MSPH 90 INS 6781/2010-C20-10
MSPH 90 INS 6781/2010-C20-10 (sp. zn. 190 ICm 3523/2017)

č. j. 190 ICm 3523/2017-40 (sp. zn. MSPH 90 INS 6781/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Hovorkou v právní věci žalobce: MAPE DEVELOPMENT, a.s., IČO: 27251381, se sídlem v Praze 6, Papírenská 63/4. zast.: Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, proti žalovanému: AS ZIZLAVSKY v.o.s., IČO: 28490738, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, insolvenčnímu správci dlužníka: Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o. v likvidaci, IČO: 28241096, se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, zast.: JUDr. Zbyňkem Petrem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o určení pořadí pohledávky žalobce

takto:

I. Žaloba s návrhem na určení, že pohledávka žalobce na zaplacení 5.000.000,- Kč s příslušenstvím je pohledávkou na roveň postavenou pohledávkám za majetkovou podstatou dlužníka Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o. v likvidaci, s e z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám právního zástupce žalovaného na náhradě nákladů řízení částku 12.342,-Kč do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 28. 7. 2017 domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 5.000.000,-Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka jako pohledávka věřitele č. 3 pohledávka P-3 věřitele V-3 je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dlužníka. isir.justi ce.cz (sp. zn. 190 ICm 3523/2017) pokračování-2-sp. zn. 190 ICm 3523/2017 (sp. zn.) Žalobce zdůvodnil žalobu tím, že uzavřel s Advokátní kanceláří Veverka & Partneři, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužníkem ) smlouvu o správě svěřených prostředků č. 62121251/2009 (dále jen Smlouvu ), na jejímž základě jako složitel svěřil dlužníkovi na jeho zvláštní účet, číslo účtu 12629798/2700 vedeným u HVB Bank Czech Republic a.s. (nyní UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s.), v dobré víře finanční prostředky ve výši 5 mil. Kč za účelem jejich uvolnění ve prospěch třetí osoby jako budoucího prodávajícího z titulu smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy týkající se budoucí koupě nemovitostí. Vhledem k tomu, že kupní smlouva předvídaná Smlouvou nebyla uzavřena, vyzval žalobce dlužníka k vrácení deponované částky zpět na svůj bankovní účet. Přes opakované přísliby však tyto prostředky nebyly žalobci vráceny. Dne 1. 4. 2010 obdržel žalobce od dlužníka dopis, že peníze byly na základě příkazu vedoucí kanceláře dlužníka Mgr. Součka poukázány s odkazem na údajný pokyn žalobce na účet neznámého adresáta, a že se v advokátní úschově nenacházejí. Po osobním jednání vyšlo najevo, že dlužník prostřednictvím Mgr. Součka poukázal dne 18. 3. 2009 došlou částku 5. mil. Kč téhož dne bez jakéhokoliv vědomí, souhlasu či pokynu žalobce na bankovní účet třetí osoby, která ačkoliv ji obdržela bez právního důvodu, ji přes výzvu nevrátila. Dlužník pak po dohodě se žalobcem podal dne 18. 6. 2010 proti této třetí osobě (Josefu Sosnovi, pozn. soudu) žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 mil. s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že dlužník vstoupil do insolvence a dne 28. 7. 2010 byl na něj prohlášen konkurz, vstoupila již do zahájeného soudního sporu jako žalobce ustanovená insolvenční správkyně JUDr. Sylva Rychtalíková a následně, po jejím odvolání z funkce, žalobce AS ZIZLAVSKY v.o.s. (tehdy ještě pod obchodní firmou E-insolvence s.r.o.). Na základě předmětného soudního řízení (pozn. soudu: vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 210/2010) byla celá žalovaná částka 5 mil. Kč spolu s příslušenstvím vymožena do majetkové podstaty dlužníka. Žalobce se soudním řízením na základě žaloby podané dne 21. 12. 2012 proti žalovanému domáhá zaplacení své pohledávky s příslušenství z majetkové podstaty dlužníka, a to v režimu uspokojování pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Řízení je v současnosti vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 33/2016 v návaznosti na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2015 pod č. j. 8 Cmo 173/2014-202, jímž bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014 č. j. 15 Cm 111/2012-170 ve znění usnesení ze dne 9. 3. 2015 č. j. 15 Cm 111/2012-191. Věc byla postoupena k projednání a rozhodnutí k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Toto řízení bylo dle nesporného prohlášení účastníků při jednání přerušeno do pravomocného rozhodnutí v předmětné věci č. j. 190 ICm 3523/2017. Žalobce svou pohledávku na zaplacení 5. mil. Kč s příslušenstvím proti dlužníku z opatrnosti uplatnil rovněž přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení. Vzhledem k tomu, že byla tato pohledávka co do pravosti a výše popřena jedním z přihlášených věřitelů, podal k Městskému soudu v Praze příslušnou určovací žalobu. Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 14. 5. 2015 pod č. j. 190 ICm 1800/2013-117 rozhodl tak, že určil, že žalobce má za insolvenčním dlužníkem pohledávku ve výši 5.108.630,14 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn.přihláškou pohledávky P-3. Tento rozsudek, který nebyl co do předmětného výroku I. napaden ani odvoláním, je již v právní moci. Žalobce na výzvu žalovaného vydal dne 10. 4. 2017 pod č. j. MSPH 90 INS 6871/2010-B-159 usnesení, jímž uložil žalobci povinnost ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení podat proti žalovanému jako insolvenčnímu správci dlužníka žalobu na určení (sp. zn. 190 ICm 3523/2017) pokračování-3-sp. zn. 190 ICm 3523/2017 (sp. zn.) pořadí pohledávky za dlužníkem ve výši 5 mil. Kč uplatněné proti insolvenčnímu správci jako pohledávku za majetkovou podstatou prostřednictvím žaloby ze dne 21. 12. 2012, kde řízení probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 1. Současně byl žalobce poučen, že nedojde-li taková žaloba k soudu ve stanovené lhůtě, nebo nebude-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň, je v insolvenčním řízení vyloučeno. Žalobce se námitkami ze dne 25. 4. 2017 doplněnými 16. 5. 2017 domáhal zrušení předmětného usnesení. Toto usnesení však bylo usnesení ze dne 30. 6. 2017, které mu bylo doručeno dne 10. 7. 2017 pod č.j.-B-166, potvrzeno. Proto byl žalobce nucen podat předmětnou žalobu.

