svůj závazek z Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci.

Dále pak namítal, že Dodatek ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci není úkonem, kterým by se na úkor dlužníkova majetku realizovalo plnění bez přiměřeného protiplnění, když sjednanou kupní cenu 4.200.000,-Kč žalobce nezpochybňuje. Uzavření Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci je pak standardním způsobem řešení akontace, v rámci které se leasingový nájemce částečně podílí na zaplacení kupní ceny předmětu leasingu, v daném případě byla částka, kterou se zavázal uhradit žalovaný 2/, určena jako součet nulté a první leasingové splátky, a poplatku za uzavření leasingové smlouvy-celkem částka 1.902.293,-Kč. Následně pak žalovaný 1/ doplnil obranná tvrzení v tom smyslu, že tvrzený dluh žalovaného 2/ na doplatku kupní ceny ve výši 726.293,-Kč zanikl, když žalovaný 2/ během dubna a května 2012 zaplatil dlužníkovi celou částku ve výši 1.902.293,-Kč.

Žalovaný 2/ navrhl zamítnutí žaloby s následujícím odůvodněním: Namítal rovněž, že se nejedná o úkon bez přiměřeného protiplnění, když sjednaná kupní cena 4.200.000,-Kč je dostatečně přiměřená, a převodem vlastnictví k movitým věcem nedošlo ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení, ani ke zvýhodnění některých věřitelů na úkor jiných. Další podstatnou okolností je pak pokračování 4 MSPH 193 ICm 3125/2013 to, že celá takto sjednaná kupní cena byla dlužníkovi uhrazena-žalovaný 2/ zaplatil dlužníkovi částku ve výši 1.902.293,-Kč, žalovaný 1/ uhradil 2.297.707,-Kč.

Na prvním jednání konaném ve věci-na dotaz soudu, zda je sporné, zda žalovaný 2/ uhradil dlužníkovi příslušnou část kupní ceny ve výši 726.293,-Kč-žalobce k podání žalovaného 1/ z 24.11.2014 na č.l. 36 a k bankovním výpisům zde předloženým uvedl, že tuto úhradu sice žalobce nečiní nespornou, skutečnost těchto plateb se však z předložených výpisů podává. Na dotaz soudu, zda za této situace žalobce trvá na podané žalobě, žalobce uvedl, že trvá a doplnil žalobní tvrzení následovně:

Smyslem prodeje předmětného souboru movitých věcí byla snaha vyvézt z majetku dlužníka ve své podstatě jediná aktiva, a to v době, kdy byl dlužník nepochybně v úpadku-k datu 1.3.2012 činil stav závazku dlužníka částku 14.665.000,-Kč po splatnosti. Dále doplnil, že žalovaný 1/ uhradil částku 2.297.707,-Kč na účet dlužníka dne 10.4.2012, tentýž den vybírá jednatel dlužníka Aleš Suchomel z tohoto účtu 1.900.000,-Kč, tento jednatel, jak je vidět z předložených bankovních výpisů, vložil např. 4.5.2012 částku 90.000,-Kč, ta mohla být obratem zaslána dlužníkovi atd., další částky byly vloženy na účet žalovaného 2/ opět jednatelem, a to prostřednictvím firmy STARCREEK s.r.o.-jediným společníkem a jednatelem byl v rozhodné době právě Aleš Suchomel, takto postupně vložené částky byly rovněž použity na úhradu závazku žalovaného 2/, a to pouze ve formálním smyslu. To vše souvisí s tím, že žalovaný 1/ byl s takovýmto postupem srozuměn. Aleš Suchomel informoval žalovaného 1/ o stavu firmy dlužníka v rozhodné době a celá konstrukce byla domluvena právě tak, aby pouze formálně byl vyrovnán závazek žalovaného 2/, a to z prostředků, které na kupní cenu uhradil žalovaný 1/, což bylo jediné plnění, které se dlužníku dostalo. Co se týče právní kvalifikace, odvolává se žalobce zejména na ust. § 240 odst.3 IZ, s tím, že je předmětný právní úkon možné považovat rovněž za zvýhodňující ve smyslu § 241 IZ. Kupní cena placená za soubor movitých věcí byla reálně uhrazena pouze v té části, kterou hradila společnost NOVA leasing, a.s., zbývající část kupní ceny byla uhrazena právě z části kupní ceny zaplacené společností NOVA leasing, a.s. Žalovaný 1/ dosud nijak nevysvětlil, z jakého důvodu došlo k převzetí dluhu. Vzhledem k okolnostem, které vyšly najevo, je zřejmé, žalovaný 1/ musel vědět o tom, že společnost Alpenville, s.r.o., uhradí svoji část kupní ceny z prostředků, které získá od společnosti dlužníka. Nebýt této skutečnosti, nebyl by žádný důvod k tomu, aby část kupní ceny hradil leasingový nájemce přímo prodávajícímu namísto kupujícího. Dále žalobce zdůraznil, že žalovanému 1/ muselo být zcela zřejmé, o jaký obchod se jedná, rozdělení úhrady kupní ceny a dohoda o jakési akontaci ze strany leasingového nájemce je zcela neběžná, když akontace představuje téměř 50% kupní ceny, žalovanému 2/ toto celé muselo být rovněž zřejmé-souvislosti by se prokázaly dalšími navrhovanými důkazy, a to ohledně toku peněz a propojení firmy žalovaného 2/ a firmy STARCREEK s.r.o. Je zde tedy možné řešení formální, se kterým se žalobce neztotožňuje, když dlužník sice formálně obdržel celou sjednanou kupní cenu, je třeba však zohlednit hledisko materiální, a to s odkazem na popsané peněžní toky a celou konstrukci případu.

