MSPH 59 INS 7558/2016
NEJVYŠŠÍ SOUD CESKÉ REPUBLIKY MSPH 59 INS 7558/2016 29 NSCR 172/2017-A-59

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové V insolvenční věci dlužníka Titangraflcs, s. r. o. V likvidaci, se sídlem V Praze 4-Nuslích, K ochozu 1297/1, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 48587486, vedené u Městského soudu V Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 7558/2016, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem V Plzni, Goethova 356/5, PSČ 301 00, proti usnesení Vrchního soudu V Praze ze dne 31. října 2016, č.j. MSPH 59 INS 7558/2016, 4 VSPH 2022/2016 A 30, takto:

Dovolání se zamítá. Odůvodněnt

[1] Usnesením ze dne 5. října 2016, č. j. MSPH 59 INS 7558/2016-A-25, Městský soud V Praze (dále jen insolvenční soud ) zastavil insolvenční řízení.

[2] Insolvenční soud vyšel z toho že:

1/ Poté, co bylo zahájeno insolvenční řízení (insolvenčním návrhem dlužníka ze dne 29. března 2016), uložil insolvenční soud dlužníku usnesením ze dne 27. dubna 2016, č.j.-A-10, zaplatit do 7 dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení (dále též jen záloha ) ve výši 50.000 Kč, s poučením, že nestane-li se tak, může být insolvenční řízení zastaveno.

2/ Usnesením ze dne 7. června 2016 (č. j.-A-13), které nabylo právní moci dne 30. června 2016, odmítl insolvenční soud jako opožděné odvolání dlužníka proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 27. dubna 2016.

3/ Dlužník zálohu na náklady insolvenčního řízení V určené lhůtě nezaplatil.

[3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud odkazuje na ustanovení 5 108 zákona č. 182/2006 Sb., oúpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) zastavil insolvenční řízení.

[4] Kodvolání dlužníka Vrchní soud vPraze usnesením ze dne 31. října 2016, č.j., 4 VSPH 2022/2016-A-30, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

[5] Odvolací soud vycházeje rovněž z ustanovení 5 108 insolvenčního zákona dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k závěru, že odvolání není důvodné.

[6] Podle odvolacího soudu vymáhání nezaplacené zálohy přichází zásadně V úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba odlišná od dlužníka, vůči které lze uspět (obecně vzato) s vymáháním zálohy. Po zjištění dlužníkova úpadku nelze zásadně nařídit nebo zahájit Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve Vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; Výjimka pro rozhodnutí insolvenčního soudu vydané podle 5 203 odst. 5 insolvenčního zákona (% 140e odst. 1 insolvenčního zákona) se netýká zálohy na náklady insolvenčního řízení. Odtud plyne, že podá-li insolvenční návrh dlužník, pak pro případ, že lze očekávat zjištění jeho úpadku a řešení úpadku konkursem (jako V dané věci), nepřichází V úvahu zajištění úhrady nákladů řízení vymáháním zálohy V průběhu řízení.

[7] Záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle 5 108 insolvenčního zákona není soudním poplatkem, ustanovení o soudním poplatku obsažená V zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu (dále též jen o. s. ř. ), a V zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nelze použít ani přiměřeně. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zaplatit zálohu, tak pro požadavek dlužníka na osvobození od placení zálohy. Odvolací Výhrady zpochybňující vyměření zálohy na náklady insolvenčního řízení, jsou pro posouzení Věcné správnosti napadeného usnesení bezpředmětné.

[8] Dlužno dodat (uzavřel odvolací soud), že insolvenční řízení není primárně určeno pro výmaz nefunkčních společností z obchodního rejstříku.

[9] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje s odkazem na ustanovení 5 237 o. s. ř. též argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

[10] Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle % 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že mu bude uloženo zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení (jen) ve výši 5.000 Kč, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[11] Konkrétně dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí má obecný právní Význam, jelikož rozhodnutím V této věci zajistí Nejvyšší soud právní jistotu ohledně podmínek pro ukončení likvidace společnosti, zjistí-li likvidátor, že společnost je předlužená a nemá ani prostředky na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení. V takové situaci nelze (podle dovolatele) podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku. Likvidátor společnosti se tak dostává do neřešitelné situace, kdy je na jedné straně povinen podat insolvenční návrh (aby se sám nestal odpovědným za vymahatelnost pohledávek přihlášených věřitelů), na druhé straně nemá na účtech likvidované společnosti dostatek prostředků ke krytí zálohy, což zavinilo původní vedení společnosti před jej ím vstupem do likvidace.

