KSUL 69 INS 19299/2011
KSUL 69 INS 19299/2011 69 ICm 348/2012-45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Lubošem Dörflem v právní věci žalobce: APOLLO LEASING spol. s r.o., se sídlem Otýlie Beníškové 1556/12, 301 00 Plzeň, IČ: 61171603, proti žalované: GRM Insolvence, v.o.s., sídlem Vaníčkova 1070/29, 400 01 Ústí nad Labem, IČO: 28716671, insolvenční správkyni dlužnice Marie anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem 17. Listopadu 31, 400 01 Ústí nad Labem, zast. Mgr. Janem Faltejskem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 101/25, 400 01 Ústí nad Labem, o určení pravosti popřené pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalobce přihlášená v insolvenčním řízení dlužnice Marie anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 19299/2011 pod pořadovým číslem P1 je co do výše 16.340,-Kč po právu.

II. Žaloba o určení pravosti pohledávky žalobce přihlášené v insolvenčním řízení dlužnice Marie anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.pod pořadovým číslem P1 s e co do výše pohledávky 35.730,-Kč z a m í t á

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 2.733,33 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného, advokáta Mgr. Jana Faltejska.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 8. 2. 2012 se žalobce domáhal proti žalované insolvenční správkyni dlužnice určení pravosti žalovanou popřené žalobcovy pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 69 INS 19299/2011, a to co do výše 52.070,-Kč. Žalobce přihlásil v insolvenčním řízení dlužnice pohledávky označené P1 v výši 32.910,-Kč jako pohledávku vykonatelnou dle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Krause sp. zn. RS 2009-216/19 ze dne 12. 11. 2009, dále ve výši 40.640,-Kč vykonatelnou dle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Krause sp. zn. RS 2010-507/17 ze dne 9. 9. 2010 a jako pohledávku nevykonatelnou ve výši 23.270,-Kč z nájemní smlouvy č. 31676-07. Zejména tvrdil, že prvá a druhá přihlášená pohledávka je vykonatelná dle pravomocného rozhodčího nálezu a prokazatelně vznikla v rozsahu neuhrazených splátek, smluvních pokut a příslušenství. Třetí dílčí pohledávka byla přihlášená jako nevykonatelná, jejím titulem je smlouva o koupi najaté věci uzavřená mezi žalobcem a dlužnicí dne 13. 8. 2007 a nájemní smlouva z téhož dne.

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobcův nárok neuznává. Žalovaná tuto pohledávku zařadila do seznamu pohledávek celou jako nezajištěnou a popřela při přezkumném jednání dne 27. 1. 2012 částečně v rozsahu prvé a druhé dílčí pohledávky (32.910,-Kč a 19.160,-Kč) z důvodu, že se jedná o spotřebitelský závazek, jenž byl stižen neplatností ujednání o smluvní pokutě pro její nepřiměřenost spočívající ve více než 100 % ročním navýšení dluhu. Dále žalovaná tvrdila, že neplatnou je i rozhodčí doložka sjednaná účastníky ve smlouvě o nájmu věci, a to s ohledem na charakter této klauzele, která je pro dlužnici znevýhodňující, a tudíž v rozporu s ust. § 55 a 56 občanského zákoníku i unijním právem reprezentovaným směrnicí 93/13/ES o zneužívajících klauzulích ve spotřebitelských smlouvách. Kromě toho považovala rozhodčí doložku za neplatnou pro neúplné označení rozhodce, pro neurčitost sjednaných zásad řízení před rozhodcem a jeho procesního postupu a pro nepřípustnost sjednaného uplatnění rozhodování dle zásad spravedlnosti ve spotřebitelských sporech. Poukázala přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 12 Cmo 496/2008, dle kterého je při nedostatku náležitostí rozhodčí doložka neplatná a na argumentaci Evropského soudního dvora ve věci C-185/05 Elisa María Mostaza Claro vs. Centro Móvil Milenium SL, podle které nemusí být národní soud vázán doložkou, která byla obsažena ve spotřebitelské smlouvě nezajišťující přiměřené podmínky pro všechny strany smlouvy. Dále tvrdila, že v případě neplatnosti rozhodčích doložek nemohlo dojít k účinnému rozhodnutí rozhodce, a nárok žalobce je pro uplynutí promlčecí doby i v rozsahu přihlášené jistiny, v němž vznikl, promlčen. Navrhovala proto zamítnutí žaloby v celém rozsahu a přiznání náhrady nákladů řízení.

