MSPH 90 INS 4209/2013-C1-4
MSPH 90 INS 4209/2013-C1-4 (sp. zn. 190 ICm 1597/2013)

č. j. 190 ICm 1597/2013-30 (sp. zn. MSPH 90 INS 4209/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Hynkem Zoubkem ve věci žalobkyně: JUDr. Jiřina Lužová, IČO: 44686650, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenční správkyně dlužnice: Bc. Monika Huruglicová, nar. 25. 8. 1973, bytem v Praze 10, Strančická 3339/41, žalobkyně zastoupená JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 22, proti žalovanému: ABEWY EXE GROUP, s.r.o., IČO: 27944514, se sídlem v Praze 3, Táboritská 1000/23, v incidenčním sporu o výši přihlášené pohledávky a o pravost přihlášené pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný n e m á za dlužnicí následující pohledávky přiznané rozhodčím nálezem Mgr. Aleny Léblové ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. R/366/2011, a přihlášené do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici u Městského soudu v Praze pod sp. zn.: -pohledávka ve výši 16.033,-Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení (přihláška P 5/1), -pohledávka ve výši 114.200,-Kč z titulu smluvní pokuty (přihláška P 5/2).

II. Žalovaný je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12.342,-Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Pelikána.

III. Žalovaný je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit České republice-Městskému soudu v Praze soudní poplatek za řízení před soudem I. stupně ve výši 2.000,-Kč. (sp. zn. 190 ICm 1597/2013) pokračování-2-sp. zn. 190 ICm 1597/2013 (sp. zn.)

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá určení, že žalovaný nemá za dlužnicí pohledávku (přiznanou rozhodčím nálezem Mgr. Aleny Léblové ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. R/366/2011, a přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici u Městského soudu v Praze pod sp. zn.) ve výši 16.033,-Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení (přihláška P 5/1) a ve výši 114.200,-Kč z titulu smluvní pokuty (přihláška P 5/2).

Žalobce svou žalobu odůvodnil zejména tím, že rozhodčí doložka byla sjednána neplatně a náklady rozhodčího řízení tak žalovanému byly přiznány nicotným rozhodčím nálezem; smluvní pokuta byla ve smlouvě o půjčce sjednána nepřiměřeně vysoká a v rozporu s dobrými mravy.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Na svou obranu zejména argumentoval ve prospěch svého právního názoru, že sjednaná rozhodčí doložka nevytváří významnou (značnou) nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, a to ani za situace, kdy se jedná o spotřebitelskou smlouvu. Žalovaný rovněž snášel argumenty ve prospěch svého právního názoru, že smlouva o půjčce, jakož i ujednání o smluvní pokutě nebyly uzavřeny v rozporu s dobrými mravy.

Po provedeném dokazování insolvenční soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

Dlužnice uzavřela dne 28. 4. 2010 smlouvu o půjčce se společností TOMMY STACHI s. r. o., nedílnou součástí smlouvy jsou dlužnicí podepsané smluvní podmínky (prokázáno uvedenou smlouvou o půjčce včetně smluvních podmínek). Společnost TOMMY STACHI s. r. o. uzavřela dne 15. 11. 2010 se žalovaným smlouvu o postoupení pohledávek, kterou na žalovaného postoupila pohledávky uvedené v příloze č. 1 smlouvy, mimojiné i pohledávku za dlužnicí z uvedené smlouvy o půjčce (prokázáno uvedenou smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy č. 1). Rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Aleny Léblové ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. R/366/2011, byla dlužnice uznána povinnou zaplatit žalovanému částku 39.018,-Kč se smluvní pokutou ve výši 200,-Kč denně od 13. 8. 2011 do zaplacení jistiny v částce 8.790,-Kč a dále náhradu nákladů ve výši 16.033,-Kč (prokázáno uvedeným rozhodčím nálezem).

Všechny uvedené důkazy insolvenční soud hodnotí jako plně věrohodné, když z jiných než označených listin svá skutková zjištění insolvenční soud nečerpal. Skutkový stav je prokázán s dostatečnou mírou jistoty v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.

Po právní stránce insolvenční soud věc posoudil následovně:

Podle § 199 odst. 1 ins. zák. podá insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

Podle § 199 odst. 2 ins. zák. lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. (sp. zn. 190 ICm 1597/2013) pokračování-3-sp. zn. 190 ICm 1597/2013 (sp. zn.)

