KSUL 71 INS 17846/2011-C1-7
KSUL 71 INS 17846/2011-C1-7

71 ICm 360/2012-82 (KSUL 71 INS 17846/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Lacinovou v právní věci žalobkyně: TGI Money a.s., IČ 26878321, se sídlem Vítkovická 3083/1, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, zastoupena: JUDr. Květoslav Hlína, advokát, se sídlem Čechova 2, 750 02 Přerov, proti žalované: IKT INSOLVENCE v.o.s., IČ 29113091, se sídlem Palackého 389/7, 301 00 Plzeň, insolvenční správce dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Arbesova 4745, 430 01 Chomutov, o žalobě na určení popřené pohledávky

t a k t o :

I. Určuje se, že pohledávka žalobkyně společnosti TGI Money a.s., IČ 26878321, se sídlem Vítkovická 3083/1, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 17846/2011 pod č. P1 je co do výše 115.810,91 Kč pohledávkou po právu.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: ()

Žalobou ze dne 06.02.2012 (doručenou soudu dne 06.02.2012) a doplněnou podáním ze dne 22.02.2012 (soudu došlo dne 27.02.2012) se žalobkyně domáhala proti žalované určení, že popření pravosti a výše části nezajištěné pohledávky žalobce není po právu, tedy, že žalobce má proti dlužníku nezajištěnou pohledávku v popřené výši 320.712,41 Kč (část pohledávky 1-část jistiny, celá pohledávka 2-smluvní pokuta) uplatněnou přihláškou pohledávky č. P1, tedy v popřené výši 320.712,41 Kč, kterou žalovaná popřela na přezkumném jednání dne 12.01.2012, jako insolvenční správkyně dlužníka. Pohledávka vznikla na základě smlouvy o úvěru č. 13176 ze dne 04.09.2008 uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem. Celková výše úvěru činila 518.800,-Kč.

Žalovaná se k žalobě vyjádřila v podání ze dne 07.05.2012 (soudu došlo dne 07.05.2012). Zde uvádí, že v době uzavření smlouvy o úvěru měla žalobkyně v živnostenském rejstříku zapsanou pouze ohlašovací volnou živnost, předmět podnikání: Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a jako obory činností: zprostředkování obchodu a služeb; velkoobchod a maloobchod, pronájem a půjčování věcí movitých; poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků; reklamní činnost, marketing, mediální zastoupení; služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy. V době poskytování úvěru v roce 2008 však žalobkyně opakovaně poskytovala úvěry, resp. uzavíral úvěrové smlouvy. Žalobkyně neměla až do 01.01.2011 v předmětu podnikání poskytování úvěrů, přesto je poskytovala, což dokazují Všeobecné obchodní podmínky pro poskytování úvěrů, které žalobkyně vydala. Žalovaná tedy uznala část přihlášené pohledávky 1 ve výši 267.272,-Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Smlouvy o úvěru uzavírané v rámci realizace podnikatelské činnosti, k níž neměla společnost živnostenské oprávnění, jsou absolutně neplatné dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (starý). Žalovaná navrhuje, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

Z insolvenčního spisu sp.zn.je zřejmé, že dlužník se domáhal insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení vydání rozhodnutí, kterým by soud zjistil jeho úpadek a současně povolil řešení tohoto úpadku oddlužením.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.11.2011, č.j. KSUL 71 INS 17846/2011-A-12, soud zjistil úpadek dlužníka a povolil řešení tohoto úpadku oddlužením. Tímto usnesením byla rovněž ustanovena insolvenční správkyní společnost IKT INSOLVENCE v.o.s., IČ 29113091, se sídlem Palackého 389/7, 301 00 Plzeň, pobočka kanceláře nám. 1. Máje 97, 430 04 Chomutov. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.01.2012, č.j.-B-5, soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.

Žalobkyně jako věřitel č. 1 přihlásila dne 23.11.2011 přihláškou č. P1 do insolvenčního řízení dlužníka nezajištěnou nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 587.984,41 Kč (pohledávka 1 ve výši 517.984,41-jistina a příslušenství pohledávky; pohledávka 2 ve výši 70.000,-Kč-smluvní pokuta). Při přezkumném jednání dne 12. 01. 2012 insolvenční správkyně částečně uznala část pohledávky 1, a to ve výši 267.272,-Kč jako nezajištěnou nevykonatelnou a částečně popřela nezajištěnou nevykonatelnou () pohledávku žalobce co do pravosti a výše 320.712,41 Kč (popřel část pohledávky 1-250.712,41 Kč a popřel celou pohledávku 2-70.000,-Kč). Dne 04.09.2008 byla mezi žalobcem a dlužníkem uzavřena smlouva o úvěru č. 13176, když celková výše úvěru činila 518.800,-Kč (+ příslušenství), smluvní pokuta činila dle Všeobecných obchodních podmínek pro poskytování úvěrů 70.000,-Kč. Úvěr měl být splácen v 240 měsíčních splátkách po 5.410,-Kč. Žalobkyně pohledávku přihlásila jako nezajištěnou. Dne 04.09.2008 byla mezi zástavcem (Stanislava Uhlířová) a žalobkyní uzavřena zástavní smlouva č. 13176 na nemovitosti k zajištění uvedené pohledávky žalobkyně. Podáním ze dne 15. 01. 2012 insolvenční správkyně vyrozuměla žalobkyni o částečném popření nevykonatelné nezajištěné pohledávky a poučila jí o nutnosti podat incidenční žalobu (vyrozumění bylo žalobkyni doručeno dne 02.02.2012).

