MSPH 90 INS 210/2014-C17-14
MSPH 90 INS 210/2014-C17-14 (sp. zn. 190 ICm 1841/2016)

č. j. 190 ICm 1841/2016-59 (sp. zn. MSPH 90 INS 1841/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud insolvenční rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Hovorkou v právní věci žalobce Horizont ISPL v.o.s., IČO 28599373, se sídlem v Ostravě Heřmanicích, Koněvova 177/61, insolvenčního správce dlužníka SKEX a.s., IČO 28209036, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1683/41 proti žalovanému Ing. Boris anonymizovano , anonymizovano , bytem Tobrucká 713/25, Praha 6, pro doručení Na Výsluní 987/12 Rudná, právně zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou, se sídlem Konviktská 12, Praha 1, o odpůrčí žalobě

takto:

I. Žaloba s návrhem na určení, že úhrada neuhrazených mzdových nároků žalovaného Ing. Borise anonymizovano , anonymizovano , z pracovního poměru u dlužníka SKEX a.s. ve dnech 25. 5. 2014 a 3. 6. 2014 v celkové výši 178.374,-Kč, je vůči věřitelům dlužníka pro účely insolvenčního řízení sp. zn.neúčinným právním úkonem, se zamítá.

II. Žaloba s návrhem na určení že žalovaný je povinen vydat žalobci peněžitou náhradu za poskytnuté plnění ze dne 25. 5. 2014 a 3. 6. 2014 ve výši 178.374,-Kč se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám právního zástupce žalovaného na náhradě nákladů řízení částku 16.456 Kč do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal vyslovení neúčinnosti právních úkonů dlužníka uvedeného ve výroku I., vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení a uložení povinnosti žalovanému zaplatit do majetkové

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Adéla Janotová, DiS. isir.justi ce.cz (sp. zn. 190 ICm 1841/2016) 2 č. j. 190 ICm 1841/2016 (sp. zn.) podstaty dlužníka částku 178.374 Kč. Žalobu zdůvodnil tím, že na dlužníka byl podán insolvenční návrh dne 6. 1. 2014, úpadek byl zjištěn zdejším soudem dne 20. 5. 2015 a dne 13. 8. 2015 byl ustanoven insolvenčním správcem dlužníka. Žalovaný byl zaměstnancem dlužníka.

Na základě pracovní smlouvy ze dne 12. 6. 2012 pracoval jako finanční analytik, přičemž mu byl vydán mzdový výměr dne 1. 4. 2013 na částku 45.000 Kč a 27. 6. 2013 na 70.000 Kč. Dne 6. 1. 2014 žalovaný okamžitě zrušil svůj pracovní poměr u dlužníka z důvodu nevyplacené mzdy za říjen 2013; celková výše pohledávky za dlužníkem činila 274.172 Kč. Dne 11. 3. 2014 byla žalovanému Úřadem práce uhrazena kompenzace ve výši 112.956 Kč. Zbylá část pohledávky navýšená o sankční úroky a náhradu nákladů právního zastoupení v celkové výši 178.374 Kč byla dle vyčíslení výše pohledávky a potvrzení o převzetí finanční hotovosti převzata žalovaným ve dvou splátkách ve dnech 25. 5. 2014 a 3. 6. 2014.

Žalobce má za to, že šlo o neúčinný právní úkon podle § 245, 240 a 242 IZ. Dlužník byl v době poskytnutí plnění v úpadku, v platební neschopnosti a od 6. 1. 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení. Dle evidence přihlášených pohledávek bylo vůči němu přihlášeno celkem 58 pohledávek. Má za to, že dlužník v rozporu s § 111 IZ nakládal nezákonně s majetkem společnosti po zahájení insolvenčního řízení.