Podle § 199 odst. 3 ins. zák. může žalobce v žalobě podle § 199 odst. 1 ins. zák. uplatnit proti popřené pohledávce pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Soud nejprve zkoumal včasnost podané žaloby. Přezkumné jednání, na kterém byla přezkoumána pohledávka žalobce (přihláška P 5), proběhlo dne 23. 4. 2013 (č. d. B-14 insolvenčního spisu). Lhůta 30 dnů od přezkumného jednání skončila dne 23. 5. 2013, žaloba však byla včas podána již dne 6. 5. 2013 a je třeba se jí věcně zabývat.

V seznamu přihlášených pohledávek a u přezkumného jednání popřela žalobkyně pohledávky žalovaného ze stejného důvodu jako v podané žalobě (§ 199 odst. 3 ins. zák.).

Ohledně pohledávky žalovaného P 5/1 ve výši 16.033,-Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení insolvenční soud dospěl k následujícímu závěru o právním posouzení:

Rozhodčí doložka byla sjednána v čl. 16 smluvních podmínek smlouvy o půjčce č. 2100844. Smluvní strany se mimojiné dohodly, že ústního jednání a odůvodnění rozhodčího nálezu není třeba a že spor bude projednán s konečnou platností jediným rozhodcem Mgr. Alenou Léblovou.

S ohledem na postavení smluvních stran je zřejmé, že smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou (§ 52 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť dlužnice ji uzavřela v pozici spotřebitele a společnost TOMMY STACHI s. r. o. v pozici dodavatele (v rámci své podnikatelské činnosti). O tomto právním závěru není mezi stranami pochyb.

Judikatura Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu dovodila, že rozhodčí doložka je protiústavní, jestliže nezaručuje spotřebiteli procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal. Takovými procesními právy v soudním řízení, které by probíhalo nebýt rozhodčí doložky, jsou zejména ústnost a přímost jednání, odvolací instance, či absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/11, lze ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení. K uvedeným závěrům se výslovně přihlásil i Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1621/2012.

S ohledem na citované judikatorní závěry insolvenční soud dospívá k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka je protiústavní kvůli porušení práva dlužnice na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to již z toho důvodu, že nezaručuje žalobkyni možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci na základě opravných prostředků, jakož i právo na ústní jednání před rozhodcem.

Je-li sjednaná rozhodčí doložka protiústavní, nelze akceptovat ani jakýkoliv výsledek rozhodčího řízení konaného na základě takové doložky. Rozhodce neměl pravomoc projednat (sp. zn. 190 ICm 1597/2013) pokračování-4-sp. zn. 190 ICm 1597/2013 (sp. zn.) uvedený spor, rozhodčí nález je nicotný a nemá vlastnosti exekučního titulu, aniž by bylo nutné rozhodčí nález rušit ve zvláštním soudním řízení o zrušení rozhodčího nálezu (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).

Insolvenční soud tak uzavírá, že žalovanému nevznikla pohledávka ve výši 16.033,-Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení, neboť právním důvodem této pohledávky je nicotný rozhodčí nález.

Ohledně pohledávky žalovaného P 5/2 ve výši 114.200,-Kč z titulu smluvní pokuty insolvenční soud dospěl k následujícímu závěru o právním posouzení:

Dalším důsledkem nicotnosti rozhodčího nálezu je, že i ostatní přiznané pohledávky (včetně pohledávky na zaplacení smluvní pokuty) nejsou pohledávkami vykonatelnými. Pro žalobkyni tak neplatí omezení uvedené v § 199 odst. 2 ins. zák. a důvodem popření pohledávky mohou být i právní námitky; typickou právní námitkou pak je námitka absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z důvodu rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013).

Dlužnici byla poskytnuta půjčka ve výši 15.000,-Kč, přičemž bylo sjednáno, že dlužnice zaplatí věřiteli částku 25.190,-Kč ve 12 měsíčních splátkách. V čl. 11 smluvních podmínek bylo dále sjednáno, že v případě nedodržení smluvních podmínek dlužnice zaplatí smluvní pokutu ve výši 200,-Kč za každý den, který následuje po dni, kdy došlo k porušení podmínek (§ 544 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013).

Pro případ prodlení se zaplacením měsíční splátky ve výši 2.100,-Kč tak dlužnice byla povinna zaplatit 200,-Kč za každý den prodlení, což značí 9,5 % dlužné splátky denně (3.467,5 % ročně). I kdyby se smluvní pokuta vztahovala k porušení povinnosti zaplatit věřiteli celou sjednanou částku 25.190,-Kč (tedy jistinu a příslušenství), představovala by 0,8 % z dlužné splátky denně (290 % ročně).

S ohledem na jednotlivé funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční), na výši zajištěné částky (jistina ve výši 15.000,-Kč) a s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, kdy smlouva o půjčce byla uzavřena jako spotřebitelská smlouva, insolvenční soud dospívá k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši, rozporné s dobrými mravy a není tudíž platným a pro smluvní strany závazným ujednáním.

