KSUL 69 INS 4983/2011
KSUL 69 INS 4983/2011 69 ICm 932/2012-119

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Lubošem Dörflem v právní věci žalobce: Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři v.o.s., se sídlem Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4, insolvenční správce dlužníka RIEGER spol. s r.o., IČO: 254 23 54, se sídlem Kollárova 139/10, 415 01 Teplice, proti žalovanému: Jan anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Pražská 137, 252 44 Psáry-Dolní Jirčany, místo podnikání Hlavní 11, 252 44 Psáry-Dolní Jirčany, IČO: 71492879, o žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu,

takto:

I. Určuje se, že plnění dlužníka RIEGER spol. s r.o., se sídlem Kollárova 139/10, Teplice, ze dne 8. 4. 2011 z faktury č. 07 vystavené dne 30. 3. 2011 žalovanému ve výši 253.548,-Kč poskytnuté v hotovosti do pokladny žalovaného, je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem.

II. Žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka RIEGER spol. s r.o., se sídlem Kollárova 139/10, Teplice, v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 4983/2011 částku 253.548,-Kč, k rukám žalobce.

III. Žaloba se v části o vydání plnění-zaplacení úroku z prodlení z částky 253.548,-Kč od 9. 4. 2011 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 696,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 3. 4. 2012 se insolvenční správce jako žalobce domáhal určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka RIEGER spol. s r.o., IČO: 254 23 54, se sídlem Kollárova 139/10, 415 01 Teplice (dále jen dlužník ), a to plnění z faktury č. 07. ze dne 30. března 2012 ve výši 253.548,-Kč poskytnuté žalovanému Janu anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Pražská 137, 252 44 Psáry-Dolní Jirčany, místo podnikání Hlavní 11, 252 44 Psáry-Dolní Jirčany, IČO: 71492879, z důvodu porušení omezení dispozice dlužníka po zahájení insolvenčního řízení a pro zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních věřitelů dlužníka.

Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dlužník uhradil žalovanému v rámci vzájemného smluvního závazkového vztahu za opravy dřevěných roštů terasy na akci: Rezidence Kavčí Hory částku ve výši 253.548,-Kč. Na předmětnou částku byla dlužníkem žalovanému vystavena faktura č. 07. dne 30. 3. 2011 s datem splatnosti 8. 4. 2011. Částku 253.548,-Kč dlužník žalovanému zaplatil dne 8. 4. 2011, což žalobce dokládá příjmovým pokladním dokladem č. 7 vystaveným a podepsaným žalovaným, výdajovým pokladním dokladem č. 10/2011/38 vystaveným dlužníkem, podepsaným žalovaným a výpisem účetní knihy dlužníka vystaveným ke dni 8. 4. 2011.

Žalobce zejména tvrdil, že dlužník nakládal s majetkovou podstatou v rozporu s § 111 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen IZ ), neboť zahájení řízení, s nimiž jsou spojeny účinky dle § 109 odst. 4 IZ, nastalo dne 24. 3. 2011. Tvrdil také, že dlužník poskytnutím plnění žalovanému měl v úmyslu zajistit žalovanému výhodnější postavení proti ostatním věřitelům. Zároveň z uhrazení částky žalovanému dovozoval neúčinný právní úkon dle § 235 IZ, jelikož již v době plnění se dlužník nacházel v úpadku. Uvedl, že z insolvenčního návrhu dlužníka vyplývá, že dlužník měl v době podání návrhu závazky ve výši cca 70.000.000,-Kč, přičemž některé byly splatné již v roce 2009. Například pohledávka u EN BLOC s.r.o., Severočeské plynárenské a.s., a také mnoha dalším věřitelům dlužník přestal hradit závazky v průběhu roku 2010. S ohledem na prohlášení úpadku dlužníka v době poskytnutí plnění žalovanému žalobce dovodil, že se jednalo o zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 241 IZ, v důsledku něhož se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení než by mu jinak náleželo v konkurzu.

Žalovanému byla doručena žaloba a výzva k vyjádření k žalobě ze dne 31. května 2012, náhradním způsobem dne 23. 7. 2012, vyvěšením sdělení na úřední desce soudu dle § 49 odst. 4 o.s.ř. Dále mu byla doručována výzva k vyjádření k žalobě ze dne 8. srpna 2012 a výzva k vyjádření k žalobě ze dne 3. října 2012. Žalovaný se do dnešního dne k výzvám soudu nevyjádřil.

Žalovaný se k žalobě ani přes výzvy soudu nevyjádřil a k jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud tak neměl k dispozici jeho stanovisko k projednávané věci a při projednání případu vycházel ze skutkového stavu zjištěného provedeným dokazováním.

