KSUL 71 INS 6727/2010-C2-7
KSUL 71 INS 6727/2010-C2-7

71 ICm 169/2011-101 (KSUL 71 INS 6727/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Lacinovou v právní věci žalobce: ESSOX, s.r.o., IČ 26764652, se sídlem Senovážné nám. 231/7, 370 01 České Budějovice, proti žalovanému: GRM Insolvence v.o.s., IČ 28716671, se sídlem Vaníčkova 1070/29, 400 01 Ústí nad Labem, insolvenční správce dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Fojtovice 165, 417 41 Krupka, zastoupen: Mgr. Jan Faltejsek, advokát, se sídlem Mírové nám. 101/25, 400 01 Ústí nad Labem, o určení pravosti a výše popřené pohledávky

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalobce za dlužníkem ve výši 20.382,40 Kč, je po právu.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 24.01.2011 (doručenou soudu dne 26.01.2011) se žalobce domáhal proti žalovanému (insolvenční správce dlužníka) určení, že vykonatelná pohledávka žalobce za () dlužníkem v celé popřené výši 20.382,40 Kč, z titulu rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Michaela Lanaga ze dne 14.03.2008, sp.zn. E/2007/08299, vydaného na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 0100081928 ze dne 01.11.2004, je po právu a vykonatelná. Na základě této smlouvy byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 10.000,-Kč. Dlužník v průběhu trvání smlouvy přestal hradit pravidelné splátky. Smlouva o revolvingovém úvěru, která obsahuje veškeré zákonné náležitosti a totéž se týká rozhodčí doložky, která je platná a obsahuje veškeré náležitosti vyžadované zákonem a neodporuje žádným konentním ustanovením právních předpisů. V rozhodčí doložce (čl. V./7. závěrečných ustanovení Obchodních podmínek) je uvedeno, že majetkové spory budou řešeny v rozhodčím řízení a budou rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení, a.s., IČ 26421381, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2. Žalobce pohledávku přihlásil na základě vykonatelného rozhodčího nálezu a to ještě před tím, než se objevila judikatura zpochybňující vykonatelnost rozhodčích nálezů, avšak i ta, nemůže mít jako kvaziprecedent retroaktivní účinky. Dlužník se žalobcem platně uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, dlužník své závazky nesplácel, na základě čehož byla podána rozhodčí žaloba a byl vydán rozhodčí nález, který je vykonatelný s ohledem na to, že dlužník svůj závazek uznal. Rozhodčí nález zákonným postupem nenapadl a rovněž s ohledem na to, že dle § 28 odst. 2 IZ má rozhodčí nález stejné účinky jako rozsudek vydaný soudem. Žalobce v insolvenční přihlášce odkázal na vykonatelnost pohledávky zákonným postupem a řádně označil rozhodčí nález, který pohledávku přiznal. S ohledem na to, na pohledávce trvá a vzhledem k tomu, že insolvenční zákon neobsahuje obdobu řízení o zrušení rozhodčího nálezu, kdy by se žalobce mohl do 30 dnů domáhat svého nároku u obecného soudu, bylo by v případě, že by pohledávka nebyla přiznána, znemožněno jeho právo se svého nároku domáhat, čímž by bylo porušeno právo žalobce vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. Insolvenční správce, pokud došel k závěru, že přihláška pohledávky trpí formálními nedostatky, měl žalobce řádně poučit a vyzvat ho k opravě přihlášky.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil obsáhlým podáním ze dne 23.03.2011 (soudu doručeno dne 25.03.2011), kdy uvedl, že uplatněný nárok neuznává. Namítá promlčení pohledávky. Rozhodčí nález nelze považovat na rozhodčí nález dle zák. č. 216/1994 Sb. . Žalovaný považuje za neplatnou i některá ujednání smlouvy o úvěru (ne-li celou smlouvu) pro rozpor s § 39 obč. zák. . Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 sp.zn. 1 US 3512/11, který se vyjádřil k uplatňování tzv. Obchodních podmínek ve spotřebitelských smlouvách, když uvedl, že obchodní podmínky slouží obecně k tomu, aby se v nich objevovaly ujednání technického či vysvětlujícího charakteru, nikoliv podstatné nebo důležité části smlouvy, k čemuž výslovně uvedl, že nesmějí sloužit k tomu, aby do nich věřitel v nepřehledné složitě formulované a malým písmem psané formě skryl ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých tímto předpokládá, že uniknou jeho pozornosti. Pokud tak přesto učiní, nepočíná si v právním stavu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. To v dané situaci znamená, že veškerá problematická ujednání umístěná v Obchodních podmínkách smlouvy jsou neplatná. K dříve namítané neplatnosti smlouvy obecně pro rozpor s ustanovením právních předpisů o spotřebitelských smlouvách pak poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2013 ze dne 11.12.2013, kde byly vyloženy pojmy používané i v tuzemském občanském zákoníku, tj. požadavek dobré víry, resp. rozpor s ní a významná nerovnováha ve prospěch spotřebitele. Zjednodušeně řečeno, () nejprve je třeba posoudit a porovnat smlouvu s obecnou zákonnou úpravou a dále je pak třeba ověřit, zda li lze uvažovat o tom, že by spotřebitel to které ustanovení odchylující se od obecné zákonné úpravy přijal i v rámci individuálního vyjednávání o smlouvě. Přičemž pak dále doplnil, že pokud jde o další prostředek spotřebitele ve směru zabránění dalšího používání zneužívající klauzule, pak v rámci českého právního řádu je upravena pouze neplatnost takových ujednání. Pro daný případ to znamená, opět, že veškerá problematická ujednání smlouvy jsou v tomto ohledu neplatná a je pak samozřejmě otázkou, zda bez těchto ujednání může smlouva jako taková obstát. Pokud jde o rozhodčí nález uvedl, že rozhodčí nález nebyl dlužníkovi nikdy doručen a nemohl tak ani formálně nabýt vykonatelnosti. Z rozhodčího nálezu samého se totiž podává, že byl doručován jakémusi opatrovníkovi, kterého ustanovil sám rozhodce, nikoliv že by mu jej pro tyto účely stanovil soud dožádáním § 20 zákona o rozhodčím řízení. Pokud jde o možnost napadnout rozhodčí nález žalobou na neplatnost i v průběhu exekuce, pak v tomto případě exekuce jednak zahájena nebyla, a zejména pak tato možnost se týká rozhodčích nálezů resp. zahájených exekucí až po účinnosti novely zákona o rozhodčím řízení, což však nastalo více než rok po zahájení tohoto řízení. S ohledem na to je třeba mít za neexistující část pohledávky spočívající v nákladech rozhodčího řízení. Dále pak lze mít nejméně za neplatné ujednání o tzv. smluvním úroku z prodlení, dále pak nelze mít vlastní částku pohledávky nebo jistiny za zcela prokázanou, neboť tato je odůvodňována pouhým odkazem na předmětný rozhodčí nález. Pokud je namítána i vykonatelnost přihlášené pohledávky, pak věřitel na formuláři přihlášky pohledávky tuto možnost v bodě 08 nezaškrtl, nehledě na to, že tato vykonatelnost nemá vliv na pohledávku samou a její existenci, když bylo již dříve judikováno, že správce může popřít jakoukoliv pohledávku, tedy i pohledávku vykonatelnou, dokonce i pohledávku, na jejímž základě soud rozhodl o úpadku dlužníka. V insolvenčním řízení má pak tato vykonatelnost význam pouze v tom směru, že se podle ní posuzuje důkazní břemeno.

