MSPH 93 INS 17544/2012
NEJVYŠŠÍ SOUD CESKÉ REPUBLIKY MSPH 93 INS 17544/2012 29 NSČR 85/2015-A-114

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátu složeněm z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška V insolvenční věci dlužníka Ing. Kamila Jirounka, narozeného 31. května 1967, bytemv Praze 5, Radlická 112/22, PSČ 150 00, zastoupeněho Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn.MSPH 93 INS 17544/2012, oinsolvenčním návrhu věřitelky RAVAK a. s., se sídlem vPříbrami, Obecnická 285, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 25612492, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2015, č. j. MSPH 93 INS 17544/2012, 2 VSPH 2004/2013-A-91, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodněnt

Usnesením ze dne 19. srpna 2013, č. j.-A-73, Městský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) zamítl insolvenční návrh, jímž se věřitelka domáhala zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Insolvenční soud vyšel především z toho, že:

1) Společnost NLB Factoring, a. s. v likvidaci (dále jen společnost NLB ), jako věřitelka, uzavřela se společností OLEO CHEMICAL, a. s. (dále jen společnost OLEO ), jako dlužnicí, smlouvu o úvěru ze dne 25. října 2007, ve znění dodatků č. 1 až 14 (dále jen první smlouva ), smlouvu o úvěru ze dne 18. září 2008, ve znění dodatku č. 1 až 7 (dále jen druhá smlouva ) a smlouvu o úvěru ze dne 4. srpna 2009, ve znění dodatku č. 1 (dále jen třetí smlouva ) [dále též jako smlouvy o úvěrech ].

2) Ve dnech 25. října 2007, 22. září 2008 a 4. srpna 2009 uzavřel dlužník se společností NLB celkem tři dohody o přistoupení k závazkům společnosti OLEO ze smluv o úvěrech (dále jen dohody o přistoupení k závazkům ).

3) Pohledávky zprvní smlouvy v celkově výši 3.809.415 EUR spříslušenstvím se staly splatnými 31. července 2011, 30. září 2011, 31. března 2012 a7. dubna 2012. Pohledávky z druhé smlouvy vcelkově výši 13.303.696,26 Kč spříslušenstvím se staly splatnými 30. září 2011, 31. března 2012 a 7. dubna 2012. Pohledávka ze třetí smlouvy ve výši 147 .5 87 .138,41 Kč s příslušenstvím se stala splatnou 31. července 2011.

4) Dne 29. března 2012 uzavřela společnost NLB jako postupitel s věřitelkou jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek ze smluv o úvěrech (dále jen smlouva o postoupení pohledávek ).

5) Zprávou o postoupení pohledávky-doručenou dlužníkovi dne 12. dubna 2012 -společnost NLB oznámila dlužníku postoupení pohledávek ze smluv o úvěrech (dále jen oznámení ), s tím, že: jakékoli Vaše závazky (rozuměj dlužníkovy), které vyplynou z realizace předmětného zajištění, plňte prosím ode dne obdržení této zprávy na účet věřitelky . Dopisem ze dne 6. dubna 2012 věřitelka oznámila dlužníku zesplatnění částek poskytnutých dle první a druhé smlouvy včetně příslušenství.

6) Dne 19. července 2012 bylo na základě insolvenčního návrhu věřitelky zahájeno insolvenční řízení dlužníka.

Insolvenční soud se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací věřitelky k podání insolvenčního návrhu. Konstatoval, že byt oznámení hovoří o zajištění , nikoliv přistoupení k závazku, s přihlédnutím k obsahu smlouvy o postoupení pohledávek je zřejmé, že smluvní strany měly v úmyslu postoupit rovněž pohledávky za spoludlužníky společnosti OLEO . Označení přistoupení k závazku za jeho zajištění považoval insolvenční soud za formální nedostatek oznámení, který-s ohledem na zřejmý úmysl obou stran smlouvy o postoupení pohledávek-neměl za následek její neúčinnost vůči dlužníkovi. Proto insolvenční soud konstatoval, že věřitelka byla aktivně legitimována k podání insolvenčního návrhu.