Tyto skutečnosti uvedené v bodě I. žaloby učinili účastníci při jednání konaném dne 11. 10. 2017 nespornými.

Žalobce k právnímu důvodu složení peněz uvedl, že šlo o smlouvu o správě cizího majetku, inominátní smlouvu, dle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., tehdy platného o. z., přičemž práva a povinnosti se řídí ustanovením § 56 a § 56a zákona o advokacii, kdy sice nebyla doložena smlouva o úschově v originále, avšak řízením bylo prokázáno, že žalobce na účet insolvenčního dlužníka složil tvrzenou částku, a tomuto vznikla povinnost ji vydat zpět, případně z titulu bezdůvodného obohacení včetně požadovaného příslušenství, neboť na výzvu žalobce nebylo plněno.

Tím, že insolvenční dlužník peníze zaslal bez právního důvodu třetí osobě a tato je následně jako své bezdůvodné obohacení vydala zpět do majetkové podstaty, má žalobce za to, že právní vztah mezi ním a insolvenčním dlužníkem je samostatný, odlišný od právního vztahu mezi dlužníkem a třetí osobou Josefem Sosnou. Na žalovaného jako insolvenčního správce dlužníka přešla povinnost dlužníka jako advokátní kanceláře vydat předmět úschovy žalobci. S tím, že dlužník nikdy nenabyl vlastnické právo k předmětnému majetku a žalovaný neměl evidovat od třetí osoby vymoženou částku jako součást majetkové podstaty, což je dle žalobce v rozporu s ustanovením § 205 IZ, když se nejedná o majetek, který dlužníku patřil v okamžiku zahájení insolvenčního řízení. Tento majetek, který žalovaný, zahrnul do majetkové podstaty, je povinen vydat žalobci, čehož se domáhá proti žalovanému v řízení vedeném nyní pod Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 33/2016. Žalobce má za to, že v ustanovení § 169 IZ chybí v taxativním výčtu pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ustanovení, že jimi jsou i pohledávky věřitelů na vrácení majetku svěřenému jinému do správy. Zvláště v situaci, kdy správu zařizoval pro žalobce dlužník jako advokát. Pokud dlužník jako advokát flagrantním způsobem porušil povinnosti jak nakládat se svěřenou částkou v advokátní úschově a následně se žalovanému jako insolvenčnímu správci podařilo od třetí osoby vymoci soudně tyto prostředky zpět, je povinen žalovaný vydat v plném rozsahu žalobci jako jejich přetrvávajícímu vlastníku s odkazem na ustanovení § 169 odst. 2 ve spojení s § 203 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen IZ ). Na tom nic nemění, že žalobce svou pohledávku po prohlášení konkurzu na dlužníka uplatnil z opatrnosti přihláškou.