Jednání ve věci se konalo dne 24.11.2014 (neboť žalobce nesouhlasil, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání). Soud zkonstatoval, že žaloba byla k insolvenčnímu soudu podána včas dne 26.01.2011 (§ 198 odst. 1 IZ, § 197 odst. 2 IZ). Ve věci byl Krajským soudem v Ústí nad Labem vydán rozsudek (č.l. 48-54), kterým soud žalobu zamítl. Proti rozsudku podal žalobce včas odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24.03.2015, č.j. 71 ICm 169/2011, 104 VSPH 13/2015-70 (), byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.11.2014 zrušen a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení.

Před soudem byly provedeny listinné důkazy:

Ze spisu:

-č.l. A-21 (rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení ze dne 15.11.2010) -přihláška č. P7 + přílohy k přihlášce (přihláška žalobce do insolvenčního řízení): smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 01.11.2004, č. 0100081928, rozhodčí nález ze dne 14.03.2008, sp. zn. E/2007/08299 vydaný rozhodcem JUDr. Michaelem Langem -č.l. B-5 (protokol z přezkumného jednání a schůze věřitelů ze dne 06.01.2011) -č.l. B-7 (usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře ze dne 07.01.2011). ()

Ze spisu 71 ICm 169/2011:

-č.l. 14 (vyrozumění IS o popření) -usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 25.08.2008, č.j. 16 Nc 5920/2008-4 -oznámení soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana ze dne 04.04.2011 o skončení exekuce (sp. zn. 099 EX 7743/2008) -č.l. 84-návrh na nařízení exekuce podaný u Okresního soudu v Mělníku (návrh ze dne 23.06.2008, doručen Okresnímu soudu v Mělníku dne 06.08.2008) -č.l. 83-ukončení smlouvy o revolvingovém úvěru (podání ze dne 25.05.2005, doručeno dlužníkovi 26.05.2005).