Šlo o zvýhodňující právní úkon dle § 241 IZ vůči ostatním věřitelům, dle něhož obdržel žalovaný vyšší uspokojení, než by mu náleželo v konkursu dlužníka, což bylo žalovanému zřejmé vzhledem k zahájení insolvenčního řízení 6. 1. 2014.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Učinil nesporným uzavření pracovní smlouvy dne 26. 3. 2013 na pozici finančního analytika i zrušení pracovního poměru okamžitým zrušením z důvodu nevyplacené mzdy za říjen, listopad a prosinec 2013, i skutečnost, že celková výše pohledávky bez sankčních úroků za dlužníkem činila 274.172 Kč. Po úhradě kompenzace Úřadem práce v částce 112.956 Kč tato pohledávka včetně náhrady nákladů právní služby a sankčních úroků ve výši 178.374 Kč, byla dlužníkem žalovanému ve dnech 25. 5. 2014 a 3. 6. 2014 vyplacena. Nešlo však o neúčinný právní úkon dle § 235 IZ, jako úhrada pracovněprávní pohledávky zaměstnance dlužníka se jedná o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za podstatou, které se dle § 111 odst. 2 IZ uspokojují v termínech splatnosti. Toto právo na plné uspokojení by měl žalovaný i po zjištění úpadku a prohlášení konkurzu, k tomu však došlo až 20. 5. 2015 a dlužník, byť po zahájení insolvenčního řízení, tedy po 6. 1. 2014, mohl pohledávku uspokojit. Vzhledem k tomu, že na dlužníka byl předtím již dvakrát dne 23. 8. 2013 a 11. 10. 2013 podán insolvenční návrh, když bylo řízení zastaveno ve dnech 26. 8. 2013 a 3. 12. 2013 pro zpětvzetí návrhu věřitelem.

Žalovaný tak měl za to, že dojde i k vyřešení posledního předmětného návrhu z 6. 1. 2014 tak, že nebude zjištěn úpadek dlužníka.

Jako finanční analytik neměl žalovaný, který se zabýval obchodními aktivitami dlužníka, přístup k podkladům o jeho ekonomické situaci, ani v roce 2013, ani v květnu a červnu 2014, když u dlužníka nebyl vzhledem k ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením dne 6. 1. 2014, tedy v den zahájení insolvenčního řízení v době výplaty dlužné mzdy několik měsíců, zaměstnán. Navíc zástupce dlužníka Slavomír Králik se snažil vyplatit žalovaného co nejdříve, aby vzal insolvenční návrh zpět a mohlo být řízení o tomto návrhu zastaveno. Přijal proto plnění od dlužníka v dobré víře, že se dlužníkovi jako již dvakrát předtím, podaří dosáhnout zastavení insolvenčního řízení.

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Adéla Janotová, DiS. (sp. zn. 190 ICm 1841/2016) 3 č. j. 190 ICm 1841/2016 (sp. zn.) V době, kdy došlo k dohodě o vypořádání jeho pracovněprávních nároků a její realizaci s dlužníkem, o úpadku dlužníka nevěděl a vědět nemohl, navíc byl o jeho neexistenci dlužníkem ujišťován. Nešlo tak o zvýhodňující úkon dle § 241 IZ, neboť byla uspokojena pohledávka postavená na roveň pohledávkám za podstatou, která by musela být i v případě konkursu vypořádána v plné výši.

Z provedeného dokazování má soud za prokázané tyto skutečnosti.

Z přílohového insolvenčního spisu dlužníka zdejšího soudu sp. zn.má soud z usnesení č. d. A-2 z 6. 1. 2014 za prokázané, že insolvenční řízení bylo zahájeno na základě vyhlášky Městského soudu v Praze na dlužníka. Z usnesení A-178 z 20. 5. 2015, byl zjištěn úpadek na dlužníka SKEX a.s. (dále jen dlužník) a usnesením B-30 z 13. 8. 2015 byl ustanoven žalobce insolvenčním správcem dlužníka.

Dále má soud z tohoto spisu za prokázané z přihlášek věřitelů v rámci insolvenčního řízení, přihlášky P85-1 vůči společnosti EXMONT-Energo a.s., splatná 20. 6. 2011, přihlášku č. P33-1, Ing. arch. Františka Novotného, splatná 31. 5. 2012 a P25-1, AGRO VOS s.r.o., splatnost 14. 6. 2012 splatné pohledávky ještě v době před uzavřením pracovní smlouvy dlužníka s žalovaným, k němuž došlo dne 12. 6. 2012. Nemá však za prokázané, že žalovaný, který nebyl v pozici jedné z klíčových postav managementu dlužníka, tyto skutečnosti musel znát a zvláště znát detailně skutečnou situaci majetku a závazků dlužníka v době uzavírání své pracovní smlouvy a prvního mzdového výměru dne 1. 4. 2013. U druhého výměru z 27. 6. 2013 došlo ke zvýšení příjmu z 45.000 na 70.000 Kč, vzhledem ke skončení tříměsíční zkušební doby a spokojenosti dlužníka s prací žalovaného. V té době žalovaný nevěděl o zhoršující se ekonomické situaci dlužníka, když ke zpoždění výplat docházelo až od výplat mzdy za květen 2013, kdy však dlužník, jak vyplývá i z e-mailu z 12. 7. 2013, se zaměstnanci komunikoval, a mzdy byly vyplaceny v červenci 2013. Stejně jako v předchozích dvou insolvenčního řízeních, které skončily zpětvzetím návrhu, se mohl žalovaný důvodně domnívat, že dlužník pohledávky věřitelů vyplatí a dosáhne tak zpětvzetí insolvenčních návrhů.

