KSUL 46 INS 7568/2012-A-13
č.j. KSUL 46 INS 7568/2012-A-13

Usnesení

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Renatou B. Zlámalovou v insolvenční věci navrhovatele-věřitele: Československá obchodní banka, a.s., IČ: 00001350, se sídlem Radlická 333/150, 150 57 Praha 5, proti dlužníku: LKW TRANS s.r.o., IČ 28706161, se sídlem Drážďanská 109/121, 400 07 Ústí nad Labem-Krásné Březno, o insolvenčním návrhu

t a k t o :

Návrh na vydání předběžného opatření, kterým se dlužníku ustanovuje předběžný správce dle § 112 insolvenčního zákona, a dlužník se omezuje v nakládání se svým majetkem dle § 113 insolvenčního zákona, s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Dne 29.3.2012 byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen insolvenční návrh věřitele Československá obchodní banka, a.s. (dále jen navrhovatel), kterým se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka LKW TRANS s.r.o. (dále jen dlužník). Dne 7.5.2012 podal ke zdejšímu soudu navrhovatel návrh vydání předběžného opatření, kterým se domáhal, aby soud ustanovil dlužníkovi předběžného správce, stanovil, že dlužník je oprávněn nakládat se svým majetkem pouze se souhlasem předběžného správce, uloží osobám, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění z nich poskytovaly předběžnému správci, uloží předběžnému správci provést opatření ke zjištění dlužníkova majetku a k jeho zajištění a k přezkoumání dlužníkova účetnictví, a do rozhodnutí o úpadku vykonávat činnosti stanovené ins. zákonem, uložit předběžnému správci, aby peněžní prostředky uhrazené na pohledávky dlužníka za třetími osobami zastavené ve prospěch navrhovatele na základě zástavní smlouvy č.1027/07/5083 ze dne 5.4.2007, ve znění dodatků, a seznamu pohledávek ze dne 26.9.2011 (dále jen zástavní smlouva), držel pro účely pozdějšího uspokojení zajištěných pohledávek navrhovatele za dlužníkem odděleně od jiných peněžních prostředků dlužníka a aby nečinil z těchto peněženích prostředků žádné platby. Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Přičemž právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné (§ 111 odst. 1 a 3 IZ). Je-li nutné zabránit v době do vydání rozhodnutí o úpadku změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů, insolvenční soud může i bez návrhu nařídit předběžné opatření, kterým dlužníkovi uloží, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy náležejícími do jeho majetkové podstaty, nebo rozhodne, že dlužník může nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se souhlasem předběžného správce. Může též nařídit, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale předběžnému správci. Současně ustanoví předběžného správce, pokud tak neučinil dříve (§ 113 IZ). Ze shora uvedeného vyplývá, že zákon upravuje specifickou situaci, do které se dlužník dostane zahájením insolvenčního řízení, a ačkoli do rozhodnutí o řešení úpadku konkursem dlužníku zůstává zachováno jeho dispoziční právo k majetku, zároveň je přímo ze zákona omezeno, a to nejen k vlastnímu majetku, ale k veškerému majetku, který může náležet do majetkové podstaty. Omezení se týká všech úkonů vyjma těch, které jsou nutné ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy (např. placení daní), k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí (srov. § 111 odst. 2 IZ). Rozhodnutí podle ustanovení § 112 a 113 IZ, kterými soud může omezit dlužníka více, než předpokládá standardně zákon, tak vyžaduje existenci zvláštních skutečností, které použití takového postupu dostatečně odůvodní. Postupem dle § 112 či 113 IZ dochází k většímu zásahu do práv dlužníka, než je spojen se samotným zahájením insolvenčního řízení. Soud návrh a důvody v něm uvedené přezkoumal a s návrhem na ustanovení předběžného správce se neztotožnil. Navrhovatel svůj návrh na vydání předběžného opatření odůvodnil pouze obecně tím, že omezení, které obsahuje § 111 IZ, nezaručuje, že majetková podstata nebude neoprávněně zmenšena. Navrhovateli není známo, jakým způsobem inkasuje insolvenční dlužník platby od svých dlužníků, a jak s těmito nabytými prostředky dále nakládá. Navrhovatel především upozornil na možné platby z pohledávek insolvenčního dlužníka, které slouží k zajištění jeho vlastní pohledávky za ins. dlužníkem dle zástavní smlouvy, přičemž považuje za nejisté a rizikové, že by ins. dlužník mohl použít finanční prostředky jinak než k pozdějšímu uspokojení navrhovatele jako zástavního věřitele. Obecně uzavřel, že je v zájmu věřitelů, aby s ohledem na celkový objem závazků dlužníka byla omezena jeho dispoziční práva k nakládání s majetkovou podstatou a byl podřízen dohledu předběžného správce. Soud k tomu dále dodává, že je mu z vlastní činnosti známo, že shodný navrhovatel podal zcela obsahově shodný návrh na předběžné opatření do řízení pod sp.zn. KSUL 46 INS 20058/2011 dlužníka Vladana Rychtáře, který tvoří s ins. dlužníkem koncern. Přestože dne 3.5.2012 soud skutečně v této související věci vydal předběžné opatření, které z velké části vyhovělo návrhu na nařízení předběžného opatření, v odůvodnění předběžného opatření soud naopak zdůraznil, že s ohledem na požadavek zjištění a prokázání významných skutečností pro přistoupení k nařízení předběžného opatření byl návrh navrhovatele zcela nedostatečný, když neobsahoval žádné konkrétní skutečnosti, a soud přistoupil k nařízení předběžného opatření na podnět navrhovatele z vlastní úřední povinnosti (slovy zákona i bez návrhu ), na základě skutečností, které vyplynuly ze spisu, resp. z dosavadního průběhu ins. řízení (tyto skutečnosti, jsou v odůvodnění usnesení výslovně uvedeny).