V doplnění žaloby ze dne 10. 10. 2017 pak s odkazem na web České advokátní komory a usnesením představenstva ČAK č. 7/2004 věstníku tvrdí, že majetek žalobce byl (sp. zn. 190 ICm 3523/2017) pokračování-4-sp. zn. 190 ICm 3523/2017 (sp. zn.) oddělen od advokáta-dlužníka a nehrozí tak jeho zahrnutí do majetkové podstaty při úpadku advokáta. Žalobce má za to, že má pohledávku na vrácení prostředků použitých úpadcem protiprávně, tedy jinak, než ke sjednanému účelu a bez souhlasu žalobce, kdy žalovaný nastoupil jako právní nástupce dlužníka advokáta do povinnosti vrátit svěřené prostředky žalobci (odkázáno na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. 33 Cdo 2025/2010 a ze dne 31. 10. 2011 sp. zn. 33 Cdo 3077/2010, kdy přijetí předmětu závazku advokátem v rámci jeho činnosti podle § 56 a § 56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je výrazem správy cizího majetku, která se uskutečňuje na základě smlouvy s klientem. S odkazem na výklad Nejvyššího soudu ČR rozsudek ze dne 30. 7. 2009 pod sp. zn. 29 Cdo 1622/2007, má za to, že se jedná o nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného konkurzní podstatou za trvání konkurzu nebo vyloučení věcí, jež do konkurzní podstaty nenáležely. Odkazuje zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2007 pod sp. zn. 29 Odo 107/2005, dle něhož věřitelova pohledávka vzniklá po prohlášení konkurzu až v důsledku právního úkonu správce konkurzní podstaty, zásadně povahu pohledávky za podstatou má.

S odkazem na ustanovení § 31 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., (dále jen ZKV), že tento typ pohledávky není jako pohledávka za podstatou výslovně jmenován v ustanovení § 31 odst. 2 ZKV má především původ v opomenutí, nikoliv záměru zákonodárce s tím, že se jednalo o pohledávku za podstatou podřaditelnou ustanovením § 31 odst. 2 písm. b) KZV, kdy součástí řádné správy konkurzní podstaty byla povinnost konkurzního správce zabezpečit, aby do konkurzní podstaty nebyl přijímán majetek, jež do ní nenáleží.

Poukázal na to, že se žalobce zúčastnil soudního řízení o vydání bezdůvodného obohacení proti neoprávněnému příjemci zpronevěřených prostředků jako vedlejší účastník. Pomáhal žalovanému prosadit nárok vůči neoprávněnému příjemci. Legitimně očekával, že po vymožení předmětné částky ji žalovaný poukáže z titulu vrácení peněžních prostředků žalobci. Má za to, že ponechání peněžních prostředků žalobcem svěřených dlužníkovi v majetkové podstatě a případné uspokojení v rámci insolvenčního řízení by pro žalobce znamenalo, že finanční prostředky přijde podruhé, kdy soudní rozhodnutí by nerespektovalo přirozené právní zásady a principy spravedlnosti opírající se o ústavní ochranu vlastnického práva, kdy musí dojít k plnému vrácení finančních prostředků žalobci ze strany žalovanému. Je právně neobhajitelné, aby z vymožených prostředků z jednoznačně určeného právního vztahu byly uspokojeny jakékoliv jiné osoby odlišné od osoby žalobce, tedy další věřitelé. Odkázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR I. ÚS 944/2007 s tím, že takováto interpretace soudu by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), aby zakládal dotčení na základním právu o svobodě. Žalobce odkázal i na příklad nálezu sp. zn. III. ÚS 150/1999. Má za to, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Základních práv a svobod, do níž situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, zejména byla-li účastníkem v řízení namítána, nicméně soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzování skutečnosti, aniž by odůvodnil jejich irelevantnost. Dopustil by se tak, mimo jiné, obecní soud libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Pokud prostředky budou žalobci vráceny, nedojde k bezdůvodnému obohacení majetkové podstaty dlužníka, jemuž prostředky svěřené žalobcem nikdy nenáležely. Tento trvá na tom, že dlužník má přednostní a specifické postavení odůvodňující jeho uspokojení (sp. zn. 190 ICm 3523/2017) pokračování-5-sp. zn. 190 ICm 3523/2017 (sp. zn.) kdykoliv po rozhodnutí o úpadku v plné výši dle ustanovení § 169 odst. 1 písm. h) IZ, tedy jako další pohledávka, o níž stanoví insolvenční zákon ve spojení s ustanovením § 233 odst. 1 věta 1 IZ, že je-li pravomocným rozhodnutím zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazku dlužníka, musí být vydán majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Ohledně neplatnosti právního úkonu žalobce odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015 č.j. 190 ICm 1800/2013-117 s tím, že smyslem pro něž zákon začlenil písmeno h) do taxativního výčtu pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou je právě to, že se v budoucnu může ukázat, že určitá pohledávka mající charakter pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, nebyla v důsledku opomenutí zákonodárce do výčtu § 169 IZ zařazena.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, když ve svém vyjádření, tak jak shora uvedeno, učinil tvrzení uvedená žalobcem ve výroku I. za nesporná.

