MSPH 93 INS 17920/2014-C1-3
MSPH 93 INS 17920/2014-C1-3

Číslo jednací: 193 ICm 4277/2014-79 (MSPH 93 INS 17920/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Vaňousem v právní věci žalobce: Mgr. Karolína Černá, IČO 018 59 251, se sídlem Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4, insolvenční správce dlužnice : Jitka anonymizovano , anonymizovano , bytem K lesu 965/6, 142 00 Praha 4-Kamýk, práv. zast. Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem, Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČO 618 60 069, se sídlem Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, práv. zast. JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, o určení neexistence vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávky věřitele č. 3 z přihlášky č. P6 v insolvenčním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 17920/2014 v insolvenční věci dlužnice Jitky anonymizovano , nar. 15. 2. 1961, bytem Praha 4-Kamýk, K lesu 965/6, PSČ 142 00, v souhrnné výši 193.667,26 Kč nejsou po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 8.12.2014 domáhal, aby soud určil, že pohledávky věřitele č. 3 z přihlášky P6 v insolvenčním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn.v insolvenční věci dlužnice Jitky anonymizovano , anonymizovano , bytem K lesu 965/6, 142 00 Praha 4-Kamýk, nejsou po právu. Tuto žalobu Pokračování 2 MSPH 193 ICm 4277/2014 zdůvodnil následujícím: Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dvě pohledávky (P6) v souhrnné výši 199.739,-Kč. Dílčí pohledávka č. 1 ve výši 101.866,-Kč měla být dle žalovaného tvořena nedoplatkem na splátkách dle smlouvy o revolvingové půjčce č. 84714 ve výši 81.400,-Kč a příslušenstvím skládajícím se ze zákonného úroku a nákladů rozhodčího řízení ve výši 20.466,-Kč. Dílčí pohledávka č. 2 ve výši 97.873,-Kč se skládá z neuhrazené smluvní pokuty plynoucí z čl. 11. odst. 11.1 písm. a) a b) a odst. 11.4 smlouvy o revolvingové půjčce č. 84714 ve výši 81.072,-Kč a příslušenství tvořeného zákonným úrokem z prodlení ve výši 16.801,-Kč. Insolvenčním správcem byly popřeny dílčí pohledávky č. 1 a 2. Dílčí pohledávka č. 1 byla popřena co do částky 100.766,-Kč, dílčí pohledávka č. 2 co do částky 92.891,26 Kč. Důvodem popření dílčí pohledávky č. 1 bylo to, že insolvenční správce považoval odměnu připadající žalovanému ze smlouvy o revolvingové půjčce, která však svým obsahem podle něj byla úvěrovou smlouvu ve smyslu § 497 an. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, za odměnu, která je zcela v rozporu s dobrými mravy. Jako důvod žalobce uvedl skutečnost, že žalovaný na základě této smlouvy dlužníkovi poskytl částku 60.000,-Kč, přičemž odměna žalovaného činila 93.888,-Kč, tedy 156.5 % skutečné dlužnici poskytnuté částky. Takto vysokou odměnu lze dle názoru žalobce považovat za lichvu, která je ve spotřebitelských poměrech nepřijatelná. Důvodem popření dílčí pohledávky č. 2 byla skutečnost, že druhá smluvní pokuta byla požadována z částky, která nikdy dlužnici reálně poskytnuta nebyla, a navíc její výše postrádá hlavní účel ukládání pokut a stává se sankcí likvidační. Takovéto ujednání o smluvní pokutě proto žalobce považoval za ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce dále v žalobě uvádí, že přestože byla pohledávka přihlášena jako vykonatelná, je možné v daném případě jako důvod popření pohledávky shledat právní posouzení věci, neboť v rámci rozhodčího řízení nebyly skutečnosti zakládající popření uplatněny v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí. Toto žalobce dokládá rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2014, č. j. 29 Cdo 4/2012, podle něhož právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby v plném rozsahu s tím, že v prvé řadě popíral, že by smlouva o revolvingové půjčce byla smlouvou spotřebitelskou. Toto žalovaný doložil tím, že ve smlouvě bylo dlužnicí uvedeno její identifikační číslo, čímž dala dlužnice najevo, že se smlouva týká její podnikatelské činnosti. V souvislosti s tím žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2010, č. j. 23 Cdo 1129/2008. Žalovaný skutečnost, že smlouva nebyla uzavřena jako spotřebitelská smlouva, dále dokládal tím, že ve smlouvě o revolvingové půjčce byly uvedeny také další údaje poukazující na to, že jejím účelem byly potřeby podnikání (sídlo, smluvní ustanovení o nutnosti potvrzení o bezdlužnosti vydané finančním úřadem a příslušnou Okresní správou sociálního zabezpečení, odkaz na ustanovení § 381 obchodního zákoníku, poučení o povinnosti podnikajících fyzických osob vyplývající z insolvenčního zákona, povinnost udržovat podnikatelské oprávnění, působnost obchodního zákoníku). Žalovaný se dále odmítal ztotožnit s názorem žalobce, že se rozhodčí soud nezabýval právním posouzením smlouvy o revolvingové půjčce, tedy posouzením, zda jsou napadená ustanovení v rozporu s dobrými mravy, a proto insolvenčnímu správci dle názoru žalovaného s odkazem na ustanovení § 199 odst. 2 zákona 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nepříslušelo vykonatelné pohledávky popřít. Svá tvrzení žalovaný doložil judikaturou jak Nejvyššího soudu ČR, tak Vrchního soudu v Olomouci, jakož i aktuálními rozhodnutími Vrchního soudu v Praze. Pokračování 3 MSPH 193 ICm 4277/2014

