MSPH 79 INS 16007/2012-C1-5
MSPH 79 INS 16007/2012-C1-5

179 ICm 2494/2013 103 VSPH 35/2015-74 (MSPH 79 INS 16007/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v právní věci žalobce: JUDr. Vlasta Houdková, se sídlem v Praze 1, Betlémské nám. 2, insolvenční správkyně dlužníka Ing. Michala Šolce, IČO 660 33 900, místem podnikání v Praze 9, Náchodská 174, zast. Mgr. Ing. Ivonou Miechovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Betlémské nám. 2, proti žalovanému: JIP východočeská, a.s., IČO 274 64 822, se sídlem v Pardubicích-Polabinách, Hradišťská 407, zast. Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 179 ICm 2494/2013-43 ze dne 14. listopadu 2014,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 179 ICm 2494/2013-43 ze dne 14.listopadu 2014 se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku 4.114,-Kč k rukám Mgr. Ing. Ivony Miechové, advokátky se sídlem v Praze 1.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou proti žalovanému domáhá určení neúčinnosti dlužníkových právních úkonů při uzavření tří kupních smluv, jež uzavřel v postavení prodávajícího se žalovaným jako kupujícím 18.6.2012 a jejich předmětem byl ve Smlouvě A prodej zařízení dlužníkovy provozovny za cenu 94.884,-Kč, ve Smlouvě B prodej nákladního automobilu za kupní cenu 422.899,-Kč a ve Smlouvě C prodej 2 179 ICm 2494/2013 103 VSPH 35/2015 () gastronomického, potravinářského a doplňkového zboží za kupní cenu 2.350.495,-Kč (dále také Smlouvy). Namísto zaplacení kupních cen 25.6.2012 žalovaný započetl na dlužníkovu pohledávku z kupních cen v celkové výši 2.868.278,-Kč svou pohledávku za dlužníkem ve výši 2.861.844,-Kč již nabyl od společnosti TVIN, a.s. IČO 267 48 789 (Společnost T) na základě postupní smlouvy z téhož dne jako byly uzavřeny výše uvedené kupní smlouvy. Upozornil na to, že Společnost je žalovanému osobou blízkou, neboť žalovaný v ní je jediným akcionářem a jsou personálně propojeny. Tvrdil, že Smlouvy byly uzavřeny v době, kdy se dlužník nacházel v úpadku, neboť splatnost pohledávek většiny přihlášených věřitelů nastala koncem roku 2011 nebo v průběhu roku 2012. Zatímco hodnotu dlužníkova majetku v té době bylo lze vyčíslit, na částku na cca 3.064.778,-Kč, jeho závazky činily nejméně 8.536.366,46 Kč. Přestože dlužník v insolvenčním návrhu tvrdil, že je schopen pohledávky svých nezajištěných věřitelů uspokojit, je zjevné, že po uzavření Smluv (prodej majetku v ceně 2.868.278,-Kč) je to nemožné. Vysvětlil, že dlužníkův závazek vůči Společnosti T vznikl tak, že odebíral od ní zboží vědom si toho, že nebude s to uhradit jeho kupní cenu a umožnil tak, aby žalovaný zaplatil za odkoupený dlužníkův majetek formou jednostranného zápočtu na pohledávky Společnosti T, která je jeho spřízněnou osobou a své pohledávky z odebraného zboží dlužníkem ve výši 2.861.844,-Kč na něho převedla. Upozornil na to, že dlužník obchodoval se žalovaným a Společností T delší dobu a bylo známo, že obě společnosti jsou osobami blízkými. Uzavřel, že v době, kdy se nacházel v úpadku dlužník, prodal svému věřiteli svůj obchodní majetek, žalovanému umožnil zaplacení kupní ceny formou jednostranného zápočtu, čímž ve svém důsledku zkrátil míru uspokojení pohledávek ostatních věřitelů v insolvenčním řízení. Odporované úkony dlužníka jsou tak neúčinné podle § 241 odst. 3 písm. c) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) a vzhledem k tomu, že žalovanému úmysl dlužníka byl na základě všech okolností případu znám a lze dovodit, že i žalovaný měl v úmyslu dosáhnout uspokojení své pohledávky v plném rozsahu na úkor ostatních dlužníkových věřitelů, jsou odporované úkony neúčinnými i ve smyslu § 242 odst. 1 InsZ. K vyjádření žalovaného doplnil, že žalovaný je stoprocentním vlastníkem Společnosti T a že žalovaný se Společností jednali ve shodě podle § 66 písm. b) ObchZ, že žalovaný fakticky převzal podnikání dlužníka a že uzavření Smluv předcházela jednání trvající několik týdnů. Upozornil na to, že Jan Plšek byl v minulosti členem představenstva Společnosti T a akcentoval skutečnost, že postupní smlouva obsahuje dlouhý seznam faktur (za dodání zboží dlužníkovi Společností T), který mohl být těžko sestaven 18.6.2012, kdy se měl Jan Plšek o pohledávce Společnosti T dozvědět; okolnost, že Jan Plšek, který za žalovaného Smlouvy podepisoval, o závazku dlužníka vůči Společnosti T nevěděl není podstatná, neboť o něm nepochybně věděli ostatní členové statutárního orgánu Ing. Jiří Procházka a Ivo Plšek (člen představenstva Společnosti T).

