Konf 22/2016-11

USNESENÍ

Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Romana Fialy, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219 (adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem v Děčíně, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 35/2013, o zaplacení částky 2328 Kč s příslušenstvím: žalobkyně SEVEROSTAV, spol. s r.o., se sídlem v Děčíně, Slovanská 861/40, IČ 48292290, zastoupené Mgr. Zbyňkem Pánkem, advokátem se sídlem v Děčíně IV, ul. Prokopa Holého 130/15, a žalované V. F.

takto:

I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 35/2013, v části týkající se zaplacení částky 732 Kč s příslušenstvím, je soud.

II. Usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 11. 2013, čj. 21 C 35/2013-8, s e v tomto rozsahu z r u š u j e ve výrocích I. až III.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným dne 7. 10. 2016 se Český telekomunikační úřad (dále též navrhovatel ) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb. (dále jen zákon č. 131/2002 Sb. ) mezi ním a Okresním soudem v Děčíně ve věci žaloby vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 21 C 35/2013 o zaplacení částky 2328 Kč s příslušenstvím.

Z předloženého soudního spisu vyplynuly následující skutečnosti:

Žalobou doručenou dne 16. 5. 2013 Okresnímu soudu v Děčíně se žalobkyně domáhala vydání platebního rozkazu (či alternativně rozsudku), ve kterém by soud uložil žalované zaplatit částku ve výši 2328 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Uvedený dluh měl vzniknout tím, že žalovaná žalobkyni neuhradila částku 2328 Kč za poskytnuté služby připojení k internetu a neuhrazené splátky zřízení vyplývající ze smlouvy o poskytování služby č. X, uzavřené dne 1. 7. 2011 mezi žalobkyní a žalovanou. Celková částka 2328 Kč představuje neuhrazené položky ze čtyř vyúčtování služeb (č. X ze dne 5. 1. 2012, č. X ze dne 6. 2. 2012, č. X ze dne 2. 3. 2012 a č. X ze dne 3. 4. 2012), které žalobkyně vystavila žalované, a to za splátky zřízení částku 732 Kč (183 Kč měsíčně) a za připojení k internetu rychlostí 5/1 Mbps bez omezení stažených dat částku

1596 Kč (399 Kč měsíčně). K zaplacení celkové částky byla žalobkyně vyzvána upomínkou ze dne 10. dubna 2013, požadovanou částku však žalovaná neuhradila.

Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 7. 11. 2013, čj. 21 C 35/2013-8, výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení, výrokem III. určil, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu k rozhodnutí ve věci s tím, že se žalobkyni nevrací soudní poplatek (výrok IV.). V odůvodnění soud uvedl s odkazem na § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále též zákon o elektronických komunikacích ), že nejsou splněny podmínky řízení a v souladu s § 104 odst. 1 o. s. ř. je nutné řízení o žalobě zastavit a věc postoupit správnímu orgánu.

K odvolání žalobkyně do výroku IV. usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. února 2014, čj. 14 Co 99/2014-16, usnesení okresního soudu v napadeném výroku IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Český telekomunikační úřad poté podal návrh zvláštnímu senátu k rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že spor je veden jednak o ceny vyúčtované za služby elektronických komunikací ve výši 1596 Kč a jednak o cenu za zřízení služby v celkové výši 732 Kč. ČTÚ odmítá svou kompetenci k rozhodnutí tohoto sporu v části týkající se povinnosti žalované uhradit cenu za zřízení služby , neboť podle jeho názoru se v těchto případech nejedná o cenu za služby elektronických komunikací ve smyslu zákona o elektronických komunikacích, tedy služby, které představují v jiné, obsahově shodné žalobě, instalační poplatek; jedná se zřejmě o soukromoprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou podle občanského zákoníku, resp. o obchodněprávní vztah. Navrhuje proto, aby zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu je soud.

Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem se zvláštní senát řídil následující úvahou:

S účinností od 1. 1. 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.

Podstatou kompetenčního sporu je otázka, zda má o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 732 Kč jako úhradu splátek za zřízení služby připojení rozhodnout soud nebo navrhovatel.

Navrhovatel je zřízen podle § 3 zákona o elektronických komunikacích jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb.

Pravomoc navrhovatele rozhodovat spory o povinnostech plynoucích ze zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (srov. § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích) je výjimkou z pravomoci obecných soudů rozhodovat spory vyplývající ze soukromoprávních vztahů (srovnej § 7 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009-12; usnesení ze dne 13. 1. 2011, čj. Konf 54/2010-9; všechna citovaná usnesení zvláštního senátu jsou dostupná na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle § 129 odst. 1 věta první zákona o elektronických komunikacích založena pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor. Musí se jednat o spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé (osobní podmínka) a o spor týkající se povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě (věcná podmínka).