Pohledávka žalobce byla po popření ze strany jednoho z věřitelů na základě rozhodnutí o pravosti a výši doplněné pohledávky žalobce rozsudkem č. j. 190 ICm 1800/2013-117 ze dne 14. 5. 2015 zjištěna. Žalobce se proti žalovanému domáhá u OS Praha 1 pod sp. zn. 1433/2016 zaplacení předmětné pohledávky jako pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 IZ. Nejedná se však o pohledávku uvedenou v ustanovení § 169 IZ v taxativním výčtu dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR 29 NS ČR 16/2011 publikováno pod R 54/2012.

Žalovaný odkázal na závěry Nejvyššího soudu ČR ve sporu mezi AS ZIZLAVSKY v.o.s. s MAPE DEVELOPMENT a.s. jako vedlejším účastníkem na straně žalobce proti Josefu Sosnovi, kde bylo Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. 28 Cdo 975/2013 v odůvodnění uvedeno, že výplatou dlužníkem peněž z úschovy třetí osobě, byť bez pokynu složitele, předmět úschovy přestal představovat hodnotu, o níž by bylo v jakémkoli smyslu možné uvažovat jako majetku složitele. Insolvenční správce je legitimován k vymáhání bezdůvodného obohacení za dlužníka třetí osobě, jíž byly peníze bezdůvodně poukázány. Žalobce jako složitel má pouze právo na náhradu škody tkvící ve zmenšení jeho majetku proti schovateli, nikoliv právo na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému, v jehož prospěch byly svěřené peníze advokátní kanceláří-dlužníkem převedeny. Což odpovídá i usnesení NS ČR ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2128/2013. Poukázal na rozdíl oproti závěru rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2016 sp. zn. 29 Odo 399/2003, kde schovatel nikterak neporušil stav vyčlenění předmětu úschovy neoprávněnou dispozicí s ní, a proto svěřené prostředky zůstaly nadále majetkem složitele. Žalobce tak má pouze pohledávku vůči dlužníkovi z titulu práva na náhradu škody plynoucí z porušení režimu advokátní úschovy, tak jak ji má žalobce přihlášenou a zjištěnu pod přihláškou P-3, která bude uspokojena v rámci poměrného uspokojení spolu s pohledávkami ostatních věřitelů dlužníka v rámci rozvrhu.

Z provedeného dokazování má soud za prokázané skutečnosti uvedené, tak jak shora uvedeno v čl I. žaloby, které jsou mezi účastníky nesporné.

Ze smlouvy o správě svěřených prostředků mezi dlužníkem a žalobcem ze dne 9. 3. 2009, výpisem z transakční historie účtu žalobce u ČSOB č. 19664970300 má soud za prokázané, že žalobce na účet úschovy dle smlouvy o správě svěřených prostředků (dále jen Smlouva ) složil na účet dlužníka částku 5 mil. Kč dle příkazu k úhradě ze dne 16. 3. 2009. (sp. zn. 190 ICm 3523/2017) pokračování-6-sp. zn. 190 ICm 3523/2017 (sp. zn.) Dlužník pak dle výpisu ze svého účtu č. 1002629798 u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. provedl výplatu této částky z účtu úschov ve výši 5 mil. Kč na účet č. 227198699.