Soud se zaměřil při dokazování pouze na ty skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné a provedl dokazování v míře nutné k prokázání či popření jejich existence.

Z přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení vedeného zdejším soudem pod sp.zn. na dlužnici doručené zdejšímu soudu 19.9.2014 soud zjistil, že žalovaný přihlásil dvě dílčí pohledávky v celkové výši 199.739,-Kč, a to jako jistinu včetně příslušenství. Dílčí pohledávka č. 1 ve výši 101.866,-Kč byla tvořena nedoplatkem na splátkách dle smlouvy o revolvingové půjčce č. 84714 ve výši 81.400,-Kč a příslušenstvím skládajícím se ze zákonného úroku a nákladů rozhodčího řízení ve výši 20.466,-Kč. Dílčí pohledávka č. 2 ve výši 97.873,-Kč byla tvořena neuhrazenou smluvní pokutou plynoucí z čl. 11. odst. 11.1 písm. a) a b) a odst. 11.4 smlouvy o revolvingové půjčce č. 84714 ve výši 81.072,-Kč a příslušenstvím tvořeného zákonným úrokem z prodlení ve výši 16.801,-Kč.

Z protokolu z přezkumného jednání konaného 10.11.2014 a ze seznamu přihlášených pohledávek soud zjistil, že žalobce jako insolvenční správce dlužnice popřel žalovaným přihlášené pohledávky co do celkové částky 193.657,26 Kč (pohledávka č. 1 byla popřena co do částky 100.766,-Kč, dílčí pohledávka č. 2 co do částky 92.891,26 Kč). Obě dílčí pohledávky jsou vykonatelné a obě byly částečně popřeny pro výši. Jako důvod popření u obou dílčích pohledávek insolvenční správce uvedl, že tyto v dané výši nevznikly, neboť ustanovení smlouvy o revolvingové půjčce, na jejichž základě mělo dojít k jejich vzniku, jsou v zřejmém rozporu s dobrými mravy.

Z přílohy č. 1 k přihlášce pohledávky-vyčíslení úroků, soud zjistil způsob výpočtu zákonného úroku z prodlení, který činí od 13.1.2012 do úpadku 19.366,-Kč.

Ze smlouvy o revolvingové půjčce č. 84714-02671 uzavřené mezi žalovaným a dlužnicí dne 10.3.201, včetně přílohy č. 1: splátkový kalendář, soud zjistil, že žalovaný poskytl dlužnici peněžní prostředky ve výši 153.888,-Kč (čl. 1 odst. 1.1), které se dlužnice zavázala uhradit ve 48 splátkách ve výši 3.206,-Kč se splatností dle splátkového kalendáře, který je přílohou smlouvy o revolvingové půjčce (čl. 2 odst. 2.1). Ze smlouvy dále vyplývá výše sjednané smluvní odměny-93.888,-Kč (čl. 4 odst. 4.1) a výše smluvní pokuty (č. 11 odst. 11.1 a) a b) a 11.4). Ve smlouvě byla mezi žalovaným a dlužnicí sjednána rozhodčí doložka (čl. 20). Ze smlouvy dále vyplývá, že dlužnice ve smlouvě uvedla své identifikační číslo a sídlo. Ve smlouvě je sjednán účel poskytnutého revolvingového úvěru, kterým jsou potřeby podnikání (čl. 22 odst. 22.10). Smlouva dále obsahuje ustanovení o nutnosti potvrzení o bezdlužnosti vydané finančním úřadem a příslušnou Okresní správou sociálního zabezpečení (čl. 1 odst. 1.1), poučení o povinnosti podnikajících fyzických osob vyplývající z insolvenčního zákona (čl. 10 odst. 10.1), povinnost udržovat podnikatelské oprávnění (čl. 13 a 14), působnost obchodního zákoníku.

