MSPH 60 INS 2842/2012-B-32
MSPH 60 INS 2842/2012-B-32

USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Wenzlovou v insolvenční věci dlužníka: KAPRO CAR, s.r.o., IČ 25703421, sídlem Hornická 389, 140 00 Praha 4, ve věci navrhovatelky: V-PODLAHY, s.r.o., IČ 253 74 745, sídlem Na Hrázi 1603, 755 01 Vsetín, zast. Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem, sídlem Stará cesta, 676, 755 01 Vsetín, o návrhu na nařízení předběžného opatření, takto:

I. Návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by soud uložil jednatelce dlužníka Markétě anonymizovano , anonymizovano , bytem Pod Lesem 199, 152 46 Vrané nad Vltavou, složit částku 350.000,-Kč do úschovy Městského soudu v Praze s e zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. III. Navrhovatelka je povinna zaplatit České republice-Městskému soudu v Praze soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1.000,-Kč.

Odůvodnění:

Insolvenčním návrhem dlužníka došlým soudu dne 7.2.2012 bylo s dlužníkem zahájeno insolvenční řízení. Usnesením ze dne 2.5.2012, č.j.-A-14, byl zjištěn úpadek dlužníka a zároveň prohlášen konkurs na majetek dlužníka.

Podáním došlým soudu dne 19.4.2013 navrhla navrhovatelka vydání předběžného opatření podle ustanovení § 100 insolvenčního zákona, kterým by soud uložil jednatelce dlužníka složit na účet Městského soudu v Praze částku 350.000,-Kč na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené tím, že včas nepodala za dlužníka insolvenční návrh. Navrhovatelka tvrdila, že má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 515.514,-Kč, kdy její dílčí pohledávky byly splatné v období od 8.9.2011 do 13.11.2011. Pohledávky vznikly na základě dílčích kupních smluv uzavřených dle rámcové kupní smlouvy uzavřené navrhovatelkou a dlužníkem dne 1.3.2011. Předmětem kupních smluv bylo dodání zboží z oboru podlahových krytin. Pohledávka za dlužníkem je vykonatelná a v rámci insovlenčního řízení byla zjištěna. Navrhovatelka tvrdila, že z účetních závěrek zveřejněných ve sbírce listin obchodního rejstříku je zřejmé, že dlužník byl nejpozději v roce 2008 v úpadku, neboť k 31.12.2007 evidoval dlouhodobé závazky ve výši 2,174.000,-Kč a krátkodobé závazky ve výši 9,910.000,-Kč. Hodnota jeho majetku činila pouze 5,017.000,-Kč. Účetní závěrka byla doručena soudu dne 5.6.2008, a tedy nejpozději tohoto dne musela jednatelka dlužníka vědět, že dlužník je v úpadku ve formě předlužení. Stejná situace se opakovala i v roce 2008, nejpozději ke dni 22.6.2009 musela jednatelka dlužníka vědět o mnohosti věřitelů. Dle tvrzení navrhovatelky nejpozději ke dni 15.7.2011 musel být jednatelce věřitele znám úpadek dlužníka ve formě předlužení, neboť k tomuto datu měla tři věřitele s pohledávkami po splatnosti více než tři měsíce. Navrhovatelka tvrdila, že jí vznikla škoda pozdním podáním insolvenčního návrhu, neboť podala-li by návrh jednatelka dlužníka včas, neuzavřela by navrhovatelka dílčí kupní smlouvy a její pohledávka, kterou si přihlásila do insolvenčního řízení, by vůbec nevznikla.

V insolvenčním řízení lze očekávat uspokojení pohledávky navrhovatelky nejvýše v rozsahu 30%, a to s ohledem na hodnotu majetku dlužníka a souhrnnou výši všech jeho závazků. Lze tedy očekávat, že pohledávka navrhovatelky co do částky 356.736,-Kč nebude uspokojena. Z tohoto důvodu navrhovatelka navrhovala, aby soud uložil jednatelce žalované povinnost složit částku 350.000,-Kč do úschovy podepsaného soudu na případnou náhradu škody vzniklou opožděným podáním insolvenčního návrhu.