Následně insolvenční soud posuzoval pohledávky dalších věřitelů Jindřicha Vařeky aJiřího Kreysy (dále jen J. V. a J. K. ). Knim uzavřel, že mohly částečně či zcela zaniknout započtením dlužníkovy pohledávky a pohledávky Ing. Urbánka z titulu předsmluvní odpovědnosti J. V. a J. K. Jelikož dokazování této skutečnosti přesahovalo meze insolvenčního řízení a protože uvedení věřitelé jako jediní sdělili insolvenčnímu soudu, že evidují za dlužníkem splatné a neuhrazené pohledávky, insolvenční soud konstatoval, že dlužník není v úpadku, nebot nebyl splněn požadavek mnohosti věřitelů dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání věřitelky a dlužníka zrušil napadené usnesení insolvenčního soudu a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o aktivní legitimaci věřitelky k podání insolvenčního návrhu. Námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze strany dlužníka shledal jako neopodstatněnou, nebot dlužník, jemuž postupitel oznámil postoupení pohledávky, tuto námitku nemá k dispozici-potud odvolací soud odkázal na závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 61/2010 ), jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na jeho webových stránkách.

K námitce započtení pohledávek dlužníka z titulu předsmluvní odpovědnosti J. V. a J. K. odvolací soud poukázal na závěry přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011, s tím, že tvrdil-li dlužník, že má vůči J. V. a J. K. pohledávku způsobilou k započtení, byl povinen toto své tvrzení prokázat. Uzavřel-li soud prvního stupně, že k posouzení otázky započtení bude třeba provést obsáhlé dokazování

A7 lŇ DL ODIAULD

ve skutečnosti tím potvrdil, že dlužník se svojí obranou neuspěl , když nedoložil, že má za J. V. a J. K. pohledávky způsobilé k započtení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník dovolání, opíraje jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (výkladu § 97 odst. 5 insolvenčního zákona), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Výklad odvolacího soudu (a shodně s ním insolvenčního soudu), který věřitelku považoval za osobu aktivně věcně legitimovanou k podání insolvenčního návrhu, je dle názoru dovolatele nesprávný, nebot nerozlišuje, že řízení v projednávané věci je insolvenčním, nikoliv nalézacím, řízením. Dovolatel-vycházeje z jazykového výkladu § 97 odst. 5 insolvenčního zákona-dovozuje, že insolvenčním navrhovatelem může být pouze věřitel, nikoliv osoba aktivně věcně legitimovaná k vymáhání pohledávky ve smyslu § 526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013 (dále též jen obč. zák. ). Má za to, že aplikaci závěrů (podávajících sezR61/2010) na poměry insolvenčního řízení dovolací soud dosud neřešil.

Dovolatel dále brojí proti obsahu oznámení, cituje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08, uveřejněného pod číslem 25/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (jež je veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu), a vyvozuje, že kdyby odvolací soud oznámení shledal neurčitým, otevřela by se mu tím možnost domoci se přezkumu platnosti smlouvy o postoupení pohledávek.

Konečně dovolatel rozporuj e závěr odvolacího soudu o samotném doručení oznámení a snáší argumenty na podporu svého tvrzení o neurčitosti smlouvy o postoupení pohledávek, uzavíraje, že k postoupení pohledávek za spoludlužníky společnosti OLEO na věřitelku nedošlo.

K doplnění dovolání podáním ze dne 27. července 2016 Nejvyšší soud z důvodu jeho opožděnosti přihlédnout nemohl (lhůta k podání dovolání dovolateli uplynula 10. května 2015 -viz § 241b odst. 3 o. s. ř.).

Věřitelka se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, přičemž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2234/10, uveřejněný pod číslem 145/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle něhož j e-li tu úkon postupitele, kterým se oznamuje dlužníkovi osoba oprávněná k přijetí dluhu, pak je tato oprávněná osoba z hlediska změny osoby věřitele zpravidla též aktivně věcně legitimována k jeho vymáhání. Dále věřitelka citovala usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2011, sen. zn. 1 VSPH 113/2011, uveřejněné pod číslem 131/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 131/2011 ), podle něhož jestliže se postupitel dohodl s postupníkem, že bude vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka (§ 530 odst. 1 obč. zák.), je oprávněn podat též insolvenční návrh vůči dlužníku, přihlásit postoupenou pohledávku do insolvenčního řízení a vykonávat v insolvenčním řízení práva náležející věřiteli postoupené pohledávky. Závěrem věřitelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dlužníka zamítl.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. křešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, totiž zda věřitelem dlužníka ve smyslu §97 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), je i osoba, jejíž aktivní věcná legitimace k vymáhání pohledávky je založena oznámením o postoupení pohledávky dle § 526 odst. 1 obč. zák.