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s argumentací, podle které se dozvěděl o existenci pohledávky Společnosti T za dlužníkem shodného dne, kdy uzavřel Smlouvu, jež měla svůj původ v nezaplacené ceně zboží dodaného dlužníkovi ve výši celkem 2.861.844,-Kč a kterou mu postoupila v tento den postupní smlouvou. Nastala tak situace, kdy mu svědčila pohledávka za dlužníkem ve výši 2.861.844,-Kč, zatímco dlužníkovi pohledávka z kupních cen za prodej majetku podle Smluv ve výši 2.868.278,-Kč. Protože jednostranně započetl kupní cenu na dlužníkovu pohledávku svou pohledávku a rozdíl ve výši 6.434,-Kč je povinen ještě 3 179 ICm 2494/2013 103 VSPH 35/2015 () doplatit (pohledávka dlužníka v této výši je evidována v soupisu dlužníkovy majetkové podstaty). Namítl, že by mu nemělo jít k tíži to, že ke dni uzavření Smluv nebyl dlužník oprávněn k uzavření Smluv, neboť v případě jejich neúčinnosti by mu svědčila nadále pohledávka za dlužníkem ve výši 2.861.844,-Kč, kterou však v důsledku jejího započtení proti pohledávce dlužníka ze Smluv do insolvenčního řízení dlužníka nepřihlásil. K žalobcovu tvrzení, že Smlouvy jsou neúčinné nejen podle § 241 InsZ, nýbrž i podle § 242 InsZ, namítl, že mu nebyl znám dlužníkův úmysl zvýhodnit ho oproti jiným svým věřitelům, neboť neměl povědomí o finanční situaci dlužníka v době uzavírání Smluv a podepisoval je jeho statutární orgán Jan Plšek, který není zároveň statutárním orgánem Společnosti T.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl a určil neúčinnost Smluv A,B,C (body I.-III. výroku) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 16.456,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (bod IV. výroku). Soud prvního stupně zjistil: -z insolvenčního spisu vedeného pod sp.zn., že insolvenční řízení bylo zahájeno k dlužníkovu insolvenčnímu návrhu, že vyhláška o zahájení řízení byla zveřejněna 2.7.2012 a účinky rozhodnutí o dlužníkově úpadku (dok. A-10) nastaly 17.7.2012. Dlužník v insolvenčním návrhu označil 49 svých věřitelů s pohledávkami z titulu nezaplacené ceny za odebrané zboží ve výši 2.308.695,99 Kč, z nichž v prodlení delším tří měsíců po lhůtě splatnosti byl vůči 5 věřitelům s pohledávkami ve výši 732.333,72 Kč nemá žádné zaměstnance a jeho majetek představuje pouze osobní automobil zn. Audi, pohledávky za třemi dlužníky ve výši 175.291,-Kč a zůstatek na bankovním účtu ve výši 7.008,50 Kč. Do insolvenčního řízení se přihlásilo 36 věřitelů s pohledávkami ve výši 6.051.082,21 Kč, z toho u 27 věřitelů se 76 pohledávkami o celkové výši 2.434.620,27,-Kč nastala jejich splatnost před 15.6.2012, přičemž polovina z nich byla déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Úřad práce pak uplatnil pohledávky za majetkovou podstatou ve výši 6290.819,32 Kč; všechny pohledávky byly zjištěny a výtěžek zpeněžení dlužníkova majetku činil 196.028,81 Kč. -z výpisů z obchodního rejstříku týkajících se žalovaného (oddíl B, vložka 2413 zápis vedený u KSHK) a Společnosti T (oddíl B. vložka 8064 zápis vedený u MSPH) , že ve společnosti žalovaného byl v rozhodující době předsedou představena Jan Plšek, místopředsedou Ivo Plšek a členem představena Ing. Jiří Procházka, zatímco ve Společnosti T byl předsedou představenstva Ivo Plšek, místopředsedou Ing. Jiří Procházka, přičemž obě společnosti jednaly navenek samostatně buď předsedou nebo místopředsedou představenstva. -z rozvahy žalovaného k 31.12.2012, že je vlastníkem 100% podílu na základním kapitálu Společnosti T. -z účetnictví dlužníka, ze sjetiny přehledu závazků dlužníka vůči Společnosti T, že dlužník v období 8.2.2012-16.3.2012 odkoupil od Společnosti T zboží v ceně 2.861.844,-Kč, kterou nezaplatil. -ze Smluv A,B,C, že uzavřel dlužník se žalovaným zastoupeným Janem Plškem v postavení kupujícího 18.6.2012 a jejich předmětem byl prodej zařízení dlužníkovy provozovny v Praze 9, Náchodská 174 za cenu 94.884,-Kč (Smlouva A), skříňový automobil značky VW Crafter za cenu 422.899,-Kč (Smlouva B) a soubor gastronomického, potravinářského a doplňkového zboží v dlužníkově provozovně za cenu 2.350.495,-Kč s tím, že sjednané kupní ceny v sobě zahrnovaly DPH a byly splatné 23.6.2012. 4 179 ICm 2494/2013 103 VSPH 35/2015 ()

