MSPH 79 INS 10350/2012-C3-14
MSPH 79 INS 10350/2012-C3-14 79 ICm 2275/2012

NEJVYŠŠÍ SOUD ýESKÉ REPUBLIKY MSPH 79 INS 10350/2012 79 ICm 2275/2012 29 ICdo 42/2015-356

ýESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud ýeské republiky rozhodl v senátu složeném z p edsedy JUDr. Filipa Cileka a soudc JUDr. Zde ka Krmá e a Mgr. Milana Poláška v právní vČci žalobkyní a) APB-PLZE a. s., se sídlem v Losiné 303, PSý 332 04, identifikaní íslo osoby 27066410, zastoupené Mgr. Martinem Janou, advokátem, se sídlem v Plzni, Mikulášské nám. 487/11, PSý 326 00, a b) LRP energy s. r. o., se sídlem v Praze 2, Francouzská 172, PSý 120 00, identifikaní íslo osoby 28460235, zastoupené JUDr. Ji ím Jarošem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, PSý 140 00, proti žalovanému Ing. Bc. Bohumilu Ježkovi, se sídlem v Holicích v ýechách, Komenského 220, PSý 534 01, jako insolvennímu správci dlužnice CAMURRA, s. r. o., zastoupenému Mgr. Martinem ýervinkou, advokátem, se sídlem v ýeské T ebové, ýechova 396, PSý 560 02, o vylouení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u MČstského soudu v Praze pod sp. zn. 79 ICm 2275/2012, jako incidenní spor v insolvenní vČci dlužnice CAMURRA, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, PSý 100 00, identifikaní íslo osoby 25917455, vedené u MČstského soudu v Praze pod sp. zn., o dovoláních žalobkyní proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2015, . j. 79 ICm 2275/2012, 102 VSPH 317/2014-271 (), takto:

I. Dovolání žalobkynČ a) v rozsahu, ve kterém smČ uje proti té ásti prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku insolvenního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkynČ b), a dovolání žalobkynČ b) v rozsahu, ve kterém smČ uje proti té ásti prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku insolvenního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkynČ a), se odmítají. 79 ICm 2275/2012 2

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkynČ a) i dovolání žalobkynČ b) zamítají. III. Žádný z úastník ízení nemá právo na náhradu náklad dovolacího ízení.

Od vodnČní:

Rozsudkem ze dne 25. b ezna 2014, . j. 79 ICm 2275/2012-179, zamítl MČstský soud v Praze (dále jen insolvenní soud ) žaloby, kterými se žalobkynČ a) a žalobkynČ b) domáhaly vylouení ve výroku specifikovaných nemovitostí z majetkové podstaty dlužnice (výrok I. a II.), a rozhodl o nákladech ízení (výrok III.). Insolvenní soud vyšel z toho, že: 1) ŽalobkynČ a) jako prodávající uzav ela dne 26. zá í 2008 se S&M Develop s. r. o. (dále jen S&M ) kupní smlouvu (dále též jen první smlouva ), kterou S&M prodala dvČ vČtrné elektrárny (dále jen VTE ). ýl. 2 odst. 2 písm. a) první smlouvy stanoví, že pomČrnou ást sjednané kupní ceny ( ) uhradí kupující prodávajícímu na základČ zálohové faktury vystavené po podpisu této smlouvy. ýl. 3 odst. 1 uruje, že kupující se stává vlastníkem obou VTE ( ) dnem úplného zaplacení kupní ceny sjednané v lánku 2 této smlouvy. ýl. 5 odst. 3 uvádí, že smlouva nabývá platnosti a úinnosti dnem jejího podpisu oprávnČnými zástupci obou smluvních stran. 2) Dlužnice jako prodávající a žalobkynČ b) jako kupující uzav ely (již) dne 24. zá í 2008 kupní smlouvu o prodeji VTE (dále jen druhá smlouva ). Souástí ujednání v druhé smlouvČ bylo, že vlastnictví k VTE má p ejít na kupující až v den úplného uhrazení kupní ceny (l. 5 odst. 1); dále bylo ujednáno, že druhá smlouva nabývá platnosti a úinnosti dnem jejího podpisu (l. 14 odst. 3). 3) S&M jako prodávající a dlužnice jako kupující uzav ely dne 29. zá í 2008 kupní smlouvu o (dalším) prodeji VTE (dále jen t etí smlouva ). Podle ýl. 5 odst. 1 t etí smlouvy se kupující stává vlastníkem VTE v den úplného uhrazení kupní ceny. Podle ýl. 14 odst. 3 t etí smlouvy tato smlouva nabývá platnosti a úinnosti dnem podpisu obČma smluvními stranami. 4) Usnesením insolvenního soudu ze dne 1. ervna 2012, . j.-A-10, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ervna 2012, . j. 1 VSPH 781/2012-A-15, byl zjištČn úpadek dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurs. 5) JUDr. David Uhlí (p edchozí insolvenní správce dlužnice) zapsal ke dni 8. ervna 2012 do soupisu majetkové podstaty dlužnice VTE; tyto jsou v nČm dosud zapsány. Insolvenní soud dovodil, že vlastnické právo žalobkynČ a) k VTE p ešlo úinností první smlouvy na S&M. Neztotožnil se s argumentací žalobkynČ a), že vlastnické právo k VTE mČlo p ejít na spolenost S&M teprve úplným zaplacením sjednané kupní ceny. StejnČ tak v p ípadČ t etí smlouvy p ešlo vlastnické právo k VTE její úinností na dlužnici. K žalobČ žalobkynČ b) insolvenní soud uvedl, že 24. zá í 2008 nebyla dlužnice vlastníkem VTE, proež nemohla platnČ a úinnČ p evést vlastnické právo k VTE. Druhou smlouvu mČl proto za absolutnČ neplatnou ve smyslu § 37 odst. 2 zákona . 40/1964 Sb., 79 ICm 2275/2012 Pokraování 3 79 ICm 2275/2012 29 ICdo 42/2015 obanského zákoníku (dále též jen ob. zák. nebo obanský zákoník ), pro nemožnost plnČní. Na tomto základČ insolvenní soud uzav el, že žalobkyním nesvČdí vlastnické právo k VTE, které by vyluovalo soupis VTE do majetkové podstaty dlužnice. K odvoláním obou žalobkyní Vrchní soud v Praze v záhlaví oznaeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenního soudu (výrok první) a rozhodl o nákladech ízení (výrok druhý). V od vodnČní svého rozhodnutí p itakal skutkovým závČr m insolvenního soudu a uzav el, že žalobkynČ a) p evedla vlastnické právo k VTE první smlouvou, v níž byla neplatnČ sjednána výhrada vlastnictví, a žalobkynČ b) nenabyla na základČ neplatné druhé smlouvy vlastnické právo k VTE. ŽalobkynČ a) [dále jen dovolatelka a) ] napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho p ípustnost o § 237 zákona . 