Mezi účastníky nebylo sporné uzavření smlouvy o koupi najaté věci mezi žalobcem a dlužnicí dne 13. 8. 2007 a nájemní smlouvy z téhož dne, celková výše neuhrazených splátek žalovanou, obsah smlouvy ze dne 13. 8. 2007, výše nesplaceného zůstatku smlouvy, ani vydání rozhodčích nálezů Mgr. Jana Krause sp. zn. RS 2009-216/19 ze dne 12. 11. 2009 a sp. zn. RS 2010-507/17 ze dne 9. 9. 2010.

Z insolvenčního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 69 INS 19299/2011 soud zjistil, že úpadek dlužnice byl zjištěn usnesením ze dne 14. 12. 2011 (A-18). Žalobce přihlásil svoji pohledávku v insolvenčním řízení dlužnice (P1) jako pohledávku ze smlouvy o koupi najaté věci uzavřené mezi žalobcem a dlužnicí dne 13. 8. 2007 a nájemní smlouvy z téhož dne, celková výše neuhrazených splátek žalovanou se smluvními pokutami a příslušenstvím činila dle přihlášky 96.820,-Kč. Rozhodčími nálezy Mgr. Jana Krause sp. zn. RS 2009-216/19 ze dne 12. 11. 2009 a sp. zn. RS 2010-507/17 ze dne 9. 9. 2010 bylo dlužnici uloženo zaplatit žalobci 31.640,-Kč (jistina 16.340,-Kč na dlužných splátkách a smluvní pokuta 15.300,-Kč) a náklady rozhodčího řízení 1.270,-Kč a dále částka 38.780,-Kč (jistina 21.480,-Kč na dlužných splátkách a smluvní pokuta 17.300,-Kč) a náklady rozhodčího řízení 1.860,-Kč. Dle protokolu o přezkumném jednání ze dne 27. 1. 2012 (B-3) popřela žalovaná prvou pohledávku zcela, druhou dílčí pohledávku uznala částečně co do jistiny ve výši 21.480,-Kč a třetí dílčí pohledávku uznala zcela. Vyrozumění o popření pohledávky bylo žalobci, jenž se přezkumného jednání neúčastnil, doručeno dne 8. 2. 2012 a žaloba byla podána dne 8. 2. 2012.

Sporné mezi stranami bylo, zda rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o nájmu, je platná, zda vznikl nárok ze smluvní pokuty a nákladů řízení před rozhodcem, a zda pohledávka z neuhrazených splátek prvé dílčí pohledávky, je promlčená. Z popřené části pohledávky žalobce činí u prvé dílčí pohledávky 16.340,-Kč jistina z nesplacených splátek, 15.300,-smluvní pokuta a 1.270,-náklady rozhodčího řízení a z druhé dílčí pohledávky činí popřená část 17.300,-Kč smluvní pokuty a 1.860,-Kč náklady rozhodčího řízení.