Soud návrh navrhovatele v tomto řízení a důvody v něm uvedené přezkoumal a především považuje za nutné zdůraznit, že zákonné omezení vyjádřené v ust. § 111 IZ dle názoru soudu dostatečně upravuje dispoziční právo dlužníka k majetku, který by mohl potenciálně sloužit k uspokojení věřitelů, a výslovně stanoví, že právní úkony, které by dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné. Tvrzení navrhovatele přitom není opřeno o žádné konkrétní důvody, natož aby tvrzené skutečnosti byly nějak doloženy konkrétními důkazy. S ohledem na § 111 IZ, který sám o sobě omezuje do určité míry možnost dlužníka plně disponovat se svým majetkem v situaci, kdy dosud nebyl zjištěn jeho úpadek, je nutné k většímu omezení jeho práv přistupovat pouze ve vyjímečných a doložených případech, které opodstatní zásah do jeho práv nad běžný zákonný rámec. V případě porušení povinností dlužníka v souvislosti s účinky zahájeného ins. řízení není ničím dotčena možnost domáhat se neúčinnosti takových právních úkonů incidenční žalobou v průběhu řízení.

Současně je nutné uvést, že k postupu dle § 112 příp. § 113 IZ, tzn. ustanovení předběžného správce a vydání předběžného opatření, které omezí dlužníka nad rámec zákonného omezení obsaženého v ust. § 111 IZ, může dle zákona soud přistoupit i bez návrhu, pokud z průběhu řízení shledá, že k tomu byly dostatečně naplněny důvody. V tomto řízení ovšem dosud žádné skutečnosti, které by opodstatňovaly nařízení předběžného opatření zjištěny nebyly, když dosud byly pouze rozeslány výzvy k vyjádření dlužníka a sdělení pohledávek dalším věřitelům.

Z tohoto zákonného rámce soud vycházel i při posouzení, zda je navrhovatel předběžného opatření dle § 112 a § 113 IZ osobou povinnou ke složení jistoty k zajištění náhrady škody či jíné újmy postiženému z nařízení předběžného patření (dále jen jistota), a rovněž zda je osobou povinnou k zaplacení soudního poplatku (dále jen SoP). Dle § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Protože IZ neupravuje jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, je v takovém případě třeba v ins. řízení přiměřeně použít ustanovení § 75b odst. 1 o.s.ř., dle něhož je navrhovatel povinen ji složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření, a to ve výši 10.000 Kč (v obchodních věcech ve výši 50.000 Kč). Přestože obecně se tak povinnost složit jistotu spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření vztahuje i na ins. řízení, insolvenční zákon obsahuje speciální vlastní úpravu vyjímky, která je obsažena v ust. § 82 odst. 1 IZ, když stanoví, že navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Jak již bylo shora uvedeno, na návrhy předběžných opatření dle § 112 a § 113 IZ se tak povinnost lsožit jistotu nevztahuje. Obdobnou úvahou byl soud veden rovněž při stanovení obecné poplatkové povinnosti dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v účinném znění (dále jen ZSOP). Ačkoli má soud za to, že obecná povinnost zaplatit SoP za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1.000,-Kč dle položky 5 sazebníku poplatků, který tvoří nedílnou přílohu ZSOP, dopadá i na insolvenční řízení, je zřejmé, že v případě, kdy se navrhovatel předběžného opatření, které může soud nařídit i bez návrhu, snaží v podstatě upozornit na skutečnosti, které soud shledá za dostatečně vážné a prokázané, a tedy je v podstatě povinen k ochraně práv věřitelů postupovat dle § 112, příp. § 113 IZ, není opodstatněné, aby byl navrhovatel předběžného opatření v takovém případě povinen uhradit soudní poplatek pod hrozbou následků dle § 9 ZSOP.

Důvody pro postup dle § 112 a § 113 IZ nemohou být založeny pouze na obecné nepodložené obavě z jednání dlužníka, nebo samotném faktu, že byl osvědčen či prokázán stav úpadku dlužníka, příp. rozsah jeho závazků apod. S ohledem na možnost soudu rozhodnout dle § 112 a § 113 IZ i bez návrhu, má soud současně povinnost zkoumat podmínky pro takový postup z úřední povinnosti, tzn. i nad rámec návrhu účastníka řízení. Takové podmínky ovšem, jak již shora uvedeno, nebyly zjištěny, resp. v této fázi řízení se jeví úvaha nad nařízením předběžného opatření jako předčasná. Ze shora uvedených důvodů soud rozhodl, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je odvolání přípustné, a to do 15 dnů k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu. Jde-li o usnesení, kterým insolvenční soud návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, je osobou oprávněnou k podání odvolání pouze osoba, která návrh podala (§ 113 odst. 4 IZ). Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Lhůta k podání odvolání však začíná oprávněnému běžet ode dne, kdy bylo toto usnesení doručeno v písemném vyhotovení (§ 74 odst. 2 IZ).

V Ústí nad Labem dne 10.5.2012 JUDr. Renata B. Zlámalová v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Denisa Hlavová