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.12.2014, č.j. 71 ICm 360/2012-45, byla žaloba žalobkyně zamítnuta (výrok I.) a zároveň bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobkyně však bylo toto rozhodnutí usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 01.04.2015, č.j. 101 VSPH 114/2015-65, pravomocným dne 13.05.2015, zrušeno a věc vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že nedostatek oprávnění podle živnostenského zákona při uzavírání smlouvy sám o sobě nemůže způsobit bez dalšího neplatnost smlouvy uzavřené podle soukromoprávního předpisu, tj. podle obchodního či občanského zákoníku. Z důkazů v řízení provedených soudem I. stupně přitom nelze bez dalšího dovodit, že by smlouva o úvěru ze dne 04.09.2008 neměla zákonné náležitosti smlouvy o úvěru podle obchodního zákoníku i občanského zákoníku. Odvolací soud prvostupňovému soudu rovněž vytkl, že nezjišťoval, zda poskytování spotřebitelských úvěrů v době uzavření smlouvy s dlužníkem bylo živností volnou či koncesovanou. Odvolací soud uzavřel, že prvostupňový soud při opětovném rozhodování posoudí oprávněnost žaloby z důvodů věcných.

Dále Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10.07.2015, č.j. KSUL 71 INS 360/2012-78, pravomocným dne 01.08.2015, zastavil řízení o předmětné žalobě na určení pravosti pohledávky v rozsahu zpětvzetí žaloby žalobkyní co do výše 204.901,50 Kč. Řízení tedy dále pokračuje ohledně žaloby na určení pravosti a výše pohledávky co do částky 45.810,91 Kč u dílčí pohledávky č. 1 a do částky 70.000,-Kč u dílčí pohledávky č. 2.

Jsa vázán právním názorem odvolacího soudu bude soud ve věci znovu rozhodovat.

Na úvod soud ve shodě se závěrem odvolacího soudu konstatuje, že námitka žalované ohledně absolutní neplatnosti dotčené smlouvy o úvěr způsobené nedostatkem veřejnoprávního oprávnění ve světle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR neobstojí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 314/2003 a sp. zn. 32 Odo 801/2006). Nejvyšší soud ČR opakovaně uvedl, že překročení předmětu podnikání (živnostenského oprávnění) podnikatele nemá vliv na povahu a platnost právních úkonů, při nichž k takovému překročení předmětu činnosti podnikatele došlo. Jinak řečeno, porušení živnostenského zákona nemůže samo o sobě způsobit bez dalšího neplatnost smlouvy uzavřené podle soukromoprávního předpisu. To platí i pro právní úpravu před účinností ustanovení § 3a odst. ()

1 obch. zák., které od 1. ledna 2001 zavedla novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 370/2000 Sb. a v němž je již výslovně uvedeno, že povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání. Z uvedeného je zřejmé, že skutečnost, zda bylo poskytování úvěrů v době uzavření dotčené smlouvy o úvěru živností volnou či vázanou dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, není pro posouzení platnosti takové smlouvy relevantní, neboť ani nedostatek veřejnoprávního oprávnění k poskytování úvěrů nemá sám o sobě vliv na platnost smlouvy.

Pokud se týká pravosti dílčí pohledávky č. 1 přihlášky pohledávky P1 ve výši 45.810,91 Kč, pak soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že tato část pohledávky je po právu, neboť smluvní vztahu mezi žalobkyní a dlužníkem byl založen na základě úvěrové smlouvy a soud neshledal existenci důvodu neplatnosti této smlouvy. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že žalovaná taktéž změnila svůj postoj ve vztahu k platnosti dotčené smlouvy o úvěru, když z jejího vyjádření ze dne 18.05.2015 doručeného soudu téhož dne vyplývá, že jako insolvenční správkyně netrvá na popření této části pohledávky P1 s ohledem na shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Nadále však trvá na popěrném úkonu vůči dílčí pohledávce č. 2 pohledávky P1, když dle tvrzení žalované byla tato dílčí pohledávky popřena pro rozpor ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy. Ačkoli námitka rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy nebyla insolvenční správkyní při popěrném úkonu vznesena, soud považuje za vhodné soulad s dobrými mravy ve vztahu k přiměřenosti smluvní pokuty zkoumat.