Ustanovení § 98 odst. 1 insolvenčního zákona dlužníkovi ukládá povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, přičemž do 19.7.2009 bylo lhostejno, zda jde o úpadek ve formě předlužení nebo insolvence, od 20.7.2009 do 31.12.2011 měl dlužník tuto povinnost (nebyl-li právnickou osobou v likvidaci) pouze pro případ úpadku ve formě platební neschopnosti. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení osobami, které jsou jménem dlužníka povinny podat insolvenční návrh, jsou statutární orgány dlužníka, tedy i jednatel společnosti s ručením omezeným.

Podle ustanovení § 99 odst. 1 insolvenčního zákona osoba, která v rozporu s § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Podle odstavce třetího tohoto ustanovení osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli (vnější okolnosti) a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.

Podle ustanovení § 100 odst. 1 insolvenčního zákona je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit.

Návrh na nařízení předběžného opatření byl podán insolvenčním věřitelem, jehož pohledávka nebyla při přezkumné jednání popřena, což má soud osvědčené z přihlášky tohoto věřitele a z protokolu o přezkumném jednání ze dne 28.6.2012. Tento věřitel je oprávněným podat návrh na nařízení předběžného opatření podle ustanovení § 100 odst. 1 insolvenčního zákona, a proto se soud dále zabýval tím, zda navrhovatelka osvědčila skutečnost, že jí vznikla škoda porušením povinnosti jednatelky dlužníka podat insolvenční návrh včas.

Existenci úpadku dlužníka formou jeho předlužení ke dni 22.6.2009 a povinnost podat insolvenční návrh podle ustanovení § 98 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 19.7.2009 osvědčovala navrhovatelka účetními závěrkami dlužníka, resp rozvahami ke dni 31.12.2007, 31.12.2008, 31.12.2009 a 31.12.2010. Je pravdou, že insolvenční zákon ani jeho prováděcí předpisy nestanoví, jakými listinami lze dokládat úpadek dlužníka. Doložit úpadek lze proto jakýmikoli listinami, bez ohledu na to, zda jejich obsah či formální náležitosti jsou upraveny právem či nikoliv. Přiložené listiny však musejí být natolik konkrétní, aby z nich bylo možno dovodit existenci zcela určitých závazků dlužníka, jejich výši, popřípadě splatnost, a posoudit stav tvrzeného úpadku. Rozvaha je listinou, která je součástí účetní závěrky a jejíž náležitosti stanoví zákon (§ 18 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví v platném znění, dále jen zákon o účetnictví), který ukládá účetním jednotkám povinnost vést účetnictví tak, aby účetní závěrka stanovená na jeho základě, podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky (§ 7 odst. 1 zákona o účetnictví). Existenci, výši a splatnost konkrétních závazků dlužníka však z této listiny nelze dovodit. Rozvaha podle § 18 odst. 1 písm. a) zákona o účetnictví proto není listinou, která dokládá úpadek dlužníka (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 37 INS 3006/2009, 2 VSOL 215/2009-A-22). Soud tedy dospěl k závěru, že z navrhovatelkou předložených účetních závěrek nemá za osvědčené konkrétní údaje o konkrétních věřitelích dlužníka, výši jejich pohledávek a splatnosti těchto pohledávek, a tedy na základě uvedených soud nemohl uzavřít, že dlužník byl nejpozději ke dni 22.6.2009 v úpadku formou předlužení a jeho jednatelka měla povinnost podat insolvenční návrh.