99/1963 Sb., obanského soudního ádu (dále též jen o. s. . ), uplat ujíc dovolací d vod podle § 241a odst. 1 o. s. . a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud v souladu s § 243d písm. b) o. s. . zmČnil tak, že z majetkové podstaty dlužnice se vyluují VTE. Nejvyšší soud p edesílá, že p i posuzování p ípustnosti dovolání nemohl p ihlédnout k podání dovolatelky a) ze dne 5. ervna 2015, nebo zmČna i doplnČní vymezení dovolacího d vodu (a to i formou doplnČní nové argumentace) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. . možná jen po dobu trvání lh ty k podání dovolání; ta dovolatelce uplynula v kvČtnu 2015. Dovolatelka a) má za to, že p i výkladu smluvního ujednání upravujícího p evod vlastnického práva k VTE se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. S poukazem na závČry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. b ezna 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010 (jež je ve ejnosti dostupný-stejnČ jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu p ijatá po 1. lednu 2001-na jeho webových stránkách), dovolatelka a) namítá, že odvolací soud se p i výkladu ujednání první smlouvy uvedených výše ad 1) nezabýval v lí stran v dobČ uzavírání smlouvy. Ujednání smluvních stran bylo odvolacím soudem považováno za výhradu vlastnictví, akoliv je bylo možno vykládat též jako odkládací podmínku. P ípustnost dovolání spat uje dovolatelka a) v tom, že otázka sjednání výhrady vlastnictví v kupní smlouvČ, jejímž p edmČtem je vČc nemovitá neevidovaná v katastru nemovitostí, nebyla dovolacím soudem dosud ešena. Za významnou má i otázku, zda vlastníkem vČci m že být uren subjekt, který se k vČci jako vlastník nikdy nechoval, s vČcí nikterak nenakládal, vČc nepoužíval a v dosud neskoneném soudním ízení vedeném Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 304/2010 ( ) uvádČl, že není vlastníkem této vČci. ŽalobkynČ b) [dále též jen dovolatelka b) ] napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho p ípustnost o § 237 o. s. ., uplat ujíc dovolací d vod podle § 241a odst. 1 o. s. . a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud zmČnil tak, že žalobČ dovolatelky b) vyhoví v plném rozsahu, pop ípadČ tak, že zruší rozsudek odvolacího, jakož i insolvenního soudu a vrátí vČc insolvennímu soudu k dalšímu ízení. Dovolatelka b) zpochyb uje závČr odvolacího soudu, který mČl druhou smlouvu za absolutnČ neplatnou. Má za to, že v obchodních závazkových vztazích se uplatní toliko neplatnost relativní dle § 267 odst. 1 zákona . 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále také jako obch. zák. nebo obchodní zákoník ), z ehož dovolatelka b) usuzuje, že nedovolala-li se relativní neplatnosti druhé smlouvy, byla tato platnČ uzav ena. 79 ICm 2275/2012 4

