MSPH 76 INS 28318/2015
NEJVYŠŠÍ SOUD CESKÉ REPUBLIKY MSPH 76 INS 28318/2015 29 NSCR 67/2017-B-47

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném zpředsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové V insolvenční věci dlužníků Pavla Stránského, narozeného 25. října 1970, bytem v Praze 2, Anny Letenské 1680/11, PSČ 120 00, a Kateřiny Stránské, narozené 25. března 1973, bytem vPraze 9, Hlaďova 673/6, PSČ 190 00, obou zastoupených Mgr. Daliborem Franzem, advokátem, se sídlem vPraze 2, Římská 1276/36, PSČ 120 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 28318/2015, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016, č.j. MSPH 76 INS 28318/2015, 1 VSPH 1202/2016-B-23, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodněnt

Usnesením ze dne 2. června 2016, č. j.-B-16, Městský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) mimo jiné neschválil oddlužení dlužníků (Pavla Stránského a Kateřiny Stránské) [bod 1. výroku] a prohlásil konkurs na majetek dlužníků (bod 11. výroku).

K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech l. all. výroku.

Dovolání dlužníků proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle 5 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v 5 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle % 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ve výkladu dovoláním předestřených otázek souladné s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

V důvodech usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněného pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek (dále jen R 14/2012 ) [které je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], Nejvyšší soud při výkladu % 395 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), vysvětlil, že dotčené ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou naj evo v rámci daného insolvenčního řízení.

Na závěry obsažené v R 14/2012 pak Nejvyšší soud navázal např. v usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 86/2013 ), v němž mimo jiné poukázal na to, že dlužník je ve smyslu ustanovení 5 104 odst. 3 insolvenčního zákona povinen v seznamu závazků jako své věřitele označit všechny osoby, o kterých je mu známo, že vůči němu mají pohledávky nebo jiná majetková práva, nebo které vůči němu pohledávky nebo jiná majetková práva uplatňují. Tamtéž Nejvyšší soud uzavřel, že vtom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele, spatřuje vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr.

V poměrech projednávané věci je zřejmé, že dovolatelé v seznamu závazků zamlčeli většinu svých věřitelů (označili v něm 12 věřitelů, zatímco do insolvenčního řízení přihlásilo do konce stanovené přihlašovací lhůty své pohledávky 26 věřitelů). Okolnost, že dovolatelé si nebyli a ani nemohli být vědomi skutečného rozsahu svých závazků, když byli lehkomyslní při soudních sporech a vyplňování blankosměnek (jak tvrdí v dovolání), přitom sama o sobě nevede k závěru, že si nemohli a neměli být vědomi skutečného počtu svých věřitelů. Navíc nelze přehlédnout, že dovolatelé při přezkumném jednání konaném dne 2. června 2016, na němž byly přezkoumány pohledávky 24 věřitelů v celkové výši 18.196.042,43 Kč, popřeli jen pohledávku jednoho věřitele v rozsahu 1.262.000 Kč.

Otázkou předpokladů pro (ne)schválení oddlužení z hlediska kritéria formulovaného % 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 61/2011 ), v němž mimo jiné uzavřel, že neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 %, insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek.

K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 1/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 10, v usnesení ze dne 31. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněném pod číslem 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v usneseních ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 119/2016, ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 131/2016, a ze dne 15. března 2017, sen. zn. 29 NSČR 18/2017.

Dovolání nečiní přípustným ani námitka, podle níž se soudy nižších stupňů při posuzování zákonné výše 30 % uspokojení pohledávek nezabývaly otázkou, zda věřitelé souhlasí s případným nižším uspokojením. Dovolatelé míní, že insolvenční soud měl postupovat podle 5 397 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy oddlužení povolit a otázku souhlasu věřitelů s nižším uspokojením prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Nejvyšší soud již vusnesení ze dne 28. března 2013, sen. zn. 29 NSČR 17/2013, na dané téma uvedl, že skutečnost, že se nezajištění věřitelé dlužníka

A7 i\DL/R UIIAUl I

(či alespoň některý z nich) spokojí s nižším než zákonem stanoveným minimálním plněním dlužníka, je ve prospěch dlužníka. Je proto zcela na dlužníkovi, aby (nejlépe již při podání insolvenčního návrhu) doložil, že se dohodl s některým svým věřitelem, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky. K tomu srov. 5 392 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona a 5 24 písm. f/ vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017 (pro věc rozhodném), podle nichž je písemný souhlas nezajištěného věřitele přílohou návrhu na povolení oddlužení.

Vycházel-li proto odvolací soud z toho, že každému z nezajištěných věřitelů musí dlužníci uhradit alespoň 30 % jeho pohledávky, pak právní posouzení věci odvolacím soudem není neúplné, nýbrž je zřejmé, že odvolací soud neměl za doložené, že by některý z věřitelů souhlasil stím, že při oddlužení obdrží plnění v hodnotě nižší než 30 % jeho pohledávky. Tento úsudek ostatně dovolatelé nijak nezpochybňují (netvrdí, že by některý z věřitelů souhlasil s nižším plněním).

Výklad prosazovaný dovolateli je navíc vrozporu s dikcí i smyslem 5 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, z něhož plyne, že insolvenční soud je oprávněn (povinen) zkoumat otázku souhlasu věřitelů s nižším plněním již při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení. Ktomu srov. opět závěry obsažené v R 61/2011, podle nichž jestliže podle dlužníkových tvrzení zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení dlužník nabízí svým nezajištěným věřitelům (kteří nesouhlasili s nižším plněním) méně než 30 % jejich pohledávek, pak je to ve smyslu 5 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Důvodný předpoklad insolvenčního soudu podle uvedeného ustanovení vychází z údajů tvrzených a doložených samotným dlužníkem.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníků, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace v žádném ohledu nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu.

Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníků má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu 5 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení.

To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku 11, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozděj ších předpisů, a některé další zákony.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům, insolvenční správkyni, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. ledna 2018

Mgr. Milan Polášek v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafaj ová, DiS.