KSUL 71 INS 7953/2012-C3-2
KSUL 71 INS 7953/2012-C3-2

71 ICm 1998/2012-40 (KSUL 71 INS 7953/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Lacinovou v právní věci žalobce: Mgr. et Mgr. Milan Svoboda, IČ 72536641, se sídlem Tyršova 1434/4, 405 02 Děčín, insolvenční správce dlužnice Radky anonymizovano , anonymizovano , bytem Stružnice 62E, 470 02 Česká Lípa, proti žalovanému: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1-Nové Město, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky

takto:

I. Žaloba na určení, že popření pravosti a výše části vykonatelné pohledávky je po právu, tedy že popřená vykonatelná pohledávka žalovaného ve výši 26.681,-Kč není po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 29.06.2012 (doručenou soudu dne 29.06.2012) se žalobce domáhal proti žalovanému určení, že popření pravosti části vykonatelné pohledávky žalovaného je po () právu, tedy, že žalovaný nemá proti dlužnici popřenou vykonatelnou pohledávku uplatněnou přihláškou pohledávky č. P1 (smluvní pokuta s přísl.) v popřené výši 26.681,-Kč, kterou žalobce popřel na přezkumném jednání dne 31.05.2012, jako insolvenční správce dlužnice.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil v obsáhlém podání o ze dne 30.07.2012 (soudu došlo dne 02.08.2012). V něm se dovolává ust. § 199 odst. 2 IZ s tím, že pohledávka byla žalovanému přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (rozhodčím nálezem), který je řádným exekučním titulem. Na základě uvedených okolností navrhl žalovaný zamítnutí žaloby.

Z insolvenčního spisu sp.zn.je zřejmé dále uvedené. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.04.2012, č.j. KSUL 71 INS 7953/2012-A-8, soud zjistil úpadek dlužnice a povolil řešení tohoto úpadku oddlužením. Tímto usnesením byl rovněž ustanoven insolvenční správce Mgr. et Mgr. Milan Svoboda, IČ 72536641, se sídlem Tyršova 1434/4, 405 02 Děčín (nové sídlo). Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.05.2012, č.j.-B-4, soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře. Žalovaný jako věřitel č. 1 přihlásil dne 19.04.2012 přihláškou č. P1 do insolvenčního řízení dlužnice nezajištěnou vykonatelnou pohledávku (jednu) ve výši 70.173,-Kč. Pohledávka byla přiznána pravomocným rozhodnutím: rozhodčí nález ze dne 27.11.2006, sp.zn. Ku-58-46/2006-12 vydaný JUDr. Josefem Kunáškem. Při přezkumném jednání dne 31.05.2012 insolvenční správce popřel část pohledávky co do pravosti a výše (popřeno 26.681,-Kč). Důvody popření: pohledávka v dané výši nevznikla, směnka je vyplněna v rozporu s vyplňovacím právem, věřitel nebyl v dané výši oprávněn vyplnit do směnky směnečnou sumu, když věřiteli nevznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 20.004,-Kč a z této částky plynoucí směnečný úrok ve výši 6.677,-Kč; jde o absolutní neplatnost smluvního ujednání o smluvní pokutě, kdy toto ujednání je v rozporu s dobrými mravy, když jednorázově uplatněná smluvní pokuta má v daném případě představovat 83 % částky k vyplacení, tedy reálně půjčené částky. Z přihlášky č. P1 vyplývá, že dlužnice uzavřela s žalovaným dne 26.09.2005 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100027350 ve výši 40.008,-Kč.

Podle § 192 odst. 1 IZ pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět (v oddlužení též § 410 IZ). Podle § 197 odst. 2 IZ věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo insolvenční soud při přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. Podle § 198 odst. 1 IZ věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Podle § 193 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela. ()

Podle § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odst. 3 téhož ustanovení v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Soud cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 ICdo 7/2013 ze dne 18.07.2013: U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce nebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku; tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve neuplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku-spor o pravost nebo pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky)-spor o výši. Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem IZ), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Není-li zde žádné právní () posouzení, pak právní posouzení uplatněné jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky není jiné . Zde je však na místě zdůraznit, že jakékoli (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení věci příslušným orgánem) právní posouzení vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné . Jakkoli ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro zmeškání lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz, včetně elektronického platebního rozkazu a na směnečný (šekový) platební rozkaz. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 o. s. ř.). U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal. Závěr soudu, že i ohledně věřitelem požadovaného nároku lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznaný nárok neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2, věta první, část věty za středníkem, o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného nároku.

Po právním posouzení skutkových zjištění a po zhodnocení důkazů dospěl soud zejména vzhledem ke shora uvedenému zákonnému ustanovení § 199 IZ k závěru, že žaloba není důvodná.

V dané věci rozhodl rozhodce JUDr. Josef Kunášek (v rozhodčí smlouvě jmenovaný), a to pravomocným rozhodčím nálezem ze dne 27.11.2006, sp.zn. Ku-58-46/2006-12 . Dlužnice byla v rozhodčím řízení nečinná. Právní posouzení věci rozhodcem proběhlo v rovině zkoumání předpokladů, za nichž bylo možné toto rozhodnutí vydat, proto není možné dle ust. § 199 odst. 1 IZ, aby insolvenční správce pohledávku žalovaného popřel pro jiné právní posouzení. Dle názoru soudu je popřená část přihlášené pohledávky pohledávkou vykonatelnou (ostatně tak jí žalovaný-věřitel do insolvenčního řízení dlužnice také přihlásil a insolvenční správce jí jako vykonatelnou také přezkoumal).

S ohledem na výše uvedené soud v bodě I. výroku tohoto rozsudku žalobu na určení, že popřená část pohledávky žalovaného není v částce 26.681,-Kč pohledávkou po právu, zamítl.

Účastníci souhlasili, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o.s.ř. ()

(resp. žalobce se k usnesení soudu ze dne 03.08.2012 na č.l. 29 spisu ohledně souhlasu s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, nevyjádřil; žalovaný vyslovil souhlas v podání ze dne 13.08.2012 na č.l. 30-31 spisu).

Rozsudek byl veřejně vyhlášen dne 24.09.2015.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle 137 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto řízení vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího (§ 204 odst. 1 o. s. ř.).

V Ústí nad Labem dne 24. září 2015

JUDr. Irena Lacinová v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Iva Kraková