Dále rozporuje závČr odvolacího soudu, podle nČhož se-s ohledem na absolutní neplatnost druhé smlouvy-v tomto p ípadČ nem že uplatnit zásada, podle níž se nikdo nem že dovolávat vlastní nepoctivosti. A konenČ zpochyb uje závČr odvolacího soudu, který se neztotožnil s námitkou, že výklad práva ve prospČch neplatnosti druhé smlouvy je v rozporu s § 6 zákona . 89/2012 Sb., obanského zákoníku, úinného od 1. ledna 2014 (dále jen o. z. ), a že dlužnice je neplatností druhé smlouvy zvýhodnČna. I. K dovolání dovolatelky a) V rozsahu, ve kterém smČ uje proti té ásti prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku insolvenního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkynČ b), Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkynČ a) jako subjektivnČ nep ípustné. K podání dovolání je oprávnČn (tzv. subjektivní p ípustnost) pouze ten úastník, v jehož pomČrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. nap . d vody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. íjna 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uve ejnČného pod íslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i d vody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uve ejnČného pod íslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané vČci však mají žalobkynČ v ízení postavení samostatných spoleník a rozhodnutí o žalobČ jedné z nich se nikterak nedotýká procesního postavení druhé z nich. V rozsahu, ve kterém smČ uje proti té ásti prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku insolvenního soudu, je dovolání p ípustné podle § 237 o. s. ., nebo v dovolání p edest ená otázka p ípustnosti sjednání výhrady vlastnictví v kupní smlouvČ, jejímž p edmČtem je nemovitá vČc neevidovaná v katastru nemovitostí, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vy ešena. Dovolání však není d vodné. Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 2, vČty za st edníkem a odst. 3 vČty první o. z. Nejvyšší soud tudíž vČc posoudil podle zákona . 40/1964 Sb., obanského zákoníku, ve znČní úinném do 31. prosince 2013. Podle § 36 odst. 2 vČty první ob. zák. platí, že podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnČní závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Z § 133 odst. 3 ob. zák. plyne, že p evádí-li se na základČ smlouvy nemovitá vČc, která není p edmČtem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem úinnosti této smlouvy. Podle § 601 vČty první ob. zák. má-li vlastnictví k prodané movité vČci p ejít na kupujícího až po zaplacení kupní ceny, musí být tato výhrada dohodnuta písemnČ. Z § 225 odst. 1 zákona . 182/2006 Sb., o úpadku a zp sobech jeho ešení (insolvenního zákona), se podává, že osoby, které tvrdí, že oznaený majetek nemČl být do soupisu zahrnut proto, že to vyluuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný d vod, pro který nemČl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vyluuje z majetkové podstaty. 79 ICm 2275/2012 Pokraování 5 79 ICm 2275/2012 29 ICdo 42/2015

