KSUL 81 INS 13993/2012
NEJVYŠŠÍ SOUD ýESKÉ REPUBLIKY KSUL 81 INS 13993/2012 29 NSýR 8/2014-A-62

USNESENÍ

Nejvyšší soud ýeské republiky rozhodl v senátČ složeném z p edsedy JUDr. Zde ka Krmá e a soudc JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenní vČci dlužníka AUTOCENTRA Ibl & Strnad spol. s r. o., se sídlem v Krupce 1, Mírové námČstí 645, PSý 417 42, identifikaní íslo osoby 25013882, zastoupeného Mgr. Ladislavem Kokou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodikova 709/33, PSý 110 00, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 81 INS 13993/2012, o insolvenním návrhu vČ itele Hellmutha Georga Funka, narozeného 16. ledna 1974, bytem v Lohmenu, Loheringstrasse 6, Spolková republika NČmecko, zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Kollárova 1064/18, PSý 415 01, o dovolání insolvenního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. zá í 2013, . j. KSUL 81 INS 13993/2012, 1 VSPH 1319/2013-A-41, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. zá í 2013, . j., 1 VSPH 1319/2013-A-41, se zrušuje a vČc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu ízení.

Od vodnČní:

Usnesením ze dne 11. ervence 2013, . j.-A-33, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen insolvenní soud ): 1/ Zamítl insolvenní návrh, jímž se vČ itel (Hellmuth Georg Funk) domáhal zjištČní úpadku dlužníka (AUTOCENTRA Ibl & Strnad spol. s r. o.) [bod I. výroku]. 2/ Uložil insolvennímu navrhovateli zaplatit dlužníku do 3 dn od právní moci usnesení na náhradČ náklad ízení ástku 18.151,40 K (bod II. výroku). 3/ Rozhodl, že insolvennímu navrhovateli se po právní moci usnesení vrací záloha na náklady insolvenního ízení ve výši 30.000 K (bod III. výroku) a vyzval insolvenního navrhovatele, aby mu do 15 dn od právní moci usnesení sdČlil íslo útu, na který bude tato záloha vrácena (bod IV. výroku). 4/ Uložil insolvennímu navrhovateli zaplatit do 3 dn od právní moci usnesení na úet insolvenního soudu soudní poplatek ve výši 2.000 K (bod V. výroku). Insolvenní soud uzav el, že je d vod zamítnout insolvenní návrh, jelikož insolvenní navrhovatel nedoložil [ve smyslu ustanovení § 105 zákona . 182/2006 Sb., o úpadku a zp sobech jeho ešení (insolvenní zákon)] splatnou pohledávku za dlužníkem. Co do tvrzení insolvenního navrhovatele, že má v i dlužníku pohledávky v celkové výši