Po zhodnocení provedených důkazů (§ 132 o.s.ř.) dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém a právním stavu:

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.11.2010, č.j. KSUL 71 INS 6727/2010-A-21, byl zjištěn úpadek dlužníka a ustanoven insolvenční správce GRM Insolvence v.o.s. . Dne 13.12.2010 žalobce přihlásil do insolvenčního řízení nezajištěnou vykonatelnou pohledávku ve výši 20.382,40 Kč (přihláška č. P7, věřitel č. 7) z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 0100081928, ze dne 01.11.2004. Dne 06.01.2011 se v insolvenční věci konalo první přezkumné jednání a první schůze věřitelů, při němž byla přezkoumána také přihláška č. P7 žalobce (věřitel č. 7), která byla insolvenčním správcem přezkoumána jako nezajištěná a nevykonatelná a byla insolvenčním správcem zcela popřena co do pravosti a výše (pohledávka nevznikla). Dlužník pohledávku nepopřel. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 07.01.2011, č.j.-B-7, bylo schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Podáním ze dne 06.01.2011 insolvenční správce vyrozuměl věřitele č. 7 (žalobce) o popření nevykonatelné pohledávky a poučil jej o nutnosti podat incidenční žalobu (vyrozumění bylo žalobci doručeno dne 10.01.2011). Z přihlášené částky bylo popřeno vše 20.382,40 Kč (přihlášena jako vykonatelná, přezkoumána jako nevykonatelná). Dne 01.11.2004 byla mezi věřitelem (žalobcem) a dlužníkem, uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. 0100081928 (na druhé straně této smlouvy jsou obsaženy Obchodní podmínky). Výše poskytnutého úvěru činila 10.000,-Kč. První splátka měla být zaplacena do 15.11.2004. V dané věci rozhodl rozhodce JUDr. Michael Lang (v rozhodčí doložce nejmenovaný), a to pravomocným rozhodčím nálezem ze dne 14.03.2008, sp.zn. E/2007/08299.

Podle § 192 odst. 1 IZ pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět (v oddlužení též § 410 IZ). Podle § 197 odst. 2 IZ věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo insolvenční soud při přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. Podle § 198 odst. 1 IZ věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta () však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Podle § 193 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Podle § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odst. 3 téhož ustanovení v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Po právním posouzení skutkových zjištění a po zhodnocení důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

Soud cituje z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.03.2015, č.j. 71 ICm 169/2011, 104 VSPH 13/2015-70 (): Odvolací soud se sice ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná, a to z důvodů soudem prvního stupněuváděných (a v tomto rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje), avšak z důvodů níže uvedených se neztotožňuje s jeho závěrem o promlčení pohledávky, který založil na názoru, že pro neplatnost rozhodčí doložky je rozhodčí nález vydaný rozhodcem na jejím základě nicotným právním aktem. Odvolací soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně, že toliko vzhledem k době splatnosti pohledávky a na základě posouzení nicotnosti rozhodčího nálezu lze přisvědčit námitce žalovaného o jejím promlčení z důvodu, že přihláška pohledávky byla podána dne 13.12.2010, přičemž žádným jiným způsobem než rozhodčím řízením nedošlo k jejímu uplatnění s následky stavění či přetržení promlčecí doby.

Otázkou promlčení nároku v případě neplatné rozhodčí doložky se již Vrchní soud v Praze zabýval v rozsudcích ze dne 4.8.2014 č.j. 34 ICm 2288/2012 104 VSPH 50/2014-62 (KSPH 40 INS 1545/2012) a ze dne 1.9.2014 č.j. 70 ICm 2149/2013 104 VSPH 158/2014-52 (KSUL 70 INS 607/2013), na jejichž právní závěry odvolací soud pro stručnost toliko odkazuje.

Odvolací soud rovněž odkazuje na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013 s právní větou: Byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě () absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Odvolací soud podotýká, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení nepoužívá pojmu nicotný právní akt ve spojení s rozhodčím nálezem, který nepovažuje za způsobilý exekuční titul.