Žalovaný 1/ pak zdůraznil, že žalovanému 1/ nebylo-až do prvního jednání konaného ve věci-známo nic o tom, že při transformaci peněz fungovala firma STARCREEK s.r.o., žalovaný 1/ tedy nemohl mít ponětí o tom, že se při celé transakci děje něco nekalého. Dále poukazoval na principy fungování leasingových vztahů-pokračování 5 MSPH 193 ICm 3125/2013

žalovaný 1/ kupoval předmětnou věc za účelem jejího leasingového pronájmu, nikoli pro svoji potřebu, kupní cenu by tedy uhradil buď celou sám, nebo-jako v tomto případě -část byla uhrazena leasingovým nájemcem-jednalo by se při tom o peníze, které by v případě toho, že by žalovaný 1/ uhradil kupní cenu celou, byly pouze přetransformovány přes žalovaného 1/.

Městské státní zastupitelství v Praze se připojilo k argumentaci žalobce, poukazuje, že smyslem celé této složité transakce bylo vyvedení majetku z firmy dlužníka.

Zdejší soud rozhodl ve věci rozsudkem č.j. 193 ICm 3125/2013-89 ze dne 16. března 2015, jehož výrokem I. rozhodl tak, že žalobu zamítl a výrokem II. pak soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, a výrokem III., že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2/ nemá žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení.

Tento rozsudek napadl svým odvoláním žalobce, a-k jeho odvolání-Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24.8.2015 č.j. 193 ICm 3125/2013, 103 VSPH 449/2015-128 () rozsudek č.j. 193 ICm 3125/2013-89 ze dne 16. března 2015 zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Součástí odůvodnění byl v prvé řadě závazný právní názor soudu odvolacího, že přednes žalobce na jednání konaném před soudem dne 22.1.2015, tak, že uplatněný nárok odůvodňuje žalobce jiným skutkovým stavem, a to tak, že žalovaný 2/ dle předmětného dodatku nezaplatil ničeho, když celková suma 1.902.293,-Kč sice formálně zaplacena byla, nicméně se jedná o platbu pouze naoko, a že předmětný dodatek byl uzavřen v době, kdy dlužník byl v úpadku, je změnou žaloby o které soud prvého stupně nerozhodl, v souvislosti s tím soud odvolací dále poukázal na to, že odůvodnění své žaloby žalobce dne 22.1.2015 změnil tak, že úkon byl učiněn v době, kdy dlužník byl v úpadku, neboť k 1.3.2012 činila výše jeho závazků 14,665.000,-Kč po splatnosti. Dále z tohoto rozhodnutí je třeba citovat : Je třeba přitom vyjít z toho, že o změnu žaloby (§ 95 o.s.ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. . Soud odvolací uzavřel, že je tedy zřejmé, že žalobce se stejného nároku domáhá na zcela jiném skutkovém základě, než jak jej vylíčil v žalobě, což je změnou žaloby, o které bylo třeba dle § 95 o.s.ř. rozhodnout. Nerozhodl-li soud prvního stupně o této žalobcem uplatněné změně návrhu, řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, a kterou v odvolacím řízení nelze napravit. Ta spočívá v tom, že soud rozhodl o nároku žalobce, který předmětem řízení dosud není. Nelze v této souvislosti navíc přehlédnout, že podání, jímž byla uplatněna změna návrhu (§ 42 odst. 1 o.s.ř.) trpí vadami, k jejichž odstranění měl být žalobce soudem prvního stupně vyzván. Ty spočívají především v tom, že konkrétní skutkové okolnosti, které vedou žalobce k závěru o úpadku dlužníka v době uzavření odporovaného dodatku, v rozporu se zákonem žalobce nelíčí. Dále soud odvolací zdůraznil, že při posuzování důvodnosti nároku jako takového je třeba, za předpokladu, že tu nejsou jiné (zřejmé) důvody pro zamítnutí žaloby, řešit také otázku, zda žaloba byla ve smyslu § 239 odst. 3, § 240 odst. 3 a § 241 odst. 4 InsZ podána včas. pokračování 6 MSPH 193 ICm 3125/2013