Z usnesení čj. MSPH 90 INS 28325/2013-A-19 má soud za prokázané zastavení předchozího insolvenčního řízení navrhovatele HUTIRA-BRNO s.r.o. pro zpětvzetí návrhu, z tohoto se žalovaný mohl důvodně domnívat, že takto skončí i předmětné insolvenční řízení na dlužníka. Z vyjádření žalovaného při jednání dne 2. 5. 2018 má soud za prokázané, že v posledních 6 měsících pracoval jako analytik na 10 projektech v oblasti energetiky-budování a rekonstrukce vodních, tepelných a bioplynových elektráren. Pokud b z nich jediný projekt byl realizován, dlužník by se z dluhů dostal. Potvrdil, že mu výplaty chodily pozdě, a od září 2013 mu Slavomír Králik sliboval doplacení výplat. Po podání přihlášky do insolvenčního řízení mu byla vyplacena dlužná mzda včetně sankčních úroků a nákladů právního zastoupení po odečtení platby od úřadu práce. Ještě při odchodu při ukončení pracovního poměru 6. 1. 2014 jej Slavomír Králik uvědomil o tom, že si zajistil financování ruským kapitálem. Žalovaný věděl o skluzu ve výplatách ostatním zaměstnancům.

U předchozího zaměstnavatele GKR holding, a.s., měl plat základní 55.000 Kč. Proto mu bylo při uzavření pracovní smlouvy přislíbeno navýšení platu po 3 měsíců z 45.000 na 70.000 Kč. Dlužník byl s jeho prací spokojen, proto ke zvýšení jeho platu došlo.

Z dalších provedených důkazů, pracovní smlouvy ze dne 12. 6. 2012, a z dokladů žalovaného: žalovaným vyhotoveného předběžného posouzení možností úvěrového financování projektů Bang-Chuong a Dabr-Len z 9. 4. 2013, finančního modelu projektu Chamfall Hydro Power Pakistan z 30. 7. 2013 provedeného žalovaným, prezentace projektu v ruštině pro bioplynovou

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Adéla Janotová, DiS. (sp. zn. 190 ICm 1841/2016) 4 č. j. 190 ICm 1841/2016 (sp. zn.) elektrárnu provedená žalovaným k datu 30. března 2014, obsah listiny nesporný i dle žalobce vzhledem k textu v ruštině, nespornému obsahu listiny Analýza ekonomické proveditelnosti projektu Elektrárna vodní Bistrica v Černé Hoře zpracovaná 21. 11. 2013 žalovaným, má soud za prokázané plnění pracovních úkolů dlužníkem i jeho pracovní zařazení, jako analytik obchodu, tj. projektů, které měla firma realizovat, nevěděl o skutečné výši dluhů dlužníka. Naopak z jeho jednání důvodně usuzoval na to, že jeho pohledávky stejně jako pracovněprávní pohledávky ostatních zaměstnanců má dlužník vůli uspokojit tak, aby nedošlo k prohlášení konkursu na něj.

Mezi účastníky je nesporné, že žalovaný k 6. 1. 2014 zrušil svůj pracovní poměr u dlužníka, což prokazuje okamžitým zrušením pracovního poměru dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2002 Sb., zákoníku práce, ze dne 6. 1. 2014 z důvodu nevyplacení mzdy za říjen 2013.

Z vyčíslení výše pohledávky k 10. 3. 2014 má soud za prokázané, že tato činila v původní výši 274.172 Kč, po úhradě z Úřadu práce částky 112.956 Kč, činily úroky sankční 4.064 Kč, s připočtením dlužné částky 161.260 Kč činila tak výše pohledávky k 10. 3. 2014 vč. sankčních úroků 165.280 Kč, sankční úroky za 87 dní 11.3.-6. 6. 2014 činily 3.093 Kč, s připočtením nákladů právního zastoupení 10.000, aktuální výše pohledávky k 6. 6. 2014 činila 178.374 Kč. Na téže listině žalovaný potvrdil, že mu dlužník tuto částku ve dnech 25. 5. 2014 a 3. 6. 2014 vyplatil. Mezi účastníky je nesporné, že na tomto základě vzal žalovaný svůj insolvenční návrh ve věci zpět.