Dále ze smlouvy uzavřené dne 13. 8. 2007 mezi dlužnicí a žalobcem o nájmu a o koupi najaté věci soud zjistil, že dlužnice si najala sadu Rainbow efekt sestávající z přístroje Rainbow a jeho příslušenství, který po uplynutí doby nájmu a zaplacení zůstatku ceny má připadnout do jejího vlastnictví. Výše splátek byla sjednána ve výši 1.700,-Kč včetně DPH a měsíčního plnění za finanční služby s dobou splátek 48 měsíců, a to jak za přístroj, tak za příslušenství. Sjednány byly smluvní pokuty dle čl. 7.1 smlouvy o nájmu tak, že pro případ opoždění splátky činí pokuta 50,-Kč za den a dále smluvní pokuta ve výši 15.000,-Kč dle čl. 7.5 smlouvy za porušení smlouvy vedoucí k výpovědi smlouvy pronajímatelem. Prvá část přihlášky se vztahuje ke dlužným platbám nájemného a smluvní pokutě za 306 dnů prodlení dle čl. 7.1 do 5. 6. 2009 a druhá část přihlášky za období do 5. 6. 2010 za nájemné a smluvní pokutu za 346 dnů prodlení. Ve smlouvě o nájmu je obsažena pod bodem 11.9 rozhodčí doložka, kde strany prohlašují, že: jsou seznámeny a souhlasí s podmínkami Smlouvy o poskytnutí speciálního know-how na řešení majetkových vztahů v rozhodčím řízení v platném znění a uložením nedoručených písemností u určeného rozhodce s účinky doručení . Rozhodcem byl určen Mgr. Jan Kraus s označením jeho sídla a IČO. Rozhodce byl současně zmocněn k rozhodování dle hmotného práva a spravedlnosti.

Pro samotné posouzení pravosti přihlášené pohledávky je zásadní závěr, zda rozhodčí nálezy předložené žalobcem jsou platné, a zda byl tak předložen vykonatelný titul pro přiznání nákladů rozhodčího řízení. Žalovaná zde tvrdí a prokazuje shora citovaným zněním rozhodčí doložky, že k platnému uzavření rozhodčí doložky nedošlo a předložený rozhodčí nález je nicotný.

Při posouzení platnosti rozhodčí doložky, je podstatné, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněný spor rozhodnout, a zda nebyla rozhodčí doložka sjednána v rozporu se zákonem. Soud v tomto případě vycházel z právních závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp.zn. III. ÚS 562/12, podle něhož při výběru rozhodce u rozhodčího soudu, jenž není a nebyl stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§ 13 zákona o rozhodčím řízení), má být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením jeho volby.

K problematice neurčitosti volby rozhodce se vyjádřil i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, kde dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná. Dále velký senát Nejvyššího soudu přijal v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 závěr, podle nějž nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem.

Dále dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 ve věci 30 Cdo 2401/2014 není v zásadě nepřípustné, aby právní vztah založený spotřebitelskou smlouvou, vylučoval soudní jurisdikci rozhodčí smlouvou a ujednání o rozhodčí smlouvě nelze bez dalšího považovat za nepřiměřenou podmínku ve smyslu Směrnice Rady č. 93/13/ES a § 56 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Podle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba k posouzení neplatnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelských závazcích individuální posouzení její formulace a jejího obsahu obecným soudem. Je tedy třeba posuzovat i další okolnosti, za kterých k uzavření doložky došlo. Zde s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 562/12 je třeba především vyloučit předtištěná ustanovení neumožňující jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, mezi které může spadat i rozhodčí doložka.