Jinými slovy řečeno, při posuzování věci je třeba věnovat dostatečnou pozornost posouzení otázky, zda žalobou napadený jednostranný právní úkon dlužníka, kterým vyslovil souhlas s převzetím části dluhu žalovaného 1 žalovaným 2, naplňuje za daných okolností skutkovou podstatu upravenou v § 240 nebo skutkovou podstatu upravenou v § 241 InsZ za použití § 235 InsZ. Nelze přehlédnout, že smyslem úpravy neúčinnosti právních úkonů zkracujících věřitele (včetně právních úkonů bez přiměřeného protiplnění, které jsou ve výsledku úkony zkracujícími) je postihnout neúčinností ty úkony, kterými se za dlužníkem poskytnuté plnění reálně dlužníku nedostalo adekvátního protiplnění (ať už v podobě obvyklé ceny nebo přiměřená náhrady), z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky (§ 240 InsZ). Naproti tomu smyslem úpravy neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů je postihnout právní úkony dlužníka, jimiž byl některý z jeho věřitelů na úkor ostatních uspokojen ve vyšší míře, než jak by tomu bylo v konkursu (§ 241 InsZ). Relevantní okolnosti, tj. zda a případně z jakých důvodů lze či nikoliv spatřovat v souhlasu dlužníka s převzetím části dluhu žalovaného 1 žalovaným 2 tzv. ekvivalentní právní úkon (kterým se dlužníku za převedené věci reálně dostává jejich obvyklá cena) či zvýhodnění věřitele na úkor jiných, je přitom (s ohledem na žalobcem uplatněný žalobní návrh) třeba hodnotit z pohledu věcné legitimace každého z žalovaných. Tedy nejen vůči žalovanému 1/, který za poskytnuté protiplnění obdržel od dlužníka stroje, ale i vůči žalovanému 2/, který z napadeného úkonu dlužníka zřejmě žádné přímé protiplnění od něj neobdržel a patrně jej bez dalšího ani nelze mít za věřitele dlužníka. Pozornost je ovšem třeba věnovat i významu tvrzení žalobce o tom, že žalovaný 1/ věděl, resp. musel vědět o tom, že žalovaný 2 část kupní ceny, k jejíž úhradě byl povinen, hodlal zaplatit z prostředků, které dlužník měl získat od žalovaného 1, resp. o tom, že žalovaný 1 celou transakci vymyslel a zorganizoval . Měla-li by tato tvrzení být totiž chápán tak, že ke zkrácení věřitelů mělo dojít za součinnosti dlužníka s oběma žalovanými, vzniká otázka, zda při takovém úmyslu těchto osob by daný úkon byl vůbec platný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2001, sp.zn. 21 Cdo 1811/2000). Přitom platnost právního úkonu je předpokladem toho, aby mohla být zkoumána jeho účinnost. Odvolací soud uzavřel, že úkolem soudu prvního stupně-při respektování tohoto závazného právního názoru-bude rozhodnout v prvé řadě o připuštění změny žaloby.

Po zrušení rozsudku nadepsaného soudu-dle závazného právního názoru soudu odvolacího-soud vyzval žalobce k odstranění vad jeho přednesu z 22.1.2015, žalobce tvrzení doplnil, a soud připustil změnu žaloby usnesením č.j.: 193 ICm 3125/2013-170 z 21. ledna 2016, a to tak, že uplatněný nárok odůvodňuje žalobce jiným skutkovým stavem, a to tak, že žalovaný 2/ dle předmětného dodatku nezaplatil ničeho, když celková suma 1.902.293,-Kč sice formálně zaplacena byla, nicméně se jedná o platbu pouze naoko, a že předmětný dodatek byl uzavřen v době, kdy dlužník byl v úpadku.

Na výzvu soudu reagoval žalobce podáním z 6.11.2015 na č.l. 157, a doplnil svá tvrzení následovně: Dodatek ke kupní smlouvě byl podepsán dne 30.3.2012. V insolvenčním řízení byly přihlášeny pohledávky, jejichž splatnost nastala před uvedeným datem, v celkovém objemu 9.661.690,22 Kč. Jedná se o pohledávky P-2 až P-36, jejichž přehled žalobce předkládá. Pro ověření je možno provést důkaz seznamem pohledávek, který je založen pod č. j. MSPH 93INS 18373/2012-B10 a B11. (Pozn.: Pokud žalobce při jednání dne 22. 1. 2015 uvedl celkovou výši závazků dlužníka v částce přes 14 milionů, jednalo se pokračování 7 MSPH 193 ICm 3125/2013 o pohledávky, které se staly splatnými i po uvedeném datu.) Pokud by měl být doslova respektována litera zákona, tj. mělo-li být jít o pohledávky po splatnosti déle než 30 dní (tj. splatné do 28. 2. 2012), pak jejich celková výše by činila 9.661.690,22 Kč. Z toho podle mínění žalobce jednoznačně plyne, že ke dni 30. 3. 2012 byly naplněny zákonné znaky úpadku dle § 3 IZ, neboť dlužník měl více věřitelů, závazky po splatnosti déle než 30 dní a nebyl je zjevně schopen plnit, neboť podstatná část závazků dlužníka nebyla uhrazena ani více než 3 měsíce po splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. b) IZ). Jedná se o pohledávky věřitelů P2, P3, P7, P10, P11, P13, P14, P15, P16, P20, P21, P22, P24, P25, P26, P30, P31, P32, P34, P35, P36. Kromě toho je zřejmé, že dlužník byl v úpadku též formou předlužení, protože souhrn závazků přesahoval hodnotu jeho majetku. Výše závazků již byla uvedena. Pokud jde o hodnotu dlužníkova majetku, žalobce nedisponuje přesnou hodnotou majetku k 30.3.2012, nicméně podle soupisu majetku zpracovaného likvidátorem ing. Večeřem k 24.7.2012 se jednalo o majetek v hodnotě 4.525.151,10 Kč.

Žalobce dále polemizoval se závazným právním názorem soudu odvolacího, že jde o změnu žaloby, kdy žalobce má za to, že pouze soudu předložil alternativní skutková tvrzení a alternativní důkazy dokládající stav úpadku. Základní tvrzení žalobce, totiž že dlužník byl v době podpisu Dodatku v úpadku, které bylo učiněno již v žalobě, se tedy nijak nezměnilo.

Soud se při dokazování zaměřil pouze na ty skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, a provedl dokazování v míře nutné k prokázání či popření jejich existence.