Z přehledu vyplacených mezd zaměstnanců dlužníka za období roku 2013 má soud za prokázané, že od září 2013 nebyly v termínech řádně vypláceny mzdy zaměstnancům dlužníka. Části zaměstnanců byly mzdy doplaceny částečně v prosinci 2013, či v lednu, květnu, červnu 2014. Část mezd doplacena nebyla. Žalovanému byly v květnu a červnu 2014 vyplaceny dlužné mzdy včetně úroků a nákladů právního zastoupení, dle potvrzení zaplaceno ve dnech 25. 5. 2014 a 3.6.2014 178.374,-Kč. Toto bylo ovšem zaúčtováno v daném přehledu dlužníka jinak, v jiných částkách a k jiným datům.

Stejně tak zcela byly uhrazeny nároky např. Renaty Havelkové, Lenky Jindrové, Petra Maizla, Ondřeje Tichého. Jednalo se o navrhovatele v předmětném insolvenčním řízení MSPH 90 INS 210/2014, které stejně jako žalovaného dlužník uspokojil v období od zahájení insolvenčního řízení 6. 1. 2014 do rozhodnutí o úpadku 20. 5. 2015 zcela. I z toho má soud za prokázané, že se žalovaný důvodně domníval, že nejen jeho dlužná mzda, ale i dlužná mzda ostatních zaměstnanců budou řádně uhrazeny. Byl tak v dobré víře, že přijal plnění po právu, a to přesto, že mzdy většiny ostatních zaměstnanců doplaceny nebyly, např. Ing. Michala Hrabovského a Ing. Renaty Kekulové. Tyto skutečnosti však žalovaný jako finanční analytik nemohl vědět ani předvídat.

Z e-mailové korespondence mezi dlužníkem a jeho zaměstnanci z 12. 7. 2013 soud zjistil, že měly být téhož dne vyplaceny mzdy za květen 2013, z e-mailové korespondence mezi dlužníkem a jeho zaměstnanci 26. 8. 2013 soud zjistil, že měly být téhož dne vyplaceny zálohy na plat zaměstnanců. K tomu dle přehledu úhrady mezd v roce 2013 skutečně u zaměstnanců dlužníka, byť ne u všech a zcela, docházelo. I proto byl žalovaný ohledně přijetí plnění v dobré víře.

Seznam vydaných faktur za rok 2013 dlužníka prokazuje, že měl příjem jen za nájem. Neprokazuje to, že dlužník jinou činnost na projektech v zahraničí nevyvíjel, pouze, že nebylo za ni fakturováno. O této činnosti svědčí i doklady poskytnuté žalovaným při posledním jednání jím prováděné shora uvedené finanční analýzy projektů elektráren, které měl dlužník ve světě realizovat. Činnost dlužníka i na podzim 2013 směřovala k realizaci těchto projektů, takže se žalovaný důvodně domníval, že z příjmu z nich dlužník uhradí své dluhy.

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Adéla Janotová, DiS. (sp. zn. 190 ICm 1841/2016) 5 č. j. 190 ICm 1841/2016 (sp. zn.) Přehled závazků dlužníka konec roku 2012 ve výši 14,312.009,-Kč, přehled závazků dlužníka k 30. 6. 2013 ve výši 23,991.132,-Kč, přehled závazků dlužníka konec roku 2013 ve výši 21,359.089,-Kč, prokazují, že dlužník se snažil svoji finanční situaci řešit, nicméně zadlužování pokračovalo. Přesto větší část závazků stále hradil a nijak neprokazují vědomí žalovaného o úpadku dlužníka, ani to, že si ho samotný dlužník musel být vědom.

Stejně tak přehled neuhrazeného pojistného na sociální zabezpečení zaměstnanců k 31. 12. 2012-ve výši 6,497.907,-Kč, přehled neuhrazeného pojistného na sociálním zabezpečení zaměstnanců u PSSZ k 30. 6. 2013-ve výši 15,359.283,-Kč, a na veřejném zdravotním pojištění dluh 6.796.487 Kč, přehled neuhrazeného pojistného na sociálním zabezpečení zaměstnanců u PSSZ k 31. 12. 2013-ve výši 21,254.622,-Kč, a na veřejném zdravotním pojištění dluh ve výši 10.153.186 Kč, prokazují další závazky dlužníka vůči státním institucím z titulu sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění. Není však prokázáno, že o takovýchto dluzích žalovaný vzhledem k svému pracovnímu zařazení jako analytik obchodu, tj. projektů, které firma měla realizovat, věděl.

