Konf 53/2003-13

Usnesení Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Marie Žišková, JUDr. Petr Příhoda, JUDr. Roman Fiala a JUDr. Pavel Pavlík, o návrhu Českého telekomunikačního úřadu na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi Českým telekomunikačním úřadem, Obvodním soudem pro Prahu 3 a Městským soudem v Praze, za účasti žalobkyně Č. T., a. s., se sídlem v Praze 3, Olšanská 5, a žalovaného Ing. R. M., ve věci žaloby o zaplacení částky 14 858 Kč, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 231/97,

takto: I. Příslušný vydat rozhodnutí ve věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 231/97, o zaplacení částky 14 858 Kč, je soud. II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. listopadu 1997, čj. 21 C 231/97-9, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 1999, čj. 16 Co 3/99-39, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. února 2002, čj. 21 C 231/97-52, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2002, čj. 15 Co 144/2002- 60, se zrušují.

Odůvodnění: Podáním doručeným zvláštnímu senátu Nejvyššího správního soudu v Brně dne 14. 2. 2003 se obrátil Český telekomunikační úřad na tento soud s návrhem na rozhodnutí sporu o pravomoc podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (kompetenčního sporu), který vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 3 ve věci tohoto soudu, u něhož napadla žaloba žalobkyně Č. T., a. s., proti žalovanému Ing. R. M., o částku 14 858 Kč. Žalobním návrhem ze dne 9. 10. 1997 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 858 Kč a náklady řízení. Uvedla, že provedla pro žalovaného dle jeho objednávky ze dne 18. 1. 1995 demontáž Pbú 200 16/152 a telefonního přístroje. Provedení prací a jejich převzetí žalovaný potvrdil svým podpisem na protokolu provedených prací č. M-6130/816 703/75 a na soupisu provedených prací a dodávek č. M-6130/816 703/75. Za provedené práce vyúčtovala žalovanému cenu ve výši 14 858 Kč (včetně DPH). Žalovaný však tuto částku neuhradil. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 12. 11. 1997, čj. 21 C 231/97-9, řízení o žalobě zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu dopravy a spojů ČR. V odůvodnění uvedl, že předmětem sporu je zaplacení úhrady za výkony poskytované v souvislosti s údržbou zařízení jednotné telekomunikační sítě a že v dané věci jsou k rozhodování o uplatněném nároku povolány správní orgány.