Pro právní posouzení rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 1.11.2004 je rozhodující znění RozŘ účinné v době uzavření rozhodčí doložky (tj. v dané věci ve znění účinném do 31. 3. 2012) a totéž platí i pro platnost či neplatnost rozhodčího nálezu sp. zn. E/2007/08299 (viz Čl. II. Přechodná ustanovení zák. č. 19/2012 Sb.), z něhož vyplývá, že je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odklidit cestou jeho zrušení, a to buď do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle § 31 a § 32 odst. 1 RozŘ, nebo stejnou žalobou podanou v rámci probíhajícího exekučního řízení v 30denní lhůtě podle § 35 odst. 2 RozŘ. Je-li rozhodčí nález tímto způsobem zrušen, věřiteli se jeho hmotnprávní nárok nepromlčuje za předpokladu, že v 30denní lhůtě podá u soudu návrh na pokračování v řízení (viz § 16 a § 34 odst. 1 RozŘ). Jinými slovy, aby mohlo být o téže věci rozhodováno znovu mezi týmiž stranami, je nezbytné vadný rozhodčí nález zákonem předpokládaným způsobem odstranit. Nestane-li se tak, je rozhodčí nález vykonatelný, neboť má účinky pravomocného soudního rozhodnutí.

Vzhledem k této vnitřní logice uvedeného zákona nelze považovat za nicotný právní akt rozhodčí nález vydaný na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky v arbitrovatelném sporu (tzn. ve sporu majetkovém, o jehož předmětu bylo možné uzavřít smír-viz § 2 odst. 1 a 2 RozŘ). Nicotným právním aktem by byl např. rozhodčí nález, kterým by bylo rozvedeno manželství. To však není případ sporného rozhodčího nálezu, který dlužníka zavazoval k peněžitému plnění a nepochybně se tak jednalo o majetkový spor umožňující uzavření rozhodčí smlouvy. Odvolací soud uzavírá, že je-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt.

K § 403 odst. 1 obch. zák., který spojuje stavení promlčecí doby se zahájením rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí doložky, odvolací soud uvádí, že se u této právní úpravy uplatní pravidlo lex posterior derogat priori, když RozŘ jakožto pozdější zákon (nabyl účinnosti dne 1. 1. 1995 a obch. zák. je účinný od 1. 1. 1992), vychází z jiné koncepce a je z něj zřejmé, že i v případě zrušení rozhodčího nálezu v řízení vedeném dle § 31 RozŘ z důvodu, že rozhodčí smlouva je neplatná či nebyla uzavřena (§ 31 písm. b), § 15 odst. 2 a § 16 RozŘ), zůstávají účinky podané rozhodčí žaloby zachovány, podá-li rozhodčí žalobce žalobu u soudu do 30 dnů od doručení rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu. Tento názor odvolacího soudu přitom není v rozporu s právními závěry obsaženými v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. ()

Z důvodu zahájení rozhodčího řízení by tedy došlo ke stavení promlčecí lhůty nároku žalobce dle § 403 odst. 1 obch. zák. a § 16 ve spojení s § 35 odst. 2 a § 34 RozŘ, byť by rozhodčí smlouva byla neplatná či neexistující. Rozhodčím nálezem přiznané právo se promlčí až uplynutím obecné promlčecí doby podle § 408 obch. zák., tedy uplynutím deseti let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé (tj. prvním dnem po splatnosti pohledávek). Pouze kdyby byl rozhodčí nález zrušen soudem a žalobce by nepodal žalobu u soudu v 30denní lhůtě stanovené v § 16 odst. 2 RozŘ v návaznosti na § 34 odst. 1 RozŘ, by nebyl zachován účinek podané rozhodčí žaloby.

Odvolací soud připomíná také nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, ve kterém Ústavní soud vyhověl stěžovatelce, jež se domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů domáhala náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 2 obč. zák. a odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla její žaloba zamítnuta z důvodu promlčení. Stěžovatelka v řízení u Ústavního soudu poukázala na to, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy vzhledem k tomu, že původní názor judikatury Nejvyššího soudu, že promlčení nepodléhá nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2 obč. zák., byl změněn rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčuje. Ústavní soud v této souvislosti v odůvodnění svého nálezu citoval ze svého nálezuze dne 31. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09, ve kterém uvedl: Obecné soudy totiž musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli-jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem-ideu spravedlnosti. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva. Ústavní soud posoudil námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud i s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu poukazuje na to, že i pokud by byla skutečně pohledávka promlčena, bylo by nezbytné zkoumat, zda žalobce její promlčení zavinil, když podal rozhodčí žalobu a nemohl předvídat změnu judikatury. Z nálezu Ústavního soudu plyne, že věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. V opačném případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty.