Právně byla věc posouzena takto: Ohledně pracovněprávního nároku žalovaného dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Dle § 109 odst. 1 a násl. ZP náleží žalovanému za vykonanou práci mzda. Její výše se odvíjí od platového výměru dle § 136 odst. 1 ZP.

Podle ust. § 111 odst. 1 IZ se jedná vzhledem k výplatním termínům o peněžní závazek dlužníka vzniklý před zahájením insolvenčního řízení, který je dlužník oprávněn plnit od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle § 111 odst. 2 IZ se toto omezení nevztahuje na uspokojení pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, které se uspokojí v termínech splatnosti. Podle § 169 IZ odst. 1 písm. a) IZ jsou těmito pohledávkami pohledávky dlužníkových zaměstnanců, které mají být hrazeny v termínech splatnosti a není třeba čekat až na rozhodnutí o úpadku. Na tyto pohledávky se tak nevztahuje po zahájení insolvenčního řízení omezení dlužníka v dispozičním oprávnění k majetkové podstatě.

Soud je toho názoru na rozdíl od žalobce, že tento postup byl legální i při užití § 5 IZ, tedy zásad insolvenčního řízení, které je nutno vést tak, aby nebyl v žádném případě žalovaný nedovoleně zvýhodněn vůči ostatním zaměstnancům co do výplaty jejich mezd. Dle ust. § 5 písm. a) a b) IZ, dle něhož mají mít věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona stejné postavení, v insolvenčním řízení rovné možnosti. Soud má však za to, že práva žalovaného nabytá v dobré víře, byť po zahájení insolvenčního řízení, by neměla být omezována. Soud zde odkazuje i na ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle něhož výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Soud má za to, že přijetí plnění dlužných pracovněprávních-mzdových nároků, i včetně úroků z prodlení, a nákladů právního zastoupení v dobré víře žalovaným nebylo v rozporu s dobrými mravy. Je pochopitelný i přístup dlužníka, který se přednostně snažil vypořádat mzdové nároky těch věřitelů, kteří na něj podali insolvenční návrh, aby tak již potřetí dosáhl zastavení insolvenčního řízení a mohl tak pokračovat v podnikání a uspokojit pracovněprávní nároky i ostatních zaměstnanců.

Podle ustanovení § 235 odst. 1 IZ, dle něhož neúčinnými právními úkony jsou ty, jimiž dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitele, nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Podle ustavení § 235 odst. 2 IZ se neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které insolvenční zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky se zahájením insolvenčního řízení zakládá rozhodnutím

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Adéla Janotová, DiS. (sp. zn. 190 ICm 1841/2016) 6 č. j. 190 ICm 1841/2016 (sp. zn.) insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům-odpůrčí žalobě.

V případě výplaty dlužné mzdy dlužníkem žalovanému se nejednalo o zvýhodňující právní úkon dle § 241 odst. 1 IZ, jímž by se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podle § 241 odst. 2 IZ se nejednalo o právní úkon, který dlužník učinil, v době, kdy byl v úpadku a který vedl k dlužníkovu úpadku. Když dlužník v té době část svých závazků plnil a zejména tyto skutečnosti nebyly žalovanému jako příjemci plnění známy. Nejednalo se o žádný případ zvýhodňujícího úkonu dle § 241 odst. 3 IZ, vzhledem k tomu, že šlo o dodatečné plnění dřívějších mzdových nároků žalovaného. Tomuto úkonu, který byl učiněn po zahájení insolvenčního řízení, lze odporovat. Soud však má za to, že se jednalo dle § 111 odst. 2 a § 169 IZ o uspokojování pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, které mají být dlužníkem i po zahájení insolvenčního řízení uspokojovány v termínech splatnosti. Nejedná se ani o případ, kdy by tyto úkony dle § 111 odst. 3 IZ učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojenými se zahájením insolvenčního řízení.