V projednávané věci je dle soudu třeba hodnotit sjednanou rozhodčí doložku rovněž jako neplatnou, neboť volba rozhodce měla současně zahrnout i pravidla rozhodčího řízení (popsaná jako know-how rozhodce), která nebyla ke smlouvě přiložena, a ač dlužnice podepsala prohlášení o svém seznámení se s uvedenými pravidly, tato skutečnost z ničeho nevyplývá a lze o ní s úspěchem pochybovat. O převzetí vyhotovení pravidel není ve smlouvě zmínka, naopak dlužnice musela vzít na vědomí, že pravidla jsou obchodním tajemstvím rozhodce (!) a jsou důvěrná. To ovšem může u právně neinformované osoby vyvolat obavy z toho, aby informace o rozhodčím řízení jakkoli využívala nebo konzultovala. Soud dospěl k závěru, že takové ujednání o pravidlech rozhodčího řízení, která nejsou součástí rozhodčí doložky nebo nejsou pro dlužnici dostupné v době uzavření rozhodčí smlouvy, je pro dlužnici jako spotřebitelku nevýhodné. Zahrnutí takto formulované rozhodčí doložky do smlouvy nedává dlužnici možnost volbu rozhodce ani způsob vedení rozhodčího řízení jakkoli ovlivnit a staví ji do nevýhodnějšího smluvního postavení. To ovšem nelze připustit nejen s ohledem na ust. § 55 a 56 občanského zákoníku účinného v době uzavření smlouvy, ale též s ohledem na rozhodovací praxi Evropského soudu (ve věci C-185/05 Elisa María Mostaza Claro vs. Centro Móvil Milenium SL a v rozhodnutí C 40/08 Asturcom Telecomunicaines SL vs. Maria Kristina Rodriguez Noguiera ze dne 6. 10. 2009, podle které nemusí být národní soud vázán doložkou, která byla obsažena ve spotřebitelské smlouvě nezajišťující přiměřené podmínky pro všechny strany smlouvy. V souladu s výkladem velkého senátu Nejvyššího soudu proto dospěl soud k závěru, že rozhodčí doložka nebyla platně sjednána a pravomoc rozhodce spor rozhodnout nebyla dána. Rozhodčí řízení tak nemělo proběhnout a rozhodčí nález neměl být vydán. Byly-li na jeho základě přihlášeny přiznané náklady rozhodčího řízení, pak přihlášeným nákladům řízení chybí zákonný podklad. Přihláška v této části nemá důvod, neboť pohledávka z náhrady nákladů rozhodčího řízení (tedy pro 1.270,-Kč a 1.860,-Kč) nevznikla. Ani nároky přihlášené žalobcem v insolvenčním řízení dlužnice nelze považovat za vykonatelné, neboť nevychází z vykonatelného právního titulu. Žalobce je tak povinen jejich právní i skutkový důvod prokázat.

Nárok na zaplacení jistiny (dílčí pohledávka ve výši 16.340,-Kč) žalobce prokázal ze smlouvy o nájmu zařízení Rainbow a příslušenství, vyúčtování splátkového kalendáře a protokolu o předání zařízení. Ačkoli žalovaná vznesla námitku promlčení tohoto nároku žalobce s ohledem na neúčinnost rozhodčího nálezu, soud k této námitce promlčení nepřihlížel s ohledem na ust. § 3 občanského zákoníku účinného v době uzavření smlouvy, neboť tuto námitku považuje za úkon učiněný v rozporu s dobrými mravy. Ze skutkového stavu zjištěného soudem vyplývá, že své nároky u rozhodce uplatnil žalobce v promlčecí době dle § 112 občanského zákoníku účinného v době uzavření smlouvy. Shodně s názorem uvedeným v rozsudku vydaném dne 4. 8. 2014 Vrchním soudem v Praze ve věci 104 VSPH 50/2014, KSPH 40 INS 1545/2012, námitce promlčení není možné dát průchod, a to s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2842/10 z 25. 5. 2011, ve kterém Ústavní soud vyhověl stěžovatelce, jež se domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů domáhala náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 2 obč. zák. a odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla její žaloba zamítnuta z důvodu promlčení. Stěžovatelka v řízení u Ústavního soudu poukázala na to, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy vzhledem k tomu, že původní názor judikatury Nejvyššího soudu, že promlčení nepodléhá nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2 obč. zák., byl změněn rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 z 12. 11. 2008, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčuje. Ústavní soud v této souvislosti v odůvodnění svého nálezu citoval ze svého nálezu sp. zn. II. ÚS 635/09 z 31. 8. 2010, ve kterém uvedl Obecné soudy totiž musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli-jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem-ideu spravedlnosti. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva. Ústavní soud posoudil námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Obdobně i v projednávaném případě je třeba vycházet z toho, že věřitel promlčení nezavinil, podal včas rozhodčí žaloby a nemohl předvídat změnu judikatury. Jak též plyne z nálezu Ústavního soudu, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalobce, že v opačném případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty.