Ze spisu zdejšího soudu vedeného pod sp. zn.bylo zjištěno, že insolvenční řízení na dlužníka bylo zahájeno 30.7.2012, a usnesením č.j.-A-11 ze dne 21.9.2012 byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlášen konkurs, insolvenčním správcem byl ustaven žalobce-účinky rozhodnutí o úpadku tedy nastaly ke dni 21.9.2012, jelikož žaloba-resp. její zásadní změna byla učiněna vůči soudu až na jednání konaném před soudem dne 22.1.2015, nebyla žaloba podána včas.

Ze Smlouvy o koupi a prodeji movité věci ze dne 30.3.2012, která byla uzavřena mezi žalovaným 1/, jakožto kupujícím a dlužníkem, jakožto prodávajícím, soud vzal za prokázané, že došlo k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl prodej souboru strojů ve vlastnictví dlužníka, kupní cena byla sjednána ve výši 4.200.000,-Kč včetně DPH. Tato kupní smlouva byla uzavřena za účasti žalovaného 2/, která vystupovala jako leasingový nájemce.

Z Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci ze dne 30.3.2012 soud vzal za prokázané, že. dlužník, který měl pohledávku z titulu kupní ceny sjednané dle kupní smlouvy, souhlasil s převzetím části dluhu žalovaného 1/, a to co do částky 1.902.293,-Kč-namísto žalovaného 1/ se tak stal dlužníkem z kupní smlouvy vůči společnosti AsAlu, s.r.o. žalovaný 2/. Současně bylo konstatováno, že částka 1.902.293,-Kč je určena jako součet nulté a první leasingové splátky, a poplatku za uzavření leasingové smlouvy. pokračování 8 MSPH 193 ICm 3125/2013

Z Leasingové smlouvy č. 1120343 uzavřené dne 30.3.2012 mezi žalovaným 1/ a žalovaným 2/, soud vzal za prokázané, že předmětem této smlouvy byl nájem souboru strojů, který byl předmětem kupní smlouvy.

Ze Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, kterou žalovaný 1/ uzavřel ke dni 3.4.2012 s Alešem Suchomelem, soud zjistil, že Aleš Suchomel jako zástavce zastavil nemovitosti za pohledávky žalovaného 1/ vzniklé z Leasingové smlouvy vůči žalovaným 2/. Z tohoto důkazů však neučinil soud žádných závěrů, a to s ohledem na právní hodnocení, ke kterému dospěl.

Z výzvy ze dne 17.9.2013 soud vzal za prokázané, že žalobce vyzval žalovaného 2/ k doplacení kupní ceny-částky 726.293,-Kč, a to s ohledem na existenci Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci.

Z e-mailu od Aleše Suchomela-za firmu STARCREEK s.r.o. adresovaného žalobci z 27.12.2013, soud zjistil, že žalobci bylo sděleno, že žalovaný 2/ dlužníku uhradil celou částku, k jejímuž zaplacení se zavázal Dodatkem ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci a současně doložil žalobci přehled bankovních dokladů z 27.12.2013 obsahující odkaz na bankovní výpisy prokazující tyto platby.

Z výpisů z účtu žalovaného 2/ za období od 19.4.2012 do 18.5.2012, soud vzal za prokázané, že žalovaný 2/ dlužníku doplatil částku 726.293,-Kč, o které žalobce původně tvrdil, že ji dluží na doplatku kupní ceny, z výpisu z účtu dlužníka za období od 1.4.2012 do 18.4.2012 soud zjistil, že žalovaný 2/ uhradil dlužníku v dubnu ještě částku 898.000,-Kč.

Z bankovního výpisu z účtu dlužníka č.ú. 5765073001/5500 soud vzal za prokázané, že v souladu s uzavřeným dodatkem byla dne 10.4.2012 připsána na bankovní účet dlužníka č. 5765073001/5500 platba od společnosti NOVA leasing, a. s., ve výši 2.297.707,-Kč z titulu úhrady části kupní ceny.

Z bankovního výpisu z účtu dlužníka č.ú. 5765073001/5500 soud vzal za prokázané, že téhož dne, tj. 10.4.2012 byla odeslána částka ve výši 1.900.000,-Kč ve prospěch účtu Aleše Suchomela č. 5597866001/5500.

Ze seznamu přihlášených pohledávek v tomto insolvenčním řízení následujících věřitelů: č. 26-Finanční úřad pro Prahu 10-P26-1-P26-159, č. 25 SCHÜCO International KG-P25-1-P25-19, č. 23 PROMAT s.r.o-P23, č. 22 Alfun, a.s.-P22-1 -P22-3, č. 21 Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví P21-1-P21-3, č. 20 Schachermayer, spol. s.r.o.-P20, č. 19 JUDr. Bulvas Jiří-P19, č. 18 Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR P18, č. 17 Česká správa sociálního zabezpečení-P17, č. 16 T-Mobile Czech Republic a.s. P16-1-P16-2, č. 15 Pražská plynárenská, a.s.-P15, č. 14 Komerční banka a.s. P14-1-P14-3, č. 13 Hueck + Richter Aluminium Gmbh P13-1-P13-10, č. 12 BOHEMIAFLEX CS, s.r.o. P12-1-P12-2, č. 11 Kovové profily, spol. s.r.o. P11-1-P11-2, č. 10 Blesterfeld Sllcom, s.r.o. P10, č. 9 INPROMA spol. s.r.o. P9-1-P9-2, č. 8 Areál PM a.s. P8, č. 7 WMA Glass, s.r.o. P7-1-P7-47, č. 6 Šrytr Stanislav P6, č. 5 ZAPPIS, s.r.o. P5-1-P5-5, č. 4 ALGECO, s.r.o P4-1-P4-8, č. 3 Česká komora lehkých obvodových plášťů P3-1-P3-2, pokračování 9 MSPH 193 ICm 3125/2013

