MSPH 91 INS 20401/2011
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY MSPH 91 INS 20401/2011 191 ICm 94/2013 29 ICdo 52/2016-111





ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela V právní věci žalobce JUDr. Oldřicha Řeháčka, Ph.D., se sídlem V Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, jako insolvenčního správce dlužníka TENZO, a. s., proti žalovanému Z/C/H Legal V. o. s., advokátní kancelář, se sídlem V Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27222861, jako insolvenčnímu správci dlužníka Bravitec SE, identifikační číslo osoby 29194849, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Městského soudu V Praze pod sp. zn. 191 ICm 94/2013, jako incidenční spor V insolvenční věci dlužníka TENZO, a. s., se sídlem vPraze 4, Na Strži 65/1702, PSČ 140 62, identifikační číslo osoby 27931552, vedené u Městského soudu V Praze pod sp. zn., o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu vPraze ze dne 18. dubna 2016, č. j. 191 ICm 94/2013, 104 VSPH 961/2015-83 (), takto:

Rozsudek Vrchního soudu vPraze ze dne 18. dubna 2016, č. j. 191 ICm 94/2013, 104 VSPH 961/2015-83 (), se zrušuje a Věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodněnt

Rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 191 ICm 94/2013-56, Městský soud V Praze (dále jen insolvenční soud ) určil, že jsou vůči věřitelům dlužníka TENZO, a. s. (dále jen dlužník ) neúčinné: zástavní smlouva o zastavení pohledávek dlužníka za společností UNEX, s. r. o. (dále jen společnost U ), uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 2. prosince 2010 ve prospěch žalovaného (bod 1. výroku) a zástavní smlouva o zřízení zástavního práva k majetku dlužníka zřízená formou notářského zápisu N 126/2011,

NZ 122/2011 ze dne 12. května 2011 ve prospěch žalovaného jako zástavního věřitele (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 7. listopadu 2011. Insolvenční soud usnesením ze dne 10. ledna 2012, č. j.-A-60, zjistil úpadek dlužníka a ustanovil žalobce insolvenčním správcem. Usnesením ze dne 28. března 2012, č. j.-B-29, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

2/ Společnost Bravitec SE přihlásila do insolvenčního řízení nevykonatelné pohledávky V celkové výši 87 723 157,67 Kč, částečně jako zajištěné zástavním právem k pohledávkám dlužníka za společností U na základě zástavní smlouvy o zastavení pohledávek ze dne 2. prosince 2010, nebo zástavním právem k majetku dlužníka (strojům V areálu V Plzni, Litovli a V přilehlých objektech) zřízeným formou notářského zápisu N 126/2011, NZ 122/2011 ze dne 12. května 2011.

3/ V době uzavření obou zástavních smluv se dlužník prokazatelně již nacházel V úpadku, neboť měl více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto nebyl schopen plnit.

4/ Zástavní smlouvy byly uzavřeny (mimo jiné) k zajištění již existujících závazků.

Na tomto základě insolvenční soud cituje ustanovení 5 235, 5 239 a 5 241 insolvenčního zákona dospěl k závěru, že jsou naplněny veškeré podmínky nezbytné k určení, že zástavní smlouvy jsou neúčinnými právními úkony.

K odvolání žalovaného Vrchní soud V Praze ve výroku označeným rozhodnutím změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu na určení neúčinnosti (ve výroku specifikovaných) právních úkonů zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý Výrok).

Odvolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 113/2014 ) dospěl k závěru, že předpokladem úspěchu odpůrčí žaloby je, aby na přezkumném jednání byla současně popřena přihlášená zajištěná pohledávka co do pořadí, tedy aby bylo popřeno právo na její uspokojení ze zajištění z důvodu neúčinného právního úkonu dlužníka, jež je předmětem odpůrčí žaloby. Nebyla-li přihlášená pohledávka popřena co do práva na uspokojení ze zajištění (jako V tomto případě), V důsledku čehož je taková pohledávka již (definitivně) zjištěna jako zajištěná pohledávka, je posléze podaná odpůrčí žaloba na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, na jehož základě došlo ke vzniku takového zajištění, bezpředmětná a insolvenční soud měl (již jen z tohoto důvodu) žalobu bez dalšího zamítnout.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho prvnímu výroku) podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle 5 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), pro vyřešení otázky procesního práva, která V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje dovolací důvod podle % 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení Věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil V prvním výroku tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí. lyl lblll yůllAUlJ

29 ICdo 52/2016

V dovolání předkládá dovolatel k zodpovězení otázku, zda je správný názor, že není-li přihlášená pohledávka popřena co do práva na uspokojení ze zajištění, V důsledku čehož je taková pohledávka již (definitivně) zjištěna jako zajištěná pohledávka, je posléze podaná odpůrčí žaloba na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, na jehož základě došlo ke vzniku takového zajištění, bezpředmětná a insolvenční soud ji bez dalšího zamítne.

Dovolatel především poukazuje na smysl institutu neúčinnosti právního úkonu V insolvenčním řízení. Neúčinný právní úkon je právním úkonem platným, vyvolávajícím právní následky, avšak V poměrech insolvenčního řízení je na něj pohlíženo, jako by jeho účinky nenastaly. Přestože insolvenční správce může popřít pohledávku (její pořadí) iz důvodu neúčinnosti právního úkonu (jde-li o právní úkon platný), nepopření pohledávky nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby pro její bezpředmětnost. Výklad zvolený odvolacím soudem fakticky znemožňuje zákonem danou možnost dovolat se neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů dlužníka podle 5 241 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční správce důvody neúčinnosti nezjistí již před přezkumným jednáním. Současně tento výklad dle dovolatele odporuje zásadě vyjádřené V 5 5 písm. a/ insolvenčního zákona, podle níž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Dovolatel dodává, že argumentuje-li odvolací soud výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu, pak přehlíží, že zmiňovaná rozhodnutí byla vydána na jiném skutkovém základě, přičemž k otázce, zda může být úspěšná odpůrčí žaloba V případě, kdy je pohledávka zjištěna, se judikatura Nejvyššího soudu explicitně nevyj adřuje.

Zalovaný ve vyjádření považuje dovolání za neopodstatněné, stím, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, částí první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání je V dané věci přípustné podle 5 237 o. s. ř., nebot, směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky procesního práva (právní dopady zjištění pořadí pohledávky na žalobu na určení neúčinnosti úkonu dlužníka, na jehož základě došlo ke vzniku zajištění), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (níže označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež se ustálila V době po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil Věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud předesílá, že jeho rozhodovací praxe (srov. odvolacím soudem citované rozsudky sen. zn. 29 ICdo 13/2012 a R 113/2014) je ustálena V závěru, podle něhož:

Přihlásí-li věřitel V insolvenčním řízení včas (. . .) pohledávku, včetně práva na uspokojení ze zajištění, je povinností insolvenčního správce, který s uplatněním práva na uspokojení ze zajištění nesouhlasí, aby popřel pořadí takto přihlášené pohledávky; to platí itehdy, popírá-li insolvenční správce pořadí pohledávky proto, že podle jeho názoru věřitel získal právo na uspokojení pohledávky ze zajištění na základě neúčinného právního úkonu (% 235 odst. 1 insolvenčního zákona).

Na popření pořadí pohledávky insolvenčním správcem pak musí (chce-li se vskutku V insolvenčním řízení domoci uspokojení pohledávky ze zajištění) reagovat přihlášený věřitel, a to žalobou na určení pořadí pohledávky (práva na uspokojení pohledávky ze zajištění), nepodá-li (Včas) takovou žalobu, nevznikne mu ani právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena jako pohledávka zajištěná (% 298 insolvenčního zákona). Podá-li věřitel včas žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, tíží jej V incidenčním sporu o takové žalobě povinnost tvrzení a povinnost důkazní o tom, že pohledávka je vskutku zajištěná.