Transakční historie je přílohou F přílohového spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 190 ICm 1800/2013. Z tohoto spisu, zvl. z rozsudku č. j. 190 ICm 1800/2013-117 ze dne 14. 5. 2015, který co do výroku I. nabyl právní moci dne 3. 7. 2015, má soud za prokázané, že byla určena pravost pohledávky žalobce č. P-3 v insolvenčním řízení MSPH 90 INS 6781/2010 ve výši 5.108.630,14 Kč přihlášená vůči dlužníkovi.

Dlužník po marné výzvě podal žalobu na Josefa Sosnu o zaplacení částky 5 mil. Kč s příslušenstvím, kterému byla částka odeslána na účet dlužníkem bez právního důvodu. Z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 25 C210/2010-349 ze dne 10. 11. 2011 potvrzeném odvoláním žalovaným Josefa Sosny rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1439/2012-475, má soud za prokázané, že bylo Josefu Sosnovi uloženo zaplatit do majetkové podstaty dlužníka k rukám jeho insolvenčního správce 5 mil. Kč s příslušenství, když účastníkem řízení na straně insolvenčního správce byl žalobce MAPE DEVEPMENT. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 275/2013-549 ze dne 3. 8. 2015 má soud za prokázané, že dovolání Josefa Sosny bylo zamítnuto s tím, že advokátní úschova peněz dlužníkem je ve smyslu § 56a zákona o advokacii institutem správy cizího majetku advokátem.

S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4980/2010 činil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3382/2013, lze v případě, kdy je advokátní úschova prováděna prostřednictvím bankovního účtu, na částku, která koresponduje obnosu složenému do advokátní úschovy v určitých kontextech nahlížet jako na majetkovou hodnotu náležející klientovi. Avšak v okamžiku, kdy došlo k vynětí sporných prostředků z režimu úschovy tím, že s nimi bylo nakládáno bez pokynu složitele a v rozporu s účelem, pro něž byly schovatelem svěřeny, byl nastíněný stav vydělení svěřené sumy z vlastnictví dlužníka narušen, pročež předmět úschovy přestal představovat hodnotu, o níž by bylo v jakémkoli smyslu možné uvažovat jako o majetku složitele (žalobce).

Pokud tak dlužník plnil ze svého účtu třetí osobě bezdůvodně, je k vymáhání bezdůvodného obohacení legitimován dlužník. Zatímco složiteli mohlo vzniknout právo na náhradu škody tkvící ve zmenšení jeho majetku proti schovateli, nikoliv právo na vydání bezdůvodného obohacení proti třetí osobě. Nejvyšší soud ČR tak potvrdil úvahy soudu nižšího stupně ohledně oprávnění insolvenčního správce k plnění předmětné pohledávky v tomto sporu.

Z rozsudku č. j. 190 ICm 1800/2013-117 ze dne 14. 5. 2015, který co do výroku I. týká se předmětné pohledávky, má soud za prokázané, že byla určena pravost pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 5.108.630,14 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn.přihláškou pohledávky P-3. Tato část rozhodnutí nebyla napadena odvoláním JUDr. Ing. Pavla Nováka Ph. D., který popřel pohledávku žalobce vůči dlužníkovi co do pravosti.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 8 Cmo 173/2014-202 ze dne 28. 12. 2015 má soud za prokázané, že bylo k odvolání žalobce zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze (sp. zn. 190 ICm 3523/2017) pokračování-7-sp. zn. 190 ICm 3523/2017 (sp. zn.) dne 30. 1. 2013 č.j. 15 Cm 111/2012-170, kterým bylo řízení o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 5 mil. Kč s příslušenstvím zastaveno. Věc byla postoupena k podání rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s tím, že žalobce uplatnil žalobou nárok proti insolvenčnímu správci, jak učinil v souladu s ustanovením § 203 IZ, který upravuje postup u pohledávek za majetkovou podstatou, kdy podle § 203 odst. 4 IZ platí, že neuspokojí-li insolvenční správce pohledávky podle odst. 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich plnění žalobou podanou proti insolvenčnímu správci, kdy nejde o incidenční spor.

Dle souhlasného prohlášení účastníků pak řízení probíhající u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 14 C 33/2016 je přerušeno do právní moci rozhodnutí v tomto řízení.