2 miliony K z titulu nevrácených p jek poskytnutých dlužníku v letech 2004 až 2007, které dlužník písemnČ uznal co do d vodu a výše 3. kvČtna 2007 (dále jen uznání dluhu ), dospČl insolvenní soud k následujícím závČr m: 1/ Podstatné je, že insolvenní navrhovatel nep edložil jednotlivé smlouvy o p jkách a že z jeho tvrzení neplyne (vzhledem k tomu, že jde o obana Spolkové republiky NČmecko), kterým právním ádem se smlouvy o p jkách ídí (chybí údaj o místu uzav ení p jek, p edání penČz a uznání závazku). Nelze tedy urit, zda uznání závazku má náležitosti p edvídané daným právním ádem. P itom na smlouvy uzav ené po 1. kvČtnu 2004 dopadá Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, uvozená sdČlením Ministerstva zahraniních vČcí . 64/2006 Sb. m. s. (dále jen Úmluva ). Srov. zejména lánky 3 a 4 odst. 1 a 2 Úmluvy. P i absenci dohody o rozhodném právu by s ohledem na bydlištČ navrhovatele bylo rozhodné nČmecké právo. 2/ Insolvennímu návrhu by (však) nebylo možné vyhovČt, i kdyby rozhodným právem bylo právo ýeské republiky. Uznání dluhu totiž podepsal jménem dlužníka jeho bývalý jednatel Pavel Ibl (dále jen P. I. ), jemuž zanikla funkce jednatele 2. ledna 1999. To, zda insolvenní navrhovatel jednal v d vČ e v zápis v obchodním rejst íku, je sporné. K prokázání pohledávky insolvenního navrhovatele by tak insolvenní soud musel provádČt rozsáhlé dokazování zahrnující úastnický výslech insolvenního navrhovatele a výslech svČdka P. I., tedy dokazování p esahující rámec dokazování p ípustného v insolvenním ízení. K odvolání insolvenního navrhovatele Vrchní soud v Praze ve výroku oznaeným usnesením potvrdil usnesení insolvenního soudu (první výrok) a uložil insolvennímu navrhovateli zaplatit dlužníku do 3 dn od právní moci usnesení na náhradČ náklad odvolacího ízení ástku 4.080 K (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se závČrem insolvenního soudu, že insolvenní navrhovatel nedoložil splatnou pohledávku v i dlužníku, když k jejímu osvČdení by bylo zapot ebí provést rozsáhlé dokazování, pro nČž není prostor v insolvenním ízení, a pro strunost odkázal na od vodnČní usnesení insolvenního soudu. V dotených souvislostech poukázal odvolací soud na závČry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSýR 30/2009, uve ejnČném pod íslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 14/2011 ) [usnesení je-stejnČ jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmínČná níže-dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. K eenému odvolací soud dodal, že je s insolvenním soudem v plné shodČ v tom, že jedinou listinou oznaenou jako uznání dluhu, ohlednČ které vznáší dlužník celou adu kvalifikovaných výhrad, jejichž pravdivost by bylo lze potvrdit nebo vyvrátit jen dalším dokazováním popsaným insolvenním soudem (jehož rozsah vybouje z mezí d kazního ízení vedeného pro pot ebu zjištČní úpadku dlužníka), nelze mít za doložené splatné pohledávky insolvenního navrhovatele. OstatnČ (pokraoval odvolací soud) neexistující závazek nelze ani platnČ uznat s úinky p edjímanými v § 558 zákona . 40/1964 Sb., obanského zákoníku (dále též jen ob. zák. ). D vody vzniku pohledávek popsal insolvenní navrhovatel v insolvenním návrhu tak, že podle smluv o p jkách uzav ených písemnČ dne 10. ledna 2004 na ástku 300.000 K, dne 19. b ezna 2004 na ástku 600.000 K, dne 2. ervna 2004 na ástku 300.000 K, dne 27. ervna 2004 na ástku 300.000 K, dne 13. b ezna 2006 na ástku 300.000 K a dne 29 NSýR 8/2014

7. b ezna 2007 na ástku 200.000 K, mČlo dojít k p edání uvedených ástek dlužníku a dlužník p jky vas nevrátil. V situaci, kdy dlužník kvalifikovanČ brojil proti uznání dluhu, insolvennímu navrhovateli nic nebránilo v tom, aby k doložení svých pohledávek p edložil smlouvy o p jkách stejnČ jako doklady o jejich poskytnutí, což se nestalo (insolvenní navrhovatel takové d kazy nep edložil, ani neoznail). Proto samotné uznání dluhu, jež dlužník kvalifikovanČ zpochyb uje d kazními návrhy, jež by byly zp sobilé vyvrátit právní domnČnku existence dluhu uznaného podle § 558 ob. zák., avšak jejichž provedení vybouje z mezí dokazování ke zjištČní dlužníkova úpadku, nepostauje pro závČr, že insolvenní navrhovatel doložil (pro pot eby insolvenního ízení) splatné pohledávky za dlužníkem. Mimo rámec dokazování provádČného v insolvenním ízení zásadnČ jen ke zjištČní sporných skuteností o tom, zda je dlužník v úpadku, by bylo též zapot ebí další šet ení k tomu, zda insolvenní navrhovatel vČdČl, že P. I. v dobČ uznání dluhu nebyl jednatelem dlužníka. Na tČchto závČrech nem že nic zmČnit (dle odvolacího soudu) tradiní judikatura spoívající na tom, že právní domnČnku existence dluhu uznaného podle § 558 ob. zák. lze vyvrátit jen d kazem, že dluh v bec nevznikl, a že uznáním dluhu p echází d kazní b emeno z vČ itele na dlužníka. Ta se pravidelnČ aplikuje jen v bČžném nalézacím (sporném) ízení, jehož p edmČtem je p iznání práva vČ itele na penČžité nebo nepenČžité plnČní proti dlužníku. V insolvenním ízení pro pot ebu doložení aktivní legitimace insolvenního navrhovatele, se však (z d vod shora vyložených) prosadit nem že. Proti usnesení odvolacího soudu (a to proti obČma jeho výrok m) podal insolvenní navrhovatel dovolání, jehož p ípustnost vymezuje (posuzováno z obsahového hlediska) ve smyslu ustanovení § 237 zákona . 99/1963 Sb., obanského soudního ádu (dále též jen o. s. . ), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vy ešení právní otázky, p i jejímž ešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že napadené rozhodnutí spoívá na nesprávném právním posouzení vČci (tedy, že je dán dovolací d vod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. .), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zmČnil tak, že zjistí úpadek dlužníka. KonkrétnČ dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost závČru, že není aktivnČ vČcnČ legitimován k podání insolvenního návrhu, jelikož neosvČdil splatnou pohledávku za dlužníkem. Potud uvádí, že splatnou pohledávku za dlužníkem doložil uznáním dluhu, jehož p edmČtem byly smlouvy o p jkách. K tomu dodává (poukazuje na závČry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009), že uznání dluhu zakládá právní domnČnku existence dluhu v dobČ uznání a je pak na dlužníku, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splnČn i zanikl jinak, nebo že byl p eveden na jiného, aby to prokázal. Je-li dlužníkem prokázáno, že dluh v bec nevznikl, pak tato skutenost je zp sobilá vyvrátit právní domnČnku existence dluhu (§ 133 o. s. .), jelikož je jejím opakem. Dlužník ovšem (míní dovolatel) neuvedl v žádném vyjád ení relevantní d kaz zp sobilý tuto domnČnku vyvrátit. V posledním vyjád ení k odvolání se dlužník zabýval pouze tím, že insolvenní navrhovatel se mylnČ domnívá, že písemné uznání dluhu nahrazuje d kaz o existenci splatného dluhu (uvedl pouze pochybnosti o statusu uznání dluhu jako takového a nevyvrátil domnČnku uznání dluhu). Oba soudy dle dovolatele posoudily nesprávnČ právní otázku, zda uznání dluhu, které je zp sobilé v nalézacím ízení založit a tedy i prokázat domnČnku existence dluhu (by vyvratitelnou), je v insolvenním ízení zp sobilým podkladem pro osvČdení dluhu