Nejednalo se tak ani o úkon dle § 242 IZ, neúčinný právní úkon, úmyslně zkracující úkon, kterým dlužník vědomě zkrátil možnost uspokojení věřitele, nebo zvýhodnil některé věřitele na úkor jiných dle ustanovení § 235 odst. 1 IZ. Plněním žalovanému se nejednalo se o úmyslné zkrácení uspokojení dalších věřitelů. Tento úmysl nebyl žalovanému-jako druhé straně-znám dle § 242 IZ, nebylo prokázáno, že by žalovaný tento úmysl znal. Důkazní břemeno žalobce o tom neunesl, a to ani doložením údajů z insolvenčního spisu ohledně těch společností, vůči nimž měl již v době uzavření pracovní smlouvy s žalovaným a obou mzdových výměrů dlužník pohledávky po splatnosti.

Soud důvodnost žaloby zvažoval i z hlediska § 234 IZ, podle něhož, je-li zjištěna neplatnost právního úkonu, týkajícího se majetku, nebo závazku dlužníka, kterýže považovat za neúčinný, postupuje se podle § 232 IZ, z něhož plyne, že jen platný právní úkon dlužníka může být soudem považován za neúčinný. Jak pracovní smlouva, tak na jejím základě poskytnuté plnění dlužné mzdy dlužníkem žalovanému, jsou právními úkony platnými, neboť z jejich obsahu neplyne nic, co by bylo možné shledat do té míry rozporné se zákoníkem práce, z. č. 262/2002 Sb., ve znění účinném v době jejich uzavření, že by to soudu umožnilo se k takovémuto závěru přiklonit. Soud přihlédl k zvláštní ochraně zaměstnance co do základní zásady pracovněprávního vztahu, § 1 a) a tehdy účinného znění § 19 ZP, dle kterého neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám.

Ze shora uvedených důvodů soud žalobu, co do výroku I. zamítl, když nemohl vyslovit neúčinnost úkonu dlužníka se žalovaným. Vzhledem k tomu, že se nejedná o neúčinné úkony, co do výroku II. žalovanému nemohl uložit zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 178.374 Kč poskytnutou mu jako dlužnou mzdu. Vzhledem k doložení finančních analýz žalovaným za dobu do konce pracovního poměru, tedy léto-podzim 2013, soud nemá za to, že by se jednalo o úkony bez přiměřeného protiplnění ze strany dlužníka vůči žalovanému.

Tyto skutečnosti žalobce neprokázal, přestože byl k tomu soudem vyzván po poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a 119a o.s.ř.

S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pod sp. zn. NSČR 29 Cdo 677/2011, dle něhož ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení v rozporu s ustanovením § 111 a § 246 odst. 2 IZ, lze podle ustanovení § 235 až 243 IZ odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, které jsou taxativně

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Adéla Janotová, DiS. (sp. zn. 190 ICm 1841/2016) 7 č. j. 190 ICm 1841/2016 (sp. zn.) vypočteny v ustanoveních § 240-242 IZ, když má žalovaný za to, že dle § 240 odst. 3 IZ, právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké, nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a nebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. V daném případě se u žalovaného nejednalo o osobu blízkou, takže zde platí lhůta jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Dále podle ustanovení § 240 odst. 4 písm. d) IZ, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, ze z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké, nebo osoby, která tvoří dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

V daném případě, kdy neúčinnost právních úkonů včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné, a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, soud neshledal podmínky pro to, aby dle § 235 odst. 2 IZ, rozhodl o neúčinnosti právních úkonů dlužníka k vyplacení dlužné mzdy žalovanému i po zahájení insolvenčního řízení, když tomu brání ust. § 111 odst. 2 IZ.

Nákladový výrok je odůvodněn, co výroku III ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož ve věci úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci.

Žalovanému vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem se stávající z jeho odměny za čtyři úkony právní služby-převzetí zastoupení a příprava, vyjádření k žalobě, jednání dne 2.5.2018 a 30.5.2018, ve výši 12.400 Kč-4 x 3.100 Kč podle ust. § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT ). Dále náleží 4 paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši dle § 13 odst. 3 AT 300 Kč, 4 x 300 Kč = 1.200 Kč. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalovaného je plátcem DPH, je nutné přičíst 21 % DPH ve výši 2.856 Kč. Celkem přiznané náklady činí částku 16.456 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Rozsudek se považuje za doručený zveřejněním v Insolvenčním rejstříku, stejnopis rozsudku se doručuje zvlášť účastníkům řízení (jejich zástupcům) a lhůta k podání odvolání začíná běžet ode dne doručení stejnopisu rozsudku.

Praha 30. května 2018

JUDr. David Hovorka v. r. samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Adéla Janotová, DiS.