KSUL 74 INS 15235/2011
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSUL 74 INS 15235/2011 74 ICm 179/2012 29 ICdo 55/2016-69

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala V právní věci žalobce Mgr. Martina Koláře, se sídlem v Děčíně, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02, jako insolvenčního správce dlužnice Evy Hezoučké, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, proti žalovanému BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE, se sídlem v Paříži, 1 boulevard Haussmann, PSČ 750 09, Francouzská republika, registrační číslo 542097902, 0 popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 74 ICm 179/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Evy Hezoučké, narozené 26. ledna 1951, bytem v Měcholupech, Želeč 71, PSČ 438 01, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 15235/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu vPraze ze dne 24. června 2014, č. j. 74 ICm 179/2012, 104 VSPH 44/2014-50 (KSUL 74 INS 15235/2011), takto:

1. Dovolání se odmítá.

II. Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodněnt

[1] Rozsudkem ze dne 5. prosince 2013, č. j. 74 ICm 179/2012-24, Krajský soud v Ustí nad Labem (dále jen insolvenční soud ):

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. Martin Kolář jako insolvenční správce dlužnice Evy Hezoučké) domáhal vůči žalovanému (CETELEM ČR, a. s.) určení, že pohledávka přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice u insolvenčního soudu pod sp. zn., není po právu ohledně částky 20.455 Kč (bod I. výroku).

2/ Určil, že žalovaný má v insolvenčním řízení za dlužnicí vykonatelnou pohledávku v celkové zjištěné výši 48.147 Kč (bod II. výroku).

3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

[2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2014, č.j. 74 ICm 179/2012, 104 VSPH 44/2014-50 ():

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku (první výrok).

2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení 5 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení % 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

[4] Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí plně respektuje závěry formulované k mezím popěmého práva u vykonatelných pohledávek přiznaných pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu [š 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněném včasopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2014, pod číslem 110, v rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sen.zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí astanovisek, v rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněném pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí jsou-stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže-dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

[5] V typově shodných věcech podložených typově shodnou dovolací argumentací již Nejvyšší soud na základě shora označené judikatury podaná dovolání odmítl (usnesením ze dne 25. února 2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2014, usnesením ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 ICdo 29/2014, usnesením ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2014, usnesením ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 43/2014, usnesením ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 16/2015, usnesením ze dne 29. červena 2017, sen. zn. 29 ICdo 32/2015), maje soudní praxi v dotčených souvislostech za již ustálenou.

[6] K tomu lze dále dodat, že v posledku se k této otázce vyslovil obdobně i Ústavní soud. Ten v důvodech usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 1456/15 (dostupného na webových stránkách Ústavního soudu), konstatoval, že ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož obecné soudy neměly připustit v rámci insolvenčního řízení uplatnění úroků z prodlení, přiznaných rozhodnutím soudu, nad rámec tzv. zákonných úroků. K tomu je třeba uvést (pokračoval Ústavní soud), že insolvenční řízení má svá specifika a má-li být efektivním, nelze v jeho rámci přezkoumávat pravomocná soudní rozhodnutí. Právní řád na možnost přezkumu pravomocných rozhodnutí pamatuje prostřednictvím tzv. mimořádných opravných prostředků, nicméně jejich využití je vždy v dispozici účastníka řízení. Podle náhledu Ústavního soudu má každé soudní řízení svůj smysl a význam, který nelze ztrácet ze zřetele tím, že by výrok jednoho pravomocného rozsudku bylo lze zpochybnit v procesně nesouvisejícím soudním řízení.

[7] Nejvyšší soud tedy pro poměry dané věci uzavírá, že v důsledku (shora označených) rozhodnutí vydaných zčásti před a zčásti po podání dovolání v této věci má soudní praxi v otázkách předestíraných mu dovolatelem za definitivně ustálenou a potřebu korigovat odtud vzešlé závěry (z nichž vyšel i odvolací soud) na podkladě podaného dovolání neshledává.

[ I' lblll l I7/AULA

29 ICdo 55/2016

[8] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení 5 202 odst. 1 insolvenčního zákona, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlašovaných pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku 11, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. ktomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[10] Zbývá dodat, že Nejvyšší soud nepřehlédl, že původní žalovaný v průběhu dovolacího řízení zanikl (v důsledku přeshraniční fúze k 31. květnu 2015 byl k 25. červnu 2015 vymazán z obchodního rejstříku) a jeho právním a procesním nástupcem v insolvenčním řízení se na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 27. dubna 2017, č.j.-P12-2 (jež nabylo právní moci dne 18. května 2017), stala společnost BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE. Nejvyšší soud proto na tomto základě jednal jako s novým žalovaným s touto společností, což se promítlo i v označení žalovaného v záhlaví tohoto rozhodnutí.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. prosince 2017

JUDr. Zdeněk Krčmář v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafaj ová, DiS.