(jemu odpovídající pohledávky). Postaí-li uznání dluhu k prokázání jeho existence, tím spíše musí postait (se z etelem k argumentu a fortiori) k jeho osvČdení, míní dovolatel. Dovolatel nepolemizuje se závČrem odvolacího soudu, že co do otázky aktivní vČcné legitimace je b emeno tvrzení a d kazní b emeno na nČm, se z etelem k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1368/2009 ovšem usuzuje, že tato b emena unesl. Dlužno dodat (uzavírá dovolatel), že a je uznání dluhu dostateným dokladem pro osvČdení jeho existence, soud dovolatele nevyzval v žádné fázi (insolvenního) ízení, aby svá tvrzení prokázal (tedy doložil smlouvy o p jkách); p esto za jeden z d vod absence aktivní vČcné legitimace oznail nep edložení tČchto smluv. Dlužník ve vyjád ení navrhuje dovolání odmítnout jako nep ípustné, p ípadnČ zamítnout jako ned vodné, maje za to, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S p ihlédnutím k dobČ vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací ízení rozhodný obanský soudní ád ve znČní úinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSýR 45/2014, uve ejnČné pod íslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pro výklad insolvenního zákona jeho znČní úinné do 31. prosince 2013. Dovolání je p ípustné podle § 237 o. s. ., jelikož napadené rozhodnutí je v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se vČcí nejprve zabýval v rovinČ uplatnČného dovolacího d vodu. Právní posouzení vČci je obecnČ nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil vČc podle právní normy, jež na zjištČný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správnČ urenou, nesprávnČ vyložil, p ípadnČ ji na daný skutkový stav nesprávnČ aplikoval. Podle ustanovení § 105 insolvenního zákona, podá-li insolvenní návrh vČ itel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu p ipojit její p ihlášku. Dle ustanovení § 143 odst. 2 vČty první insolvenního zákona insolvenní návrh podaný vČ itelem insolvenní soud zamítne, jestliže nebylo osvČdeno, že insolvenní navrhovatel a alespo jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. K právním otázkám otev eným dovoláním iní Nejvyšší soud následující závČry. I. K uznání dluhu. Podle ustanovení § 558 ob. zák. (ve znČní, jež se od uznání dluhu 3. kvČtna 2007 do 31. prosince 2013, kdy byl obanský zákoník zrušen, nezmČnilo), uzná-li nČkdo písemnČ, že zaplatí sv j dluh urený co do d vodu i výše, má se za to, že dluh v dobČ uznání trval. U promleného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen vČdČl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlení. Judikatura Nejvyššího soudu je ve výkladu úink písemného uznání dluhu dle § 558 ob. zák. ustálena v následujících závČrech: 1/ Jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domnČnku, podle které se má za to, že závazek v dobČ uznání trval, pak v ízení, v nČmž se vČ itel (žalobce) domáhá splnČní tohoto závazku, spoívá d kazní b emeno ohlednČ neexistence závazku na dlužníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uve ejnČný v asopise Soudní judikatura íslo 7, roník 2002, pod íslem 127). 29 NSýR 8/2014