č. 2 LOPSERVIS, s.r.o. P2, č. 30 SAINT-GOBAIN GLASS SOLUTIONS CZ, s.r.o. P30, č. 31 KOVOLAK Plus, s.r.o., P31, č. 32 Hruška Rudolf P32, č. 34 HELLA stínící technika s.r.o. P34, č. 35 RWA systémy, spol.s.r.o. P35, č. 36 Rumlena Zdeněk P36, soud vzal za prokázané, že dlužník se nacházel v úpadku, a to v době, kdy od něj žalovaný 1/ nabyl předmětné movité věci-a kdy byl uzavřen Dodatek ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci-neboť v té době neplnil závazky po splatnosti více jak 30 dní, když přihlášené pohledávky se splatností před 1.3.2012 představovaly v součtu částku 9.661.690,22 Kč.

Soud dále provedl k důkazu prohlášení Aleše Suchomela z 23.1.2014, toto prohlášení se obsahově shoduje s výpovědí Aleše Suchomela jako svědka, z tohoto prohlášení tak soud neučinil žádných skutkových závěrů.

Soud dále provedl k důkazu výpis z veřejného rejstříku vedeného Městským soudem v Praze na firmu žalovaného 2/ ALPENVILLE s.r.o., ze kterého zjistil, že Marie Studničková je jednatelkou této firmy od 9.2.2012 a rovněž jediným společníkem. Soud dále provedl k důkazu výpis z veřejného rejstříku vedeného Městským soudem v Praze na firmu dlužníka, dále na firmu STARCREEK s.r.o., ze kterého zjistil, že Aleš Suchomel je jednatelem této firmy od 9.2.2012 a byl rovněž jediným společníkem. Z těchto důkazů však neučinil soud žádných závěrů, a to s ohledem na právní hodnocení, ke kterému dospěl.

Soud dále vyslechl svědka Aleše Suchomela, který vypověděl, že s Marií Studničkovou z firmy žalovaného 2/ je ve vztahu druh a družka, dále pak vypověděl, že o věci byl informován od paní Studničkové, která dostala předvolání a žalobu, se žalobou byl tedy seznámen, což v očích soud snižuje objektivnost výpovědi tohoto svědka.

Svědek vypověděl, že celou smluvní konstrukci domluvil on-už v roce 2011 komunikoval se žalovaným 1/ o tomto prodeji, v té době byly stroje ve vlastnictví firmy Průmstav a.s., takže to nebylo možné. Začátkem roku 2012 už bylo vlastnictví převedeno na firmu dlužníka, pro firmu dlužníka potřeboval získat peníze, aby se dodělaly nějaké zakázky. Svědek dále vypověděl, že dodatek ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci byl předložen žalovaným 1/, s tím, že bylo sděleno, že je to jejich standardní model. Pokud byl svědek tázán, tak při jednáních žalovaného 1/ informoval o majetkových poměrech dlužníka-oni nabídli refinancování s tím, že za dlužníka uhradí běžící exekuce, pro dlužníka to nebylo řešení, potřeboval finance, aby mohl dokončit zakázky. Proto bylo řešením to, že stroje se převedou na jinou firmu. Pokud byl svědek tázán, zda informoval žalovaného 1/ o stavu závazku a majetku, tak vypověděl, že informoval, dostal od něj všechny účetní doklady, které potřeboval. Návrh, že se předmětné věci dostanou cestou leasingu jiné firmě, navrhl pan Novák z firmy žalovaného 1/, konkrétně žalovaného 2/ označil svědek. Svědek dále vypověděl, že žalovaný 1/ uhradil svoji část kupní ceny 10.4.2012 na účet dlužníka, žalovaný 2/ hradil svoji část během dubna a května 2012 na dva účty dlužníka. Částku od žalovaného 1/ resp. 1.900.000,-Kč svědek obratem poslal na svůj účet-částečně se jednalo o vrácení poskytnuté půjčky, část chtěl zachránit před případnými exekucemi. Pokud svědek potřeboval něco následně zaplatit za dlužníka, tak příslušné částky buď vložil na účet dlužníka, nebo do pokladny. V dubnu a květnu 2012 svědek půjčoval částky žalovanému 2/, ty mu byly postupně vraceny. Pokud byl svědek tázán, tak sdělil, že je jednatelem firmy STARCREEK s.r.o., v období duben a pokračování 10 MSPH 193 ICm 3125/2013 květen 2012 z této firmy žalovanému 2/ platili nějaké finanční částky, bylo to na základě faktur. Svědek potvrdil, že předmětný Dodatek za žalovaného 2/ podepisoval on-na základě plné moci. Z výslechu tohoto svědka tak soud vzal sice za prokázané, že žalovaný 1/ byl informován o neutěšené majetkové situaci dlužníka, soud však nevzal za prokázané, že by žalovaný 1/ věděl či musel vědět o tom, že žalovaný 2/ uhradí svoji část kupní ceny z prostředků, které získá od společnosti dlužníka, potažmo z prostředků, které předtím dlužníkovi uhradí na kupní cenu žalovaný 1/-toto nebylo prokázáno ani žádným jiným důkazem.