-ze smlouvy o postoupení pohledávky z 8.6.2012 ve znění dodatku uzavřeného téhož dne, že ji uzavřela Společnost T (jednající Ivo Plškem) jako postupitel a žalovaný (jednající Janem Plškem)v postavení postupníka a jejím předmětem bylo postoupení pohledávek Společnosti T za dlužníkem o celkové výši 2.861.844,-Kč, majících původ v nezaplacené ceny za odebrané zboží dlužníkem na žalovanou za cenu shodnou s výší postupované pohledávky se splatností do 14 dnů od jejího podpisu. -z oznámení dlužníka z 27.7.2012, že dlužník je v pracovním poměru u žalovaného od 18.6.2012. -z oznámení žalovaného z 25.6.2012, že dlužníkovi bylo oznámeno postoupení pohledávky a že započetl na pohledávku dlužníka ze Smluv postoupenou pohledávku do výše 2.861.844,-Kč s tím, že rozdíl 6.434,-Kč neprodleně po tomto jednostranném zápočtu doplatí. -z usnesení Police ČR obvodního ředitelství policie Praha III z 27.11.2013 č.j. KRPA-6108-113/TČ-2013-001392, že : -Lidmila Plášilová, bývalá účetní dlužníka vypověděla, že společně s auditorem upozorňovali dlužníka na předložení, -Jan Plšek vypověděl, že obchod s dlužníkem připravoval jeho bratr Ivo Plšek a právně jej zajišťoval Mgr. Zbořil, žalovaný s dlužníkem obchodoval zhruba 6 let i přes své dceřiné společnosti a závazky vůči žalovanému měl dlužník cca 2-2,5 mil. Kč, přičemž cílem obchodu bylo domoci se z jejich strany pohledávky za dlužníkem a pokud možno v celé její výši , -dlužník vypověděl, že nabídku odkupu veškerého zboží s ním řešil Ivo Plšek, přičemž nabídku mu učinila žalovaná společnost, -Ivo Plšek vypověděl, že v květnu nebo červnu 2012 se s dlužníkem dohodl na odkupu později prodaného dlužníkova majetku, neboť měl závazky vůči Společnosti T za dodané zboží a že vzhledem k propojení se žalovaným byl závazek započten v jeho prospěch (vlastníka Společnosti T), -že jednatel společnosti BEVERAGES, spol. s r.o. Petr Sláma vypověděl, že mu dlužník sdělil, že musí odebírat zboží od Společnosti T, nikoliv od něho a že bylo všeobecně známo propojení žalovaného se Společnosti T. -výpovědi dlužníka, že před uzavřením Smluv byla provedena inventura zboží, které bylo předmětem prodeje žalovanému a že zjistil, že hodnota zboží není ve výši 5-6 mil. Kč, nýbrž zhruba poloviční.