Dle žaloby v této věci pak třetí osoba bezdůvodné obohacení na popud pravomocně vykonatelných rozhodnutí-rozsudku Okresní soudu v Českých Budějovicích vydaného dne 10. 11. 2011 pod č. j. 25 C 210/2010-349 potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích vydaného dne 9. 8. 2012 pod č.j. 19 Co 1436/2012-475 uhradila částku 5 mil. Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení do majetkové podstaty dlužníka.

Z usnesení Městského soudu v Praze č.j. 90 INS 6781/2010-B-59 potvrzenému k námitkám žalobce usnesením č.j.-B-166 ze dne 30. 6. 2017, zdejší soud s odkazem na judikaturu Krajského soudu v Praze, rozhodnutí pod sp. zn. 67 ICm 805/2014 uložil žalobci, kterému jako věřiteli rozporuje insolvenční správce tvrzení, že má pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podání této žaloby. Jde o spor o určení pořadí této pohledávky a určovací žaloba dle § 203a IZ má za cíl, aby soud autoritativně rozsudkem najisto postavil, že pohledávka z určitého právního vztahu má být uspokojována přednostně jako pohledávka postavená na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

Z usnesení představenstva ČAK 7/2004 Věstníku ze dne 28. 6. 2004 ve znění usnesení ČAK č. 3/2008 ze dne 11. 9. 2008, soud ohledně úschovy peněz klienta advokátem, soud má za prokázané, že dle čl. 2 odst. 1 zřizuje dle čl. 2 odst. 2 zvláštní účet advokáta u banky, z jehož označení účtu musí být patrno, že jsou v něm uloženy prostředky klienta-úschova advokáta.

Právně byla věc posouzena podle ustanovení § 56a odst. 1, 4 zákona o advokacii, dle něhož je advokát povinen peníze nebo jiný majetek přijatý tímto advokátem do správy uložit na zvláštní účet u banky s tím, že podrobnosti, týkající se uzavírání smlouvy o správě majetku stanoví shora uvedený stavovský právní předpis usnesení představenstva České advokátní komory č. 7/2004 Věstníku.

V souladu s ustanovením § 56a odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii tak dlužník uzavřel smlouvu o správě svěřených finanční prostředků ve výši 5 mil. Kč s žalobcem. Smlouva byla uzavřena dle čl. 1 odst. 1, 3 usnesení představenstva ČAK č. 7/2004 Sb. písemně. Peníze byly převedeny žalobcem na účet úschovy dlužníka, z něhož bylo zřejmé, že se jedná o prostředky odlišné od prostředků dlužníka.

Vztah žalobce a dlužníka upravovalo i ustanovení občanského zákoníku zákona č. 40/1964 Sb., platného v době uzavření smlouvy, dle něhož ve smlouvě o úschově vznikne složiteli právo, aby schovatel movitou věc od něj do úschovy převzal a řádně opatroval. (sp. zn. 190 ICm 3523/2017) pokračování-8-sp. zn. 190 ICm 3523/2017 (sp. zn.) V rozporu s tím však dlužník vyplatil předmětnou částku třetí osobě Josefu Sosnovi bez právního důvodu. U něhož takto převodem peněz došlo k bezdůvodnému obohacení. Podle ustanovení § 451 odst. 1, 2 OZ, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacení je mj. majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.

Podle ustanovení § 456 OZ předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jeho úkor byl získán. Insolvenční soud zde odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 975/2013-549 ze dne 3. 8. 2015, v němž Nejvyšší soud ČR vyjádřil jednoznačné stanovisko na charakter advokátní úschovy a pohledávky k výplatě složených prostředků poté, co došlo k jejich poukázání, v rozporu se smluvním ujednáním s dlužníkem třetí osobě. Insolvenční soud cituje odůvodnění Nejvyššího soudu ČR, dle něhož, ukládá-li advokát peníze na zvláštní účet u banky, kde zůstávají separovány od jeho vlastních prostředků, přičemž pro úschovu peněz každého jednotlivého klienta musí být zřízen samostatný účet a se svěřenými prostředky zásadně nemůže disponovat bez písemného souhlasu klientova (dle čl. 2 usnesení představenstva ČAK 7/2004 Věstníku o provádění úschov). Nezdá se být advokátní úschova upravená v současném právním řádu svou povahou úschovou nepravidelnou, jejíž sjednání implikuje přechod předmětu úschovy do majetkové sféry schovatele, leč spíše závazkem, v jehož rámci mají být svěřené hodnoty zachovány jako oddělená část majetku klienta spravovaná advokátem.