Soud dále provedl k důkazu sdělení Komerční banky a.s. z 25.9.2012-jako oprávněný Pražská správa sociálního zabezpečení Praha 10, jako povinný dlužník-údaje o exekuci, z tohoto však nevzal za prokázané, že by o této exekuci měl vědět žalovaný 1/.

S ohledem na právní hodnocení, které soud shrnul na jednání konaném dne 11.2.2016-a jak jsou konstatovány dále, a dále s ohledem na nadbytečnost, jakož i při respektování principu hospodárnosti řízení, soud zamítl návrh na provedení důkazů: účastnický výslech Marie Studničkové, svědecké výslechy Gabriely Matouškové, Moniky Němcové, jakož i provedení listinných důkazů: Výpisy z účtu společnosti STARCREEK, s.r.o., faktura č.1201001 vystavená žalovaným 2/ na společnost STARCREEK, s.r.o., internetovými prezentacemi žalovaného 2/ a společnosti STARCREEK, s.r.o., výpisy ze Sbírek listin na tyto dvě firmy, případnými dotazy na výsledky trestních řízení, která jsou vedena proti Aleši Suchomelovi. Pokud soud odvolací soudu nadepsanému vytkl, že nevyslechl Marii Studničkovou-jednatelku žalovaného 2/, pak soud shledal její výslech-s ohledem na prioritní důvod zamítnutí žaloby pro její opožděnost-za nepodstatný, z předmětného dokazování pak vyplynulo, že předmětný Dodatek za žalovaného 2/ podepsal-na základě plné moci-Aleš Suchomel, ten vypověděl, že všechna jednání vedl on-Marie Studničková by tak stejně nemohla objasnit okolnosti smluvního procesu.

Po takto provedeném dokazování soud zhodnotil provedené důkazy podle ust. § 132 o.s.ř., a to každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti, a dospěl k závěru, že žalobě není možné vyhovět.

Soud po provedeném řízení vzal za prokázané (a toto ve své podstatě nebylo mezi účastníky sporné), že mezi žalovaným 1/ a dlužníkem byla uzavřena Smlouva o koupi a prodeji movité věci ze dne 30.3.2012, a dále byl uzavřen Dodatek ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci ze dne 30.3.2012, kterým dlužník, který měl pohledávku na zaplacení kupní ceny dle kupní smlouvy, souhlasil s převzetím části dluhu žalovaného 1/, a to co do částky 1.902.293,-Kč-a namísto žalovaného 1/ se stal dlužníkem z kupní smlouvy vůči dlužníku žalovaný 2/.

Uzavření Smlouvy o koupi a prodeji movité věci soud posoudil dle ust. § 409 odst. 1 513/1991 Sb., Obchodního zákoníku se kupní smlouvou prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží), určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Podle ust. § 447 obch.z. je kupující povinen zaplatit ze zboží kupní cenu a převzít dodané zboží v souladu se smlouvou. Dle ustanovení § 409 obchodního zákoníku odst. (2) ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob pokračování 11 MSPH 193 ICm 3125/2013 jejího dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít i bez určení kupní ceny.

Dodatek ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci soud posoudil dle ust. § 531 zákona č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku, kdy dle odst. 1 kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku, nebo tomu, kdo dluh převzal-žalovaný 2/ převzal část dluhu žalovaného 1/ ze Smlouvy o koupi a prodeji movité věci, stal se tedy přímým dlužníkem namísto dlužníka původního.

Mezi účastníky pak bylo sporné, zda právní úkon spočívající v uzavření Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci ze dne 30.3.2012 mezi společností AsAlu s.r.o., jakožto věřitelem, společností NOVA leasing, a.s., jakožto původním dlužníkem, a společností ALPENVILLE s.r.o., jakožto nastupujícím dlužníkem, jímž společnost AsAlu s.r.o., vyslovila souhlas s převzetím dluhu společnosti NOVA leasing s. r.o., v částce 1.902.293,-Kč, společností ALPENVILLE s.r.o., je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinný.

Soud na prvním jednání konaném ve věci shrnul výsledky přípravy jednání s tím, aby předešel případně překvapivému rozhodnutí ve věci, upozornil účastníky na následující: Z předložených listinných důkazů soud má za osvědčené, že žalovaný 2/ dlužníkovi příslušnou část kupní ceny ve výši 726.293,-Kč uhradil, na straně žalobce bude zcela spočívat břemeno důkazní ohledně toho, že přes tuto faktickou úhradu se v daném dlužník dopustil neúčinného právního úkonu bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 IZ, nebo zvýhodňujícího právního úkonu, a to úkonu, kterým se ve smyslu § 241 IZ dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Dále na jednání konaném dne 11.2.2016-po zrušení rozsudku soudem odvolacím-upozornil soud účastníky na to, že-s ohledem na závazný právní názor soudu odvolacího a v souvislosti s tím vyhodnocení přednesu žalobce na jednání konaném před soudem dne 22.1.2015 jako změny žaloby, soud musí konstatovat, že žaloba je ve smyslu § 239 odst. 3 IZ podána opožděně a soudu nezbude, než ji zamítnout. Nad rámec toho z předložených listinných důkazů soud má za osvědčené, že dlužník byl sice v rozhodné době v úpadku, dlužníkovi však byla uhrazena celá sjednaná kupní cena, soud-s ohledem na tuto faktickou úhradu-dospěl k závěru, že v daném případě se dlužník nedopustil neúčinného právního úkonu bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 IZ, ani zvýhodňujícího právního úkonu, a to úkonu, kterým se ve smyslu § 241 IZ dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Soud v souvislosti s tím opakovaně poukazuje na rozsudek, byť zatím nepravomocný, č.j. 193 ICm 3126/2013-31, ze dne 19. ledna 2015, kterým bylo rozhodnuto, že právní úkon dlužníka spočívající v převodu částky 1.900.000,-Kč z účtu dlužníka č. 5765073001/5500 ve prospěch účtu jednatele dlužníka Aleše Suchomela č. 5597866001/5500 dne 10.4.2012 z titulu vrácení půjčky poskytnuté jednatelem dlužníka dlužníkovi, je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinný.