Na základě výše uvedených skutkových zjištění s tím, že důkaz výslechem svědka Ivo Plška shledal nadbytečným vzhledem k okolnostem, za nichž došlo k uzavření Smluv a poté, co zjistil, že žaloba byla podána 12.7.2013, tj. v době jednoho roku po zjištění dlužníkova úpadku (17.7.2012) a že Smlouvy byly uzavřeny v době kratší jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení (2.7.2012) cituje ustanovení § 241 InsZ dospěl k závěru, že Smlouvy byly uzavřeny v době, kdy se nacházel dlužník v úpadku a krátce na to dlužník podal insolvenční návrh na zjištění svého úpadku. Odporovanými Smlouvami byly vyvedeny z dlužníkovy majetkové podstaty hodnoty ve výši 2.868.278,-Kč, cena majetkové podstaty představuje 196.028,81 Kč, z níž by měly být uspokojeny jednak pohledávky přednostní a pohledávky nezajištěných věřitelů o celkové výši 6.051.081,-Kč. Uzavřel proto, že odporované úkony, resp. Smlouvy A, B a C jsou neúčinné. 5 179 ICm 2494/2013 103 VSPH 35/2015 ()

K namítané neúčinnosti Smluv podle § 242 InsZ konstatoval, že vztah žalovaného a Společnosti byl znám a neuvěřil tvrzením žalovaného, že s dlužníkem neobchodoval a že nevěděl o tom, že má Společnost T za dlužníkem pohledávky za odebrané zboží, neboť tato argumentace je vyvrácena zjištěními z výše uvedeného usnesení orgánu činného v trestním řízení.

Soud prvního stupně shrnul, že v jediný den došlo ke třem právním skutečnostem, neboť byly uzavřeny Smlouvy, Společnost T postoupila svou pohledávku na žalovaného a ten přijal dlužníka do pracovního poměru. Bez ohledu na jejich pořadí dlužník uspokojil za stavu svého úpadku ze 100% jednoho ze svých věřitelů na úkor zbylých 36 věřitelů, na něž možná zbude nepatrný zlomek výše jejich pohledávek. Proto žalobě vyhověl v plném rozsahu.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (o.s.ř.) a jejich náhradu přiznal v řízení zcela úspěšnému žalobci v rozsahu odměny za zastupování advokátem za 4 úkony právní služby ve výši 3.100,-Kč a 4 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč, tj. 13.600,-Kč po připočtení DPH 21%, jejímž plátcem zástupce žalobce je, 16.456,-Kč. Důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle § 150 o.s.ř. neshledal, neboť ty neshledal v okolnosti, že žalobce je osobou s právnickým vzděláním a že by se nemohl nechat zastoupit advokátem se souhlasem věřitelského výboru ( § 39 odst.3 InsZ).