K tomuto směřuje soudobá judikatura Nejvyššího soudu ČR, jež pojímá advokátní úschovu peněz, dle § 56a zákona o advokacii, jako institut správy cizího majetku advokátem (usnesení NS ČR ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4980/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3382/2013). Byť peněžní prostředky deponované na účtu advokátní úschovy nemohou být, s ohledem na shora uvedené, pokládány za vlastnictví klienta. S ohledem na její právní úpravu a vůlí zúčastněných stran na pohledávku vůči peněžnímu ústavu, která koresponduje obnosu složenému do advokátní úschovy, v určitých kontextech nahlížet na majetkovou hodnotu náležející klientovi. Avšak vznik práva dlužníka na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě vyloučen není, neboť v okamžiku, kdy došlo k vynětí sporných prostředků z režimu úschovy tím, že s nimi bylo nakládáno bez pokynu složitele a v rozporu s účelem, pro něž byly schovatelem svěřeny, byl shora nastíněný stav vydělení svěřené sumy z vlastnictví dlužníka tak či onak narušen, pročež předmět úschovy přestal představovat hodnotu, o níž by bylo v jakémkoli smyslu možné uvažovat jako o majetku složitele.

Bylo-li bez právního důvodu plněno z účtu dlužníka na účet třetí osoby, lze usuzovat, že je k vymáhání bezdůvodného obohacení takto nastalého aktivně věcně legitimován právě dlužník-advokátní kancelář (resp. právní nástupce insolvenční správce-žalovaný). Zatímco složiteli mohlo vzniknout právo na náhradu škodu tkvící ve zmenšení jeho majetku proti schovateli, nikoliv právo na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému, v jehož prospěch byly svěřené peníze dlužníkem převedeny.

Zde Nejvyšší soud ČR odkazuje na usnesení NS ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2128/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 3 Tdo 947/2013. Nejvyšší soud ČR odlišuje předmětnou situaci, kdy od notářské úschovy, jíž se týkají závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 29 Odo 399/2003, ohledně toho, komu se přísluší domáhat s vyloučením předmětu notářské úschovy ze soupisu majetku konkurzní podstaty za relevantní prodaný spor z důvodu zjevné skutkové odlišnosti dané již (sp. zn. 190 ICm 3523/2017) pokračování-9-sp. zn. 190 ICm 3523/2017 (sp. zn.) tím, že k této věci notářské úschovy schovatel nikterak neporušil stav vyčlenění předmětu úschovy neoprávněnou dispozicí s ním, a nebylo proto důvodu nahlížet na svěřené prostředky jinak, než jako trvající součást majetku složitele.

Z tohoto dospívá insolvenční soud k závěru, že žalobci náleží pouze pohledávka proti dlužníkovi (jeho majetkové podstatě) z titulu práva na náhradu škody plynoucí z porušení režimu advokátní úschovy, kterou má žalobce přihlášenu a zjištěnu pod P-3, která může být uspokojena poměrně spolu s ostatními pohledávkami věřitelů dlužníka v rámci rozvrhu.

Žalobcův odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2025/2010 a ze dne 31. 10. 2011 sp. zn. 33 Cdo 3077/2010, kdy Nejvyšší soud ČR dovodil, že přijetí předmětu závazku (peněz) advokátem v rámci jeho činnosti podle § 56 a § 56a zákona č. 85/1996 o advokacii, je výrazem správy cizího majetku, která se uskutečňuje na základě smlouvy s klientem, nedopadá na daný případ. Zde byla tato správa ukončena neoprávněným poskytnutím prostředků dlužníkem třetí osobě.

Pokud žalovaný vymohl vrácení těchto prostředků do majetkové podstaty dlužníka, nečinil tak bez právního důvodu, ale byl aktivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení, tak jak shora uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 975/2013. Nejednalo se tak o bezdůvodné obohacení, které by bylo získáno konkurzní podstatou za trvání konkurzu, na něž odkazuje žalobcem uvedený judikát ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1622/2007 Nejvyššího soudu ČR.

