KSPL 29 INS 23513/2011
NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY KSPL 29 INS 23513/2011 129 ICm 1158/2012 29 ICdo 25/2014-75

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška V právní Věci žalobce Insolvenční agentury v. o. s., se sídlem V Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 29115540, jako insolvenčního správce dlužníka Františka Giňi, zastoupeného JUDr. Karlem Kolářem, advokátem, se sídlem V Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, PSČ 293 01, proti žalovanému FORSET COLLECT LIMITED, se sídlem Areos 4, Strovolos 2059, Nicosia, Kyperská republika, registrační číslo HE 265667, zastoupenému JUDr. Terezou Novobílskou, advokátkou, se sídlem V Praze 1, Haštalská 760/27, PSČ 110 00, o určení existence pohledávky, vedené u Krajského soudu VPlzni pod sp. zn. 129 ICm 1158/2012 jako incidenční spor V insolvenční Věci dlužníka Františka Giňi, narozeného 3. listopadu 1956, bytem V Chebu, Karlova 20, PSČ 350 02, vedené u Krajského soudu V Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS 23513/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu V Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 129 ICm 1158/2012, 102 VSPH 45/2013-54 (), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodněnt

Rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č. j. 129 ICm 1158/2012-21, rozhodl Krajský soud V Plzni (dále jen insolvenční soud ) o žalobě Insolvenční agentury V. o. s., jako insolvenčního správce dlužníka Františka Giňi, směřující proti žalovanému FORSET COLLECT LIMITED, tak, že určil, že pohledáVka žalovaného za dlužníkem ve Výši 18.389,70 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn., není po právu (bod I. výroku). Dále uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 12.720 Kč (bod II. výroku).

K odvolání žalovaného Vrchní soud V Praze V záhlaVí označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první Výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý Výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), argumentem, že napadené rozhodnutí záVisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právní otázky, která V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; poukazuje i na to, že odvolací soud rozhoduje nejednotně, když ve skutkově obdobné Věci týchž účastníků rozhodl jinak.

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočíVá na nesprávném právním posouzení Věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že určí, že pohledáVka žalovaného (sestávající z dílčích nároků č. 3 a 4) není po právu.

V

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. r. apro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených V § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že V posouzení dovoláním předestřených otázek je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Předmětem sporu bylo popření pravosti pohledáka č. 3 ve Výši 10.77 9,70 Kč (u ní udal žalovaný jako důvod vzniku rozhodčí nález ze dne 11. května 2011) a pohledáka č.4 ve Výši 7.600 Kč (u této pohledáka udal žalovaný jako důvod vzniku usnesení o nařízení exekuce ze dne 21. června 2011 a exekuční příkaz ze dne 5. října 2011), ve vazbě na posouzení rozhodčí doložky obsažené ve smlouVě o úVěru ze dne 8. prosince 2010 (dále jen úvěrová smlouva ), jejímž předmětem byl úVěr ve Výši 5.000 Kč a kterou s dlužníkem uzaVřela společnost EuroBeneÍit a. s. (jako Věřitel).

V článku II. úVěrové smlouvy si strany dojednaly, že veškeré spory, které vzniknou z této smlouvy, budou řešeny Vždy jedním rozhodcem, a to bud u rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho řádu a praVidel (a jediný rozhodce bude jmenován předsedou rozhodčího soudu), anebo jedním z níže uvedených rozhodců, mezi nimiž si zvolí žalobce-bud Mgr. Kolačkovskou, Milana Kutnara nebo Petra Valentu. Právo volby má Vždy žalobce.

V záVěru, že takto sjednaná rozhodčí doložka je transparentním určením rozhodce, jež zakládá pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (a rozhodčí nález podle ní vydaný tak není nicotný), je napadené rozhodnutí V souladu s usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. kVětna 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je-stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže-dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, jakož i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 (jímž Nejvyšší soud po podání dovolání V této Věci obdobně formulovanou rozhodčí doložku neměl za neplatnou (a rozhodčí nález na jejím základě vydaný neměl za nicotný).

K demonstrativnímu Výčtu podmínek rozhodčího řízení, které mají být dodrženy podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, uveřejněného pod číslem 187/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, se Nejvyšší soud (ve vazbě na tento nález) vyjádřil rovněž V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 (způsobem souladným s napadeným rozhodnutím).

V této souVislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná, že podle jeho ustálené judikatury (jež se neprotiVí judikatuře Ústavního soudu), Včetně dalšího usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), způsobuje nicotnost rozhodčího nálezu jen netransparentní určení osoby rozhodce (jež proto nemůže založit pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu) a nikoli

1147 lblll 1130/AU1A

29 ICdo 25/2014

Všechny další možné vady rozhodčí doložky. Jinak řečeno, pro tyto (dovolatelem) tvrzené nedostatky rozhodčí doložky rozhodčí nález za nicotný pokládat nelze (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2012).

Závěr, že pohledáka č. 3 a 4 podléhají co do důvodů způsobilého popření režimu ustanovení § 199 odst. 2zákona č. 182/2006 Sb., oúpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), je tedy souladný s Výše označenou judikaturou.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, §224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaný ve sporu o pravost pohledáka nemá právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci (§ 202 odst. 1 insolvenčního zákona).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění V insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se Však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2016

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, V. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Jeřábková