[12] Jestliže přes výše uvedené bylo insolvenční řízení zastaveno pro neuhrazení zálohy, k jejímuž zaplacení nemá dovolatel prostředky, je nutné zkoumat, jaké další možnosti směřující k výmazu společnosti V průběhu likvidace likvidátor Vlastně má.

[13] Dovolatel míní, že likvidátor nemá jinou možnost jak legálně zlikvidovat předluženou společnost (než V insolvenčním řízení), když dluhy likvidované společnosti nelze pominout (a jen podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku). S tímto názorem dovolatele je V kontradikci názor odvolacího soudu, že insolvenční řízení není primárně určeno pro výmaz nefunkčních společností z obchodního rej stříku.

A7 i\DL/R l IAIAUL I

[14] Likvidátor se dostává do patové situace, kdy na něj věřitelé přihlášení do likvidace mohou na jedné straně naléhat, aby podal insolvenční návrh (a oni se tak prostřednictvím přihlášených pohledávek domohli alespoň dokladu o uznání pohledávky a tento dokument použili alespoň pro daňové účely a uplatnili nevymahatelnou pohledávku V tzv. daňových opravných položkách) a na druhé straně (podle citovaného názoru odvolacího soudu) není oprávněn zlikvidovat nefunkční předluženou společnost V insolvenčním řízení. Dovodí-li Nejvyšší soud nesprávnost názoru, že insolvenční řízení není možné používat pro výmaz nefunkčních společností, pak je na místě, aby vyložil, jak má postupovat dlužník, který není schopen uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení uhradit (zda jej lze osvobodit od placení zálohy nebo zprostit této povinnosti).

[15] Dovolatel rovněž namítá, že mu insolvenční soud nesprávně stanovil zálohu na samé horní hranici, ač měl přinejmenším zvážit konkrétní okolnosti případu a stanovit přiměřenou zálohu, za niž dovolatel považuje částku 5.000 Kč.

[16] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku 11, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[17] Dovolání V dané věci je přípustné podle ustanovení 5 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených V 5 238 o. s. ř. a V posouzení, zda na požadavek na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení a následné zastavení insolvenčního řízení pro její neuhrazení má vliv skutečnost, že právnická osoba V likvidaci, která na sebe podala insolvenční návrh, nemá prostředky na úhradu této zálohy, jde o Věc dovolacím soudem neřešenou (V poměrech insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014).

[18] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (% 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto-V hranicích právních otázek vymezených dovoláním-zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[19] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil Věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[20] S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (31. března 2016) i k době vydání napadeného rozhodnutí (31. října 2016) jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná (níže citovaná) ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2016, a ustanovení zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen z. v. r. ), ve znění účinném do 31. prosince 2016 (tj. vždy naposledy ve znění zákona č. 298/2016 Sb.). ] de o následující ustanovení:

5 108 (insolvenčního zákona) Záloha na náklady insolvenčního řízení

(1) Insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, j e-li zřejmé, že dlužník nemá žádný maj etek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze V pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

(2) Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. J e-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

(3) Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

(4) Nejde-li o dlužníka, může osoba, která zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, uplatnit její náhradu V insolvenčním řízení jako pohledávku za majetkovou podstatou.

% 144 (insolvenčního zákona)

Insolvenční návrh nelze zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé.

š 82 (z. v. r.)

(1) Jestliže za právnickou osobu zrušenou rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci podal návrh na výmaz z veřejného rejstříku likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci a je-li součástí takového návrhu prohlášení likvidátora o tom, že bezúspěšně prověřil možnost uplatnit neplatnost nebo neúčinnost právních j ednání právnické osoby a že majetek této osoby nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení, soud provede zápis na základě tohoto návrhu. Ustanovení % 78 se nepoužije.