Z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem dlužníka RIEGER spol. s r.o., IČO: 254 23 54, se sídlem Kollárova 139/10, 415 01 Teplice sp. zn. 69

INS 4983/2011 soud zjistil, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 23. 4. 2011 (č.l. A-1), a to na návrh samotného dlužníka. Dlužník podnikal na trhu podlahových krytin a služeb s nimi spojených. Součástí insolvenčního návrhu je i prohlášení dlužníka, že má závazky po splatnosti v hodnotě 70.000.000,-Kč u více věřitelů, z nichž více než 50% po splatnosti delší 30 dnů. V příloze insolvenčního návrhu prohlášení dlužníka potvrzuje seznam závazků (č.l. A-2), který je označen jako správný a úplný a podepsán jednatelem dlužníka. Úpadek dlužníka byl zjištěn usnesením ze dne 5. 4. 2011 (č.l. A-10). Usnesením ze dne 3. 6. 2011 (č.l. B-5) byl insolvenčním soudem prohlášen konkurs. Insolvenční řízení dosud není skončeno, konkurs trvá.

Dále soud z procesního spisu zjistil z faktury č. 07. dne 30. 3. 2011, že dlužníkovi vznikla povinnost s datem splatnosti 8. 4. 2011 zaplatit žalovanému částku ve výši 253.548,-Kč. Příjmovým pokladním dokladem č. 7 vystaveným a podepsaným žalovaným, výdajovým pokladním dokladem č. 10/2011/38 vystaveným dlužníkem, podepsaným žalovaným, byla prokázána úhrada předmětné dlužné částky ze strany dlužníka žalovanému dne 8. 4. 2011.

Podle § 111 odst. 1 IZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku, anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle § 111 IZ odst. 2 omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.

Pro posouzení důvodnosti podané žaloby se soud nejprve zabýval otázkou neúčinnosti úkonu dlužníka dle § 111 IZ. Zde je významné, zda byl napadaný úkon dlužníka (jenž byl proveden po zahájení insolvenčního řízení) v rozporu s omezením dispozice dlužníka s majetkem v majetkové podstatě. K tomu by bylo nutno prokázat, že se nejednalo o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení, případně že se nejednalo o některou ze zákonných výluk z omezení dispozice dlužníka k majetku v majetkové podstatě (oprávnění plnit závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení nezbytné k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí).

Ze zjištěného skutkového stavu však vyplývá, že dlužník plnění poskytl při své běžné podnikatelské činnosti žalovanému, a to za provedenou práci žalovaným jako subdodavatelem pro realizaci zakázky dlužníka. Dlužníku tedy bylo poskytnuto odpovídající protiplnění

žalovaným za vyplacené finanční prostředky a toto plnění odpovídalo smluvním závazkům dlužníka vyplývajícím z jeho předmětu podnikání. Úhrada subdodávky v rámci plnění smluvní povinnosti dlužníka proto nevybočuje z běžných úkonů dlužníka při jeho hospodářské činnosti. Důvod neúčinnosti dle § 111 odst. 1 IZ proto soud v projednávaném případě neshledal.

Dalším tvrzeným důvodem neúčinnosti právního úkonu dlužníka však bylo zvýhodnění věřitele-zde žalovaného, kterému se dostalo přednostního plnění před ostatními věřiteli v úpadkové situaci dlužníka.

K tomuto tvrzení provedl soud dokazování, z něhož zjistil, že podle zprávy o hospodářské situaci dlužníka ze dne 18. 5. 2011 a seznamu přihlášených pohledávek ze dne 17. 5. 2011 vypracovaného insolvenčním správcem, které popisují stav majetku a závazků dlužníka, bylo ve lhůtě určené k přihlašování pohledávek doručeno celkem 34 pohledávek od 33 věřitelů, z toho 28 bylo zjištěno na přezkumném jednání konaném dne 3. 6. 2011 (č.l. B-4). Ze seznamu závazků-přílohy insolvenčního návrhu ze dne 24. 3. 2011 plyne, že vůči věřiteli V-PODLAHY, s.r.o., IČ 25374745 (změna věřitele-ke dni podání návrhu název V-PLAST Vsetín s.r.o.), se sídlem na Hrázi 1603, 755 01 Vsetín, měl dlužník závazek v celkové výši přes 40.000.000,-Kč, z toho několik desítek pohledávek splatných již v roce 2010. Dále měl dlužník například pohledávky vůči věřiteli DECOSPAN spol. s r. o., IČ 26296306, se sídlem Brněnská 3163, 695 01 Hodonín, v celkové výši přes 650.000,-Kč splatné v průběhu roku 2010 a Credium, a.s., IČ 25139886, se sídlem Vladislavova 17/1390, 110 00 Praha 1, ve výši přes 30.000,-Kč také splatné již v průběhu roku 2010.

