MSPH 60 INS 1057/2012-C1-2
MSPH 60 INS 1057/2012-C1-2

č.j. 60 ICm 1357/2012-29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl JUDr. Jaromírem Harmachem jako samosoudcem ve věci žalobkyně Mgr. Markéty Míkové, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 25, insolvenční správkyně dlužníků a) Kamila anonymizovano , narozeného dne 21. 11. 1964, a b) Naděždy anonymizovano , anonymizovano , oba bytem v Praze 9, Letňanech, Malkovského 601, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, IČ 000 01 350, zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 23/100, o určení existence vykonatelné pohledávky žalované za dlužníky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 1057/2012 (MSPH 60 INS 1059/2012)

takto:

I. Určuje se, že žalovaná nemá za dlužníky Kamilem anonymizovano a Naděždou anonymizovano , oba bytem v Praze 9, Letňanech, Malkovského 601, pohledávku ve výši 86.545,63 Kč přiznanou jí platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. 152 Ro 205/2005, ohledně zbývající částky 23.110,00 Kč se žaloba zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice část soudního poplatku ve výši 3.950,00 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to v kolcích na připojeném tiskopise nebo bezhotovostně na účet soudu: 3703-2928021/0710 ČNB Praha, konstantní symbol: 0558, variabilní symbol: 60 42 1357 12.

Odůvodnění:

Žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení vedeného ve věci manželů anonymizovano zdejším soudem pod sp. zn.(MSPH 60 INS 1059/2012) nezajištěnou pohledávku ve pokračování 2 60 ICm 1357/2012 výši 296.172,11 Kč, a to jako pohledávku vykonatelnou na základě platebního rozkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 1. 12. 2005, pod sp. zn. 152 Ro 205/2005, jež nabyl právní moci dne 24. 12. 2005. Insolvenční správkyně na přezkumném jednání konaném dne 3. 5. 2012 tuto pohledávku částečně popřela ve výši 109.655,63 Kč, kteroužto část pohledávky žalovaná přihlásila z titulu smluvního úroku z prodlení. S ohledem na to, že dlužníci s žalovanou uzavřeli smlouvu o úvěru jako spotřebitelé, považuje žalobkyně sjednání smluvního úroku z prodlení ve výši 15 % ročně za neplatné a domáhá se určení neexistence vykonatelné pohledávky žalované ve výši 109.655,63 Kč.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, když sjednání smluvního úroku z prodlení ve výši 15 % ročně považuje za platné s ohledem na to, že judikatura v době jeho sjednání nebyla ještě zcela ustálena a takovýto úrok z prodlení byl běžně považován za přípustný. Dále žalovaná namítla, že důvodem popření vykonatelné pohledávky nemůže být jiné právní posouzení věci a že lze v případě vykonatelné pohledávky uplatnit pouze takové skutečnosti, které dlužník v řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodnutí neuplatnil. V případě, že by soud považoval ujednání o smluvním úroku ve výši 15 % ročně z dlužné částky za neplatné, navrhla žalovaná, aby bylo žalobě vyhověno pouze v rozsahu přesahujícím zákonné úroky z prodlení. Z podání účastníků a jejich přednesů při jednání konaném dne 4. 10. 2012 vyplývá, že mezi nimi není sporu ohledně skutkových okolností týkajících se zjištění úpadku dlužníků a schválení jeho řešení oddlužením, přihlášení pohledávky žalovanou, popření pohledávky žalobkyní, včasného podání žaloby na určení popřené vykonatelné pohledávky žalobkyní, uzavření úvěrové smlouvy mezi žalovanou a dlužníky dne 2. 10. 2002, sjednání smluvního úroku z prodlení v této smlouvě ve výši 15 % ročně a vydání shora uvedeného platebního rozkazu dne 1. 12. 2005 (právní moc dne 24. 12. 205), přiznávajícího žalované mimo jiné nárok na sporný smluvní úrok z prodlení 109.655,63 Kč (zahrnující smluvní úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 30. 6. 2003 ve výši 27.726,66 Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 15 % ročně za období od 1. 7. 2003 do 7. 3. 2012 z částky 106.336,39 Kč, kapitalizovaný ve výši 81.928,97 Kč). Soud vzal tato skutková zjištění v souladu s ust. § 120 odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ), za svá a tedy za prokázaná. Sporným je rozdílný právní názor na otázku, zda byl ve smlouvě o úvěru platně sjednán smluvní úrok pro případ prodlení dlužníků ve výši 15 % ročně z dlužné částky, zda je možno neplatnost tohoto smluvního úroku z prodlení účinně uplatnit jako důvod popření vykonatelné pohledávky žalované a zda má žalovaná v případě neplatně sjednaného smluvního úroku z prodlení nárok na zákonný úrok z prodlení. Dle ust. § 199 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dále jen IZ , insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Na základě odst. 2 téhož zákonného ustanovení lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V souladu s odst. 3 tohoto zákonného ustanovení pak žalobce může v žalobě podle odstavce 1 proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Soud se ztotožňuje s názorem žalobkyně, že omezení popěrného práva uvedené v ust. § 199 odst. 2 IZ, nelze aplikovat v případě pohledávky vykonatelné na základě pravomocného platebního rozkazu, neboť tento typ rozhodnutí neobsahuje odůvodnění, ze kterého by bylo pokračování 3 60 ICm 1357/2012 zřejmé, že se soud otázkou platnosti sjednaných smluvních úroků z prodlení zabýval. Aby se insolvenčnímu správci nebo věřiteli zapovědělo vznášet proti důvodu či výši vykonatelné pohledávky námitky právního charakteru (typicky námitka neplatnosti ujednání o úrocích z prodlení, o smluvní pokutě apod.), muselo by rozhodnutí, kterým byla popíraná pohledávka věřiteli přiznána, nejprve nějaké právní posouzení obsahovat. Existuje celá řada rozhodnutí, jež žádné právní posouzení pohledávky navenek přístupným způsobem nevyjadřují. Kromě platebního rozkazu se jedná např. také o rozsudek pro uznání či rozsudek pro zmeškání, směnečný platební rozkaz či elektronický platební rozkaz apod. V případě pohledávek přiznaných takovým typem exekučního titulu lze právě pro uzákoněnou absenci odůvodnění obsahujícího právní posouzení dle názoru soudu námitky právního charakteru vznášet. Ze smlouvy o úvěru je zřejmé, že byla uzavřena žalovanou jako podnikatelkou v rámci její podnikatelské činnosti, zatímco dlužníci ji uzavřeli jako nepodnikatelé-spotřebitelé, o čemž ostatně mezi stranami rovněž nebylo sporu. Jde o typický spotřebitelský vztah mezi dodavatelem a spotřebiteli, jak předpokládá ust. § 52 zák. č. 40/1964, občanského zákoníku (dále jen OZ ), a proto je nutno v souladu s ust. § 262 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, při posuzování právního vztahu mezi žalovanou a dlužníky aplikovat ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Soud tedy posuzoval platnost ujednání o výši úroku z prodlení podle občanského práva, kdy dle ust. § 517 odst. 2 OZ platí, že jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení, přičemž výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005 (dále jen nařízení vlády v původním znění ), když k počátku prodlení došlo přede dnem nabytí účinnosti novelizujícího nařízení vlády č. 163/2005 Sb., dle jehož přechodného ustanovení se výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, řídí dosavadními právními předpisy. Dle ust. § 1 nařízení vlády v původním znění výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Na základě ust. § 39 OZ je pak neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Soud se tak opět ztotožňuje s názorem žalobkyně, že smluvní úrok z prodlení ve výši 15 % ročně byl sjednán neplatně, když s ohledem na shora uvedená ustanovení zákona není možno ve spotřebitelských smlouvách sjednat smluvní úrok z prodlení v jiné než zákonné výši a nic na tom nemění argumentace žalované, že v době sjednání předmětného smluvního úroku z prodlení ještě snad nebyla judikatura soudů v této otázce ustálena, když zákonná ustanovení (mimo způsobu určení výpočtu zákonného úroku z prodlení) nedoznala žádné změny. Soud se ovšem s žalobkyní rozchází v tom, že by žalovaná pro neplatně sjednaný úrok z prodlení neměla mít nárok ani na zákonný úrok z prodlení. Při neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení nastupuje nárok na zákonný úrok z prodlení. Tento názor ostatně zastává i Nejvyšší soud České republiky, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007. V době, kdy došlo k počátku prodlení činila diskontní sazba České národní banky 1,25 %, zákonný úrok z prodlení pak 2,5 % ročně, dlužníci byli v prodlení od 1. 7. 2003 do 7. 3. 2012, tedy 3173 dnů. Zákonný úrok z prodlení z dlužné částky 106.336,39 Kč tak činí 23.110,00 Kč (výpočet: 0,025/365x3173x106.336,39). Ze shora uvedených důvodů soud částečně vyhověl žalobě a určil, že pohledávka žalované ve výši, ve které sjednané smluvní úroky z prodlení přesahují zákonné úroky z prodlení, tj. v částce 86.545,63 Kč, neexistuje. Po právu je naopak pohledávka žalované co do částky zákonných úroků z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 106.336,39 Kč za období od 1. 7. pokračování 4 60 ICm 1357/2012

2003 do 7. 3. 2012, tj. pohledávka ve výši 23.110,00 Kč, a soud proto žalobu v této části zamítl. Žalobkyně, která měla ve věci úspěch ze 79 %, náhradu nákladů řízení nepožadovala, soud proto rozhodl v souladu s ust. § 151 odst. 1 OSŘ za použití ust. § 142 odst. 2 OSŘ, jak uvedeno ve výroku ad II. V souladu s ust. § 137 odst. 1 OSŘ patří k nákladům řízení také soudní poplatek. Žalobkyně, která měla ve věci úspěch z 79 %, je dle ust. § 11 odst. 2 písm. q) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, od placení soudního poplatku osvobozena. Řízení ve věcech sporu o pravost pohledávek jako taková však od poplatku osvobozena nejsou (srov. § 11 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), přičemž příslušný poplatek činí dle Položky 13 bodu 1. písm. a) Sazebníku poplatků 5.000,00 Kč. Ve výroku ad III. byla proto žalované s ohledem na úspěch ve věci uložena povinnost zaplatit část soudního poplatku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 11. října 2012

JUDr. Jaromír Harmach, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Šímová