(2) Zápis podle odstavce 1 soud neprovede, jestliže V době rozhodování o návrhu na výmaz probíhá insolvenční řízení, V němž se řeší úpadek nebo hrozící úpadek podnikatele nebo jestliže V průběhu řízení o tomto návrhu vyšly najevo skutečnosti, které zpochybňují pravdivost prohlášení likvidátora obsaženého V tomto návrhu.

[21] Úvodem budiž uvedeno, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena (oproti mínění dovolatele) V závěru, že účelem insolvenčního zákona není vytváření podmínek pro výmaz nefunkčních obchodních společností z obchodního rejstříku; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 13/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 18, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sen. zn. 29 NSČR 48/2011, uveřejněném V časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2013, pod číslem 66 [usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže) dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

[22] Nejvyšší soud podotýká, že podle obou rozhodnutí označených V odstavci [21] tam citovaný závěr (z nějž přiléhavě vychází i napadené rozhodnutí) dokládala úprava obsažená V 5 144 insolvenčního zákona. Toto ustanovení totiž V době do 31. prosince 2013 (V níž byla rozhodnutí vydána) dovolovalo zamítnout insolvenční návrh pro nedostatek majetku, avšak jen při splnění podmínek V něm uvedených, což platilo i pro možnost následného výmazu právnické osoby z obchodního rejstříku (coby důsledek zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku). S účinností od 1. ledna 2014 [po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů]

A7 i\DL/R l IAIAUL I byla nicméně úprava umožňující (za určitých předpokladů) zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku a následný výmaz právnické osoby z obchodního rejstříku z insolvenčního rejstříku vypuštěna (text 5 144 insolvenčního zákona byl změněn do podoby citované V odstavci [20]). Ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu předmětné novely insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010-2013) jako tisk č. 929/0, [K bodu 74 (5 144)] se na dané téma uvádí:

Toto ustanovení se vrací do podoby obsažené ve Vládním návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120. Výslovně (a nově) se (opět) zapovídá (V 5 144) zamítnutí insolvenčního návrhu jen proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Dosavadní úprava, jež takový postup dovolovala (V 5 144 insolvenčního zákona, ve stávajícím znění), byla nesystémová z důvodů popsaných přiléhavě již V důvodové zprávě k onomu vládnímu návrhu insolvenčního zákona.

Napříště by insolvenční řízení s nedostatečným majetkem měla být řešena podle ustanovení 5 314 a 315 o nepatrném konkursu. Obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné Výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky Významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Logicky lze pak usuzovat, že zaplatí-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, má právo požadovat, aby při splnění zákonných předpokladů bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že tato záloha bude V další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů.

(...)

Přitom je očividné, že úpravou obsaženou dosud V 5 144 insolvenčního zákona byly sledovány jiné cíle než zájem na vedení insolvenčního řízení ohledně majetku konkrétního dlužníka. Vzhledem k tomu, že návrh zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (jenž má nabýt účinnosti 1. ledna 2014) přenáší úpravu obsaženou dosud V 5 144 insolvenčního zákona na půdu rej stříkových soudů (a ozřejmuje tak skutečný smysl postupů podle 5 144 insolvenčního zákona, V dosavadním znění), není již zapotřebí řešit danou problematiku V insolvenčním řízení zaváděním nesystémového institutu zamítnutí

?) CC insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku .

[23] Vnávaznosti na to, co bylo uvedeno vodstavcích [21] a [22], lze uzavřít, že dikceš 82 z. v. r. (ve znění účinném od 1. ledna 2014) [jak citován Výše] dokládá, že toto ustanovení (obsahově srovnatelné pro rej stříkové poměry s 5 144 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013) je pro dobu od 1. ledna 2014 stejnou oporou pro závěr, že účelem insolvenčního zákona není vytváření podmínek pro výmaz nefunkčních obchodních společností z obchodního rejstříku , jakou pro dobu do 31. prosince 2013 poskytovalo témuž ustanovení 5 144 insolvenčního zákona. Dovolání tudíž potud není důvodné.