V předložené věci není sporné, že byl naplněn osobní předpoklad podle § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost, jak zvláštní senát ověřil nahlédnutím do databáze navrhovatele (dostupné na https://www.ctu.cz/vyhledavaci databaze/evidence-podnikatelu-v-elektronickych-komunikacich-podle-vseobecnehoopravneni) a elektronické databáze obchodního rejstříku (dostupné na www.justice.cz). S žalovanou žalobkyně uzavřela smlouvu o poskytování služby č. X dne 1. 7. 2011, podle níž měla být žalované poskytována služba připojení k internetu rychlostí 5/1 Mbps bez omezení stažených dat. Žalovaná tedy naplňuje charakteristiku účastníka podle § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.

Vzhledem k tomu, že navrhovatel popírá existenci věcného předpokladu účastnického sporu vymezeného v ustanovení § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích v části týkající se zaplacení částky 732 Kč s příslušenstvím, zabýval se zvláštní senát tím, zda se v posuzovaném případě jedná o spor týkající se povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.

Věcný předpoklad pravomoci navrhovatele rozhodovat účastnické spory je splněn, týká-li se spor povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě; povinnost uhradit cenu za poskytnutou službu je podle § 64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích základní povinností účastníka, případně uživatele, veřejně dostupné služby elektronických komunikací.

Komunikačními činnostmi podle § 7 zákona o elektronických komunikacích jsou: a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických komunikací, c) provozování přístrojů.

Službou elektronických komunikací se přitom podle § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích rozumí služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací .

V nyní rozhodované věci žalobkyně požaduje uhradit cenu za poskytnuté služby internetového připojení, a to částku 1596 Kč a za splátky zřízení částku 732 Kč. Ve sporu týkajícím se úhrady splátek zřízení připojení k síti se jedná o splnění povinnosti z odpovídající smlouvy, nikoli povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích (např. úhrada za poskytnuté služby elektronických komunikací).

Obdobnými otázkami se zvláštní senát již v minulosti zabýval. V usnesení ze dne 15. 3. 2004, čj. Konf 124/2003-5, vyslovil, že je-li předmětem sporu úhrada ceny, na niž vznikl žalobci podle žalobního tvrzení nárok v důsledku dodání a montáže telekomunikačního zařízení, nejde o poskytování telekomunikační služby ve smyslu § 2 odst. 7 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, nýbrž o běžný soukromoprávní vztah ze smlouvy. Rozhodování o těchto věcech zákon o telekomunikacích nesvěřuje Českému telekomunikačnímu úřadu; z kompetence soudů se tak tyto věci nevymykají (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) . Současně již zvláštní senát posuzoval, kdo má rozhodovat o doplatku za mobilní telefon, který poskytl telefonní operátor účastníkovi za zvýhodněnou cenu (usnesení zvláštního senátu ze dne 3. 7. 2003, čj. Konf 19/2003-19).

Shora uvedené závěry lze použít i v nyní rozhodované věci, neboť předmětem řízení je úhrada ceny, na níž vznikl žalobkyni podle žalobního tvrzení nárok v důsledku neuhrazené ceny za zřízení služby, u které není naplněna věcná podmínka § 129 zákona o elektronických komunikacích. Nejde tedy o poskytování služeb elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, nýbrž o běžné soukromoprávní vztahy ze smlouvy. Rozhodování v této věci zákon nesvěřuje navrhovateli, ale v uvedeném rozsahu (tj. 732 Kč) je založena obecná pravomoc příslušného soudu (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). K obdobnému závěru dospěl zvláštní senát také v usnesení ze dne 25. 3. 2015, čj. Konf 25/2014-14.

Zvláštní senát z těchto důvodů uzavřel, že k rozhodnutí o věci v rozsahu zaplacení částky 732 Kč je dána pravomoc soudu (§ 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.).

Zvláštní senát podle § 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem (II.) proto zvláštní senát zrušil usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 11. 2013, čj. 21 C 35/2013-8, ve výrocích I. až III., v části týkající se zaplacení částky 732 Kč s příslušenstvím, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.

Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Okresní soud v Děčíně pokračovat v řízení o podané žalobě v rozsahu, jak je uvedeno v tomto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 2. srpna 2017

JUDr. Pavel Simon předseda zvláštního senátu