Jelikož se žalobce se žalobou domáhal určení, že právní úkon spočívající v uzavření Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci ze dne 30.3.2012 je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinný, režim této žaloby se pak řídí následujícími pokračování 12 MSPH 193 ICm 3125/2013 ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ ):

Dle ust. § 235 a násl. IZ jsou neúčinným právními úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů; právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké. Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Dle ust. § 239 odst. 1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat. Dle odst. 3) Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Dle ust. § 240 odst. 1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Dle odst. 2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern), je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Dle odst. 3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Dle ust. § 241 odst. 1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Dle odst. 2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Dle odst. 3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník: a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Dle odst. 4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku pokračování 13 MSPH 193 ICm 3125/2013 blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Soud v prvé řadě-vázán závazným právním názorem soudu odvolacího-vyhodnotil přednes žalobce na jednání konaném před soudem dne 22.1.2015, tak, že uplatněný nárok odůvodňuje žalobce jiným skutkovým stavem, a je třeba přitom vyjít z toho, že o změnu žaloby (§ 95 o.s.ř.) jde i tehdy, když žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Soud tak konstatuje, že žalobce se stejného nároku domáhá na zcela jiném skutkovém základě, než jak jej vylíčil v žalobě, což je změnou žaloby, o které soud dle § 95 o.s.ř. rozhodnul. Za této situace soud musel přehodnotit otázku včasnosti podané žaloby, resp. této její zásadní skutkové změny, jelikož účinky rozhodnutí o úpadku tedy nastaly ke dni 21.9.2012, a žaloba-resp. její zásadní změna-byla učiněna vůči soudu až na jednání konaném před soudem dne 22.1.2015, lhůta pro podání žaloby je lhůtou propadnou, po jejím uplynutí se nelze neúčinnosti právního úkonu dlužníka v rámci insolvenčního řízení dovolat, soud je nucen konstatovat, že žaloba nebyla podána včas, odpůrčí nárok zaniknul v souladu s ust. § 239 odst. 3 věta druhá IZ.

Nad rámec tohoto závěru soud konstatuje, že žalobu-pokud by byla včasná-by bylo nutné zamítnout i z následujících důvodů:

Soud vzal za prokázané, že předmětné úkony-tj. Smlouvu o koupi a prodeji movité věci ze dne 30.3.2012 a Dodatek ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci ze dne 30.3.2012-dlužník učinil v době, kdy byl prokazatelně v úpadku zejména formou insolvence, když dle ust. § 3 odst.1 písm. b) IZ je dlužník v úpadku v případě, že neplní závazky po splatnosti více jak 30 dní, a dlužník nebyl-s ohledem na své příjmy a stav majetku-schopen je splatit, a že žalovaný 1/ byl o tomto stavu informován, a napadený právní úkon učinil 30.3.2012 a insolvenční řízení bylo zahájeno 30.7.2012, takže byl učiněn v zákonem požadované lhůtě 1 rok, tak aby mohla být řešena jeho neúčinnost.

Soud však vzal za prokázané, že dlužníkovi byla sjednaná kupní cena ve výši 4.200.000,-Kč uhrazena, a to v plné výši. Sjednanou výši pak žalobce nezpochybňoval, z tohoto důvodu soud neshledal uzavření Smlouvy o koupi a prodeji movité věci ze dne 30.3.2012 a navazujícího Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci ze dne 30.3.2012 právním úkonem bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ust. § 240 odst. 1) IZ, když dlužníku se dostalo v konečném součtu plnění poskytnutého žalovaným 1/ a žalovaným 2/ v celé výši dohodnuté kupní ceny, která-sama o sobě-byla adekvátním protiplněním v souvislosti s převodem movitých věcí z dlužníka na žalovaného 1/.

V daném případě tak byla celá kupní cena uhrazena, do majetku dlužníka se tak dostala adekvátní peněžní náhrada za zcizené movité věci. Soud-jak již během řízení avizoval-má z listinných důkazů za osvědčené, že žalovaný 2/ dlužníkovi příslušnou část kupní ceny-a to včetně původně tvrzeného nedoplatku ve výši 726.293,-Kč-uhradil, soud-s ohledem na tuto faktickou úhradu-dospěl k závěru, že v daném případě se dlužník nedopustil neúčinného právního úkonu bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 IZ. pokračování 14 MSPH 193 ICm 3125/2013