[24] Uložením povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení sleduje insolvenční zákon ten cíl, aby i V případě, že V majetkové podstatě (podle dosavadních výsledků řízení, ozřejmujících stav dlužníkova majetku) nejsou k dispozici žádné finanční prostředky, byla umožněna činnost insolvenčního správce majetkové podstaty od počátku jeho ustanovení do funkce.

[25] Ustanovení 5 108 insolvenčního zákona (V rozhodném znění) poskytuje insolvenčnímu soudu-jak plyne z dikce jeho odstavce 1-možnost (nikoli povinnost) žádat úhradu zálohy po insolvenčním navrhovateli; insolvenční zákon zakotvuje povinnost insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu, jejíž úhradu mu uložil insolvenční soud, nikoliv však povinnost insolvenčního soudu vyzvat insolvenčního navrhovatele vždy k úhradě zálohy. Má-li insolvenční soud možnost rozhodnout se, zda insolvenčnímu navrhovateli Vůbec uloží zaplacení zálohy, pak mu přísluší i právo nevyvozovat z marného uplynutí určené lhůty následek spočívající V zastavení insolvenčního řízení pro neuhrazení zálohy [srov. k tomu V obdobných souvislostech (pro poměry zálohy na náklady konkursu upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) např. již bod XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, ijn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 175 (351), a nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. I. ÚS 654/99 (dostupný na webových stránkách Ústavního soudu)]. Řečené podporuje přímo dikce % 108 odst. 3 insolvenčního zákona, jež insolvenčnímu soudu rovněž dovoluje, že místo zastavení řízení pro neuhrazení zálohy přikročí k vymáhání zálohy podle vykonatelného rozhodnutí, jímž insolvenčnímu navrhovateli uložil její zaplacení. Budiž ovšem dodáno, že odvolací soud přiléhavě vystihl omezení, jež se pro pouhé vymáhání zálohy podává ze zákonné úpravy tam, kde insolvenční soud uložil povinnost k její úhradě insolvenčnímu navrhovateli, jímž je dlužník.

[26] Záloha na náklady řízení tedy pro rozhodné období svou povahou není ani soudním poplatkem ani jistotou (kaucí), jež by měla sloužit k případnému uspokojení škody nebo jiné újmy způsobené insolvenčnímu dlužníku, případně dalším osobám, nedůvodně zahájeným insolvenčním řízením a opatřeními přijatými V jeho průběhu. Výluku z povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení stanovenou rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným podle 5 108 insolvenčního zákona, zakotvuje insolvenční zákon pouze pro insolvenčního navrhovatele, jímž je:

1/ zaměstnanec dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze V pracovněprávních nárocích (% 108 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona),

2/ dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (% 108 odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona),

3/ orgán dozoru nebo dohledu při úpadku banky, spořitelního a úvěrního družstva pobočky zahraniční banky, obchodníka s cennými papíry, pobočky zahraničního obchodníka s cennými papíry, osoby uvedené V 5 367 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona (5 368 odst. 2 insolvenčního zákona),

4/ orgán dozoru nebo dohledu při úpadku tuzemské pojišťovny, tuzemské zajišťovny nebo pobočky pojišťovny z třetího státu po odnětí povolení (% 380 odst. 2 insolvenčního zákona).

[27] Nad rámec takové zákonné výluky je tam, kde insolvenční soud V souladu s účelem institutu zálohy požaduje po insolvenčním navrhovateli její úhradu, vyloučeno rozhodnout o přiznání osvobození od placení zálohy na náklady insolvenčního řízení s využitím přiměřené aplikace 5 138 o. s. ř. (o osvobození od soudních poplatků) nebo upustit od jejího vymáhání prostřednictvím některého z ustanovení insolvenčního zákona

A7 i\DL/R l IAIAUl I nebo občanského soudního řádu upravujícího institut jistoty (tam, kde vymezuje Výjimky z povinnosti dát jistotu ); srov. např. 5 82 a 5 202 insolvenčního zákona nebo 5 75b o. s. ř. To plyne též z dikce % 108 odst. 1 věty první části věty za středníkem, která potvrzuje, že k naplnění účelu institutu zálohy může insolvenční soud požadovat po insolvenčním navrhovateli úhradu zálohy i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek (a že při spotřebování zálohy ji insolvenčnímu navrhovateli nebude z čeho vrátit srov. i 5 108 odst. 4 insolvenčního zákona).