2/ Neexistence uznaného dluhu (závazku), neiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným. D sledkem vyvratitelné právní domnČnky vzešlé z uznání dluhu je, že d kazní b emeno ohlednČ neexistence dluhu v dobČ uznání spoívá na dlužníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uve ejnČný v asopise Soudní judikatura íslo 1, roník 2005, pod íslem 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ervna 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004). Právní posouzení vČci odvolacím soudem je s tČmito závČry ve zjevném rozporu. P itom úvaha odvolacího soudu, že tradiní judikatura (podle níž lze vyvrátit právní domnČnku existence dluhu uznaného podle § 558 ob. zák. jen d kazem, že dluh v bec nevznikl, a uznáním dluhu p echází d kazní b emeno na dlužníka) se nem že prosadit v insolvenním ízení pro pot ebu doložení aktivní legitimace insolvenního navrhovatele, nemá oporu ani v textu insolvenního zákona, ani v argumentaci obsažené v napadeném usnesení. Jinak eeno, písemné uznání dluhu dlužníkem co do d vodu a výše ve smyslu ustanovení § 558 ob. zák., jímž vČ itel dokládá existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, zakládá vyvratitelnou domnČnku existence dluhu v dobČ uznání i pro pot eby doložení splatné pohledávky insolvenního navrhovatele ve smyslu § 105 insolvenního zákona; insolvenní zákon v doteném ohledu neposkytuje žádný d vod pro odchylný závČr. II. K vadám ízení. U p ípustného dovolání p ihlíží Nejvyšší soud z ú ední povinnosti též k vadám ízení uvedeným v § 242 odst. 3 o. s. ., vetnČ tzv. zmatenostní vady ízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. . Ustanovení § 229 odst. 3 písm. f/ o. s. ., spojuje zmatenost usnesení ve vČci samé se skuteností, že úastníku ízení byla v pr bČhu ízení nesprávným postupem soudu od ata možnost jednat p ed soudem. OdnČtím možnosti jednat p ed soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil úastníku ízení realizaci tČch procesních práv, která mu zákon p iznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu ureného zákonem nebo dalšími obecnČ závaznými právními p edpisy) a jestliže se postup soudu projevil v pr bČhu ízení a nikoliv také p i rozhodování (srov. mutatis mutandis nap . usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ervna 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uve ejnČné pod íslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. íjna 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uve ejnČné pod íslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. O zmatenostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. . pak jde nap . tehdy, jestliže odvolací soud projedná odvolání proti usnesení soudu prvního stupnČ (insolvenního soudu) ve vČci samé a rozhodne o nČm bez na ízení odvolacího jednání, aniž jde o postup dovolený úpravou obsaženou pro pomČry insolvenního ízení v ustanovení § 94 insolvenního zákona (srov. obdobnČ-ve vztahu k § 214 odst. 2 a 3 o. s. . pro jiná obanská soudní ízení-nap . usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. íjna 2007, sp. zn. 21 Cdo 2748/2006, uve ejnČné pod íslem 48/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). PrávČ takovou vadou je postiženo odvolací ízení v dané vČci. Odvolací soud projednal odvolání insolvenního navrhovatele a rozhodl o nČm bez na ízení odvolacího jednání. Podle ustanovení § 94 insolvenního zákona platí, že k projednání odvolání proti rozhodnutím insolvenního soudu vydaným v insolvenním ízení na ídí p edseda senátu odvolacího soudu jednání (odstavec 1). Jednání není t eba na izovat, jestliže a/ se odmítá odvolání, b/ se zastavuje nebo p erušuje odvolací ízení, c/ odvolání smČ uje proti rozhodnutí insolvenního soudu, které se podle zákona vydává bez na ízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve vČci samé, d/ se zrušuje rozhodnutí podle § 219a odst. 1 obanského soudního ádu, e/ odvolání se týká toliko náklad ízení, lh ty k plnČní nebo p edbČžné vykonatelnosti (odstavec 2). Jednání není t eba na izovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z d vodu nesprávného právního posouzení vČci a úastníci se práva úasti na projednání vČci vzdali, pop ípadČ s rozhodnutím vČci bez na ízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo dopl uje dokazování (odstavec 3). V intencích § 94 odst. 1 insolvenního zákona je pravidlem, že odvolací soud je povinen projednat odvolání proti rozhodnutím insolvenního soudu vydaným v insolvenním ízení p i odvolacím jednání. Výjimky z tohoto pravidla vymezuje ustanovení § 94 odst. 2 a 3 insolvenního zákona. O p ípady uvedené v ustanoveních § 94 odst. 2 písm. a/, b/, d/ a e/ a odst. 3 insolvenního zákona v dané vČci nešlo, takže zbývá urit, zda možnost rozhodnout o podaném odvolání bez na ízení odvolacího jednání plynula odvolacímu soudu z ustanovení § 94 odst. 2 písm. c/ insolvenního zákona. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí obsáhle zabýval (zásti i pomČ ením své judikatury se závČry Nejvyššího soudu obsaženými v R 14/2011) p edpoklady, za kterých insolvenní soud m že v p ípadech, kdy je d vodem zamítnutí insolvenního návrhu (jen) skutenost, že insolvenní navrhovatel nedoložil svou aktivní vČcnou legitimaci, vydat takové rozhodnutí, aniž na ídí jednání (v intencích § 85 odst. 1 a § 133 insolvenního zákona). V dané vČci ovšem insolvenní soud projednal insolvenní návrh a rozhodl o nČm po jednání (srov. protokol o jednání, jež se konalo 3. ervence 2013, A-31). D vody, pro které nena ídil jednání odvolací soud (výklad § 94 insolvenního zákona), v napadeném rozhodnutí naopak chybí. Výkladem ustanovení § 85 odst. 1 a § 133 insolvenního zákona, ve spojení s ustanovením § 94 odst. 2 písm. c/ insolvenního zákona se Nejvyšší soud zabýval (vedle R 14/2011) dále i v usnesení ze dne 22. prosince 2010, sen. zn. 29 NSýR 41/2010, uve ejnČném v asopise Soudní judikatura íslo 8, roník 2011, pod íslem 122. V nČm uzav el, že ustanovení § 133 odst. 1 insolvenního zákona upravuje výjimky z pravidla, podle nČhož o insolvenním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhoduje insolvenní soud zásadnČ po jednání. Ustanovení § 133 odst. 2 vČta první insolvenního zákona, podle nČhož insolvenní soud vždy na ídí jednání o insolvenním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištČní sporných skuteností o tom, zda je dlužník v úpadku, neupravuje další, v ustanovení § 133 odst. 1 insolvenního zákona neuvedenou, výjimku z tohoto pravidla, nýbrž uruje podmínky, za kterých je insolvenní soud povinen na ídit jednání i v p ípadech popsaných v ustanovení § 133 odst. 1 insolvenního zákona. Rozhodnutí insolvenního soudu v dané vČci tak bylo rozhodnutím ve vČci samé , jež podle zákona mČlo být (a také bylo) vydáno po na ízení jednání, takže ani podle ustanovení § 94 odst. 2 písm. c/ insolvenního zákona nesmČl odvolací soud rozhodnout o podaném odvolání, aniž na ídil k jeho projednání odvolací jednání. Jestliže tak odvolací soud p esto uinil, pak zatížil odvolací ízení zmatenostní vadou ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. . ěeené platí tím více, že i v duchu další argumentace odvolacího soudu (p ihlášení se k závČr m insolvenního soudu ohlednČ pochybností co do rozhodného a ohlednČ nedoložení písemných smluv o p jkách) je zjevné, že právČ odvolací jednání mohlo a mČlo být tím místem (stejnČ, jako se tak mohlo a mČlo stát již p i jednání insolvenního soudu), na kterém k výzvČ odvolacího soudu mČl insolvenní navrhovatel konkretizovat svá tvrzení ohlednČ tČch údaj , jež soud m nedovolily jednoznaný závČr na téma, jakého rozhodného 29 NSýR 8/2014 práva se ohlednČ svých pohledávek dovolává, jakož i místem, k nČmuž mČl být insolvenní navrhovatel obeslán s požadavkem, aby p edložil písemné smlouvy o p jkách (jehož nesplnČní by p ípadnČ mohlo být signálem zpochyb ujícím vČrohodnost jeho tvrzení a smČ ujícím k úvahám o spornosti pohledávek). Nejvyšší soud proto, aniž na izoval jednání (§ 243a odst. 1 vČta první o. s. .), napadené usnesení zrušil a vČc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu ízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. .). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. Toto usnesení se považuje za doruené okamžikem zve ejnČní v insolvenním rejst íku; dovolateli a dlužníku se však doruuje i zvláštním zp sobem. Proti tomuto rozhodnutí není p ípustný opravný prost edek.

V BrnČ dne 10. prosince 2015

JUDr. ZdenČk K r m á , v. r. p edseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Pezlarová