Z oznámení učiněné žalovaným adresované dlužnici z 1.1.2012 soud zjistil, že z důvodu závažného porušení Smlouvy o revolvingové půjčce č. 84714-02671 ve formě neplnění závazků dlužnice dle splátkového kalendáře došlo ze strany žalovaného k zesplatnění dosud nesplacené částky půjčky.

Z karty klienta-dlužníka soud zjistil, že dlužní splácel splátky vždy se zpožděním několik dnů po splatnosti. Poslední splátka byla dlužníkem uhrazena dne 9.4.2013.

Z faktur vystavených žalovaným na dlužnici č. 911020488, 911022234, 911023703, 911025399, 911027168, 911028678, 911029868, 911031717, 911033446, 911038895, Pokračování 4 MSPH 193 ICm 4277/2014

9111041890, 911043151, 911044355, 912000023, soud zjistil, že dlužnici byly fakturovány smluvní pokuty za období od 1.4.2011 do 18.4.2011 v částce 256,48 Kč, za období od 18.4.2011 do 2.5.2011 v částce 416,78 Kč, za období od 1.5.2011 do 17.5.2011 v částce 256,48 Kč, za období od 17.5.2011 do 1.6.2011 v částce 416,78 Kč, za období od 1.6.2011 do 17.6.2011 v částce 256,48 Kč, za období od 17.6.2011 do 4.7.2011 v částce 416,78 Kč, za období od 1.7.2011 do 18.7.2011 v částce 256,48 Kč, za období od 18.7.2011 do 1.8.2011 v částce 416,78 Kč, za období od 1.8.2011 do 17.8.2011 v částce 256,48 Kč, za období od 1.10.2011 do 17.10.2011 v částce 256,48 Kč, za období od 1.11.2011 do 18.11.2011 v částce 256,48 Kč, za období od 18.11.2011 do 2.12.2011 v částce 416,78 Kč, za období od 1.12.2011 do 19.12.2011 v částce 256,48 Kč a za období od 1.1.2012 v částce 76.944,-Kč.

Z návrhu na zahájení rozhodčího řízení podaného žalovaným proti dlužnici soud zjistil, že žalovaný domáhal, aby ustanovený rozhodce rozhodl tak, že má dlužnice povinnost zaplatit pohledávku ve výši 212.342,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 13.1.2012 do zaplacení, a to do tří dnů ode dne právní moci rozhodčího nálezu.

Z rozhodčího nálezu vydaného JUDr. Evou Vaňkovou čj. Va 2-26/2012-8 z 2.3.2012, právní moci nabyl 15.3.2012, soud zjistil, že žalované (dlužnici) bylo uloženo, aby do tří dnů od doručení tohoto rozhodčího nálezu zaplatil žalobci (žalovanému v tomto sporu): 1) pohledávku ve výši 211.971,-Kč spolu s 7,75 % úrokem z prodlení z částky 212.342,-Kč od 13.12012 do 26.1.2012, z částky 211.971,-Kč od 27.1.2012 do zaplacení, 2) náklady řízení spočívající ve vynaloženém poplatku a paušální náhradě nákladů řízení rozhodce ve výši 1.100,-Kč. Dále bylo rozhodnuto, že řízení o podaném návrhu žalobce (žalovaného v tomto sporu) se co do částky 371,-Kč zastavuje a že žalovaná (dlužnice) nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Rozhodčí nález obsahuje odůvodnění, rozhodnutí a poučení. Z odůvodnění jednoznačně vyplývá, že rozhodce posuzoval předmětnou smlouvu o revolvingové půjčce, a zjistil, že žalovaný se zavázal poskytnout dlužnici půjčku ve výši 153.888,-Kč, s tím, že tato částka měla být vrácena ve 48 měsíčních splátkách o nominální hodnotě 3.206,-Kč. Z odůvodnění dále vyplývá, že rozhodčí žaloba byla doručena dlužnici, ta se proti ní bránila, a rozhodce se dále zabýval námitkami proti sjednané rozhodčí doložce-rozhodce uzavřel, že ve smlouvě byla sjednána rozhodčí doložka. K tvrzení dlužnice, že rozhodčí doložka je ve spotřebitelských smlouvách nepřípustná, rozhodce uvedl, že ani občanský zákoník, ani zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích řízení sjednání rozhodčí doložky nezakazuje. K tomuto se ve své judikatuře vyjadřuje Evropský soudní dvůr, který říká, že není možné ve spotřebitelských smlouvách sjednat pouze takovou rozhodčí doložku, která by znemožňovala přístup smluvní strany k soudu.