[28] Bezdůvodnému vznášení požadavků na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení brání úprava obsažená V 5 108 odst. 1 větě první části věty před středníkem, jež možnost soudu uložit insolvenčnímu navrhovateli povinnost k úhradě zálohy podmiňuje tím, že je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jina . Rozpětí, V jakém lze určit výši zálohy (dle 5 108 odst. 2 insolvenčního zákona až do částky 50.000 Kč ) pak dostatečně dovoluje zohlednit specifické skutkové poměry té které Věci. Proti rozhodnutí insolvenčního soudu o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je odvolání přípustné a prostřednictvím tohoto opravného prostředku lze zabránit případným excesům insolvenčního soudu při určení nepřiměřeně vysoké (pro poměry dané insolvenční Věci) zálohy. Dovolatel V dané věci lhůtu kpodání odvolání proti usnesení, jímž mu insolvenční soud uložil zaplatit zálohu ve výši 50.000 Kč, zmeškal. K jeho námitce, že přiměřenou se jeví záloha jen ve výši 5.000 Kč, což má dovolací soud zohlednit, Nejvyšší soud podotýká, že k otázce závaznosti pravomocného usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu pro rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení řízení pro neuhrazení zálohy, se vyjádřil již V usnesení ze dne 27. září 2013, sen. zn. 29 NSČR 39/2013, uveřejněném pod číslem 103/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 103/2013 ). Tam uzavřel, že neuhradí-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím dle ustanovení 5 108 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční soud řízení zastaví, ledaže by se ukázalo, že trvat na uhrazení zálohy je nadbytečné nebo tu jsou takové okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužníka nezbytné nebo obecně žádoucí.

[29] Jinak řečeno, po pravomocném určení výše zálohy rozhodnutím insolvenčního soudu již nelze při úvaze, zda insolvenční řízení má (mělo být) zastaveno, zohlednit (mít za opodstatněnou) námitku, že záloha měla být (správně) určena V jiné výši (nižší částkou); dovolání tak ani potud není důvodné.

[30] V R 103/2013 Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že okolnostmi, pro něž je řešení úpadku dlužníka nezbytné nebo obecně žádoucí , nemůže být pouhá skutečnost, že dlužník nesplnil svou povinnost plynoucí z ustanovení 5 98 insolvenčního zákona a podal insolvenční návrh až V době, kdy již nedisponuje finančními prostředky postačujícími k uhrazení zálohy.

[31] U dovolatele není možné postupovat podle 5 82 z. v. r., jelikož (podle údajů plynoucích z insolvenčního návrhu) není právnickou osobou zrušenou rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci a jeho likvidátor nebyl jmenován soudem nebo jiným orgánem veřejné moci (o zrušení dovolatele a jeho vstupu do likvidace a o jmenování likvidátora měl V působnosti valné hromady rozhodnout dne 2. srpna 2013 jeho jediný společník), což ale (jak vysvětleno Výše) není důvodem pro neuhrazení zálohy. Nemá-li jmenovaný likvidátor k dispozici ani prostředky na úhradu požadované zálohy na náklady insolvenčního řízení (o něž by se měl V takovém případě postarat ten, kdo rozhodl o zrušení dlužníka, o vstupu dlužníka do likvidace a o jmenování likvidátora), nic jej nenutí k tomu, aby ve funkci setrvával. V případech jdoucích mimo rámec úpravy plynoucí z 5 82 z. v. r. není úkolem státu (a zejména pak úkolem insolvenčního soudu V rámci zahájeného insolvenčního řízení) garantovat majetku prosté právnické osobě, jež vstoupila do likvidace, na jejíž ukončení se jí nedostává prostředků, řešení jejího úpadku na náklady státu (srov. % 38 odst. 2 insolvenčního zákona a opět i důvody R 103/2013).

[32] Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (% 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (% 243d písm. a/ o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění V insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2018

JUDr. Zdeněk Krčmář v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Pavlína Tkaná