Jakkoli odvolací soud nepovažuje uvedený rozhodčí nález za vykonatelný exekuční titul, a to z důvodů popsaných výše, nelze upřít úkonu, který učinil žalobce k uplatnění svého práva podle uzavřené (byť neplatné) rozhodčí doložky, účinky dle § 402 obch. zák. na stavení promlčecí doby. Uvedený účinek je totiž účinkem hmotněprávním, na který (procesní) otázka následné vykonatelnosti takto uplatněného nároku nemůže mít vliv. Proto odvolací soud zastává názor, že po dobu uplatnění nároku u rozhodce, jakož i po dobu následné exekuce na majetek dlužníka, přestala běžet dle § 403 obch. zák. promlčecí doba nároku věřitele na () vrácení poskytnutého úvěru. Jiný výklad by totiž vedl k porušení zásady právní jistoty a ochrany bdělého věřitele.

Zda došlo k uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty ke dni podání přihlášky pohledávky žalobce do insolvenčního řízení dlužníka je tedy nezbytné zkoumat s přihlédnutím ke shora uvedenému účinku stavění promlčecí lhůty po dobu trvání rozhodčího a následného exekučního řízení. K délce promlčecí doby (4 let) soud odkazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2012, sp.zn. 32 Cdo 3337/2010, dle nichž ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4 části první věty za středníkem obch. zák.

Rozhodčí doložka je v posuzovaném případě neplatná, nicméně rozhodčí nález je vykonatelný, neboť nedošlo k jeho zrušení cestou uvedenou shora v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.03.2015, č.l. 70. Pohledávka tudíž není promlčena (viz níže). Pokud jde o jednotlivé nároky uplatněné v přihlášce (6.999,40 Kč jistina, 12.669,-Kč úrok z prodlení, 714,-Kč náklady rozhodčího řízení) soud cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 ICdo 7/2013 ze dne 18.07.2013: U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce nebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku; tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve neuplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku-spor o pravost nebo pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky)-spor o výši. Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem IZ), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako () náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Není-li zde žádné právní posouzení, pak právní posouzení uplatněné jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky není jiné . Zde je však na místě zdůraznit, že jakékoli (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení věci příslušným orgánem) právní posouzení vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné . Jakkoli ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro zmeškání lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz, včetně elektronického platebního rozkazu a na směnečný (šekový) platební rozkaz. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 o. s. ř.). U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal. Závěr soudu, že i ohledně věřitelem požadovaného nároku lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznaný nárok neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2, věta první, část věty za středníkem, o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného nároku.

Soud prvního stupně opakuje některé své závěry učiněné ve zrušeném rozsudku ze dne 24.11.2014 (č.l. 48) a navíc uvádí:

1. Rozhodčí doložka není vtělena do úvěrové smlouvy, ale pod bod V./7. závěrečných ustanovení Obchodních podmínek, psaných malým písmem, a to nepoměrně menším než ostatní psaný text, i když se nejedná o žádné ujednání technického či jiného vysvětlujícího charakteru, ale o zásadní ujednání z úvěrové smlouvy, mající fatální ()