Dovolání není důvodné.

Z § 97 odst. 5 insolvenčního zákona se podává, že insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle § 526 odst. 1 a 2 obč. zák. platí, že postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec první). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec druhý).

Z § 533 obč. zák. plyne, že kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka aoba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení §531 odst. 4 zde platí obdobně.

I. K výkladu oznámení o postoupení pohledávky

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze na výklad obsahu oznámení o postoupení pohledávky užít pravidla výkladu právních úkonů; jinými slovy, zda oznámení o postoupení pohledávky je právním úkonem či nikoliv.

Závěr, podle něhož oznámení o postoupení pohledávky je jednostranným právním úkonem a uplatní se na něj obecné požadavky kladené na právní úkony, se podává z ustálené rozhodovací praxe dovolacího (srov. např. důvody R 61/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007 , sp. zn. 32 Cdo 118/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25 . října 2004, sp. zn. 32 Odo 842/2003) i Ústavního soudu (srov. např. výše zmíněný nález sp. zn. 1. Ús 2276/08).

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených v § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). V judikatuře Nejvyššího soudu viz např. rozsudek ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 2, rozsudek ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 180, anebo rozsudek ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněný pod číslem 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; v judikatuře Ústavního soudu např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

A7 lŇ DL ODIAULD

Z textu oznámení je bez obtíží zřejmé, že společnost NLB jako postupitel informuje dlužníka o postoupení pohledávek ze smluv o úvěrech, jakož i práv (rozuměj dalších závazků) s nimi spojených (tedy i dohod o přistoupení k závazkům) a vyzývá dlužníka, aby své závazky plynoucí z předmětného zajištění plnil na účet věřitelky (tedy postupníka).

Namítá-li dovolatel, že institut přistoupení k závazku (tzv. kumulativní intercesse) není zajišťovacím institutem, lze této námitce přitakat potud, že jde o jeden ze způsobů změny v subjektech závazku (přistoupením dalšího dlužníka se mění počet dlužníků závazku). Nahlíženo ze strany věřitele však institut přistoupení k závazku do určité míry skutečně plní i zajišt ovací funkci , když vedle dosavadního dlužníka přistupuje nový dlužník a oba dlužníci jsou věřiteli zavázáni společně anerozdílně (srov. §533 větu první obč. zák.). Ačkoliv vztah mezi závazky obou dlužníků není založen na akcesoritě a subsidiaritě (jako je tomu např. v případě ručení), představuje přistoupení k závazku způsob jeho utvrzení (viz Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 1535, 1538.). Označuje-li tak postupitel závazky dlužníka zdohod o přistoupení k závazku za zajištění , jde o dílčí nepřesnost, která však nemohla mít vliv na určitost oznámení, když přistoupení k závazku fakticky představuje určitý způsob jeho zajištění .

Jinými slovy, závěr odvolacího soudu o určitosti oznámení je v souladu s výkladovými pravidly právních úkonů; oznámení tak bylo způsobilé vyvolat zamýšlené právní účinky (srov. a contrario důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 227 6/08, pod bodem 20.).

Napadá-li dovolatel skutkový závěr soudů nižších stupňů o samotném doručení oznámení (přičemž na podporu svého tvrzení nesnáší žádné věcné argumenty), přehlíží, že s účinností od 1. ledna 2013 nemá v tomto směru k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

II. K pojmu věřitel ve smyslu § 97 odst. 5 insolvenčního zákona

V rozsudku ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006, uveřejněném pod číslem 100/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že věřitel, který smlouvou podle § 524 odst. 1 obč. zák. postoupil svou pohledávku jinému (postupníkovi) a toto postoupení pohledávky oznámil dlužníkovi nebo bylo postupníkem dlužníkovi prokázáno, ztrácí oprávnění vymáhat pohledávku na dlužníkovi. Od tohoto okamžiku je dlužník povinen plnit postupníkovi namísto svému dosavadnímu věřiteli (tj. postupiteli)-s výjimkou případu dle § 530 odst. 1 obč. zák. Jinými slovy, takovýto postupník je aktivně věcně legitimován k vymáhání pohledávky za dlužníkem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2234/ 10).

Ačkoliv § 97 odst. 5 insolvenčního zákona osobu, jejíž aktivní věcná legitimace k vymáhání pohledávky je založena oznámením o postoupení pohledávky učiněným postupitelem vůči dlužníku, výslovně nezmiňuje, je i takto označený postupník oprávněn kpodání insolvenčního návrhu-z pozice osoby, která je v postavení obdobném postavení věřitele dlužníka.