V projednávané věci popřela žalovaná tuto část pohledávky (jistina) pouze z důvodu promlčení. Soud učinil závěr, že pohledávka v této části s ohledem na její vznik (splatnost v 5. 9. 2007) a přihlášení (1. 11. 2011) je promlčená, neboť uplynula obecná tříletá promlčecí doba dle § 101 obč.zák. K námitce promlčení žalované však nelze dát průchod dle § 3 odst. 1 obč. zák. pro její rozpor s dobrými mravy. V této části proto shledal soud žalobu důvodnou (bod I. výroku).

Ve zbývající části řízení o určení pravosti dvou částečných pohledávek ze smluvních pokut ve výši 15.300,-Kč a 17.300,-Kč (za postupně vyúčtované prodlení dlužnice v trvání 306 a 346 dnů z téže smlouvy) dospěl soud k závěru, že tyto pohledávky platně nevznikly. Smluvní pokuta byla sjednána dle čl. 7.1 smlouvy ve výši 50,-Kč denně, což s ohledem na výši měsíčního plnění 1.790,-Kč činí téměř 100 % výše měsíční splátky za 30 dnů prodlení, tedy za dobu měsíčního trvání nájmu. Výše smluvní pokuty je stanovena fixní částkou, která je jednak nepřiměřeně vysoká zajišťované jistině, a dále nezohledňuje fakt, že dlužnice svými splátkami celkovou výši dluhu může snižovat, čímž se stává smluvní pokuta zjevně nepřiměřenou. Takové ujednání o smluvní pokutě ovšem vede k nerovnosti zájmu věřitele na zajištění řádného plnění nájemného k povinnosti dlužníka hradit smluvní pokutu ve výši, která odporuje zásadě zákazu nepřiměřených ujednání dle shora uvedených právních předpisů i judikatury Evropského soudního dvora. Proto v této části soud žalobě o určení pravosti pohledávky nevyhověl a v uvedeném rozsahu (spolu s uplatněným nárokem na náklady rozhodčího řízení odůvodněnými výše) žalobu zamítl (bod II. Výroku).

O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s právními závěry velkého senátu Nejvyššího soudu ČR uvedenými v rozsudku ze dne 15. 5. 2013 ve věci sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 a právními závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2013 ve věci sp. zn. 29 ICdo 19/2012, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o.s.ř., s tím, že incidenční spor o popření (určení) pravosti pohledávky je ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo. (Platí, pokud se jedná o úkony provedené do 31. 12. 2012.) Pro úkony provedené po 1. 1. 2013 se uplatní § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013. K tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 77 ICm 502/2010, 103 VSPH 120/2012-176 (KSUL 77 INS 4352/2008).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl (bod III. výroku) podle poměru úspěchu ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla úspěšná v části o určení pravosti pohledávky v rozsahu přibližně 2/3, kdy byla žaloba zamítnuta, a proto jí soud přiznal v bodu III. výroku proti žalobci náhradu nákladů řízení odpovídající odečtu jejího částečného neúspěchu přibližně odpovídajícím 1/3 popřené pohledávky. Celkově bylo uplatněno na náhradě nákladů řízení 8.200,-Kč za právní zastoupení, sestávající z odměny za zastupování advokátem za 2 úkony právní služby podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2012, v celkové výši 4.200,-Kč (2 x 2.100,-Kč) a 1 úkon (účast na jednání) podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném k 25. 6. 2015, v celkové výši 3.100,-Kč a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové částce 900,-Kč za uvedené 3 úkony právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 300,-Kč. Z toho 1/3 úspěchu ve věci činí 2.733,33 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 28. července 2015

Mgr. Luboš Dörfl v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Martina Strohová