Na podání výše uvedené žaloby musí (chce-li zabránit uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění) reagovat insolvenční správce podáním odpůrčí žaloby (% 235 odst. 2 insolvenčního zákona), kterou bude odporovat právnímu úkonu, jímž dlužník poskytl svůj majetek k zajištění. Nepodal-li by totiž (Včas) takovou žalobu, nebylo by možno uvažovat ani o neúčinnosti právního úkonu dlužníka, jelikož tato se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. V takovém řízení přitom tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního úkonu dlužníka insolvenčního správce, jenž je také Výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu podat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 3/2013).

To však neznamená (jak dovozoval odvolací soud), že zjištění pohledávky vzešlé z neúčinného právního úkonu dlužníka vylučuje následný úspěch odpůrčí žaloby. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2012, ani V R 113/2014, Nejvyšší soud neřešil otázku, jaké důsledky má (případné) porušení povinnosti insolvenčního správce popřít u přezkumného jednání právo přihlášeného věřitele na uspokojení pohledávky ze zajištění (tj. popřít pořadí přihlášené pohledávky).

V rozsudku ze dne 28. června 2017, sen. zn. 29 ICdo 33/2015, Nejvyšší soud objasnil, že závěry R 113/2014 je nutné interpretovat jako návod na řešení stavu, kdy insolvenční správce vskutku popřel věřitelem přihlášenou pohledávku co do práva na uspokojení ze zajištění (považuje právní úkon, V důsledku kterého vzniklo právo věřitele na lepší pořadí uspokojení pohledávky, za neúčinný) a zajištěný věřitel podal žalobu na určení práva na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění.

Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že je žádoucí, aby V situaci, kdy důvody neúčinnosti přihlášené pohledávky (nebo jejího zajištění) jsou insolvenčnímu správci známy již V době přezkumu pohledávky, postupoval způsobem popsaným V R 113/2014 již proto, že nepopře-li pohledávku nebo její zajištění z příčin, pro něž hodlá podat odpůrčí žalobu, může tím přivodit stav, kdy průběh insolvenčního řízení (a V případě zajištění též správu předmětu zajištění a jeho zpeněžování) bude takto zjištěný (zajištěný) věřitel ovlivňovat (svými hlasy a pokyny) po dobu trvání sporu (o následné odpůrčí žalobě), jehož Výsledkem může být (coby důsledek úspěchu s odpůrčí žalobou), že se k pohledávce (nebo k jejímu zajištění) nepřihlíží (pro neúčinnost).

Skutečnost, že insolvenční správce nepopřel pořadí věřitelem přihlášené pohledávky, však nebrání tomu, aby následně ve lhůtě určené ustanovením 5 239 odst. 3 insolvenčního zákona po právu podal odpůrčí žalobu. Omezení insolvenčního správce V tomto směru neplyne ani ze žádného ustanovení insolvenčního zákona. lyl lblll yůllAUlJ

29 ICdo 52/2016

Za této situace bylo povinností odvolacího soudu přezkoumat správnost rozhodnutí insolvenčního soudu co do závěrů o neúčinnosti právních úkonů ve smyslu 5 235 a násl. insolvenčního zákona. Změnil-li odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl pro bezpředmětnost, uzavíraje, že předpokladem úspěchu odpůrčí žaloby je současné popření přihlášené zajištěné pohledávky co do pořadí, přičemž se již nezabýval, zda byla naplněna jedna ze skutkových podstat neúčinnosti právního úkonu dle 5 240 až 242 insolvenčního zákona, je napadené rozhodnutí s výše uvedenými judikatomími závěry V rozporu a dovolání je tak opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstojí, Nejvyšší soud je podle % 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a podle % 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil Věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (5 243g odst. 1 část věty první za středníkem, % 226 odst. 1 o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění V insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 20. prosince 2017 Mgr. Milan Polášek v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Jeřábková

V zastoupení: Pavlína Tkaná