Je tomu tak proto, že pouze této osobě je dlužník povinen plnit, resp. pouze ona je oprávněna vymáhat na dlužníkovi postoupenou pohledávku (s výjimkou situace předvídané § 530 odst. 1 obč. zák.) a pouze tím, že dojde k poskytnutí plnění této osobě dochází k zániku pohledávky (případně celého závazku) splněním. Přitom nelze činit rozdílu mezi tím, zda se osoba, jíž svědčí aktivní věcná legitimace k vymáhání pohledávky, této domáhá v rámci (sporného) civilního řízení nebo podáním insolvenčního návrhu. Naznačený závěr se podává i zR 131/2011, jež bylo přijato za situace, kdy insolvenční návrh byl podán postupitelem pověřeným postupníkem podle § 530 odst. 1 obč. zák. k vymožení postoupené pohledávky. Bylo-li připuštěno podání insolvenčního návrhu osobou, jejíž postavení vůči dlužníkovi je dáno pouze dohodou o vymáhání postoupené pohledávky s postupníkem, pak nelze ničeho namítat proti podání insolvenčního návrhu samotným postupníkem, který od okamžiku doručení oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi vystupuje vůči němu v postavení nového věřitele (lhostejno, zda sama smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena platně či nikoliv).

Lze dodat, že již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 1422/99, uveřejněném včasopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2002, pod číslem 15, a přijatém pro poměry zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu avyrovnání, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že jestliže věřitel (postupitel), který podal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, postoupí v průběhu řízení o tomto návrhu pohledávku vůči dlužníku jiné osobě, přecházejí na sukcesora (postupníka) i procesní práva apovinnosti postupitele spojená s účastí na konkursním řízením (s jeho postavením navrhovatele konkursu) [srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2352/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 60]. Mohlo-li dojít kpřechodu procesních práv a povinností postupitele na postupníka v průběhu (konkursního) řízení, přičemž postupník tím získal i postavení navrhovatele konkursu, pak Nejvyšší soud neshledává důvodu, proč osobě postupníka upřít postavení navrhovatele dle § 97 odst. 5 insolvenčního zákona, tedy v poměrech insolvenčního řízení. A ještě jinak řečeno, na platnost závěrů plynoucích z R 61/2010 nemá vliv, že osoba, kterou v oznámení o postoupení pohledávky označil postupitel dlužníku jako tu, které má plnit na dluh, uplatňuje pohledávku nikoli v nalézacím, nýbrž v insolvenčním řízením.

Ve světle výše uvedeného tak lze uzavřít, že věřitelem dlužníka ve smyslu § 97 odst. 5 insolvenčního zákona je třeba rozumět i postupníka, jehož aktivní věcná legitimace k vymáhání pohledávky za dlužníkem je založena doručením oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi. Takový věřitel je proto oprávněn domáhat se vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek prostřednictvím podání insolvenčního návrhu (§ 97 odst. 5 insolvenčního zákona). Opačný výklad by ostatně bránil postupníku-oproti ostatním věřitelům-domáhat se své pohledávky za dlužníkem prostřednictvím insolvenčního návrhu. Pro takový výklad však Nejvyšší soud neshledal žádné relevantní argumenty a ani dovolatel žádné nepředestřel.

A konečně, namítá-li dovolatel, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek nedošlo k převodu pohledávek, přehlíží, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá [s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení] vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky (srov. důvody R 61/2010, jakož irozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1106/2005). Nezabýval-li se tedy odvolací soud otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávek, nelze jeho postupu ničeho vytknout, nebot napadené rozhodnutí na této otázce nestojí (resp. stát nemůže). Uplatnění tohoto závěru i v poměrech insolvenčního řízení nic nebrání.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že názor odvolacího soudu, podle něhož osoba aktivně věcně legitimovaná k vymáhání pohledávky na základě oznámení

A7 lŇ DL ODIAULD dle § 526 odst. 1 obč. zák. je oprávněna podat i insolvenční návrh, je v souladu svýše uvedenými závěry a citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

Jelikož se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho vymezení zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí aNejvyšší soud neshledal ani vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zamítl dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu navrhovateli a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2016

JUDr. Filip C i l e č e k, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafaj ová, DiS.