Všechny vyjmenované funkce (preventivní, uhrazovací a sankční) by smluvní pokuta zajisté splnila i v případě, kdyby byla sjednána v nižší částce (například ve výši 0,1 % z dlužné částky denně). Výše smluvní pokuty je nepřiměřená nejen při relativním (procentním) srovnání, ale i v absolutních číslech: jeví se jako nepřiměřené, aby věřitel masivně přezajistil závazek dlužnice ve výši 15.000,-Kč, jehož nesplnění nemůže bez dalšího vést k ohrožení další podnikatelské činnosti věřitele postavené na poskytování drobných půjček (viz text po straně smlouvy: "Snadná půjčka-peníze na ruku do 30 minut"). Pokud věřitel takto výslovně propagoval a postavil své podnikání na poskytování půjček osobám bez řádného prověření jejich úvěrové minulosti, nemůže přenášet své zvýšené podnikatelské riziko, že půjčka nebude řádně vrácena a bude třeba dalších nákladů na vymáhání pohledávky, na ostatní spotřebitele formou nepřiměřeně sjednaných smluvních pokut. Insolvenční soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že bez ohledu na smluvní pokutu měla dlužnice povinnost zaplatit za jeden rok sjednaný úrok (10.190,-Kč) představující 68 % půjčené částky, což samo o sobě značně převyšuje běžný úrok při poskytování spotřebitelských půjček peněžními ústavy. (sp. zn. 190 ICm 1597/2013) pokračování-5-sp. zn. 190 ICm 1597/2013 (sp. zn.)

Nelze rovněž přehlédnout, že dlužnice jako spotřebitelka uzavírala smlouvu ve fakticky nerovném právním a ekonomickém postavení, kdy nemohla ovlivnit formulářový typ smlouvy a obsah jednotlivých smluvních ujednání, které byly dopředu připraveny věřitelem.

Insolvenční soud tak uzavírá, že žalovanému nevznikla pohledávka ve výši 114.200,-Kč z titulu smluvní pokuty, neboť ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatným právním úkonem.

Na základě výše uvedeného insolvenční soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 163 ins. zák. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci plně úspěšná a náleží jí plná náhrada nákladů řízení. K námitkám žalovaného insolvenční soud konstatuje, že náklady na právní zastoupení žalobkyně považuje za účelně vynaložené. Insolvenční zákon nevylučuje, aby se insolvenční správce v incidenčním sporu nechal právně zastoupit. Bylo by v rozporu se zásadou rovnosti účastníků takovou možnost insolvenčnímu správci odepřít jen proto, že se předpokládá jeho právní a odborná zdatnost. Trvat na osobní účasti insolvenčního správce by mohlo vést i k tomu, že insolvenční správce kvůli vedení incidenčních sporů nebude moci řádně vykonávat svou "hlavní" činnost v insolvenčním řízení (přezkum pohledávek, zjišťování a zpeněžování majetkové podstaty ad.). Vzhledem k právní obtížnosti incidenčních sporů jako specializovaných soudních řízení je pak zcela logické, že se jedná o zastoupení advokátem.

Žalobkyni tak vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím právním zastoupením. Advokát žalobkyně v řízení učinil celkem tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) adv. tarifu (příprava a převzetí zastoupení; podání žaloby; účast na jednání).

Náklady řízení žalobkyně se tak skládají z následujících položek: -odměna advokáta žalovaného ve výši 4 x 3.100,-Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c/ adv. tarifu), -paušální náhrada hotových výdajů ve výši 4 x 300,-Kč (§ 13 odst. 3 adv. tarifu), -náhrada za daň z přidané hodnoty z uvedených částek, neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně, ve výši 2.142,-Kč, celkem 12.342,-Kč. Lhůta k plnění a místo plnění byly určeny v souladu s § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.

Výrok III. o zaplacení soudního poplatku je odůvodněn § 2 odst. 3 větou první zák. o soudních poplatcích. Žalobkyně je v řízení od soudního poplatku osvobozena podle § 11 odst. 2 písm. o) zák. o soudních poplatcích, žalobě bylo vyhověno a žalovaný přitom nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení a není od soudního poplatku osvobozen. Žalovaný je tak povinen zaplatit soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně ve výši 2.000,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. (sp. zn. 190 ICm 1597/2013) pokračování-6-sp. zn. 190 ICm 1597/2013 (sp. zn.)

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může se oprávněný domáhat nuceného splnění povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.

V Praze dne 23. ledna 2014

Mgr. Hynek Zoubek, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Janotová