P ednČ je t eba uvést, že VTE (stavby) z staly samostatnými vČcmi v právním smyslu ( nemovitými vČcmi ) i po 1. lednu 2014 (nestaly se souástí pozemku, na kterém stojí), jelikož jsou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku (srov. § 3055 odst. 1 o. z.). Oba soudy vybudovaly svá právní posouzení vČci na závČru, podle nČhož úinky p evodu vlastnického práva k VTE nemohly být vázány na úplné zaplacení kupní ceny. V pomČrech projednávané vČci má Nejvyšší soud tento závČr za správný. Nelze totiž p ehlédnout, že § 601 ob. zák. umož uje sjednat výhradu vlastnictví toliko v p ípadČ, že p edmČtem prodeje je movitá vČc. Zp sob nabývání vlastnického práva k jakýmkoli nemovitým vČcem je zákonem upraven odlišnČ od zp sobu nabývání téhož práva k movitým vČcem: zákon jej stanoví zjevnČ kogentnČ s vylouením možnosti smluvní modifikace (viz Eliáš, Karel a kolektiv. Obanský zákoník. Velký akademický komentá . Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2008, s. 1747.). P evádí-li se na základČ smlouvy nemovitá vČc, která není p edmČtem evidence v katastru nemovitostí, dochází dle § 133 odst. 3 ob. zák. k nabytí vlastnictví okamžikem úinnosti smlouvy; zákon neumož uje, aby strany sjednaly odklad úink p evodu vlastnického práva prost ednictvím výhrady vlastnictví. Význam kogentní úpravy § 133 odst. 3 ob. zák. spoívá v d razu na ochranu práv t etích osob, jakož i právní jistotu, když odložení úink p evodu vlastnického práva k vČcem nemovitým neevidovaným v katastru nemovitostí by nebylo možné ze strany t etích osob ovČ it a tyto by tak byly v nejistotČ, zda prodávajícímu skutenČ svČdí vlastnické právo k prodávané vČci. Vzhledem k obsahu první smlouvy nelze ujednání uvedená výše ad 1 vyložit ani jako odkládací podmínku (§ 36 odst. 2 ob. zák.), jak se pokouší dovolatelka a). K povaze podmínek v právních úkonech (právních jednáních) srov. nap . d vody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uve ejnČného pod íslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nČmž Nejvyšší soud (i s odkazem na literaturu) vysvČtlil, že podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se úinnost právního úkonu, tj. skutený vznik, zmČna i zánik subjektivních obanských práv a povinností, iní závislým na skutenosti, která je subjekt m právního úkonu v dobČ jeho uinČní neznámá (je pro nČ nejistá). Význam odkládací podmínky spoívá v tom, že úinky právního úkonu nastanou až jejím splnČním. Do splnČní, nesplnČní i zma ení podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda uinČný právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještČ úinný, nabude v bec právní úinky. SplnČním odkládací podmínky nabude právní úkon právní úinky, a to od doby splnČní podmínky (nebylo-li stranami dohodnuto nČco jiného). Tehdy je teprve naplnČna v le zamýšlená úastníky právního úkonu. Naproti tomu nesplnČní odkládací podmínky znamená, že dosud neúinný právní úkon úinnosti nenabude. V rozsudku ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, uve ejnČném v asopise Soudní judikatura íslo 12, roník 2003, pod íslem 215 (z nČjž dále vychází nap . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. b ezna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011), Nejvyšší soud dále vysvČtlil, že podmínku podle § 36 ob. zák., na jejímž splnČní závisí úinnost jinak perfektního právního úkonu, je t eba odlišovat od podmínky, kterou si úastníci právního úkonu sjednají jako p edpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku (subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti). Kdyby dovolatelka a) a S&M sjednaly odložení úinnosti první smlouvy až do úplného zaplacení kupní ceny, nevznikla by S&M povinnost kupní cenu zaplatit. P ípadné plnČní 79 ICm 2275/2012 6 na neúinnou smlouvu by bylo plnČním bez právního d vodu (§ 451 odst. 2 ob. zák.) a nikoli plnČním ze smlouvy, a tudíž by nebylo ani možné, aby smlouva v bec kdy nabyla úinnosti. Potud by šlo o podmínku, jejíž splnČní by bylo nemožné (srov. obdobnČ nález Ústavního soudu ze dne 12. ervna 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, uve ejnČný pod íslem 86/2000 Sbírky nález a usnesení Ústavního soudu; p imČ enČ též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, uve ejnČné v asopise Soudní judikatura íslo 6, roník 2006, pod íslem 89). K námitkám dovolatelky a) stran (zp sobu) výkladu ujednání první smlouvy Nejvyšší soud p ednČ poukazuje na závČry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 (z nČjž vychází nap . usnesení Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 327/06, uve ejnČné v asopise Soudní judikatura íslo 1, roník 2008, pod íslem 10), podle nichž obsah právního úkonu lze vykládat podle v le toho, kdo ho uinil, jen za p edpokladu, že tvrzená v le není v rozporu s jazykovým projevem uinČným v písemné formČ. Výkladem nelze již uinČný projev v le dopl ovat, mČnit i dokonce nahrazovat. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemnČ, uritost projevu v le je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestaí, že úastník m smlouvy je jasné, co je p edmČtem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Uritost písemného projevu v le je objektivní kategorií a takový projev v le by nemČl vzbuzovat d vodnČ pochybnosti o jeho obsahu ani u t etích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. b ezna 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000). Ani následné jednání smluvních stran nem že nahradit projev v le, který není v jejich písemném právním úkonu vyjád en (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. íjna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004). ZávČr, že slovnČ vyjád ený právní úkon lze vykládat podle v le konajícího jen za p edpokladu, že tvrzená v le není v rozporu s jednoznaným jazykovým projevem, se p itom plnČ prosadí i p i výkladu úkon obchodnČprávních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. kvČtna 2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010, uve ejnČný v asopise Soudní judikatura íslo 9, roníku 2012, pod íslem 134). V tomto smČru lze tedy uzav ít, že soudy obou stup nepochybily, dospČly-li p i výkladu první smlouvy k závČru, že obsah první smlouvy [ujednání uvedených výše ad 1)] byl vyjád en jednoznanČ a výklad ve smyslu § 266 obch. zák. nebyl na místČ. Odkaz dovolatelky a) na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 37/2010 proto není p iléhavý. K námitce dovolatelky a), že dlužnice nenakládala s VTE jako vlastník a v jiném ízení uvádČla, že vlastníkem není, Nejvyšší soud poukazuje na § 100 odst. 2 vČty první ob. zák., který zakotvuje nepromlitelnost vlastnického práva. Jinými slovy vlastnického právo nelze pozbýt pouze proto, že vlastníkem nebylo vykonáváno. Promítnuto do pomČr projednávané vČci to znamená, že ujednání první smlouvy uvedená výše ad 1) nelze vyložit jinak, než jako neplatnČ sjednanou výhradu vlastnického práva, proež úinností první smlouvy dnem podpisu p ešlo vlastnické právo k VTE z dovolatelky a) na S&M. Jelikož se dovolatelce a) prost ednictvím uplatnČného dovolacího d vodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepoda ilo, p iemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u p ípustného dovolání p ihlíží z ú ední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. .), její dovolání podle § 243d písm. a) o. s. . zamítl. II. K dovolání dovolatelky b) 79 ICm 2275/2012 Pokraování 7 79 ICm 2275/2012 29 ICdo 42/2015