Po takto provedeném dokazování soud zhodnotil provedené důkazy podle ust. § 132 o.s.ř., a to každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti, a dospěl k závěru, že žaloba není po právu.

Sporným mezi účastníky bylo, zda žalobcem popřené vykonatelné pohledávky žalovaného plynoucí ze smlouvy o revolvingové půjče č. 84714-02671 ze dne 9.3.2011 uzavřené mezi žalovaným a dlužnicí z důvodu tvrzené neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a smluvní odměně, a to pro tvrzený rozpor s dobrými mravy, lze považovat za ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy či na ně hledět jako na ujednání uzavřená mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti. Dále bylo sporné, zda byl žalobce v daném případě oprávněn vykonatelné pohledávky popřít, když žalovaný namítal, že žalobce nebyl oprávněn jeho vykonatelnou pohledávku popřít z důvodu odlišného právního posouzení věci, podle Pokračování 5 MSPH 193 ICm 4277/2014

žalovaného byl žalobce oprávněn uplatnit toliko pouze skutečnosti, které dlužnice neuvedla v nalézacím řízení-za takovou skutečnost nelze považovat tvrzení neplatnosti smlouvy z důvodu rozporu s dobrými mravy, neboť přezkoumání této skutečnosti bylo předmětem rozhodčího řízení.

Soud na prvním jednání shrnul výsledky přípravy jednání s tím, aby předešel případně překvapivému rozhodnutí ve věci, upozornil účastníky na to, že předběžně neshledává nárok uplatněný žalobcem po právu. Soud uvedl, že považuje uzavřenou smlouvu o revolvingové půjčce za smlouvu uzavřenou mezi podnikateli. K tomu odkázal na § 261 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož lze za závazkový vztah mezi podnikateli považovat takový vztah, při jehož vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Podle judikatury Nejvyššího soudu se na osobu, která uzavřela smlouvu a uvedla v ní své identifikační číslo hledí nikoliv jako na soukromou osobu, ale jako na podnikatele [srov. 32 Odo 843/2005; 23 Cdo 1129/2008]. Soud dále uvedl, že v daném případě nemělo dojít ze strany žalovaného k popření vykonatelných pohledávek, neboť se popření neopíralo o žádné nové skutečnosti, které by nebyly známé již v rámci rozhodčího řízení. K tomu odkázal na ustanovení § 199 odst. 2 IZ, podle něhož lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Ke skutečnosti, že věc již byla dříve právně posouzena, se vyjádřil Nejvyšší soud v tom smyslu, že pokud v tomto případě rozhodčí nález obsahuje právní posouzení, tj. odůvodnění, není možné z důvodů, které byly předmětem rozhodčího řízení popřít vykonatelné pohledávky žalovaného [srov. 29 Cdo 7/2013; 29 Cdo 392/2011], soud přitom vycházel z toho, že rozhodce předmětné listiny, jejichž neplatnosti se žalobce dovolával, přezkoumal. Soud se rovněž ztotožnil s názorem Vrchního soudu v Praze formulovaném v rozhodnutí č.j. 104 VSPH 47/2014-55, ze dne 31.3.2014, tak jak na něj odkázal žalovaný. Soud tak upozornil žalobce, že žalobu neshledává žalobou po právu, přesto žalobce na podané žalobě trval, a soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

