KSPL 56 INS 23117/2011
NEJVYŠŠÍ SOUD CESKÉ REPUBLIKY KSPL 56 INS 23117/2011 29 NSCR 55/2017-13-97

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeněm z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Heleny Myškově a Mgr. Milana Poláška V insolvenční věci dlužníka Roberta Diviše, narozeného 23. září 1958, bytem V Bratislavě, Kadnárova 53, PSČ 831 51, Slovenská republika, vedeně u Krajského soudu V Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 23117/2011, o přeměně oddlužení V konkurs, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Viktorem Švantnerem, advokátem, se sídlem V Plzni, Mikulášská třída 455/9, PSČ 326 00, proti usnesení Vrchního soudu V Praze ze dne 9. srpna 2016, č.j. KSPL 56 INS 23117/2011, 1 VSPH 728/2016-B-71, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodněnt

[1] Usnesením ze dne 11. února 2016, č. j. KSPL 56 INS 23117/2011-B-55, Krajský soud V Plzni (dále jen insolvenční soud ):

1/ Zrušil schváleně oddlužení (bod 1. výroku). 2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku). 3/ Určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod 111. výroku).

4/ Uložil insolvenčnímu správci, aby mu do 10 dnů od doručení usnesení předložil zprávu o hospodářske' situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu (bod IV. výroku).

[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud V Praze usnesením ze dne 9. srpna 2016, č. j., 1 VSPH 728/2016-B-71, potvrdil usnesení insolvenčního soudu V bodech I. a II. výroku a odmítl odvolání proti bodům III. a IV. usnesení insolvenčního soudu.

[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník, posleze zastoupen advokátem (B-87), dovolání (B-76, B-88), jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení 5237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s.ř. ), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotněho nebo procesního práva, která V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive tak, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Konkre'tně jde o následující otázky:

1/ Lze rozhodnout o návrhu na zrušení schváleného oddlužení bez předchozího nařízeného jednání?

2/ Je pro rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení relevantní míra uspokojení věřitelů V rámci probíhajícího schváleného způsobu oddlužení?

3/ Je pro rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení relevantní skutečnost, že majetková hodnota, kterou dlužník neuvedl V seznamu svého majetku V rámci insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, by nebyla použita pro uspokojení přihlášených věřitelů V rámci zvoleného způsobu oddlužení?

[4] Otázky č. 1/ a 2/ klade dovolatel jako dovolacím soudem nezodpovězené a otázku č. 3/ jako tu, již má dovolací soud vyřešit jinak (než dříve).

[5] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle % 241a odst. 1 o. s. ř.), apožaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[6] Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu jako celek, tedy i V té části výroku, kterou odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení insolvenčního soudu V bodech 111. a IV. výroku. Vtomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle 5 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání, jež může být přípustné jen podle 5 237 o. s. ř., vylučuje ustanovení 5 238 odst. 1 písm. e/ 0. s. ř.

[7] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež (opět) může být přípustné jen podle 5 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených V 5 238 o. s. ř., odmítl podle % 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že V posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení dle 5 418 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2016 (pro Věc rozhodném), je napadené usnesení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[8] Námitkou, že odvolací soud nenapravil pochybení insolvenčního soudu, jenž rozhodl o přeměně oddlužení V konkurs, aniž nařídil jednání (ač to výslovně přikazuje 5 418 odst. 4 insolvenčního zákona) [otázka ad 1/], vystihuje dovolatel tzv. zmatečnostní vadu řízení podle 5 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], jehož závěry se prosazují i V režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[9] Judikaturu Nejvyššího soudu rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání citoval přiléhavě již insolvenční soud. Jde o tyto závěry:

1/ Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle 5 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 86/2013 )].

A7 1\ LDL/R DDlAUl I

2/ V tom, že dlužník V seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že V seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku (. . .) Nejvyšší soud spatřuje vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (R 86/ 2013).

3/ Dlužník, který svým jednáním věřitele omezí ve volbě způsobu oddlužení, podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr (& 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSCR 88/2013, uveřejněné pod číslem 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 46/2014 )].

4/ Neuvede-li dlužník V seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností V insolvenčním řízení (5 395 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (& 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 24/2016 )].

[10] Judikatomí závěry plynoucí zR 86/2013 a zR 24/2016 lze shrnout tak, že dlužník, jenž koná lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, oddlužen být nemá (ani nemá být chráněn zvoleným režimem oddlužení), což vystihuje odpověď na otázku ad 2/ .

[11] Odpověď na otázku ad 3/ plyne především z R 46/2014. Soudy při rozhodování, zda přemění oddlužení V konkurs, nemají spekulovat o tom, jak by se věřitelé rozhodli, kdyby měli informace o té části dlužníkova majetku, který jim dlužník před rozhodnutím o schválení oddlužení zamlčel V důsledku své lehkomyslnosti, nedbalosti nebo dokonce nepoctivosti; podstatné je, že dlužník věřitele práva volby zbavil.

[12] Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu ustanovení 5 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným V rozsahu, V němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu V bodu 11. výroku o prohlášení konkursu), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát Výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.

[13] Pro úplnost budiž dodáno, že V dané věci bylo vyloučeno uvažovat o odkladu právní moci usnesení odvolacího soudu (dle 5 243 písm. b/ o. s. ř.), jak dovolatel navrhl V dovolání, jelikož aplikaci tohoto ustanovení na rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná V insolvenčním řízení zapovídá ustanovení 5 90 insolvenčního zákona.

[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává zbodu 2., článku 11, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ozvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. ktomu dále (ve vazbě na skutečnost,

že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění V insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2018

JUDr. Zdeněk Krčmář v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Pavlína Tkaná