Navrhovatelka dále tvrdila, že jednatelka dlužníka byla povinna podat insolvenční návrh podle ustanovení § 98 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31.12.2011, neboť dlužník byl v úpadku formou platební neschopnosti, když k tomuto datu měl dlužník více věřitelů, závazky více než třicet dnů po splatnosti a tyto závazky nebyl schopen dlouhodobě, tedy déle než tři měsíce plnit. Tato svá tvrzení navrhovatelka osvědčovala seznamem závazků dlužníka ze dne 20.2.2012 a přihláškami jednotlivých věřitelů. Z věřitelů, kteří své pohledávky přihlásili do insolvenčního řízení s dlužníkem, měl pouze věřitel SPOLTEX, spol. s r.o. ke dni 15.7.2011 pohledávky za dlužníkem více než 3 měsíce po splatnosti, a to ve výši 130.320,-Kč splatnou dne 1.4.2011 a 18.250,06 Kč splatnou dne 3.4.2011, což má soud osvědčené z přihlášky tohoto věřitele a ze seznamu závazků dlužníka. Ze seznamu závazků dlužníka má soud za osvědčené, že dlužník měl k datu 15.7.2011 dalšího věřitele Pavla Malinu, jehož pohledávka ve výši 6.240,-Kč byla splatná dne 18.3.2011, tedy více než tři měsíce po splatnosti. Dle seznamu závazků pohledávka dalšího navrhovatelkou uváděného věřitele Vladimíra Dorotíka činila 28.000,-Kč a byla splatná až dne 17.12.2011.

Ze sdělení insolvenčního správce ze dne 28.5.2012 soud má osvědčené, že dlužník získal v letech 2008 až 2011 významné zakázky, jejichž realizace proběhla v dalších letech nebo byla odložena na konec roku 2011 nebo na rok 2012. Pokud by se realizovaly velké zakázky v původních termínech, dlužník by předpokládal zisk ve výši 9,300.000,-Kč. V letech 2008 a 2010 byl dlužník v zisku, za rok 2009 vykázal ztrátu. Koncem roku 2011 došlo bez vlivu dlužníka k ukončení smlouvy o jeho výhradním zastoupení pro Českou republiku ze strany výhradního dodavatele podlahových krytin a zastavení dodávky krytin. Dlužník tak nemohl dostát svým závazkům z uzavřených smluv a podal insolvenční návrh. Dlužník měl víc věřitelů a pohledávky po splatnosti více než 30 dnů, nikoliv však po dobu delší než tři měsíce. Od navrhovatelky bylo v roce 2011 odebráno zboží za částku 2,279.108,52 Kč, na cenu zboží jí dlužník zaplatil 1,763.594,50 Kč, z toho v období od 15.7.2011 do konce roku 2011 částku 666.893,-Kč. Dlužník se dle názoru insolvenčního správce dostal do úpadku částečně z důvodu druhotné platební neschopnosti a především z důvodu ukončení spolupráce s výhradním dodavatelem podlahových krytin a ztráty výhradního obchodního zastoupení.

Soud dospěl na základě výše uvedených zjištění dospěl k závěru, že již v průběhu roku 2011 mohlo být dlužníku resp. jeho jednatelce zřejmé, že dlužník se nachází v úpadku. Na základě výše uvedených zjištění však nelze mít jednoznačně za osvědčené, že existence úpadku jí musela být zřejmá ke dni 15.7.2011, tedy k datu, kdy měla dle názoru navrhovatelky podat insolvenční návrh tak, aby navrhovatelce nevznikla škoda. K tomuto datu měl dlužník pouze dva věřitele s pohledávkami po splatnosti více než tři měsíce. S ohledem na charakter podnikatelské činnosti dlužníka by si tak prokázaní existence úpadku dlužníka formou platební neschopnosti a vědomost jednatelky právě k datu 15.7.2011 vyžádalo dle soudu další dokazování, zejména důkazy prokazujícími celkovou ekonomickou situaci dlužníka.