K odvolání žalobkyně rozhodl usnesením ze dne 11. 2. 1998, čj. 39 Co 47/98-25, Městský soud v Praze, který usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel přitom ze závěru, že podle § 1 odst. 4 písm. f) zákona č. 110/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou pro účely tohoto zákona telekomunikačními výkony telekomunikační služby, zřizování, změna, obnova a údržba zařízení a že demontáž Pbú 200 16/152 a telefonního přístroje je telekomunikačním výkonem, ke kterému nebyl oprávněn jakýkoli subjekt, ale byl k němu oprávněn žalobce (správně žalobkyně). Jednalo se tedy o úkon podle zákona o telekomunikacích, který také stanoví, kdo rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, přičemž toto rozhodování vyjímá z pravomoci soudů . K dovolání žalobkyně rozhodl usnesením ze dne 3. 11. 1998, čj. 29 Cdo 1179/98-35, Nejvyšší soud ČR, který usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl přitom k závěru, že odvolací soud se nezabýval námitkou dovolatelky, že úprava zákona č. 110/1964 Sb. se týká pouze podmínek zřizování a provozování telekomunikačních zařízení, nikoli však podmínek jeho demontáže a že z tohoto důvodu jeho rozhodnutí postrádá řádné odůvodnění a nelze je tedy v dovolacím řízení přezkoumat . Městský soud v Praze poté rozhodl usnesením ze dne 2. 2. 1999, čj. 16 Co 3/99-39, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. S poukazem na ustanovení § 1 odst. 4 písm. f) zákona č. 110/1964 Sb. dovodil, že pod pojem provoz je ve smyslu účelu a smyslu zákona nutno zahrnout i samotnou demontáž telekomunikačního zařízení, když z logiky věci vyplývá, že pokud zřizování , změna, obnova, údržba a provoz mohou provádět pouze organizace k tomu oprávněné, pouze tyto organizace mohou provádět i samotnou demontáž tohoto zařízení . Z toho dovodil, že demontáž pobočkové ústředny a telefonních přístrojů je telekomunikačním úkonem podléhajícím režimu zákona č. 110/1964 Sb. . K návrhu Ministerstva dopravy a spojů na řešení kompetenčního sporu rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 12. 2000, čj. 5 A 428/99-12, tak, že k řízení o věci je příslušný Obvodní soud pro Prahu 3. V odůvodnění rozsudku uvedl, že dosavadní zjištění nedávají dostatečný podklad pro posouzení, zda dotyčná demontáž byla provedena jako technický úkon v rámci odpojení koncového zařízení, zda se tak stalo v souvislosti s ukončením telefonního účastenství (není ani zřejmé, kdo byl telefonním účastníkem), nebo např. naopak zda se nejednalo o demontáž již dříve odpojeného telekomunikačního zařízení (ústředny) ve vlastnictví jiné osoby než poskytovatele telefonních služeb apod. . Uložil proto Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby po doplnění řízení o potřebná zjištění znovu posoudil, zda je dána pravomoc soudu či Českého telekomunikačního úřadu. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 14. 2. 2002, čj. 21 C 231/97-52, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.), že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 12,60 Kč (výrok III.) a že žalobkyni se vrací soudní poplatek ve výši 596 Kč (výrok IV.). Vycházel přitom ze závěru, že na základě telefonní přihlášky z 8. 10. 1994 na žalovaného přešla (bez ohledu na vůli žalovaného) vedle účastenství telefonní stanice i telefonní ústředna jako vedlejší telefonní zařízení , že demontáž této ústředny je tedy nutné považovat za úkon při poskytování telekomunikačních služeb žalovanému v rámci smluvního vztahu založeného telefonní přihláškou , že tímto úkonem nebylo ukončeno účastenství žalovaného jako takové, pouze účastenství ústředny a že demontáž provedl žalobce (správně žalobkyně) jako vlastník ústředny . V souladu se závěrem Vrchního soudu v Praze proto dovodil, že spor o zaplacení ceny za demontáž ústředny je telekomunikační věcí ve smyslu § 1 zákona č. 151/2000 Sb. a rozhodování o něm spadá tudíž do pravomoci Českého telekomunikačního úřadu . K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2002, čj. 15 Co 144/2002-60, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně. V návrhu na řešení kompetenčního sporu správní úřad namítá, že demontáž ústředny, jako telekomunikačního zařízení, není součástí poskytování telekomunikační služby ve smyslu § 2 odst. 5 (nyní odst. 7) zákona o telekomunikacích. Argumentuje přitom tím, že součástí takové služby je nepochybně ve smyslu § 82 zřízení poskytování takové služby nebo ukončení poskytování takové služby, které je upraveno Všeobecnými podmínkami pro konkrétní telekomunikační službu , že zřízení nebo ukončení poskytování této služby je však technický úkon, který je zabezpečován z technického zařízení poskytovatele služeb (zpravidla z ústředny) a spočívá v aktivaci či deaktivaci koncového bodu, ke kterému je připojeno jakékoli koncové zařízení, které může být v majetku poskytovatele služeb, provozovatele sítí, telefonního účastníka či jiné osoby a že volba koncového zařízení je vždy na smluvních stranách a není regulována zákonem o telekomunikacích . Dále uvádí, že cena za demontáž ústředny nesouvisí s účastnickým vztahem ve smyslu § 82 a násl. zákona o telekomunikacích, založeným smlouvou o poskytování telekomunikačních služeb a že předmětný spor vyplývá ze smlouvy o demontáži telekomunikačního zařízení a i posouzení, zda tato smlouva byla uzavřena či nikoli, nespadá do kompetencí správního orgánu . Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud rozhodl tento kompetenční spor tak, že určí, že k vyřízení věci je příslušný Obvodní soud pro Prahu 3. Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem se zvláštní senát řídil následující úvahou: Český telekomunikační úřad v oblasti telekomunikačních služeb mj. rozhoduje spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb [§ 95 bod 8. písm. d) zákona o telekomunikacích]. Telekomunikační službou se podle § 2 odst. 7 uvedeného zákona, ve znění aktuálně účinném, rozumí služba, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směřování telekomunikačními sítěmi třetím osobám. Předmětem řízení v této věci je však úhrada ceny, na niž vznikl žalobkyni podle žalobního tvrzení nárok v důsledku demontáže telekomunikačního zařízení. Nejde tedy o poskytování telekomunikační služby ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o telekomunikacích, nýbrž o běžný soukromoprávní vztah z odpovídající smlouvy. Rozhodování o těchto věcech zákon o telekomunikacích nesvěřuje Českému telekomunikačnímu úřadu; z kompetence soudů se tak tyto věci nevymykají (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Proto zvláštní senát vyslovil, že rozhodnout o věci přísluší soudu. Zvláštní senát podle § 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 a usnesení Městského soudu v Praze, která výroku, jímž byla kompetence určena, odporují.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2005

JUDr. Karel Podolka předseda zvláštního senátu