Toto rozhodnutí napadl žalovaný v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne. Zopakoval svou dosavadní argumentaci a akcentoval, že dlužník hodlal ukončit své podnikání pro stále ostřejší konkurenční prostředí, avšak nepočítal s tím, že by nebyla cena prodaného majetku zaplacena, resp. že žalovaný započte na jeho pohledávky ze Smluv svou pohledávku postoupenou mu Společností T, neboť mu nebylo známo majetkové a personální propojení obou společností. V době, kdy byly uzavřeny Smlouvy se nenacházel v úpadku, neboť měl zajištěny obchodní kontrakty se svými dodavateli i odběrateli, za kterých očekával tržby a z nichž by uspokojil pohledávky svých věřitelů. Do podpisu Smluv bylo jeho záměrem nadále vyvíjet svou podnikatelskou činnost. O závazcích dlužníka mu nebylo při uzavírání Smluv nic známo. Namítl také, že pro věc je nepodstatné, zda-li bylo jeho majetkové propojení se Společností T známo a že rozhodující je zda o něm věděl právě žalovaný. Závěr soudu prvního stupně o neúčinnosti Smluv podle § 242 InsZ odmítl jako neopodstatněný. K závěru o neúčinnosti Smluv podle § 241 InsZ žalovaný uvedl, že také není správný, neboť neúčinným podle odst. 5 písm. b) tohoto ustanovení není právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospět za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby tvořící s dlužníkem koncern a osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník v úpadku je nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku.

Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti a poznamenal, že opačný závěr by znamenal návod pro dlužníky jak vyvést majetek z jeho majetkové podstaty ve prospěch jediného věřitele ke škodě věřitelů ostatních. 6 179 ICm 2494/2013 103 VSPH 35/2015 ()

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Podle § 235 InsZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst.1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (odst. 2).

Podle § 239 odst. 3 InsZ insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Podle § 241 InsZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jeho důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (odst. 2). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není mimo jiné právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch (odst. 5).

Podle § 242 InsZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odst. 1). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odst. 3).

V projednávané věci pro posouzení neúčinnosti Smluv podle § 241 InsZ je rozhodující, a) že se tak stalo v době, kdy prodávající dlužník se nacházel v úpadku nebo odporovanými úkony svůj úpadek přivodil, b) že se žalovanému dostalo na jejich základě vyššího uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem, než jaké by jinak náleželo v konkursu, a c) že se nejednalo o dlužníkovy právní úkony, k nimž došlo za podmínek obvyklých v obchodním styku a na základě nichž obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný majetkový prospěch. Třeba předeslat, že pro posouzení Smluv podle citovaného ustanovení není rozhodující subjektivní stránka chování dlužníka.

Ad a): V projednávané věci není pochyb o tom, že Smlouvy byly uzavřeny 18.6.2012 a dlužník podal insolvenční návrh s účinky zahájení insolvenčního řízení k 2.7.2012, tj. krátce poté. I bez dalšího šetření je takřka nemožné, aby za období od uzavření Smluv do zahájení insolvenčního řízení, tj. 14 dnů došlo ke změně v právních poměrech dlužníka, tj. že za tuto krátkou dobu se dostal do úpadku. Soud prvního stupně však zjistil, že ke dni uzavření Smluv měl dlužník více věřitelů s pohledávkami 7 179 ICm 2494/2013 103 VSPH 35/2015 () déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti a domněnku o platební neschopnosti dlužníka žalovaný nikterak nevyvrátil (§ 3 odst. 2 písm. b/ InsZ). Žalovaný sice uvedl v odvolání, že do doby uzavření Smluv hodlal nadále vyvíjet svou podnikatelskou činnost a z příjmů z podnikání uspokojit pohledávky svých věřitelů, tedy že se nenacházel v platební neschopnosti, avšak zároveň uváděl, že uzavřel Smlouvy s cílem ukončit podnikání, neboť neuspěl v konkurenci na trhu. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že Smlouvy byly uzavřeny v době, kdy se nacházel dlužník v úpadku, resp. že jejich uzavření k dlužníkovu úpadku vedlo.