Soud má dále za to, že o škodě či jiné újmě ve smyslu ustanovení § 99 odst. 2 insolvenčního zákona lze však hovořit tehdy, jestliže se nepodáním insolvenčního návrhu snížila míra uspokojení navrhovatelčiny pohledávky, tedy že od 15.7.2011, kdy měl být podle navrhovatelky návrh podaným, do 7.2.2012, kdy jej jednatelka dlužníka skutečně podala, došlo k takové změně v majetkových poměrech dlužníka, která výrazně snížila či znemožnila uspokojení pohledávek věřitelů, jejichž úhradu by bylo možno logicky vzhledem předchozí ekonomické situaci dlužníka očekávat. Tento závěr však z obsahu insolvečního spisu bez dalšího učinit nelze. Dlužník v inkriminovaném období vykonával běžnou hospodářskou činnost a hradil průběžně své pohledávky, mimo jiné i pohledávky navrhovatelky. Je otázkou, zda by v případě dřívějšího podání insolvenčního návrhu dlužníkem nebyly pohledávky navrhovatelky za dlužníkem vyšší a míra uspokojení pohledávek navrhovatelky stejná nebo nižší, neboť v období po 15.7.2011 dlužník uhradil věřitelce částku 666.893,-Kč, přičemž pohledávky věřitelky, které vznikly po datu 15.7.2011, činí částku 515.514,-Kč. K osvědčení uvedených skutečností by bylo třeba provést další dokazování, a to především znaleckým posudkem. Soud vzal v úvahu při rozhodování i fakt, že k úpadkové situaci začalo podnikání dlužníka směřovat až koncem roku 2011, a to především v důsledku vnějších okolností (druhotná platební neschopnost a ukončení smlouvy o výhradním zastoupení, tedy ukončení dodávek zboží). Bezprostředně po ukončení smlouvy o výhradním zastoupení jednatelka dlužníka podala návrh na zahájení insolvenčního řízení.

Soud má dále za to, že dopad předběžného opatření do majetkové sféry osob za dlužníka jednajících je zcela zásadní, tyto osoby mají povinnost plnit ihned, svůj negativní postoj k uplatněnému nároku však mohou uplatnit až poté, co byly na základě předběžného opatření plnit donuceny (odložení vykonatelnosti rozhodnutí není dle § 90 insolvenčního zákona přípustné). Teprve v nalézacím řízení vyvolaném žalobou věřitele může být žalovanému dán prostor k prokázání okolností, které jej ve smyslu ustanovení § 99 odst. 3 insolvenčního zákona odpovědnosti mohou zprostit. K nařízení předběžného opatření dle ustanovení § 100 insolvenčního zákona je proto třeba přistupovat s maximální uvážlivostí a v případě zcela zjevného selhání osoby povinné podat za dlužníka insolvenční návrh. O selhání dle názoru soudu nelze mít vzhledem k okolnostem případu zásadní pochybnosti i bez toho, že by soud předem znal stanovisko povinné osoby. Návrhu na vydání předběžného opatření podle ustanovení § 100 insolvenčního zákona tedy lze vyhovět pouze za situace, kdy skutkové okolnosti bez dalšího umožňují přijmout závěr, že již v dosavadním průběhu insolvenčního řízení vyšlo najevo, že naplnění předpokladů pro vydání předběžného opatření podle uvedeného ustanovení je možno osvědčit pouze listinami, přičemž lze důvodně očekávat, že k vyvrácení či zpochybnění tvrzení navrhovatele nebudou vznášeny věcně opodstatněné důkazní návrhy (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, ohledáním spod.), jejichž provedením by insolvenční soud fakticky nahrazoval sporné řízení (srov. viz. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B-62).

S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že nemá za osvědčené, že jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření podle ustanovení § 100 odst. 1 insolvenčního zákona, zejména že navrhovatelce vznikla škoda porušením povinnosti podat včas insolveční návrh, a proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení.

Pro úplnost soud dodává, že navrhovatelce nic nebrání podat proti jednatelce dlužníka žalobu o náhradu škody u obecného soudu a v rámci sporného řízení navrhnout vydání předběžného opatření podle ustanovení § 102 o.s.ř.

Výrok II. tohoto usnesení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario. Jednatelce dlužníka žádné náklady tohoto řízení nevznikly, a proto soud navrhovatelce povinnost k jejich náhradě neuložil.

Výrok III. tohoto usnesení je odůvodněn ustanovením § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve spojení s položkou 5 Sazebníku soudních poplatků.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Lhůta k podání odvolání však začíná běžet ode dne, kdy bylo toto usnesení doručeno v písemném vyhotovení.

V Praze dne 24. dubna 2013

Mgr. Michaela Wenzlová, v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Šímová