Soud neshledal ani to, že by se v případě uzavření Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci jednalo o zvýhodňující právní úkon ve smyslu ust. § 241 IZ, když nejde o žádný z úkonů obsažených v demonstrativním výčtu odst. 3, a nejde ani o jiný úkon, v jehož důsledku by se některému věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu-žalovaný 1/ za poskytnuté protiplnění sice obdržel od dlužníka stroje, ale současně uhradil dohodnutou kupní cenu, resp. částečně zajistil její úhradu prostřednictvím žalovaného 2/, nebyla tvrzena-ani prokázána-existence jakékoliv jeho pohledávky vůči dlužníkovi před či po uzavření Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci, z logiky věci tedy plyne, že nebyl ani eventuálním věřitelem, a že se mu tak nedostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Žalovaný 2/ na základě napadeného úkonu žádné přímé protiplnění od dlužníka neobdržel, a nelze ho mít ani za věřitele dlužníka, když nebyla tvrzena-ani prokázána-existence jakékoliv jeho pohledávky vůči dlužníkovi před či po uzavření Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci. Dále pak nelze považovat za zvýhodňující právní úkon-jak žalobce původně tvrdil-to, že dlužník svým právním úkonem prominul společnosti NOVA leasing, a.s. splnění dluhu vůči sobě, nebo že umožnil, aby jeho pohledávka na uhrazení celé kupní ceny za soubor strojů nebyla v plném rozsahu uhrazena, když provedeným dokazováním bylo zjištěno, že celá kupní cena byla dlužníku uhrazena.

Dále pak soud nevzal za prokázané-zcela nekonkrétní-tvrzení žalobce, že smluvní konstrukce byla sjednána tak, aby žalovaný 2/ obdržel na úkor dlužníka prostředky, kterými by zapravil svůj dluh z titulu Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný 1/ věděl-či musel vědět-o tom, že žalovaný 2/ uhradí svoji část kupní ceny z prostředků, které získá od dlužníka, toto ani žalobce žádným konkrétním způsobem netvrdil a jeho úvahy na toto téma lze považovat za pouhou spekulaci. Následné jednání jednatele dlužníka-Aleše Suchomela-spočívající v převodu částky 1.900.000,-Kč z účtu dlužníka ve prospěch účtu tohoto jednatele, jakož i následné platby Aleše Suchomela či firmy STARCREEK, s.r.o. žalovanému 2/, které mohly-avšak nemusely-představovat peněžní prostředky použité k úhradě závazku z titulu Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci, tak v očích soudu nemůže vést k závěru, že-za situace, kdy nebylo prokázáno, že žalovaný 1/ věděl -či musel vědět-o tom, že žalovaný 2/ uhradí svoji část kupní ceny z prostředků, které získá od dlužníka-uzavření tohoto Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci představuje neplatný právní úkon, jak jako jednu z možných variant naznačuje odvolací soud ve svém shora citovaném zrušujícím usnesení. Soud v souvislosti s tím opakovaně odkazuje i na rozsudek, byť zatím nepravomocný, č.j. 193 ICm 3126/2013-31, ze dne 19. ledna 2015, kterým bylo rozhodnuto, že právní úkon dlužníka spočívající v převodu částky 1.900.000,-Kč z účtu dlužníka č. 5765073001/5500 ve prospěch účtu jednatele dlužníka Aleše Suchomela č. 5597866001/5500 dne 10.4.2012 z titulu vrácení půjčky poskytnuté jednatelem dlužníka dlužníkovi, je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinný-tento postup Aleše Suchomela je tedy sankcionován, a nemůže vést k závěru, který by znamenal v prvé řadě újmu pro žalovaného 1/ jako nabyvatele vlastnického práva k předmětným movitým věcem, když ten-dle závěru, ke kterému soud dospěl-vlastnictví nabyl po právu, když soud neshledal-z hlediska obchodní praxe-nic nestandardního na sjednané smluvní konstrukci, kdy leasingový nájemce uhradil de facto akontaci přímo prodávajícímu. Nebylo tak prokázáno, že by se snad jednalo o neplatný pokračování 15 MSPH 193 ICm 3125/2013 právní úkon ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013.

Soud tak uzavírá, že v prvé řadě shledal žalobu za podanou pozdě, když odpůrčí nárok zaniknul v souladu s ust. § 239 odst. 3 věta druhá IZ, nad rámec tohoto závěru pak soud konstatuje, že nevzal za prokázané, že by se v případě uzavření Dodatku ke smlouvě o koupi a prodeji movité věci jednalo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ust. § 240 odst. 1) IZ, či o zvýhodňující právní úkon ve smyslu ust. § 241 IZ, a soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1/ rozhodl soud v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, proto soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 37.026,-Kč. Náklady řízení tvoří náklady právního zastoupení-za 9 úkonů právní služby po 3.100,-Kč (převzetí zastoupení, sepis pěti vyjádření a účast u třech jednání před soudem) podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném od 1.1.2013, a dále dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. (advokátního tarifu) požadované režijní paušály za těchto 9 úkonů právní služby po 300,-Kč. Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH tak činí částku 30.600,-Kč. Podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. má pak zástupce žalovaného 1/, který je plátcem DPH, nárok na 21% DPH, což představuje 6.426,-Kč, a celkové náklady řízení tak představují částku 37.026,-Kč, kterou soud žalovanému 1/ vůči žalobci na náhradě nákladů řízení výrokem II. přiznal.

O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2/ rozhodl soud výrokem III. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému 2/, který měl ve věci plný úspěch, nevznikly žádné náklady řízení, ani v průběhu řízení žádné náklady řízení neuplatnil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

V Praze dne 11. února 2016

JUDr. Petr Vaňous, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Jana Křížková