V rozsahu, ve kterém smČ uje proti té ásti prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku insolvenního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkynČ a), Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkynČ b) jako subjektivnČ nep ípustné [k d vod m srov. výše popsané d vody odmítnutí dovolání žalobkynČ a) v obdobném rozsahu]. V rozsahu, ve kterém smČ uje proti té ásti prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku insolvenního soudu, je dovolání p ípustné podle § 237 o. s. ., nebo v dovolání p edest ená otázka nabytí vlastnictví k vČci, kterou prodávající v dobČ jejího prodeje nevlastnil, nebyla (v souvislostech popsaných v dovolání) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vy ešena. Dovolání však není d vodné. Zásada, že nikdo nem že na jiného p evést více práv, než sám má ( nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet ), ve smyslu výluného oprávnČní vlastníka s vČcí nakládat (tuto zcizit, p ípadnČ i zniit) je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tradinČ akcentována [srov. nap . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. zá í 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uve ejnČný pod íslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a judikaturu Ústavního soudu v nČm citovanou), a rozsudek velkého senátu obanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uve ejnČný pod íslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Nejvyšší soud se opakovanČ zabýval i otázkou, zda prodávající musí být v dobČ uzav ení kupní smlouvy vlastníkem prodávané vČci i nikoliv. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, p itom formuloval a od vodnil závČr, podle nČhož nedohodnou-li se úastníci kupní smlouvy jinak, nabývá kupující vlastnictví k p edmČtu koupČ nikoli okamžikem uzav ení kupní smlouvy, ale až jejím p evzetím a v p ípadČ vČci nemovité vkladem do katastru nemovitostí. V uvedených p ípadech tedy p echodu vlastnictví p edchází uzav ení kupní smlouvy. Prodávající tak v dobČ uzav ení smlouvy nemusí být jejím vlastníkem, zavazuje se jen, že ji kupujícímu opat í, resp. p edá. Mezi p ípady, kdy prodávající není vlastníkem prodávané vČci, pat í nejen situace, kdy prodávaná vČc ještČ neexistuje (koupČ vČci budoucí), nebo kdy ji sám ještČ od jiného prodávajícího nep evzal i v p ípadČ, kdy ji prodává se souhlasem vlastníka (smlouva o obstarání prodeje vČci), ale i p ípad, kdy teprve na základČ skutenosti, o níž není jisté, že nastane, má vlastnictví k prodávané vČci nabýt. K závČr m výše citovaného rozsudku se Nejvyšší soud opakovanČ p ihlásil nap . v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ervence 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 26 Cdo 132/2012. Výše uvedené výjimky však vycházejí ze stavu, kdy obliganí úinky smlouvy p edcházejí nabytí vlastnictví, tedy úink m vČcnČprávním. V projednávané vČci se však dlužnice a dovolatelka b) pokoušely p evést VTE, tedy nemovité vČci, které nejsou p edmČtem evidence v katastru nemovitostí, u nichž nabytí vlastnictví ex lege spadá za jedno s úinností smlouvy (§ 133 odst. 3 ob. zák.), aniž by druhá smlouva obsahovala ujednání, že úinnost smlouvy se nepojí s jejím podpisem, pop ípadČ deklaraci, že dlužnice ke dni uzav ení druhé smlouvy (jakož i ke dni, kdy smlouva nabyla úinnosti) nebyla vlastnicí VTE. 79 ICm 2275/2012 8