Dle ustanovení § 199 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen IZ)-odst. 1)-Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Dle odst. 2 lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Dle odst. 3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v případě výše uvedeného rozhodčího nálezu došlo k právnímu posouzení věci, a proto insolvenčnímu správci vznikla překážka, která mu bránila vykonatelnou pohledávku žalovaného popřít. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že již samotné rozhodnutí ve věci předpokládá, že se daný orgán, v tomto případě rozhodčí soud, danou věcí zabýval, a to i po právní stránce. Přestože není v odůvodnění rozhodčího nálezu výslovně uvedeno, že napadená ustanovení smlouvy o revolvingové smlouvě nejsou v rozporu s dobrými mravy, osvědčuje sama skutečnost, že rozhodčí nález byl vydán a obsahuje právní posouzení věci v podobě odůvodnění, ze které se jednoznačně podává, že se rozhodce zabýval posouzením smlouvy o revolvingové půjčce, tj. Pokračování 6 MSPH 193 ICm 4277/2014 rozhodce se danou věcí zabýval, zkoumal předpoklady, za nichž mohl být vyhovující rozhodčí nález vydán, tedy i to, že jednotlivá ustanovení smlouvu o revolvingové půjčce jsou v souladu s dobrými mravy [srov. 29 ICdo 7/2013; 29 Cdo 392/2011, dle kterého : Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. ]. Na základě shora uvedeného soud proto konstatuje, že není možné uplatnit jiné právní posouzení věci jako důvod popření vykonatelné pohledávky žalovaného, tak jak učinil žalobce, a soudu nezbylo, než žalobu zamítnout. Obdobně je na místě odkázat i na aktuální judikaturu Vrchního soudu v Praze-např. rozhodnutí 76 ICm 2827/2013, 104 VSPH 325/2014-48 (KSLB 76 INS 9900/2013), dle kterého : Odvolací soud rekapituluje, že podle obsahu protokolu o přezkumném jednání a seznamu přihlášených pohledávek popřel insolvenční správce pohledávky ve výši 39.749,28 Kč jako vykonatelné z důvodu smluvních pokut sjednaných v rozporu s dobrými mravy. Uvedená námitka byla promítnuta do podané žaloby. Jedná se typicky o jiné právní posouzení věci, které ustanovení § 199 odst. 2 IZ nepřipouští. Z důvodu, že insolvenční správce při přezkumném jednání nezpochybnil žádným způsobem skutkový základ věci, nýbrž uplatnil pouze takové námitky, které ustanovení § 199 odst. 2, část věty za středníkem IZ nepřipouští, posoudil odvolací soud, že se rozhodce v odůvodnění rozhodčího nálezu vypořádal s uplatněnými nároky a předloženými důkazy.

Nad rámec tohoto právního závěru soud konstatuje, že žalobce se mýlí, pokud namítá neplatnost sjednané smluvní pokuty s odkazem na ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2012. Soud má totiž po provedeném dokazování za prokázané, že smlouva o revolvingové půjčce uzavřená mezi žalovaným a dlužnicí nebyla smlouvou uzavřenou spotřebitelem, nýbrž smlouvou uzavřenou podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti, na což poukazuje také účel poskytnutí peněžních prostředků v čl. 22 odst. 22.10. Dle ustanovení § 261 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, lze za závazkový právní vztah mezi podnikateli lze považovat takové závazkové vztahy, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2010, č. j. 23 Cdo 1129/2008, jestliže podnikatel, jakožto účastník smlouvy, uvedl ve smlouvě své identifikační číslo osoby a daňové identifikační číslo, dal tím najevo, že se smlouva týká jeho podnikatelské činnosti. Posuzování vztahů mezi dlužnicí a žalovaným by se tedy dělo v režimu zákona č. 513/1991 Sb., Obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2012, který nezná institut neplatnosti ujednání o smluvní pokutě-podle § 301 obch. zák. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta), tato úprava je kogentní a má přednost před úpravou dle Občanského zákoníku). Soud tak-nad rámec právního závěru, který ho vedl k zamítnutí žaloby-konstatuje, že závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je věcí volného uvážení soudu (případně rozhodce). Obdobně-ohledně námitky, že odměna připadající žalovanému ze smlouvy o revolvingové půjčce, je odměnou, která je zcela v rozporu s dobrými mravy-je nutné mít na paměti úpravu danou Obchodním zákoníkem, kdy by bylo nutné posuzovat, zda by-v souvislosti s hodnocením jednání žalovaného-byly důvody pro použití ust. § 265 obch. zák., dle kterého výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany,

Dle ust. § 142 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl sice úspěšný žalovaný, soud však rozhodl o náhradě nákladů řízení Pokračování 7 MSPH 193 ICm 4277/2014 dle ust. § 202 odst. 2 IZ, dle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

V Praze dne 3. listopadu 2015

JUDr. Petr Vaňous, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Jana Sušická