následky pro jednu ze stran-spotřebitele, pro něhož smluvní podmínky nejsou listinou, na niž připojuje svůj podpis. 2. Způsob ustanovení rozhodce není dostatečně konkrétní. Společnost pro rozhodčí řízení, a.s. ani osoby zapsané v seznamu jí vedeném, nemají podle ust. § 2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb. charakter stálého rozhodčího soudu zřízeného na základě zákona. Má jako předmět činnosti vzdělávací a školící činnost pro rozhodce, služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy u fyzických a právnických osob, zprostředkování služeb, specializovaný maloobchod, realitní činnost. Podle ust. § 7 zákona o rozhodčím řízení, jestliže není za rozhodce určen stálý rozhodčí soud, musí být rozhodce, který má rozhodovat spory mezi účastníky, ve smlouvě uveden. Zveřejněním na internetových stránkách v seznamu rozhodců není zaručena ve vztahu k dlužníkovi jako spotřebiteli neměnnost tohoto seznamu ode dne podpisu smlouvy do dne faktického rozhodování rozhodce. Takové počínání si v právním vztahu není poctivé a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. 3. V rozhodčí doložce je konstatováno, že nevyjádří li se žalovaný do 7 kalendářních dnů ode dne, kdy mu byla doručena žaloba, jsou veškeré skutečnosti vyjádřené v žalobě považovány za nesporné . Toto ustanovení dlužníka jako spotřebitele jednoznačně omezuje na jeho procesních právech, které by měl v případě jednání před soudem. Ujednání se snaží fakticky simulovat následky § 114 b o.s.ř. při značném zkrácení lhůty k vyjádření. 4. Rozhodčí řízení je neveřejné, zpravidla jen písemné a jednoinstanční. Ve standardním (soudním) řízení má dlužník právo vyjádřit se k tomu, zda s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání souhlasí. V daném rozhodčím řízení na základě této rozhodčí doložky mu toto právo dáno není a je zcela na rozhodci, jakým způsobem řízení povede. Soud má za to, že daná rozhodčí doložka je neplatná též s odkazem na rozhodnutí NS sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 a 23 Cdo 2021/2011 ze dne 25.09.2012 a rovněž je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (sp.zn. II. ÚS 3057/2010 ze dne 05.10.2011, sp.zn. II. ÚS 2164/2010 ze dne 01.11.2011 a nově i sp.zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013). Rozhodčí doložka je ve světle právních závěrů citovaných rozhodnutí bezpochyby neplatná. 5. Na základě neplatné rozhodčí doložky však není možné uzavřít, že vydaný rozhodčí nález je nicotným právním aktem, když šlo rozhodčí nález vydaný v arbitrovatelném sporu (tj. majetkovém sporu, o jehož předmětu bylo možné uzavřít smír). Rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ovšem ve věci, v níž bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení. Proto má i takový rozhodčí nálet účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt. 6. K otázce promlčení: Na daný případ dopadá čtyřletá promlčení doba dle § 397 obch. zákoníku. Vzhledem k tomu, že dlužní neplnil své závazky ze smlouvy, byla smlouva ukončena, a to výzvu ze dne 25.05.2005 (dlužníkovi byla doručena dne 26.05.2005). Datum splatnosti byl do 10 dnů od doručení výzvy (tj. do 05.06.2005). K stavení promlčení doby docházelo takto: -k zahájení rozhodčího řízení došlo dne 29.11.2007, rozhodčí nález (ze dne 14.03.2008) nabyl právní moci dne 09.04.2008 -k zahájení exekučního řízení došlo podáním návrhu na nařízení exekuce u Okresního soudu v Mělníku (návrh ze dne 23.06.2008, exekuční řízení zahájeno dne 06.08.2008- ()

č.l. 91), usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 25.08.2008, č.j. 16 Nc 5920/2008- 4, byla nařízena exekuce na majetek dlužníka dle vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 14.03.2008 (usnesení nabylo právní moci dne 05.11.2008). 7. Tedy promlčecí doba běžela pouze od 26.05.2005 do 28.11.2007, od 10.04.2008 do 05.08.2008, pohledávka tudíž není promlčena.

V dané věci rozhodl rozhodce JUDr. Michael Lang , a to pravomocným rozhodčím nálezem ze dne 14.03.2008, sp.zn. E/2007/08299. Dlužník byl v rozhodčím řízení nečinný a proti vydání rozhodčího nálezu ničeho nenamítal. Právní posouzení věci rozhodcem proběhlo v rovině zkoumání předpokladů, za nichž bylo možné toto rozhodnutí vydat, proto není možné dle ust. § 199 odst. 1 IZ, aby insolvenční správce pohledávku žalovaného popřel pro jiné právní posouzení a dokonce jí přezkoumal jako nevykonatelnou. Dle názoru soudu je celá přihlášená pohledávka pohledávkou vykonatelnou (ostatně tak jí žalobce-věřitel do insolvenčního řízení dlužníka také přihlásil).

Soud prvního stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.), byť s ním v mnohém nesouhlasí. Otázka rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách a rozhodčích nálezů je neustále předmětem judikatury, která se stále mění a je tudíž dosti nejednotná a nepřehledná.

S ohledem na výše uvedené soud v bodě I. výroku tohoto rozsudku žalobě vyhověl.

Rozsudek byl veřejně vyhlášen dne 16.11.2015.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle 137 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto řízení vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího (§ 204 odst. 1 o. s. ř.).

V Ústí nad Labem dne 16. listopadu 2015 ()

JUDr. Irena Lacinová v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Daniela Baboráková