Soud proto následně přistoupil ke zkoumání pravosti dílčí pohledávky č. 2 ve výši 70.000,-Kč představující nárok žalobkyně na smluvní pokutu za prodlení se splátkami úvěru za měsíce leden 2011 až červenec 2011. Nárok na smluvní pokutu vyplývá z bodu 7) čl. III. smlouvy o úvěru č. 13176 ze dne 04.09.2008, dle kterého pro případ porušení povinnosti dlužníkem a/nebo nastoupí-li některá ze skutečností, které mohou vést k ohrožení návratnosti úvěru (čl. XI všeobecných obchodních podmínek), se sjednává jako jedno z úvěrových opatření smluvní pokuta ve výši 10.000,-Kč za každý jednotlivý případ. Dále pro případ prodlení dlužníka s úhradou minimálně 3 měsíčních anuitních splátek úvěru nebo jejich částí současně se nad rámec smluvní pokuty uvedené v předchozí větě sjednává smluvní pokuta ve výši 50% z celkové výše zbývající dosud nezaplacené části úvěru. Dle čl XI. bodu 3. žalobkyní předložených všeobecných obchodních podmínek, na které dotčená smlouva o úvěru odkazuje, se pak porušením povinnosti dlužníka a/nebo skutečnosti ohrožující návratnost úvěru považuje zejména prodlení s placením dvou úvěrových splátek současně, opakované prodlení se splácením apod. Žalobkyně uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 70.000,-Kč za opakované prodlení se splácením měsíčních splátek ve smyslu shora uvedeného čl. III. bod 7) smlouvy o úvěru ve spojení s čl. XI odst. 2. a 3. bod b) všeobecných obchodních podmínek.

Předně soud považuje za vhodné vyjádřit se k aplikovaným právním předpisům z hlediska řešené problematiky.

Dle ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (nový), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv () uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

S ohledem na skutečnost, že nárok na úhradu smluvní pokuty v tomto případě vznikl porušením povinnosti dlužníka poskytovat žalobkyni dohodnuté splátky řádně a včas v souladu s příslušnou smlouvou o úvěru, práva a povinnosti stran vzniklé porušením povinnosti z daného závazkového vztahu, se budou řídit zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (starý), neboť smlouva o úvěru obsahující ujednání o smluvní pokutě byla uzavřena dne 04.09.2008 a období, v němž docházelo ke kontinuálnímu porušování povinnosti ze strany dlužníka zakládající žalované nárok na úhradu smluvní pokuty, spadá bez výjimky do doby přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.

Dle ust. § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (starý), sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Dle odst. 2 téhož ustanovení lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Dle ust. § 39 téhož zákona je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Zbývá posoudit platnost ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy. K otázce přiměřenosti smluvní pokuty, resp. k otázce smluvní pokuty a případnému posouzení souladu její výše s dobrými mravy, existuje judikatura Nejvyššího soudu ČR, od níž se soud nemá důvod odklánět (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. 07.2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 09. 08.2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, ze dne 23.06.2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27.07. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 26.01.1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, ze dne 21.01.2015, sp. zn. 33 Cdo 1947/2014).

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v § 544 až § 558 zákona č. 40/1964 Sb. Soudní praxe (i odborná literatura) setrvale konstatuje, že smluvní pokuta plní do okamžiku splnění utvrzeného dluhu zajišťovací (v dikci nového občanského zákoníku zajišťovací funkce nahrazena funkcí utvrzovací), sankční a kompenzační funkci. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.

Aby byl právní úkon podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti () ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2010 ve věci vedené pod sp.zn. 33 Cdo 4377/2008).

Mezi účastníky smlouvy sjednaná smluvní pokuta ve výši 10.000,-Kč za každý jednotlivý případ porušení povinnosti odpovídá v kontextu prodlení dlužníka s poskytnutím splátky za jednotlivý kalendářní měsíc částce ve výši 0,06% z poskytnutého úvěru za každý den prodlení (333,-Kč denně). Soud je toho názoru, že takto sjednaná smluvní pokuta nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. Soud konstatuje, že pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši násobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení (v posuzovaném případě se jedná o prodlení smluvní pokutu za prodlení v řádu jednotek měsíců). Stejné měřítko však nelze dobře použít, je-li celková výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplnil-čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta.

Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat pouze z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou sazbu smluvní pokuty. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2010 ve věci vedené pod sp.zn. 33 Cdo 4377/2008). Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 10.000,-Kč za prodlení s placením dvou úvěrových splátek současně, resp. za opakované prodlení se splácením úvěrových splátek, je s ohledem ke všem okolnostem případu (výše poskytnuté částky, délka prodlení dlužníka) přiměřená a ujednání o smluvní pokutě proto není neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. pro rozpor s dobrými mravy. ()

Rozsudek byl veřejně vyhlášen dne 17.09.2015

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle 137 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto řízení vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího (§ 204 odst. 1 o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 17. září 2015 JUDr. Irena Lacinová v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Iva Kraková