Ad b): V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaný měl za dlužníkem pohledávku ve výši 2.861.844,-Kč a tu jednostranně započetl proti pohledávce dlužníka ze Smluv v celkové výši 2.868.278,-Kč. Tímto postupem tak uspokojil svou pohledávku za dlužníkem, jež mu byla postoupena dceřinou Společností T a dlužník tak objektivně zvýhodnil žalovaného oproti ostatním věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení s pohledávkami za podstatou ve výši 629.819,32 Kč a s nezajištěnými pohledávkami o celkové výši 2.434.620,70 Kč, zatímco k uspokojení zbylo v dlužníkově majetkové podstatě jen 196.028,81 Kč. Odvolací soud tak konstatuje, že Smlouvami byl zjevně zvýhodněn jeden z dlužníkových věřitelů oproti ostatním.

Ad c): Odvolací soud má za to, že Smlouvy nebyly uzavřeny za podmínek obvyklých v obchodním styku a že dlužníkovi se nedostalo od žalovaného přiměřeného protiplnění. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp.zn. 21 Cdo 4333/2007 publikovaném pod číslem 30/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež lze aplikovat i na poměry neúčinnosti podle InsZ, v němž uvedl, že o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a ObčZ se nejedná tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada. Jinak řečeno plněním ve výši uvedené v rozhodnutí není úhrada započtením, nýbrž splněním ve smyslu § 559 a násl. ObčZ, nikoliv zápočtem podle § 580-§ 581 ObčZ. Pro posouzení neúčinnosti Smluv není v tomto ohledu rozhodující, zda byly uzavřeny za podmínek obvyklých v obchodním styku (nebyla zjišťováno, zda sjednaná cena prodaných věcí je cenou obvyklou), nýbrž to, že fakticky žádné protiplnění dlužník nedostal, tj. že by namísto prodaných věcí se do podstaty dostaly jakékoliv finanční prostředky. Odvolací soud tak dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že na věc nelze aplikovat ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) InsZ.

Již výše uvedené závěry jsou postačující pro závěr o neúčinnosti Smluv A, B a C, a proto bylo nadbytečné provádět další důkazy, navrhované žalovaným k prokázání subjektivní stránky jednání dlužníka, resp. zda Smlouvy uzavřel s úmyslem zkrátit uspokojení ostatních svých věřitelů a že tento úmysl byl žalovanému znám. Avšak ani zjištění soudu prvního stupně z usnesení orgánu činného v trestním řízení, podle kterého dlužník věděl o majetkovém a personálním propojení žalovaného a Společnosti T, že obchod byl dlouhodobě připravován a jeho cílem bylo uspokojit pohledávky žalovaného za dlužníkem v celé jejich výši, žalovaný 8 179 ICm 2494/2013 103 VSPH 35/2015 () jako nevěrohodná nevyvrátil. Odvolací soud se tak ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který správně dovodil neúčinnosti Smluv.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně právním předpisům odpovídajícího bodu výroku o náhradě nákladů řízení.

Výrok o nákladech řízení před odvolacím soudem je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalobci v rozsahu odměny za zastupování advokátem v sazbě 3.100,-Kč podle 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. (AT) a jedné náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT ve výši 300,-Kč, celkem 3.400,-Kč, po připočtení DPH 21% celkem 4.114,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně , jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 26. srpna 2015

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kočičková Dominika