Výše uvedené má v pomČrech projednávané vČci za následek, že nebyla-li dlužnice ke dni úinnosti druhé smlouvy vlastnicí VTE, pak dovolatelka b) nemohla nabýt vlastnické právo k VTE, a to z d vodu rozporu druhé smlouvy s kogentním § 133 odst. 3 ob. zák. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatelky b), že neplatnost druhé kupní smlouvy bylo nutno posuzovat podle § 267 odst. 1 obch. zák., nebo v obchodních závazkových vztazích se uplatní toliko relativní neplatnost. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že závČr, podle nČhož ze vztahu obanského a obchodního zákoníku plyne, že úprava obsažená v obanském zákoníku (který je ve vztahu k obchodnímu zákoníku p edpisem obecným) se použije (jen) tehdy, jestliže uritá otázka není ešena obchodním zákoníkem (jenž je ve vztahu k obanskému zákoníku p edpisem zvláštním), ve své rozhodovací praxi opakovanČ potvrdil (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008, uve ejnČný v asopise Soudní judikatura íslo 10, roníku 2010, pod íslem 151, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. zá í 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, uve ejnČný pod íslem 41/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v obchodních závazkových vztazích se proto (vedle úpravy neplatnosti dle § 267 odst. 1 obch. zák.) uplatní obecná úprava neplatnosti právních úkon , vetnČ absolutní neplatnosti, p iemž tento závČr se (dle výše zmínČné judikatury) podává právČ ze vztahu obanského a obchodního zákoníku. K námitce dovolatelky b), že závČr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti druhé smlouvy je v rozporu s principem, že nikdo se nem že dovolávat vlastní nepoctivosti, Nejvyšší soud poukazuje na (již) odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uve ejnČný v asopise Soudní judikatura íslo 12, roníku 1999, pod íslem 121, v nČmž Nejvyšší soud formuloval a od vodnil závČr, že absolutní neplatnost je objektivní skuteností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami (nap . p evod vlastnického práva) bez ohledu na to, která ze smluvních stran neplatnost zp sobila, a bez ohledu na to, zda nČkterá ze smluvních stran smlouvu uzav ela v dobré ví e. Odkazy dovolatelky b) na judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva v tomto smČru nejsou nikterak p iléhavé. KonenČ dovolatelka b) uvádí, že soudy obou stup p i svém rozhodování zcela opomnČly skutenost, že na projednávanou vČc se mČla aplikovat ustanovení ásti první hlavy I o. z., ve smyslu § 3030 o. z. Výkladem p edmČtného ustanovení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ervna 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uve ejnČném pod íslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nČmž formuloval a od vodnil závČr, že p echodné ustanovení § 3030 zákona . 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by zp sobovalo (umož ovalo) pravou zpČtnou úinnost ustanovení § 1 až 14 zákona . 89/2012 Sb. na d íve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (pomČry). I tuto námitku dovolatelky b) proto Nejvyšší soud shledal ned vodnou. ZávČrem Nejvyšší soud podotýká, že otázka, zda v projednávané vČci došlo ke zvýhodnČní dlužnice na úkor dovolatelky b), není pro právní posouzení vČci rozhodná, a již proto p ípustnost dovolání založit nem že. Promítnuto do pomČr projednávané vČci to znamená, že p evádČla-li dlužnice na dovolatelku b) vlastnické právo k VTE v okamžiku, kdy tímto nemohla sama disponovat, aniž by v druhé smlouvČ bylo obsaženo ujednání o odkladu její úinnosti až do nabytí vlastnického práva dlužnicí, je druhá smlouva absolutnČ neplatná pro rozpor s kogentním § 133 odst. 3 ob. zák. a dovolatelka b) nikdy vlastnického práva k VTE nenabyla. 79 ICm 2275/2012 Pokraování 9 79 ICm 2275/2012 29 ICdo 42/2015

Jelikož se dovolatelce b) prost ednictvím uplatnČného dovolacího d vodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepoda ilo, p iemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u p ípustného dovolání p ihlíží z ú ední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. .), dovolání dovolatelky a) podle § 243d písm. a) o. s. . zamítl. Výrok o nákladech ízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ., když dovolání obou dovolatelek byla zásti odmítnuta a zásti zamítnuta; žalovanému však podle obsahu spisu v dovolacím ízení žádné náklady nevznikly. S p ihlédnutím k dobČ vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací ízení rozhodný obanský soudní ád ve znČní úinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. kvČtna 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uve ejnČné pod íslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto rozhodnutí se považuje za doruené okamžikem zve ejnČní v insolvenním rejst íku; úastník m incidenního sporu se však doruuje i zvláštním zp sobem. Proti tomuto usnesení není p ípustný opravný prost edek.

V BrnČ dne 3. února 2016

JUDr. Filip C i l e e k , v . r . p edseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Pezlarová V zastoupení: Ingrid Rafajová, DiS.