Podle § 241 IZ odst. 1 zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podle § 241 IZ odst. 2 zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Podle § 241 IZ odst. 3 zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným, dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Podle § 241 IZ odst. 4 zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

V úpadku je dlužník podle § 3 odst. 1 a 3 IZ tehdy, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Ustanovení § 3 odst. 2 IZ vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu § 3 odst. 1 IZ.

Soud proto posuzoval, zda byl dlužník ke dni poskytnutí plnění žalovanému v úpadkové situaci podle § 3 IZ. Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že dlužník měl k datu 8. 4. 2011 více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky nebyl schopen plnit. Svůj úpadek dlužník tvrdil v jím podaném insolvenčním návrhu a byl též zjištěn soudem usnesením ze dne 5. 4. 2011 (č.l. A-10). Předmětný úkon-uhrazení finanční pohledávky 8. 4. 2011 žalovanému tedy činil v době úpadku.

Po zjištění úpadkové situace v době odporovaného úkonu dlužníka dále soud posuzoval, zda se jednalo o zvýhodňující úkon, v důsledku něhož dostal žalovaný na úkor ostatních věřitelů vyšší uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Kritérii vzatými v úvahu soudem bylo zejména zaplacení dlužné částky žalovanému v její celé výši najednou, dodržení lhůty splatnosti v situaci, kdy dlužník v insolvenčním návrhu a přiloženého seznamu závazků ze dne 24. 3. 2011, tvrdil přes 90 věřitelů, s pohledávkami ve výši přes 70.000.000,-Kč, z nichž více než 50% bylo dle předloženého seznamu po lhůtě splatnosti delší 30 dnů, tedy se dle dikce § 3 IZ nacházel v úpadku. Nadto bylo dne 5. 4. 2011 vydáno i usnesení o úpadku právě na základě tvrzení dlužníka v jeho insolvenčním návrhu. Ze zprávy o hospodářské situaci dlužníka ze dne 18. 5. 2011 a seznamu přihlášených pohledávek ze dne 17. 5. 2011 je zřejmé, že výše přihlášených pohledávek celkem 77.026.774,33 Kč a zjištěná aktiva dlužníka dle odhadu insolvenčního správce okolo 4.500.000,-Kč, by žalovanému neumožňovalo uhradit celou pohledávku. Z výše uvedeného lze dovodit, že se žalovanému dostalo vyššího uspokojení na úkor ostatních věřitelů (kteří neměli uhrazené své pohledávky staršího data splatnosti ani z části), než jaké by mu jinak náleželo (v nepoměrně nižší částce) v konkursu.

V daném případě dospěl soud na základě výše uvedených skutečností k závěru, že žaloba je důvodná, neboť dlužník plněním pohledávky žalovaného v celém rozsahu ve své úpadkové situaci žalovaného zvýhodnil na úkor ostatních věřitelů, a proto jí vyhověl.

Současně s určením neúčinnosti úkonu dlužníka uložil žalovanému plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty vydat, a to v bodu II. výroku, v němž stanovil povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 253.548,-Kč, a to k rukám žalobce jako insolvenčního správce dlužníka.

Tato povinnost žalovaného vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 IZ, neboť žalovaný je osobou, v jehož prospěch byl neúčinný úkon dlužníka učiněn, resp. mu dlužník finanční prostředky poukázal.

V bodu III. výroku soud rozhodl o částečném zamítnutí podané žaloby, a to v rozsahu, v němž směřovala na vydání plnění-úroků z prodlení z částky 253.548,-Kč od poskytnutí plnění dlužníkem žalovanému do zaplacení.

Protože rozhodnutí soudu o neúčinnosti právního úkonu je svou povahou rozhodnutím konstitutivním (srov. Dikci § 239 odst. 4 IZ) a plnění náleží do majetkové podstaty zásadně právní mocí výroku, jímž byla neúčinnost určena (nehledě na výluku spočívající v aktivní legitimaci insolvenčního správce žalovat současně vedle neúčinnosti též vydání plnění), nelze požadovat současně s vydáním plnění do majetkové podstaty (zde zaplacení finanční částky) též úrok, jenž zásadně nemohl začít běžet před právní mocí výroku, jímž byla neúčinnost úkonu dlužníka stanovena. Proto v této části soud žalobě nevyhověl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný zcela, proto mu soud přiznal v bodu IV. výroku proti žalovanému plnou náhradu nákladů řízení v celkové výši 696,-Kč, sestávající z nákladů na jízdné prostředkem hromadné dopravy, cesta vlakem Brno-Ústí nad Labem a zpět k nařízenému jednání u soudu dne 1. 9. 2015.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 1. září 2015 Mgr. Luboš Dörfl v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Martina Strohová