Protože se nejedná o pohledávku, která by byla třetí osobou poskytnuta do majetkové podstaty dlužníka bez právního důvodu, nelze podle názoru soudu použít ani žalobcem uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2007 pod sp. zn. 29 Odo 107/2005, dle něhož tam, kde věřitelova pohledávka vzniká po prohlášení konkurzu až v důsledku právního úkonu správce konkurzní podstaty, tato pohledávka v zásadě povahu pohledávky za podstatou má. Skutečnost, že tento typ pohledávky není jako pohledávka za podstatou dle ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 381/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, výslovně je pojmenován, má především původ v opomenutí, nikoliv záměru zákonodárce. Nejvyšší soud ČR v tomto judikátu uzavřel, že nárok na vrácení plnění poskytnutého bez právního důvodu, po prohlášení konkurzu na majetek úpadce do konkurzní podstaty, je pohledávkou za podstatou podřaditelnou ustanovení § 31 odst. 2 písm. b) ZKV, kdy součástí řádné zprávy konkurzní podstaty je i povinnost správce zabezpečit, aby do konkurzní podstaty nebyl přijímán majetek, jenž do něj nenáleží. V daném případě se však o vrácení plnění poskytnutého bez právního důvodu, po prohlášení konkurzu na majetek úpadce do konkurzní podstaty, nejedná.

Soud má za to, že jeho interpretace ustanovení § 169 odst. 1 písm. h) ve spojení s ustanovením § 233 odst. 1 věta první IZ není interpretací, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), kterou by byl žalobce dotčen na základním právu a svobodě dle nálezu sp. zn. I. ÚS 944/2007 Ústavního soudu a sp. zn. III. ÚS 150/1999 Ústavního soudu. Soud nemá ani za to, že by v jeho skutkových zjištěních absentovala určitá část skutečnosti, kterou obecný soud nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. (sp. zn. 190 ICm 3523/2017) pokračování-10-sp. zn. 190 ICm 3523/2017 (sp. zn.) Soud má za to, že insolvenční zákon obsahuje taxativní výčet pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou v § 169 odst. 1 IZ, když pohledávka žalobce vůči žalovanému vzniklá z titulu svěření finančních prostředků úpadci v postavení advokáta není ani pohledávkou uvedenou v ustanovení § 169 odst. 1 písm. h) IZ jako pohledávkou, o kterou tak stanoví tento zákon.

Tento zákon tak nestanoví pro daný případ ani v § 233 odst. 1 věta první IZ, dle něhož, je-li pravomocným rozhodnutím zjištěna neplatnost, právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazku dlužníka, musí být vydán majetkový prospěch získaným plněním z neplatného právního úkonu.

Insolvenční soud nemá za to, že zde obstojí co do neplatnosti právního úkonu odkaz na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015 č.j. 190 ICm 1800/2013-117, který neplatnost právního úkonu dlužníka řešil pouze v odůvodnění. Šlo tam o incidenční spor o určení pravosti pohledávky, a nejednalo se o to, že by ve výroku, tedy pravomocným rozhodnutím byla zjištěna neplatnost právního úkonu dlužníka, týkajícího se závazku dlužníka ze smlouvy o úschově vůči žalobci.

Ze všech těchto důvodů soud žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož soud ve věci zcela uspěvšímu žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Tyto náklady tvoří náklady právního zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT ). Tyto úkon spočívají v převzetí zastoupení, sepisu vyjádření k žalobě a účasti u jednání dne 11. 10. 2017. Jde tak o 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT. Odměna z nich pak náleží zástupci žalovaného dle § 9 odst. 4 písm. c) ve vazbě na § 7 bod 5 AT z tarifní hodnoty 50.000,-Kč ve výši 3.100,-Kč za úkon. Za 3 úkony pak náleží částka 3 x 3.100,-Kč, což je 9.300,-Kč. Za tyto 3 úkony pak náleží režijní paušál dle § 13 odst. 3 AT po 300,-Kč, což je 3 x 300,-Kč, tedy 900,-Kč. Dohromady se tak jedná o částku 10.200,-Kč. Dle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. a § 14a AT náleží zástupci žalovaného jako plátci DPH 21 % DPH z této částky ve výši 2.142,-Kč. Celkově tak soud přiznal úspěšnému žalovanému proti žalobci nárok na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení ve výši 12.342,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

Rozsudek se považuje za doručený zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Stejnopis rozsudku se doručuje zvlášť účastníkům řízení (i zástupcům). Lhůta pro podání odvolání začíná běžet ode dne doručení stejnopisu rozsudku.

V Praze dne 11. října 2017

JUDr. David Hovorka, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Eva Hamšíková